ECLI:CZ:US:2022:3.US.553.21.1
sp. zn. III. ÚS 553/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., t. č. ve věznici Leeuwkop Correctional Services, 3 Cross Road, Rietfontein 2-Ir, Bryanston, Jihoafrická republika, zastoupeného Mgr. Karolínou Babákovou, advokátkou se sídlem Bucharova 1314/8, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2020, sp. zn. 5 Tdo 1589/2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2018, sp. zn. 7 To 74/2017 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2015, sp. zn. 57 T 1/2013, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost i návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a jejích příloh, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), zločinem padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 al. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, dále trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") ve stádiu přípravy podle §7 odst. 1 trestního zákona, zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 al. 2 tr. zákoníku, zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 al. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. b) tr. zákoníku jako organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a jako člen organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku a zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 al. 1, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku jako organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a jako člen organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku. Z rozsudku městského soudu vyplývá, že stěžovatel v období let 2002 až 2005 organizoval a řídil společenství osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, zaměřené na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Hlavním cílem v rámci této trestné činnosti bylo získat podvodným způsobem vysokou finanční částku na úkor státu prostřednictvím společnosti X. Stěžovatel jako osoba organizující a řídící organizovanou zločineckou skupinu nechal padělat směnky a bankovky, a dále sdělil R. Z., že pro zdárný průběh akce a bezpečnost osob podílejících se na trestné činnosti v souvislosti s fiktivním zajištěním celního dluhu, bude nezbytné osobu, vystupující za celní správu, po odjezdu ze sídla spol. Y s finančními prostředky, fyzicky zlikvidovat. Obecné soudy dospěly k závěru, že se stěžovatel dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které záleželo v úmyslném vytváření podmínek k spáchání zvlášť závažného trestného činu tím, že jiného úmyslně usmrtí, a tento čin spáchá v úmyslu zakrýt jiný trestný čin. Za uvedené trestné činy byl stěžovatel napadeným rozsudkem městského soudu odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 let a byl mu uložen trest propadnutí věci, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 let.
3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") následovně. Podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") vrchní soud částečně napadený rozsudek městského soudu zrušil, z podnětu odvolání stěžovatele ve výroku o vině pod bodem 5), tedy ve výroku o trestu ohledně jeho osoby a ve výroku o zabrání věci. Dále podle §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu znovu rozhodl a nově uznal stěžovatele vinným pro skutek původně popsaný pod bodem 5) v rozsudku soudu prvního stupně, který posoudil jako organizátorství zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §24 odst. 1 písm. a), §234 odst. 3 alinea 1, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku (oproti soudu prvního stupně neshledal, že by se jej stěžovatel dopustil jako člen organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku). Stěžovateli uložil podle §219 odst. 2 tr. zákona souhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a to za současného zrušení výroků o trestech z rozsudků citovaných ve výroku rozsudku odvolacího soudu. Dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 let a trest propadnutí věcí uvedených ve výroku rozsudku odvolacího soudu.
4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, když dospěl k závěru, že námitky, které stěžovatel uplatnil ve svém dovolání, jsou zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že zásadní porušení jeho základních práv tkví v tom, že městský soud a vrchní soud vydaly trestní rozsudky s tím, že řízení proti stěžovateli bylo vedeno jako proti uprchlému. Stěžovatel namítá, že nebyl v procesním postavení uprchlého a řízení dle §302 a násl. tr. řádu proti němu bylo vedeno protiprávně. Tímto postupem bylo dle stěžovatele porušeno jeho právo na přítomnost při hlavním líčení i jeho právo na spravedlivý proces, dále i jeho právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, když nebyl vyslechnut ani prostřednictvím videokonference (což navrhoval). Stěžovatel zdůrazňuje, že v případě uprchlého obviněného je vždy nutné zkoumat zejména motivy dané osoby a její skutečnou vůli se trestního řízení účastnit, která se v jeho průběhu může měnit. Závěr o negativním postoji stěžovatele k účasti v trestním řízení není dle jeho názoru podložen žádným relevantním důkazem. Stěžovatel tvrdí, že od 24. 11. 2013 je řízení zatíženo procesní vadou, která má za následek porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, a to v důsledku jeho trestního stíhání v Jihoafrické republice a vzetí do vazby, o čemž byl dle stěžovatele městský soud vyrozuměn nejpozději dne 3. 6. 2014. Doplňuje, že vzetím stěžovatele do vazby pominuly podmínky pro vedení trestního řízení proti stěžovateli jako uprchlému a dále uvádí, že vzal svou žádost o azyl na území Jihoafrické republiky dne 24. 05. 2016 zpět. Dle stěžovatelova přesvědčení v jeho trestní věci pominuly podmínky pro vedení řízení proti uprchlému dle §302 a násl. tr. řádu, obecné soudy však tuto skutečnost dle jeho názoru dostatečně nereflektovaly, přičemž jejich postup, který označuje za pochybení městského soudu a vrchního soudu, následně nenapravil ani Nejvyšší soud.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Posoudil argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Stěžovatel předně namítá, že bylo porušeno jeho právo na přítomnost při hlavním líčení, když bylo předmětné trestní řízení vedeno jako řízení proti uprchlému. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že řízení proti uprchlému podle ustanovení §302 a násl. tr. řádu do značné míry omezuje princip spravedlivého procesu, zejména právo obviněného účastnit se trestního řízení a osobně se obhajovat, a proto je nezbytné v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny při aplikaci ustanovení o omezení základních práv a svobod šetřit jejich podstaty a smyslu, přičemž není možno je využívat k jiným než stanoveným účelům, např. k urychlenému vyřízení věci nebo usnadnění důkazní situace. Důvody pro konání této formy řízení musí být zjištěny a soud (před fází soudního řízení ostatní orgány činné v trestním řízení) je současně povinen v průběhu celého řízení zkoumat jejich trvání a pominou-li, je třeba v řízení pokračovat podle obecných zásad [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 200/96 ze dne 21. 11. 1996 (N 123/6 SbNU 387) nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 590/03 ze dne 9. 3. 2004 (U 12/32 SbNU 523)]. Důležité přitom je, že z judikatury Ústavního soudu [srov. například nález sp. zn. III. ÚS 325/2000 ze dne 9. 11. 2000 (N 167/20 SbNU 187) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 200/96 ze dne 21. 11. 1995, (N 123/6 SbNU 387)] a Nejvyššího soudu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 1995, sp. zn. 8 To 10/94 (R 38/1995)] vyplývá, že závěr o tom, zda se obviněný pobytem v zahraničí vyhýbá nebo nevyhýbá trestnímu řízení, nelze stavět toliko na skutečnosti samotné fakticity pobytu v zahraničí nebo na tom, že nepřebírá písemnosti doručované mu soudem. Vždy je totiž třeba zkoumat též úmysl obviněného. Tomuto požadavku je možné dostát jen tehdy, je-li v intencích konkrétního případu zkoumáno chování obviněného.
10. Uvedené však rozhodující soudy v nyní projednávaném případě zjevně měly na paměti, přičemž náležitě vyložily, z jakých důvodů bylo možno hlavní líčení konat bez přítomnosti stěžovatele, tedy jako řízení proti uprchlému (str. 20 rozsudku městského soudu, body 117 a 118 rozsudku vrchního soudu). Soudy dospěly k závěru, že stěžovatel věděl o tom, že je proti němu vedeno trestní řízení, zjevně se vyhýbal trestnímu řízení v České republice pobytem v cizině a dával všemi dostupnými právně relevantními kroky najevo, že nechce být vydán do České republiky. Vrchní soud přiléhavě konstatoval, že stěžovatel mohl v souvislosti s řízením o jeho vydání do České republiky svým vstřícným postojem k žádosti o vydání od počátku dát najevo, že se trestnímu stíhání v České republice nevyhýbá, což však neučinil (bod 119 rozsudku vrchního soudu), a že stěžovatelův úmysl vyhýbat se trestnímu stíhání v České republice stále trvá (bod 117 in fine napadeného rozsudku vrchního soudu). Postup městského a vrchního soudu následně aproboval i Nejvyšší soud, který se podrobně věnoval stěžovatelovým dovolacím námitkám a otázce hodnocení úmyslu stěžovatele věnoval body 140 - 147 napadeného usnesení, přičemž na jeho odůvodnění lze pro stručnost odkázat. Zároveň je možné odkázat i na argumentaci Nejvyššího soudu z předchozího rozhodnutí ve stěžovatelově věci. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1589/2014, k podmínkám vedení řízení proti uprchlému, v jiné trestní věci vedené proti stěžovateli, uvedl, že: "...rozhodující podmínkou pro konání řízení proti uprchlému ve věci obviněného, který se zdržuje v cizině, je okolnost, že důvodem takového jeho pobytu v cizině je jeho záměr vyhnout se trestnímu stíhání před soudem domovského státu. Je-li tato podmínka splněna, pak konání řízení proti uprchlému nebrání skutečnost, že uprchlý obviněný byl omezen na osobní svobodě orgány trestního řízení cizího státu, ve kterém se zdržuje. Přitom není rozhodné, zda k omezení osobní svobody uprchlého obviněného došlo vydávací vazbou, nebo zda se nachází ve vazbě v souvislosti s podezřením, že se v cizím státě dopustil (jiné, resp. další) trestné činnosti. Za rozhodující je totiž třeba považovat, že důvodem dlouhodobého pobytu obviněného v cizině je jeho záměr vyhnout se trestnímu řízení vedenému proti němu v ČR."
11. V této souvislosti Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy upozorňuje, že nemá význam otázka, kde se stěžovatel v současné době nachází a jaká další řízení jsou vůči jeho osobě vedena, nýbrž podstatné je, že stěžovatel v cizině dlouhodobě pobývá v úmyslu nepodrobit se jurisdikci České republiky. Proto nezbývá než uzavřít, že právo na obhajobu je sice významným a neopominutelným principem spravedlivého trestního procesu, není však možno je vykládat tak, že prostřednictvím jeho výkonu by mohlo být legitimní úsilí státu nalézat spravedlnost i ve věcech trestních zcela a fakticky zmařeno tím, že by se obžalovaný trestnímu řízení vyhýbal, což nastalo právě v případě stěžovatele. Pro posouzení respektování práv stěžovatele, jako obviněného v trestním řízení, je rozhodující, že odpadnou-li důvody vedení trestního řízení proti uprchlému, bude mít stěžovatel právo dle §306a tr. řádu žádat o zrušení odsuzujícího rozsudku a o opakování celého hlavního líčení. Tím je zajištěno, že stěžovatel není v předmětném trestním řízení zkrácen na svých základních právech, zvláště na právu na projednání věci ve své přítomnosti a na právu vyjádřit se ke všem navrhovaným důkazům. Ústavní soud pouze dodává, že ustanovení §306a tr. řádu jde "poněkud nad rámec požadavků Úmluvy, [protože] podmínkou nového řízení je pouze žádost v nepřítomnosti odsouzeného, bez ohledu na to, zda by mu bylo možné prokázat, že byl řádně předvolán a řízení se vyhýbal" [viz nález sp. zn. I. ÚS 371/07 ze dne 24. 10. 2007 (N 170/47 SbNU 229), bod 28]. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva totiž obviněnému, který uprchl před trestním řízením, právo na nové projednání věci z čl. 6 Úmluvy neplyne (Ústavní soud poukazuje např. na závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 6. 2001 ve věci Medenica proti Švýcarsku, stížnost č. 20491/92, §55).
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud rozhodl taktéž odmítavým výrokem, neboť k takovému postupu neshledal relevantní důvody.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu