ECLI:CZ:US:1998:4.US.207.97
sp. zn. IV. ÚS 207/97
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti A.P., zastoupené advokátem Mgr. J.M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 1997, č. j. 28 Ca 381/96-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. 28 Ca 381/96, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v L., okresního pozemkového úřadu, ze dne 3. 9. 1996, č. j. 1508/96-R/4668/93/Ver, kterým uvedený pozemkový úřad rozhodl v řízení podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon "o půdě"), tak, že navrhovatelka není vlastnicí nemovitostí v rozhodnutí označených. Současně s ústavní stížností podala stěžovatelka také návrh na zrušení části ustanovení §4 odst. 1 zákona o půdě a dále návrh na prohlášení zákona č. 143/1947 Sb. za neplatný a bez právních účinků. Ústavní stížnosti pak opakovaně doplnila.
Podle názoru stěžovatelky bylo napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze, zejména pak ústavně nekonformním výkladem účinků zákona č. 143/1947 Sb., porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, její právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o lidských právech, jakož i její právo na rovné postavení a nediskriminování podle čl. 1 a čl. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 14 Evropské úmluvy o lidských právech.
Ústavní soud si vyžádal, tak jak mu to ukládá zákon o Ústavním soudu, vyjádření Městského soudu v Praze a vedlejších účastníků a seznámil se též s obsahem soudního a správního spisu.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti, výše uvedených vyjádření a skutečností, které vyplývají ze spisů, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Důvody, které vedly Ústavní soud k tomuto závěru, jsou následující.
Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení o neústavnosti předpisu, který byl ve věci aplikován (§4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), resp. o neústavnosti zákona, kterým byl vyvlastněn majetek hlubocké větvě rodiny Sch. (zákon č. 143/1947 Sb.). Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu, Pl. ÚS 45/97 ze dne 25. 3. 1998, byl návrh stěžovatelky na zrušení části ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to v části věty vyjádřené slovy "od 25. února 1948", zamítnut, když plénum Ústavního soudu dospělo k závěru, že stanovení počátku tzv. rozhodného období pro restituční nároky se opírá o rozumné a objektivní důvody. Pokud pak jde o zákon č. 143/1947 Sb., odmítl se Ústavní soud návrhem na jeho zrušení zabývat, když dospěl k závěru, že tento zákon soudy ani pozemkovými úřady přímo aplikován nebyl. V tomto směru se tedy ústavní stížnost, která je především opřena o předpoklad protiústavnosti výše uvedených předpisů, jeví být jednoznačně neopodstatněnou.
Pokud jde o další, víceméně podpůrné, argumenty stěžovatelky, je třeba uvést, že stížnost podaná A.P. je jednou z celé řady stížností, kterými stěžovatelka napadá větší počet rozhodnutí řady pozemkových úřadů v České republice, která byla vydána podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., a následných soudních rozhodnutích vydaných v odvolacím řízení. Podstata těchto sporů je v zásadě shodná. Stěžovatelka jednak znovu opakuje argumenty uplatněné již ve správním a soudním řízení, tj. především nesouhlasí s tím, jak tyto orgány vyložily způsob a okamžik přechodu majetku hlubocké větvě rodu Sch. na stát. Dále pak stěžovatelka, a to až ve stádiu řízení před Ústavním soudem, svoji argumentaci rozšiřuje, zejména namítá, že k přechodu majetku došlo konfiskací podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., a že se tedy soudy měly zabývat možnou aplikací zákona ČNR 243/1992 Sb. Pokud jde o tuto část dodatečné argumentace, považuje ji Ústavní soud za účelovou námitku, která nebyla v předchozím řízení před obecnými soudy uplatněna. Stěžovatelka uplatnila své nároky na majetek hlubocké větve rodu Sch. u Pozemkového fondu v L. souhrnně, a to 29. 1. 1993, tedy ve lhůtě stanovené v §13 zákona č. 229/1991 Sb. Tento postup byl ostatně jedině možný, neboť lhůty stanovené pro uplatnění nároků podle zákona ČNR č. 243/1992 Sb. uplynuly dnem 31. 12. 1992.
Ústavní soud je toho názoru, že Městský soud v Praze se v předmětné věci zabýval všemi argumenty stěžovatelky, které ve stadiu řízení u správního orgánu i soudu vznesla, a že se s nimi dostatečně a podrobně vypořádal. To, že dospěl k právním závěrům, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, nemůže samo o sobě být důvodem pro tvrzenou neústavnost soudního rozhodnutí. Především nemůže obstát tvrzení o porušení ústavního principu rovnosti občanů, resp. Ústavou zaručeného práva vlastnit majetek. Účelem restitučních zákonů nebylo a ani nemohlo být napravení všech křivd, ke kterým došlo vůči všem původním vlastníkům a bez ohledu na období, kdy k zásahu do jejich vlastnických práv došlo. Právo na restituci majetku není právem, které by spadalo do kategorie základních lidských práv a bylo proto suverénním právem státu, aby v tzv. restitučních zákonech určil rozsah a podmínky restituce majetkových práv.
Konečně pak poslední námitkou je, že městský soud v dané věci rozhodl podle tehdy platného §250f o.s.ř., tedy bez jednání. Podle názoru Ústavního soudu však v tomto konkrétním případě, kdy, jak už výše uvedeno, probíhala celá řada sporů se zcela stejným obsahem, lze souhlasit s názorem, že šlo jen o posouzení právních otázek a že jednání ve věci samé by bylo čistě formální a značně nehospodárné. Navíc v době rozhodování již bylo známé i stanovisko Ústavního soudu, který ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 129/94 zaujal stanovisko, ve kterém konstatoval, že k odnětí majetku hlubocké větve rodu Sch. došlo ke dni účinnosti zákona č. 143/1947 Sb., tedy stanovisko, které vlastně odvolání učiněné u soudu, jakož i ústavní stížnost, dále zpochybňují.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze nezasáhl do ústavních práv stěžovatelky a tato skutečnost se jeví být natolik evidentní, že podanou stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. 9. 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu