ECLI:CZ:US:2004:3.US.538.03
sp. zn. III. ÚS 538/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. července 2004, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci A. P., zastoupené JUDr. M. H., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. října 2003, č. j. 28 Cdo 1145/2003-56, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. prosince 2003, se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. října 2003, č. j. 28 Cdo 1145/2003-56, kterým bylo podle §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnuto jako nepřípustné dovolání stěžovatelky (v občanském soudním řízení "žalobkyně") proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 1. 2003, č. j. 15 Co 621/2002-37. Stěžovatelka se domnívá, že napadeným rozhodnutím byla porušena její základní práva, garantovaná článkem 11 a článkem 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článkem 90 Ústavy a článkem 13 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Na žádost Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil předseda senátu Nejvyššího soudu ČR svým přípisem ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. Sus 47/2004 a ředitel legislativního a právního odboru Ministerstva zemědělství svým přípisem ze dne 24. 2. 2004, č. j. 953/2004-2060. V obou těchto vyjádřeních je popsán skutkový a právní stav, o nějž se opírá napadené rozhodnutí a je navrhováno odmítnutí ústavní stížnosti.
Stěžovatelka doplnila svou ústavní stížnost svým podáním ze dne 28. 5. 2004, v němž zaujímá odmítavé stanovisko k uvedenému vyjádření Ministerstva zemědělství.
II.
Z obsahu spisu Ústavní soud zjišťuje:
Žalobou, podanou u Okresního soudu v Táboře, se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhala rozsudečného určení, že pozemková parcela, zapsaná v katastru nemovitostí jako č. 750 v M., okres Tábor, přešla na zemi Českou -československý stát konfiskací podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a nikoliv vyvlastněním podle zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve S. na zemi Českou. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 8. 10. 2002, č. j. 6 C 113/2002-14, byla žaloba zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 1. 2003, č. j. 15 Co 621/2002-37, byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen.
O dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 14. října 2003, č. j. 28 Cdo 1145/2003-56, kterým podle §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je napadeno ústavní stížností.
Dovolací soud ke zdůvodnění svého odmítavého rozhodnutí aplikoval mj. ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., v němž se praví:
"(1) Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, ...
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam."
Dovolací soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že v daném případě nebyla podmínka přípustnosti dovolání splněna. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá podle názoru dovolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, protože napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou i s hmotným právem. Dovolací soud se ztotožnil se shodným závěrem nalézacího i odvolacího soudu, že výrok, jehož se žalobkyně domáhala v petitu určovací žaloby, nesplňuje podmínky stanovené v §80 písm. c) o. s. ř., podle něhož "žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména ... c) o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem", protože výrok, jehož se žalobkyně v určovací žalobě domáhala, není způsobilý určit, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Všechny obecné soudy v uvedených rozhodnutích vyslovily názor, že o způsobu přechodu majetku dr. A. S. na stát (tj. zda šlo o konfiskaci podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo o vyvlastnění podle zákona č. 143/1947 Sb.) je namístě rozhodnout jako o předběžné otázce v soudním řízení již zahájeném na základě návrhu žalobkyně na vydání nemovitosti.
III.
Stěžovatelka vyslovuje v ústavní stížnosti se závěry obecných soudů nesouhlas. Rekapituluje průběh několika soudních řízení, v nichž se před českými soudy domáhá vydání nemovitostí, na něž uplatňuje nárok z titulu dědictví po dr. A. S. a tvrdí, že jak správní orgány, tak obecné soudy vyslovují ve vedených sporech rozdílné právní názory na způsob přechodu majetku dr. A. S. na stát. Řešení této otázky je podle názoru stěžovatelky velmi významné, protože způsob přechodu majetku buď podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo podle zákona č. 143/1947 Sb. je spojen s rozdílnými právními následky a ovlivňuje také možnost uplatnění restitučních nároků stěžovatelky. Stěžovatelka se domnívá, že jí podaná určovací žaloba splňuje podmínky stanovené v §80 písm. c) o. s. ř. a jí podané dovolání je v souladu s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Předmětnému usnesení dovolacího soudu stěžovatelka především vytýká, že Nejvyšší soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu věcně neprojednal, když v rozporu s přesvědčením stěžovatelky dospěl po posouzení důvodů dovolání k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tento závěr stěžovatelka pokládá za nesprávný, protože otázky, nastolené dovoláním, prý nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, tyto otázky jsou odvolacími soudy a dovolacím soudem rozhodovány rozdílně a jsou řešeny v rozporu s hmotným právem.
IV.
Ústavní soud stěžovatelkou namítaný zásah do ústavně garantovaných práv a svobod neshledal.
Ústavní soud, jsa vázán petitem ústavní stížnosti, domáhající se přezkoumání toliko usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. října 2003, č. j. 28 Cdo 1145/2003-56, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky, nehodlá v rámci tohoto řízení vyslovovat žádné stanovisko k meritu předmětného sporu vedeného před obecnými soudy, tj. k otázce, zda pozemková parcela, zapsaná v katastru nemovitostí jako č. 750 v M., okres Tábor, přešla na zemi Českou - československý stát konfiskací podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., nebo vyvlastněním podle zákona č. 143/1947 Sb.
Toliko obiter dictum poukazuje Ústavní soud na svá předchozí rozhodnutí, opírající se o analogický skutkový základ, v nichž byl opakovaně vysloven závěr, že k přechodu vlastnického práva u majetku hlubocké větve S. na zemi Českou došlo ex lege účinností zákona č. 143/1947 Sb. dnem 13. 8. 1947. Takový názor je vysloven např. v usneseních Ústavního soudu ze dne 9. 3. 1995 (sp. zn. IV. ÚS 129/94), ze dne 24. 4. 1998 (sp. zn. I. ÚS 206/97), ze dne 4. 9. 1998 (sp. zn. IV. ÚS 207/97), ze dne 4. 8. 1998 (sp. zn. I. ÚS 211/97), ze dne 28. 9. 1998 (sp. zn. II. ÚS 219/97), ze dne 4. 8. 1998 (sp. zn. I. ÚS 289/97), ze dne 17. 7. 1998 (sp. zn. II. ÚS 289/97), ze dne 28. 5. 1998 (sp. zn. III. ÚS 288/97), ze dne 24. 9. 1998 (sp. zn. III. ÚS 289/97), ze dne 4. 7. 2002 (sp. zn. III. ÚS 122/02) a v několika dalších rozhodnutích, která jsou stěžovatelce nepochybně známa a na jejichž argumentaci lze odkázat.
Zbývá tedy posoudit, zda jsou námitky stěžovatelky vůči usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. října 2003, č. j. 28 Cdo 1145/2003-56, opodstatněné.
Stěžovatelka podala dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 1. 2003, č.j. 15 Co 621/2002-37 z důvodu, uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. proto, že toto rozhodnutí údajně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení způsobu přechodu předmětné nemovitosti na stát ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spatřovala v tom, že jde o otázku spornou.
Dovolací soud se s těmito důvody, uváděnými v dovolání, neztotožnil a dospěl k závěru, že je nelze podřadit pod ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud jasně a podrobně vyložil, z jakých důvodů ke svému rozhodnutí dospěl.
S právním názorem dovolacího soudu v této otázce se Ústavní soud plně ztotožňuje. Souhlasí s tím, že podané dovolání nebylo přípustné, protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s uznávanou judikaturou a s hmotným právem. Žalobou požadovaný rozsudečný výrok není vůbec potřebný k tomu, aby se určilo, zda tu je či není nějaký právní vztah nebo právo. Stěžovatelkou zpochybňovaný způsob, jakým došlo k přechodu majetku na stát, tj. zda k tomu došlo konfiskací podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., nebo vyvlastněním podle zákona č. 143/1947 Sb., lze jednoznačně vyřešit jako předběžnou otázku v rámci občanskoprávního soudního sporu, týkajícího se vydání předmětné nemovitosti, který stěžovatelka vede a který dosud není skončen. V tomto sporu je možno meritorně rozhodnout o samotné existenci věcného nebo závazkového vztahu nebo práva k nemovitosti. Souběžný soudní spor, kterým by se měl určovat způsob, jakým mělo v minulosti dojít k přechodu majetku, by byl za daného stavu nadbytečný a neefektivní. Proto je třeba pokládat názor dovolacího soudu, že na rozsudečném určení způsobu přechodu není naléhavý právní zájem, za správný.
Protože stěžovatelce je plně zachováno právo, aby se v souběžně vedeném soudním sporu o vydání nemovitosti domáhala jí uplatňovaného práva u nezávislého a nestranného soudu, neshledává Ústavní soud v postupu dovolacího soudu žádné porušení článku 36 odst. 1, 2 Listiny, ani článku 13 Úmluvy. Ústavní soud nezjistil ani stěžovatelkou namítané porušení článku 11 Listiny a článku 90 Ústavy.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. V usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. října 2003, č. j. 28 Cdo 1145/2003-56, zásah do práv, jichž se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává, shledán nebyl.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2004 JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu