ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.1589.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 1589/2018-7068
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 8. 2020 v řízení o dovoláních, která podali obvinění R. K. , nar. XY v XY, stíhaný jako uprchlý, I. H. , nar. XY v XY, Slovenská republika, bytem XY, T. P. , nar. XY v XY, bytem XY, doručovací adresa XY, J. S. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7 To 74/2017, a dále obvinění M. P., nar. XY v XY, bytem XY, a A. Z. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 7 To 28/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 1/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných R. K., I. H., T. P., J. S., M. P. a A. Z., odmítají.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. V dané trestní věci bylo u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 1/2013 vedeno společné trestní řízení proti obviněným R. K. (jako uprchlému podle §302 a násl. tr. řádu), I. H., T. P., J. S., M. P., A. Z. a dalším pěti obviněným (A. K., R. N., J. R., J. K. a I. S.). Městský soud v Praze ve věci samé rozhodl rozsudkem ze dne 27. 11. 2015, sp. zn. 57 T 1/2013, následovně. Obviněného R. K. uznal vinným pod bodem 1. písm. a) - c) jednak zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, dílem ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jako člen organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku, a jednak zločinem padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jako člen organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku; pod bodem 2) přípravou trestného činu vraždy podle §7 odst. 1, §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“); pod bodem 3) zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku; pod bodem 4) organizátorstvím zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §24 odst. 1 písm. a), §234 odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, jako člen organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku; pod bodem 5) organizátorstvím zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §24 odst. 1 písm. a), §234 odst. 3 alinea 1, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, jako člen organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku. Obviněný M. P. byl uvedeným rozsudkem pod bodem 1. a) - c) uznán vinným trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, dílem ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil vědomě se členem organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 al. 2 tr. zákoníku. Obvinění A. Z. , I. H. a T. P. byli uvedeným rozsudkem pod bodem 1. c) uznáni vinnými zločinem padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jako členové organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku, a pod bodem 3. zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Obviněný J. S. byl uvedeným rozsudkem uznán vinným pod bodem 3. trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 alinea 2 tr. zák.
2. Za uvedené i za další trestné činy byl obviněnému R. K. uložen podle §219 odst. 2 tr. zák. za užití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 let, pro jehož výkon byl obviněný zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 let a trest propadnutí věcí konkretizovaných ve výroku o trestu citovaného rozsudku, a to za současného zrušení výroků o trestech z dalších rozsudků uvedených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Obviněnému M. P. byl za shora uvedený trestný čin podvodu uložen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za užití §108 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, dále mu byl uložen trest propadnutí věcí konkretizovaných ve výroku o trestu citovaného rozsudku. Obviněnému A. Z. byl podle §233 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku, §108 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, dále mu byl uložen trest propadnutí věcí konkretizovaných ve výroku o trestu citovaného rozsudku. Obviněným I. H. a T. P. byl podle §233 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, §108 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen shodný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Obviněnému J. S. byl podle §163a odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, dále mu byl uložen trest propadnutí věcí konkretizovaných ve výroku o trestu citovaného rozsudku.
3. Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto také o vině dalších pěti obviněných. Podle §101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla zabrána peněžitá hotovost ve výši 500 000 CHF a 133 503 CZK a dále veškeré padělané bankovky nominální hodnoty 1 000 CHF v počtu 349 927 ks a 5 000 CZK v počtu 22 046 ks. V adhezním řízení pak soud rozhodl podle §228 odst. 1 tr. řádu tak, že obviněný R. K. a M. P. jsou povinni společně a nerozdílně poškozené obchodní společnosti ČEPRO, a. s., IČ: 601 935 31, se sídlem Praha 7, Dělnická 213/12 (dále ve zkratce jen „ČEPRO“, případně poškozená), nahradit škodu ve výši 18 412 000 Kč, spolu s úrokem z prodlení od 21. 12. 2011 u obviněného P. a od 11. 12. 2011 u obviněného K. Se zbytkem svého nároku byla poškozená podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění R. K., M. P., A. Z., I. H., T. P., A. K. a J. S., státní zástupce v neprospěch obviněných M. P. a J. S., a také poškozená obchodní společnost ČEPRO. Vrchní soud v Praze jako odvolací soud svým usnesením ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 7 To 74/2017 (protokol o veřejném zasedání č. l. 6149, sv. 86 trestního spisu), rozhodl podle §23 odst. 1 tr. řádu o vyloučení věci obviněného M. P. a obviněného A. Z. ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí, tato vyloučená věc byla dále vedena u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 7 To 28/2018, a to kvůli nemožnosti projednat společně s dalšími odvolání uvedených obviněných pro jejich omluvy ze zdravotních důvodů.
5. O podaných odvoláních obviněných R. K., I. H., T. P., J. S. a A. K., poškozené obchodní společnosti ČEPRO ve vztahu k obviněnému R. K. a státního zástupce podaného v neprospěch J. S. rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7 To 74/2017, následovně. Podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání obviněného T. P. v celém rozsahu, z podnětu odvolání obviněného R. K. ve výroku o vině pod bodem 5), ve výroku o trestu ohledně jeho osoby a ve výroku o zabrání věci, z podnětu odvolání I. H. ve výroku o zabrání věci a z podnětu A. K. ve výroku o trestu. Dále podle §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu znovu rozhodl následovně. Pod bodem 1) obviněného T. P. uznal vinným zločinem padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (oproti soudu prvního stupně jej neshledal, že by se jej dopustil jako člen organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku, rovněž jej neshledal vinným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, jak to učinil soud prvního stupně pod bodem 3). Podle §233 odst. 4 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému T. P. za to uložil trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání 3 let. Dále pod bodem 2) odvolací soud nově uznal vinným obviněného R. K. pro skutek původně popsaný původně pod bodem 5. v rozsudku soudu prvního stupně, který posoudil jako organizátorství zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §24 odst. 1 písm. a), §234 odst. 3 alinea 1, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku (oproti soudu prvního stupně neshledal, že by se jej dopustil jako člen organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku). Obviněnému R. K. uložil podle §219 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a to za současného zrušení výroků o trestech z rozsudků citovaných ve výroku rozsudku odvolacího soudu. Dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 let, trest propadnutí věcí citovaných ve výroku rozsudku odvolacího soudu na str. 7. – 8. Dále odvolací soud rozhodl pod bodem 3) ohledně obviněného A. K. o upuštění od uložení souhrnného trestu, pod bodem 4) podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o zabrání věcí uvedených ve výroku rozsudku odvolacího soudu na str. 8 a nakonec pod bodem 5) podle §256 tr. řádu zamítl odvolání obviněného J. S. , poškozené obchodní společnosti ČEPRO ve vztahu k obviněnému R. K. a státního zástupce ve vztahu k obviněnému J. S..
6. Pokud jde o odvolání obviněného M. P. a obviněného A. Z. , Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 6. 6. 2018 pod sp. zn. 7 To 28/2018 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu jejich odvolání ve výroku o zabrání věci a sám znovu podle §259 odst. 3 tr. řádu vyslovil zabrání věcí konkretizovaných ve výroku svého rozsudku. Podle §256 tr. řádu také zamítl odvolání poškozené obchodní společnosti ČEPRO a státního zástupce ve vztahu k obviněnému M. P..
II. Spojení věcí u Nejvyššího soudu
7. Dne 17. 12. 2018 předložil Městský soud v Praze Nejvyššímu soudu dovolání obviněných R. K., I. H., T. P., J. S., která podali proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7 To 74/2017 (u Nejvyššího soudu je vedeno řízení o těchto dovoláních pod sp. zn. 5 Tdo 1589/2018), a dovolání obviněných M. P. a A. Z., která podali proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 7 To 28/2018 (u Nejvyššího soudu bylo vedeno řízení o těchto dovoláních pod sp. zn. 5 Tdo 1590/2018). Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7 To 74/2017, a rozsudek téhož soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 7 To 28/2018 jsou rozhodnutími o odvoláních spoluobviněných, která podali proti stejnému rozsudku soudu prvního stupně (tedy rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2015, sp. zn. 57 T 1/2013), jenž konal společné řízení proti všem dovolatelům o převážně hospodářských trestných činech. Bylo tak nesporné, že trestní věc všech dovolatelů spolu souvisí. Z tohoto důvodu byl zájem na vedení společného řízení i při projednání dovolání všech šesti obviněných a rozhodnutí o nich, neboť oběma napadenými rozhodnutími odvolacího soudu bylo rozhodováno o řádných opravných prostředcích proti stejnému rozsudku soudu prvního stupně v téže trestní věci a existuje zde obsahová spojitost i ve spisových podkladech týkajících se všech obviněných. Nejvyšší soud proto dne 30. 1. 2019 rozhodl podle §23 odst. 3 tr. řádu per analogiam z důvodu uvedeného v §20 odst. 1 tr. řádu o spojení obou věcí týkajících se podaných dovolání ke společnému projednání a rozhodnutí v dovolacím řízení nadále vedeném pod sp. zn. 5 Tdo 1589/2018.
8. Dovolatel M. P. podal dne 24. 9. 2018 návrh na povolení obnovy řízení, který dále doplnil podáním ze dne 27. 12. 2018. K uvedeným skutečnostem v podaném návrhu Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť se jedná o návrhy na změnu skutkového stavu,
a bude o nich rozhodovat soud prvního stupně po skončení dovolacího řízení.
III. Dovolání obviněných
a) Dovolání obviněného R. K.
9. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7 To 74/2017, podal obviněný R. K. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu uplatnil, neboť podle něj došlo k porušení jeho práva na obhajobu, jelikož se nemohl zúčastnit hlavního líčení ani veřejného zasedání o odvolání, které se ve věci konalo. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť soudy nižších stupňů chybně posoudily jeho tvrzené jednání jako přípravu trestného činu vraždy a jeho jednání popsané pod bodem 1 c) rozsudku soudu prvního stupně jako trestný čin padělání a pozměnění peněz.
10. Obviněný R. K. především namítal, že došlo k porušení ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení i veřejném zasedání [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu]. Byl přesvědčen, že proti němu nelze vést řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. řádu. Zrekapituloval své opuštění České republiky, z níž „uprchl“ dne 18. 6. 2005 v průběhu domovní prohlídky v jeho vile na Seychelské ostrovy. V roce 2007 se přemístil na území Jihoafrické republiky (dále ve zkratce jen „JAR“), kde zažádal o udělení azylu. Obviněný je od listopadu roku 2013 na území JAR trestně stíhán. Svou žádost o udělení azylu vzal zpět dne 24. 5. 2016 a od té doby svými kroky prokazuje, že není uprchlý. Snažil se v projednávaném trestním řízení se soudy nižších stupňů komunikovat. Proti rozhodnutí soudu JAR ze dne 16. 3. 2018, sp. zn. D 388/2013, kterým se umožňuje vydání obviněného z JAR do České republiky, se nijak nebránil. Z výše uvedeného tak podle obviněného vyplynulo, že není osobou uprchlou, a nelze proti němu vést řízení podle §302 a násl. tr. řádu.
11. Obviněný R. K. vyjádřil nesouhlas s argumentací odvolacího soudu k otázce vedení řízení proti uprchlému ve vztahu k jeho osobě uvedenou na str. 32 - 33 (v bodech 117. - 118.) rozsudku soudu druhého stupně. Zdůvodnění odvolacího soudu bylo podle něj postaveno na situaci z minulosti a neodráželo současný stav. Soud by podle dovolatele měl průběžně z úřední povinnosti přezkoumávat v průběhu trestního řízení, zda nadále trvají podmínky vedení řízení proti uprchlému. Odkázal k tomu na judikaturu Nejvyššího soudu (a to na rozsudek ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 4 Tz 82/2002), v níž bylo uvedeno, že v případě, kdy obžalovaný nemůže svobodně rozhodovat o svém pobytu (například z důvodu vazby či výkonu trestu odnětí svobody), nelze dovodit, že se obžalovaný skrývá před trestním řízením a nelze proti němu vést řízení jako proti uprchlému. Obviněný je nyní v situaci, kdy je ve vězení v JAR, a nemůže svobodně rozhodnout o místě svého pobytu. Neobstojí také názor soudů nižších stupňů, že obviněný žádal v JAR o azyl, protože tuto svoji žádost vzal dne 24. 5. 2016 zpět. Obviněný odvolacímu soudu výslovně deklaroval, že není uprchlý a že si přeje využít svého práva na obhajobu před odvolacím soudem v nyní projednávané věci.
12. Odvolací soud podle obviněného použil při rozhodování nepřípustný extenzivní výklad ustanovení §302 a násl. tr. řádu, když rozšířil taxativně vymezený rozsah situací, za nichž je možné vedení trestního řízení proti uprchlému. Obviněný upozornil na to, že i odvolací soud si byl, jak je patrno z bodu 118. jeho rozsudku, vědom toho, že nebyly splněny podmínky pro vedení řízení proti uprchlému. Dovolatel byl přesvědčen, že tímto došlo k porušení základní zásady demokratického právního státu, vymezené v čl. 2 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „Ústava“), a v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. (dále ve zkratce jen „Listina“), které stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který stanoví zákon.
13. Rovněž podle dovolatele nemůže obstát ani argumentace odvolacího soudu v poslední větě bodu 119. jeho rozsudku, že obviněný „…svou žádost o azyl vzal zpět až v době, kdy bylo zřejmé, že mu v JAR reálně hrozí nesrovnatelně citelnější trest než v ČR, přičemž v současnosti je tento trest již pravomocný a vykonatelný.“ Motivace ze strany obviněného vzít zpět svou žádost o azyl by neměla být podstatná pro posouzení, zda lze v tomto případě vést řízení proti uprchlému. Podstatná je vůle obviněného účastnit se trestního řízení a uplatňovat v něm své právo na obhajobu. V tomto konkrétním případě obviněný požadoval, aby byl vyslechnut alespoň prostřednictvím videokonference, nelze-li jinak. Ani tomuto návrhu však odvolací soud bez řádného odůvodnění nevyhověl. Došlo tak k podstatnému zkrácení práva obviněného R. K. na obhajobu, jestliže se k této věci nemohl vůbec vyjádřit.
14. Dále obviněný R. K. brojil proti svému odsouzení za přípravu trestného činu vraždy. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že jeho jednáním již došlo k přípravě a nešlo o pouhou myšlenku uvedený trestný čin spáchat, která podle judikatury lze i verbálně projevit. Kromě výpovědi svědka R. Z. nebyl k dispozici žádný usvědčující důkaz o přípravě vraždy celníka. I sám svědek R. Z. uvedl, že v době, kdy mu měl obviněný sdělovat, že dojde k vraždě celníka, měl jen velice obecnou představu o provedení této vraždy, nebylo stanoveno žádné místo, kde by k vraždě mělo dojít, nebyl žádným způsobem promyšlen postup likvidace mrtvoly celníka. V řízení nebyly zajištěny žádné další důkazy (komunikace s dalšími osobami o této plánované vraždě, žádná zbraň či nástroj apod.). Nebylo zjištěno, o jakou konkrétní osobu celníka se mělo jednat. Připomněl, že orgány činné v trestním řízení měly k dispozici osobní poznámky obviněného, odposlechy telefonních hovorů, svědecké výpovědi. Bylo by podle obviněného nelogické, že by měl detailně promyslet a připravit plán pro jinou trestnou činnost a v takto zásadní otázce, ohledně likvidace celníka, by se měl spokojit pouze s mlhavou představou bez jasného plánu. Dovolatel zdůraznil, že vražda celníka v žádném případě nebyla připravena ani naplánována. I kdyby obviněný K. sděloval svědkovi R. Z. svůj úmysl spáchat zvlášť závažný zločin vraždy, činil by tak maximálně v rovině úvah či myšlenek, ale nikoliv jako prvotní stadium trestné činnosti v podobě přípravy. Myšlenka spáchat trestný čin, a to ani ta vyslovená, není trestná. Upozornil také na to, že kromě zmíněného celníka by bylo nutné fyzicky zlikvidovat také svědka R. Z., a to ve velmi krátkém časovém úseku po provedení zmíněného trestného činu s „padělanými bankovkami“, ovšem ani k tomuto stejně jako v případě přípravy vraždy celníka nebyly zajištěny žádné důkazy, což považoval dovolatel za nepochopitelné s přihlédnutím k údajně velmi sofistikovanému a pečlivě promyšlenému postupu obviněného R. K. při páchání jiné trestné činnosti.
15. Obviněný R. K. nesouhlasil s posouzením skutku uvedeného pod bodem 1. odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně také jako zločinu padělání a pozměnění peněz podle §233 tr. zákoníku. Podotkl, že vzhledem k podřadné kvalitě „padělaných bankovek“ a uvedenému textu na nich (na rubové a lícní straně byly obrazce ve tvaru kosočtverce s textem „40/Ať se Ti/daří!!“), by se tyto bankovky nikdy nemohly dostat reálně do oběhu, tedy že by s nimi bylo placeno jako s pravými. Odkázal na judikaturu k této problematice, z níž vyplývá právní názor, že padělanými penězi jsou jakékoliv napodobeniny, které vzhledem ke své kvalitě mohou být při udávání zaměněny s pravými penězi a dostat se tak do oběhu. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že by pro naplnění znaků uvedeného trestného činu bylo zapotřebí, aby napodobeniny byly způsobilé k tomu, aby pachatel jejich udáním porušil zájmy spočívající v ochraně měny. Výroba zmíněných „bankovek“ tak nemohla být posouzena jako trestný čin podle §233 tr. zákoníku. Obviněný nevylučoval, že by manipulaci s takovými „papírky“ bylo případně možno hodnotit jako jiný trestný čin. Navíc podle představ soudů nižších stupňů mělo dojít k předání těchto „bankovek“ pouze v rámci organizované zločinecké skupiny, kdy by účastníci údajné trestné činnosti věděli, že celníkem zajištěné „bankovky“ nejsou pravými penězi. Ty měly sloužit pouze jako kulisa na kamerovém záznamu, neměly být nikdy uvedeny do oběhu, neměly sloužit k účelu platby. Měly tak podle zjištění soudů nižších stupňů sloužit jako prostředek k prokázání zajištění finanční hotovosti příslušníkem Celní správy České republiky zanesené do úředního záznamu o zajištění uvedené částky s tím, že následně by si mohla obchodní společnost T., nárokovat vrácení zmíněné částky od státu. Podle názoru obviněného tak soudy nižších stupňů vycházely z extenzivního výkladu §233 tr. zákoníku, že shora popsaným skutkovým dějem mělo dojít k uvedení neexistujících peněz do oběhu, což obviněný považoval za nesprávné.
16. Vzhledem k výše uvedenému dovolatel R. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně tak i rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň obviněný požádal o odložení výkonu napadených rozhodnutí. Vyjádřil také souhlas s projednáním tohoto dovolání v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu. Vzdal se rovněž účasti na veřejném zasedání podle §265r odst. 4 tr. řádu.
b) Dovolání obviněného I. H.
17. Obviněný I. H. napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7 To 74/2017, resp. též rozsudek soudu prvního stupně, neboť výrok o jeho vině pod body 1. c) a 3. rozsudku soudu prvního stupně považoval za nesprávný a nezákonný. Své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily oba vytýkané skutky, v nichž spatřovaly zločin padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jako člen organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku [skutek 1. c)], resp. zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku (skutek 3.). Obviněný namítl tzv. extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry, logické rozpory mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jakož i z nich vyvozenými právními závěry. V důsledku toho tak podle dovolatele H. došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Z důvodu respektování ústavně garantovaných práv by se Nejvyšší soud měl v rámci dovolacího přezkumu těmito námitkami zabývat.
18. Dovolatel I. H. nesouhlasil s právním hodnocením soudů skutku popsaného pod bodem 1. c) výroku rozsudku soudu prvního stupně jako padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Upozornil, že podle skutkové věty uvedené v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně se tohoto trestného činu měl dopustit tím, že spolu s dalšími osobami zajistil na nezjištěném místě výrobu padělků bankovek. Toto znění skutkové věty však podle jeho názoru neodpovídá ustanovení §233 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, protože předmětné bankovky nevyráběl, ale spíše ustanovení §233 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na skutečnost, že tyto bankovky nemohly být zaměnitelné s pravými penězi, jak vyplývá z odborného vyjádření České národní banky a následného vyjádření jeho zpracovatele J. M., měl dovolatel za to, že nemohla být naplněna ani skutková podstata trestného činu uvedená v §233 odst. 1 tr. zákoníku. Z popisu skutku přitom dále nevyplynulo, že by obviněný měl v úmyslu tyto bankovky udat jako pravé a tím je uvést do oběhu. Připomněl, že objektem ochrany tohoto trestného činu je ochrana měny a zájem na bezpečnosti a spolehlivosti peněz, což nebylo jednáním obviněného ohroženo, neboť bankovky nikdy nebyly uváděny do oběhu a nemohly se tak mísit s pravými penězi. Tyto bankovky měly sloužit toliko k vyhotovení Protokolu o místním šetření a jako důkaz o úhradě celního dluhu. Odvolací soud výslovně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že se „od samého počátku nemělo jednat o faktické uvedení padělků do oběhu“. Dovolatel tedy zopakoval, že objekt, který je chráněn tímto trestným činem, nebyl ohrožen, natož porušen. Proto podle obviněného nelze přistoupit na závěry soudu prvního stupně, které byly učiněny v neprospěch obviněného.
19. Obviněný I. H. dále poukázal na to, že jeho odsouzení trestným činem padělání a pozměnění peněz bylo založeno pouze na lístečku s nápisem „POUZE Z. P. + p. H.“ a informací z provedených odposlechů. Vyjádřil nesouhlas s argumentací odvolacího soudu uvedené v bod 175. a násl. odůvodnění jeho rozsudku. Samotná existence předmětného lístečku zajištěná na bednách s padělanými penězi podle obviněného neprokázala nic stran jeho účasti na výrobě nebo opatřování předmětných bankovek nebo vytváření balíčků z nich. Poznamenal, že na balíčcích ani na bankovkách nebyly zajištěny jeho daktyloskopické stopy. Byly zajištěny otisky obviněného T. P.. Dovolatel považoval za absurdní závěr odvolacího soudu, že na výrobě se podílely dvě osoby, z nichž jedna měla učinit veškerá opatření pro to, aby nezanechala žádné otisky a druhá osoba ve stejné chvíli pak žádná opatření neučinila.
20. Další důkaz, který měl obviněného I. H. usvědčit, byl provedený odposlech a záznam jeho telekomunikačního provozu. Dovolatel se však domníval, že odvolací soud pochybil při právním hodnocení přípustnosti odposlechů telefonních stanic. Obviněný měl za to, že k nařízení odposlechu jeho telefonní stanice nebyly splněny zákonné podmínky. V příkazu k odposlechu a záznamu jeho telefonní stanice ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. 43 Nt 7113/2005, totiž nejsou uvedeny žádné konkrétní důvody pro nařízení odposlechu, ty se nelze dozvědět ani z příkazu ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. 20 Nt 1878/2005, kterým došlo k prodloužení doby odposlechu. Nebylo tak podle dovolatele možné přezkoumat, zda byly splněny zákonné podmínky pro nařízení odposlechu. Byť se odvolací soud zabýval rozborem nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (v bodě 123. a násl. odůvodnění jeho rozsudku), nevyvodil z nich správné závěry. Obviněný zdůraznil, že v odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být výslovně uvedeny materiální důvody, tedy konkrétní okolnosti pro jeho nařízení, které musí být i zpětně přezkoumatelné. Tato podmínka však splněna nebyla (příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu neobsahuje žádné konkrétní důvody pro jeho nařízení), proto byly podle něj odposlechy nařízeny v rozporu se zákonem. Z toho pak obviněný dovodil, že jejich připuštěním k důkazu došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý a zákonný proces.
21. I kdyby ale byly odposlechy přípustným důkazem, nelze z nich podle obviněného dovodit jeho vinu, že měl vyrábět, obstarávat nebo jinak zajistit předmětné bankovky. Pouze z nich vyplynulo, že dne 17. 6. 2005 obviněný I. H. mohl vědět, že v balíčcích nebyly pravé bankovky. V žádném případě však nelze dospět k závěru, že se dopustil skutku, v němž byl spatřován trestný čin padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Z těchto důvodů obviněný namítl extrémní rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními, jenž představuje porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
22. Dovolatel I. H. brojil rovněž proti svému odsouzení za skutek popsaný pod bodem 3. výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl shledán vinným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku a který potvrdil i odvolací soud. Vina obviněného měla být prokázána především z výpovědi svědka R. Z. a z provedených odposlechů. Ovšem z výpovědi svědka R. Z. (jak vyplývá z bodů 175. a 176. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) podle obviněného nelze dovodit, že by snad měl povědomí o činnosti skupiny, která měla směřovat k podvodnému vylákání vysoké finanční částky na úkor státu prostřednictvím obchodní společnosti ČEPRO. Stran odposlechů, odkázal na vlastní dříve uvedený názor o jejich nepřípustnosti, resp. nezákonnosti. Avšak ani z těchto odposlechů nelze prokázat povědomí obviněného I. H. o účasti na organizované zločinecké skupině, nebo že by se jakkoliv měl na nějaké trestné činnosti podílet. Obviněný byl přesvědčen, že provedené důkazy nijak neprokázaly jeho vědomou (a tedy ani úmyslnou) účast na činnosti organizované zločinecké skupiny. I zde tak spatřoval extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, zakládající porušení jeho práva na spravedlivý proces.
23. S ohledem na výše uvedené obviněný I. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc přikázal soudu prvnímu stupně k novému projednání a rozhodnutí, pokud by sám Nejvyšší soud ve věci nerozhodl tak, že by obviněného zprostil obžaloby podle §265m odst. 1 tr. řádu.
c) Dovolání obviněného T. P.
24. Obviněný T. P. také podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7 To 74/2017, dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože soudy nižších stupňů zjištěný skutek nebyl správně právně posouzen.
25. Podle obviněného na něj nedopadá právní argumentace uvedená pod bodem 185. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, která navázala na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně uvedené pod body 159. a 160. Obviněný nesouhlasil s tím, že by naplnil znak padělání peněz. Upozornil, že svědecká výpověď J. M. v hlavním líčení byla soudem prvního stupně zachycena nepřesně a tendenčně, a neodpovídá tak zvukovému záznamu z hlavního líčení. Soud prvního stupně a posléze i odvolací soud tak vycházely z chybně zachycené reprodukce této výpovědi v protokolu o hlavním líčení, který vyzněl v neprospěch obviněného.
26. Obviněný T. P. kromě výhrad ke skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů nesouhlas ani se subsumpcí tohoto skutkového stavu pod ustanovení trestního zákona, neboť není možné jej označit za padělatele. Pokud někdo jinému předstírá, že mu předává pravé peníze a zároveň jde o takové napodobeniny, které nejsou vůbec schopny plnit funkci platidla, pak podle dovolatele neudává padělané peníze, ale toliko jiného uvádí v omyl ve smyslu trestného činu podvodu. Dále obviněný namítl, že on zmíněné padělky nevyhotovoval (a před soudy nižších stupňů nebyl prokázán opak) a že neměl ani v úmyslu „bankovky“ uvést do oběhu jako pravé. On je pouze balil a skládal, což v trestním řízení náležitě osvětlil. Upozornil také na bod 181. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud vysvětlil, z jakých důvodů nově uznal obviněného T. P. vinným paděláním a pozměněním peněz a nikoliv již z účasti na organizované zločinecké skupině. Obviněný se domníval, že tento závěr měl odvolací soud aplikovat také na jeho zapojení do tvrzeného zločinu padělání a pozměnění peněz. V úvahu by pak přicházelo posouzení jeho jednání jako trestného činu podvodu, ovšem tento závěr nyní považuje za předčasný, neboť by bylo podle dovolatele v řízení potřeba prokázat zejména subjektivní stránku podvodu, tedy povědomost obviněného o tom, že v době balení „dárků“ věděl, že dochází k navození dojmu uvést někoho v omyl pomocí napodobenin, které však nebyly s to vůbec plnit funkci oběživa či platidla.
27. Dovolatel T. P. tak uzavřel, že vzhledem k výše uvedenému jeho jednání nelze posoudit jako trestný čin padělání a pozměnění peněz, jak to učinil odvolací soud. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil ve vztahu k němu napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
d) Dovolání obviněného J. S.
28. Obviněný J. S. podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7 To 74/2017, dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) v jeho druhé alternativě, neboť napadeným rozsudkem bylo podle něj zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Rozsudek odvolacího soudu obviněný též napadl z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť podle dovolatele vykazuje vady mající tzv. ústavněprávní přesah pro zásah do práva na spravedlivý proces.
29. V duchu nálezů Ústavního soudu namítl obviněný J. S. existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Rozhodnutí soudů nižších stupňů považoval obviněný za nepřezkoumatelná, zatížená vadami, nemající oporu v provedeném dokazování. Měl za to, že soudy nižších stupňů důsledně nerozlišily jednotlivé „větve“ projednávané věci, resp. úlohu jednotlivých obžalovaných. Dopustily se tzv. souhrnných zjištění, která jsou judikaturou zcela zapovězena. Z rozhodnutí se nelze dozvědět, z jakých konkrétních důkazů soudy nižších stupňů příslušný závěr dovodily, mnohdy jen popsaly opatřené důkazy. Dovolatel pak byl v důsledku toho zkrácen na svém právu na obhajobu, neboť mu nemohlo být zřejmé, jak by měl jednotlivé závěry vyvracet, když nebylo zřejmé, jak k nim soudy dospěly.
30. Obviněný J. S. byl uznán vinným z účasti na zločinném spolčení, přičemž jeho činnost měla spočívat v závadovém jednání popsaném v rozsudku soudu prvního stupně na str. 11–12, podle níž měl připravovat smlouvy a další dokumenty. Dovolatel proti autorství přípravy těchto listin rozsáhle argumentoval, resp. u některých doložil legálnost jejich sepsání. Jeho obsáhle odvolací argumenty byly odvolacím soudem označeny za „ryze účelové a bezpředmětné“, a to až v písemném vyhotovení rozsudku (na str. 45 v bodě 168. jeho odůvodnění), kdy na to obviněný nemohl nijak reagovat.
31. Obviněný nesouhlasil ani se závěry soudů nižších stupňů, že měl důvěru obviněného R. K., protože pro něj nebo pro jím ovládané obchodní společnosti na různých pozicích pracoval řadu let, a proto ani nemohl nevědět o nelegálnosti počínání R. K.. Tento závěr soudy nepodložily žádnými konkrétními důkazy. Autorství konkrétních smluvních listin obviněný J. S. relevantně vyvrátil. Odvolací soud závěry o jeho vině opřel o zcela obecné formulace. Při takové logice by měl být z účasti na zločinném spolčení obviněn každý, kdo po delší dobu vykonával legální činnost pro jakýkoliv subjekt spojený s R. K..
32. Dovolatel měl za to, že soud druhého stupně neoznačil žádný konkrétní odposlech či poznámku, která by jej usvědčovala z trestné činnosti, a to ani v pasáži na str. 44 v bodech 163. a 164. odůvodnění svého rozsudku. Neučinil tak podle obviněného ve svém rozsudku ani soud prvního stupně. Dovolatel rovněž nesouhlasil s argumentací odvolacího soudu uvedenou v bodě 166. odůvodnění jeho rozsudku, která se týkala půjčky K plus G Invest J. K. Odvolací soud popřel zásadu in dubio pro reo , pokud uváděl, že v účetní závěrce nebyla žádná pohledávka odpovídající specifikované půjčce. Obviněný J. S. upozornil, že šlo o rozvahu nikoliv o přílohu účetní závěrky, jak mylně tvrdily orgány činné v trestním řízení i přes upozornění obviněného. Bylo však zřejmé, že žádná konkrétní půjčka ani v rozvaze být jednotlivě popsána nemohla. Celkový údaj v rozvaze o krátkodobých pohledávkách v rozsahu 29 860 000 Kč podle obviněného minimálně naznačuje, že o první tranši půjčky ve výši 27 000 000 Kč účtováno být mohlo (druhá tranše byla podle dokladů poskytnuta až počátkem následujícího účetního období). Z této skutečnosti dovodil obviněný jednoznačný rozpor skutkových závěrů soudů nižších stupňů s provedenými důkazy.
33. Dále obviněný namítl, že vytýkanou trestnou činnost sice měl páchat nejméně od roku 2002, avšak ve věci k jeho osobě nebyl proveden žádný důkaz, který by jej usvědčoval z trestné činnosti před podzimem roku 2004. Z provedeného dokazování bylo přitom zřejmé, že obě předmětné pohledávky za ČEPRO byly pravomocně přisouzeny již před tím, než se měl obviněný J. S. konkrétními jednáními podílet na činnosti zločinného spolčení. Soudy nižších stupňů tak ani z této skutečnosti nevyvodily patřičné závěry, neprokázaly ani zavinění obviněného. I kdyby obviněný J. S. jednal tak, jak mu bylo vytýkáno (zejména připravoval smlouvy), neměl z čeho dovodit, že se jednalo o nelegální činnost, pokud pohledávky byly pravomocně přisouzeny. O manipulaci se soudními zásilkami obviněný nic nevěděl. Soudy nižších stupňů tyto otázky vůbec neřešily, rezignovaly tak podle dovolatele na prokázání zavinění jako znaku subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu.
34. Obviněný nesouhlasil ani s posouzením své účasti na zločinném spolčení. Zločinným spolčením je totiž třeba rozumět relativně stálé společenství. Soudy nižších stupňů chybně konstatovaly existenci zločinného spolčení i za situace, kdy jediným tvrzeným cílem bylo vylákat finanční prostředky výlučně z obchodní společnosti ČEPRO. Nebyl tak podle obviněného naplněn znak soustavnosti, za zločinné spolčení nelze označovat společenství utvořené ad hod za účelem spáchání jednoho nebo dvou (byť i závažných) trestných činů.
35. Pro stručnost odkázal obviněný J. S. na své odvolací námitky (čl. VII – IX. svého odvolání), v nichž byl podrobně popisován extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry. Především zdůraznil, že soud prvního stupně zcela ignoroval důkazy vztahující se k elektronickým souborům, podstatné listiny se do dispozice dovolatele J. S. dostaly až po první vlně domovních prohlídek v červnu 2005. Důkazy (odposlechy, poznámky R. K., obsah diáře obviněného J. S.), z nichž soudy dovodily vinu obviněného, však ve vztahu k němu nebyly nijak hodnoceny.
36. I odvolací soud si byl podle dovolatele vědom (jak má vyplývat z odůvodnění jeho rozsudku na str. 43 v bodě 159.), že účast na zločinném spolčení lze velmi obtížně prokazovat, nicméně závěry o vině nelze založit na obecných tezích, které neměly podklad v provedených důkazech. Takový postup nelze v právním státě akceptovat.
37. Dovolatel namítl také porušení práva na spravedlivý proces. V jeho případě podle něj soudy nižších stupňů bez rozumných pochybností neprokázaly, že se konkrétních závadových jednání kladených mu za vinu dopustil, proto důvodně předpokládal, že bude obžaloby zproštěn. Argumenty odvolacího soudu, kterými byl usvědčován o vině, považoval za překvapivé, bez podložených důkazů, obsahující jen obecné teze. Jako zcela nečekané se mu jevilo tvrzení odvolacího soudu, že důkazy nashromážděné proti obviněnému během dvanácti let trvajícího trestního řízení byly irelevantní, a že podstata tkvěla v jiných rozhodujících skutečnostech, v případě, že by o tom byl spraven, mohl svou obhajobu vést jiným směrem. Tím podle něj došlo k porušení jeho práva na přípravu obhajoby.
38. Dále obviněný J. S. soudům nižších stupňů vytkl, že při svém rozhodování nijak nezohlednily extrémní délku řízení, na níž nenesl žádnou vinu. Tím došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces garantovaný čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5, 8, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále ve zkratce jen „Úmluva“). Jeho trestní stíhání pro trestný čin se sazbou trestu odnětí svobody v rozpětí 2 až 10 let bylo zahájeno na podzim roku 2005. Asi tři čtvrtě roku byl stíhán vazebně. Před tvrzeným spáchaným trestným činem i po něm vedl řádný život. Soudy nižších stupňů ve vztahu k řadě spoluobviněných přikročily k mimořádnému snížení trestů odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, a to i u závažnějších trestných činů. Obviněnému byla naopak vyměřena maximální možná délka zkušební doby podmíněného odsouzení, aniž by bylo vysvětleno proč. S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu a také Ústavního soudu měla být nepřiměřená délka trestního stíhání zohledněna v jeho prospěch. Trestní stíhání by podle dovolatele mělo být zastaveno z důvodu jeho nepřiměřené délky, neshledá-li Nejvyšší soud důvody pro úplné zproštění obžaloby.
39. Dovolatel J. S. dále vyjádřil přesvědčení, že výpověď svědka R. Z., kterou soudy nižších stupňů považovaly za usvědčující důkaz, nebyla procesně použitelná jako důkaz. Svědek R. Z. byl vyslýchán jako svědek, jehož podoba měla být utajena. Jelikož je v tomto případě omezeno právo obviněného na obhajobu, měl by být kladen přísný důraz na to, aby tato výpověď byla učiněna procesně správně. V posuzované věci tomu tak ale podle obviněného nebylo. Podle §111a odst. 3 tr. řádu v místnosti, v níž je vyslýchán utajovaný svědek, musí být po celou dobu trvání výslechu u vyslýchaného pověřený zaměstnanec soudu. Tento požadavek (přítomnosti osoby ověřující totožnost po celou dobu videokonferenčního zařízení v místnosti, kde se nachází utajovaný svědek) je stanoven také v §24 odst. 2 instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, č. j. 505/2001-Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, ve znění pozdějších změn (dále ve zkratce jen „v. k. ř.“). Tato podmínka však nebyla splněna, proto podle dovolatele nelze k výslechu tohoto svědka v hlavním líčení přihlížet, nelze také přihlédnout k protokolům o výsleších tohoto svědka z přípravného řízení, pokud byl jejich obsah v hlavním líčení čten. Podle obviněného proto měl být výslech tohoto svědka proveden opětovně. Obviněný nesouhlasil ani s názorem odvolacího soudu, že ověření totožnosti svědka před výslechem předsedou senátu (oproti pověřenému zaměstnanci) byl jakýmsi „vyšším druhem ověření“, které následně nevyžadovalo, aby bylo v průběhu výslechu kontrolováno, zda svědek během výslechu není nijak ovlivňován. Dovolatel měl za to, že provedení výslechu svědka tímto způsobem, došlo rovněž k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.
40. Ze všech shora rozvedených důvodů navrhl dovolatel J. S., aby Nejvyšší soud zrušil jednak napadený rozsudek odvolacího soudu (pozn. Nejvyššího soudu - v dovolání chybně označený jako usnesení), jednak rozsudek soudu prvního stupně, a aby tomuto soudu vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.
e) Dovolání obviněného M. P.
41. Obviněný M. P. podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 7 To 28/2018, dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. b), g), h) a l) ve druhé alternativě tr. řádu.
42. K dovolacím důvodům §265b odst. 1 písm. g), h) a l) ve druhé alternativě tr. řádu. obviněný M. P. uvedl následující. Zjištěný a popsaný skutkový děj v rozsudku soudu prvního stupně, převzatý i odvolacím soudem, podle obviněného nenaplňuje znaky skutkové podstaty zločinu podvodu, jímž byl obviněný uznán vinným. Podle dovolatele absentuje konkrétní popis jeho údajně závadného jednání (objektivní stránka) a relevantní důkazy o něm. Soudům nižších stupňů vytkl, že mu přisoudily mnoho dílčích jednání uvedených u skutku pod body 1. a) až 1. c) výroku rozsudku městského soudu, kterých se dopustily (pokud vůbec) jiné osoby než dovolatel. Tvrzení o tom, že o veškerém závadném jednání popsaném ve výroku rozsudku soudu prvního stupně měl obviněný M. P. „rámcovou představu“, příp. že vědomě spolupracoval s obviněným R. K., považoval za nepřezkoumatelné. Soudy konkrétně neuvedly, co tvrzená rámcová představa zahrnuje a na základě čeho ji soudy nižších stupňů dovodily. Rovněž tvrzení soudů o úmyslně poskytovaných veřejně nedostupných informacích dovolatelem obviněnému R. K. nemělo žádnou důkazní oporu, nadto nebylo ani uvedeno, o jaké konkrétní informace mělo jít.
43. Dovolatel uvedl, že nedostatky v popisu objektivní stránky se soudy snažily nahradit poukazem na to (bez důkazní opory), že dovolatel měl být součástí organizované zločinecké skupiny. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že popisované jednání nelze podřadit pod účast na organizované zločinecké skupině, která by měla být definována vysokou koordinovaností a soustavně páchanou trestnou činností. V posuzovaném případě však podle zjištění soudů nižších stupňů šlo o skupinu založenou ad hoc za účelem spáchání konkrétního trestného činu (vylákat finanční prostředky z obchodní společnosti ČEPRO). Tedy v žádném případě nemohlo jít o organizovanou zločineckou skupinu, jak ji definuje zákon a judikatura.
44. Obviněný M. P. namítl také nedostatečné posouzení subjektivní stránky zločinu podvodu, jeho zavinění soudy nižších stupňů pouze konstatovaly. Zavinění dovolatele nemohlo ani být shledáno, neboť obviněný měl stále za to, že pohledávky popsané u skutků pod body 1. a) a 1. b) výroku rozsudku soudu prvního stupně byly důvodné, přičemž opak nebyl soudy nikdy prokázán. Dovolatel se po celou dobu trvání trestního řízení snažil prokázat oprávněnost pohledávek. Označoval množství důkazů podporujících jeho tvrzení, ovšem odvolací soud jeho snahu označil za „neutuchající zahlcování soudů“.
45. Při vědomosti omezené možnosti Nejvyššího soudu při přezkumu zjištěného skutkového stavu v dovolacím řízení, dovolatel namítl extrémní rozpor skutkových zjištění učiněných obecnými soudy s provedeným dokazováním. V řízení podle něj došlo k porušení základních zásad trestního řízení, odůvodnění rozhodnutí nepovažoval za srozumitelná a obsahující logické rozpory.
46. V případě skutků pod body 1. a) a 1. b) dospěl dovolatel M. P. k závěru, že jediná část jednání, kterou lze označit za protiprávní, bylo odcizení zásilek z obchodní společnosti ČEPRO. Postupování pohledávek, jejich uplatnění u civilních soudů byla činnost zcela legální, proto musí být po právu i účast na ní. Z provedeného dokazování však zcela jasně vyplynulo, konkrétně z výpovědi A. K., že s obviněným M. P. o odcizení zásilek nikdy nehovořil.
47. Dále obviněný trval na důvodnosti pohledávek zmíněných pod skutky ad 1. a) a 1. b). Poukazoval na argumenty odvolacího soudu, který podle něj chybně vyložil pro něj zásadní důkaz o neexistenci pohledávek, tzv. bilanční stavy a vycházel z posudku vypracovaného PriceWaterhouseCoopers ČR, s. r. o. (dále ve zkratce jen „PwC“). Odvolacímu soudu obhajoba předložila znalecký posudek z oboru písmoznalectví PhDr. Jiřího Valešky, který měl zpochybnit pravost podpisů na bilancích skladování (bilančních stavech) pro společnost BENA, a. s. Odvolací soud tento důkaz odmítl provést (viz bod 94. odůvodnění jeho rozsudku) s tím, že znalecký posudek stavěl své závěry „na pouhé pravděpodobnosti a nelze dospět k definitivním argumentům“, aniž by znalce vyslechl nebo nechal vypracovat revizní znalecký posudek. Znalec přitom své závěry, že by se mohlo jednat o falešné a podvržené dokumenty, označil v posudku v rovině vysoké pravděpodobnosti. Tímto postupem podle obviněného M. P. odvolací soud porušil zásadu in dubio pro reo a rovněž právo obviněného na spravedlivý proces.
48. Dále obviněný poukázal na záměnu obsahu pojmů ve výpovědi svědka M. N. z obchodní společnosti T., ze strany odvolacího soudu, byť o ni soudy nižších stupňů opřely své úvahy o vině obviněného. Svědek M. N. vypovídal ohledně inventury (bilancí) mezi obchodními společnostmi T., a BENA, a. s., nikoliv o bilančních stavech mezi obchodními společnostmi ČEPRO a BENA, a. s. Ze svědecké výpovědi tohoto svědka naopak podle dovolatele vyplynulo, že pohledávky za obchodní společností ČEPRO byly důvodné, potvrzují existenci pohledávek kontinuálně od roku 2002. Svědkem potvrzené bilance mezi obchodními společnostmi T., a BENA, a. s., byly zcela v rozporu s bilancemi mezi obchodními společnostmi ČEPRO a BENA, a. s. Podle dovolatele se naopak jednalo o zásadní důkaz o jeho nevině. Zjištěný skutkový stav je tak proto v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
49. Za další důkaz prokazující důvodnost pohledávek považoval obviněný tzv. primární dokumentaci, zajištěnou celními orgány dne 23. 7. 2002 v obchodní společnosti BENA, a. s. Primární dokumentace obsahovala údaje o množství pohonných hmot naskladněných a vyskladněných obchodní společností BENA, a. s., do produktovodu ČEPRO v rozhodném období, z čehož obviněný dovodil důvodnost pohledávek. Ohradil se proti tvrzení odvolacího soudu, jenž považoval primární dokumentaci za nevěrohodnou (viz bod 64. rozsudku odvolacího soudu), nekompletní (viz bod 63. rozsudku odvolacího soudu). Primární dokumentace je součástí soudního spisu Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 10 T 1/2013 a příslušného spisu celní správy (sp. zn. 1499/03-08) a byla do těchto spisů založena orgány činnými v trestním řízení, resp. celními orgány poté, co byla zajištěna přímo v obchodní společnosti BENA, a. s. V extrémní rozporu s tím tak byl závěr odvolacího soudu, že by primární dokumentaci mohl obviněný M. P. vyrobit. S tímto závěrem v řízení nepřišel žádný předchozí orgán činný v trestním řízení, objevil se až v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Jednalo se v tomto směru o novou a pro dovolatele překvapivou informaci, na kterou nemohl nijak reagovat. Nebylo také pravdou, že by nějaké dokumenty chyběly, evidence obchodní společnosti BENA, a. s., společně s primární dokumentací se nachází ve spise vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 1/2013 a znalec TPA Horwath z ní zpracoval znalecký posudek, o čemž byl odvolací soud informován.
50. Podle obviněného M. P. nebylo rovněž prokázáno jeho zavinění. Byl od počátku přesvědčen o důvodnosti, resp. o existenci předmětných pohledávek. Již před zahájením trestního stíhání se veřejně vyjadřoval, že předmětné pohonné hmoty existují, tedy existují i předmětné pohledávky. Stejně tak uváděl, ve shodě s odvolacím soudem, že v příslušných systémech obchodní společnosti ČEPRO panoval chaos. Jak bylo zjištěno, mezi obchodními společnostmi ČEPRO a BENA, a. s., probíhala dlouhodobá intenzivní obchodní spolupráce spočívající v nákupu a prodeji pohonných hmot. Řada osob z obchodní společnosti ČEPRO měla k obchodům více informací než obviněný a jejich jména se objevila rovněž v poznámkách R. K. (S. – generální ředitel, K. - generální ředitel, H. – obchodní ředitel), ovšem soudy nižších stupňů vinily pouze dovolatele, že to byl on, kdo předal obviněnému R. K. interní informace. Tento závěr však nebyl podle dovolatele podpořen žádným důkazem a soudy nižších stupňů ani neuvedly, o jaké konkrétní informace se mělo jednat.
51. U skutku pod bodem 1. c) ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (tzv. „akce celník“) spatřoval dovolatel M. P. rovněž plno rozporů. Podle něj z provedeného dokazování vyplynula jiná skutková zjištění, než k jakým soud prvního stupně dospěl, v podrobnostech odkázal na své odvolání. Brojil především proti hodnocení svědecké výpovědi R. Z., neboť ta se dostala do rozporu s výpověďmi jiných svědků a s listinnými důkazy. Část výpovědi svědka R. Z. ve prospěch dovolatele soudy nižších stupňů při svém hodnocení vůbec nevzaly v potaz. Konkrétně obviněný M. P. uvedl, že protokol o místním šetření nepsal sám dovolatel, že spoluobviněný R. K. na něj chtěl vše svést, že akce celník se měl účastnit falešný celník, že informace o obviněném M. P. dostal svědek R. Z. od obviněného R. K. R. Z. s obviněným M. P. jednali jen oficiálně, úvěrovou smlouvu nechal na stole R. Z. Akce celník se měl účastnit podle výpovědi svědka R. Z. celník J. K., který ale vše popřel. Jeho věrohodnost byla podpořena zprávou z Celního úřadu Vyškov, že v den konání údajné akce neměl svědek J. K. naplánován žádný výjezd.
52. Z provedeného dokazování ani skutkových zjištění není zřejmé, jak se dovolatel M. P. měl na uvedeném skutku účastnit, jeho zapojení a role není jednoznačně uvedena. Z provedených odposlechů vyplynulo pouze to, že obviněný R. K. hodlal se svědkem R. Z. „vykrást“ obchodní společnost T. Upozornil na „náhodu“, že odposlechy byly v době, kdy měla vrcholit akce celník, „vypnuty a neexistují“. Pokud by podle dovolatele existovaly odposlechy, mohlo by dojít k jeho definitivnímu zproštění. Poznatky soudů nižších stupňů tak vycházely pouze z tvrzení svědka R. Z., který při prvním výslechu obviněného M. P. vůbec nezmiňoval jako spolupachatele. Tyto podivné postupy měly být podle dovolatele brány v jeho prospěch, nikoliv naopak.
53. Obviněný M. P. zopakoval, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Odvolacímu soudu vytkl, že se k naprosté většině jeho odvolacích námitek, byť je v rozsudku stručně zrekapituloval, nevyjádřil. Přitom se nejednalo o opakování předešlé obhajoby, jak tvrdil odvolací soud v bodě 57. odůvodnění jeho rozsudku, ale o konkrétní reakce na jednotlivé pasáže rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud měl jeho odvolací námitky řádně přezkoumat a vyjádřit se k nim, což ale neučinil.
54. Ve prospěch obviněného nebyla zhodnocena ani nepřiměřená délka řízení. V tom dovolatel spatřoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 4 Tdo 640/2013), příp. na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (např. jeho nález ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06). Obviněný upozornil, že trestní řízení trvalo 13 let, bylo zahájeno usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 17. 6. 2005 a rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 6. 6. 2018. Dovolatel s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval, řádně se účastnil všech úkonů a jednání. Nepřiměřená délka tak v žádném případě nebyla způsobena ze strany dovolatele. Život dovolatele a jeho rodiny byl předmětným trestním stíháním významně ovlivněn a poznamenán. Odvolací soud se k tomu vyjádřil v bodě 101. odůvodnění svého rozsudku, obviněný toto odůvodnění ale považuje za nedostatečné a nepravdivé. Podle dovolatele nebylo na místě ukládat nepodmíněný trest odnětí svobody, který považoval za nepřiměřeně přísný a nezohledňující nepřiměřenou délku řízení, na místě by bylo podle něj uložit podmíněný trest odnětí svobody v kombinaci s peněžitým trestem.
55. Pod námitku porušení práva na spravedlivý proces obviněný M. P. zahrnul také porušení zásady in dubio pro reo . Soudy nižších stupňů podle něj nevěnovaly patřičnou pozornost zhodnocení svědeckých výpovědí, některé výpovědi hodnotily účelově a na své konkrétní námitky nedostal obviněný jasnou a konkrétní odpověď. Odvolací soud sám přiznal, že v účetnictví obchodní společnosti ČEPRO panoval chaos a provedení věrohodné rekonstrukce nebylo možné, a i přesto tuto nemožnost provedení zásadních důkazů přičetl k tíži obviněného, resp. nerozhodl v pochybnostech ve prospěch obviněného.
56. Stejně tak soudy nižších stupňů opomněly obviněným navržené důkazy. Odvolací soud se k nim vyjádřil pouze v bodě 94. odůvodnění svého rozsudku, drtivou většinu navržených důkazů pominul. Tak například odvolací soud vůbec nevysvětlil, proč považoval za nadbytečné provedení revizního znaleckého posudku ve věci. Dovolatel se domníval, že soudy nižších stupňů vycházely z předem pojatého přesvědčení o jeho vině, jak to vyplývá i z názoru Městského soudu v Praze vyjádřeného v jeho rozsudku ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 10 T 1/2013. V řízení nebyla vyslechnuta C. H. B., o níž se soudy nižších stupňů domnívaly, že prostřednictvím ní ovládal obviněný všechny své Lichtenštejnské společnosti. Soudy nižších stupňů odmítly vyslechnout R. K. (např. prostřednictvím videokonference) jako klíčovou osobu předmětné kauzy, když sám R. K. projevil vůli ve věci být vyslechnut. Nebyl vyslechnut ani tzv. prostředník v kauze celník, jehož totožnost svědek R. Z. odmítl sdělit. Soudy nižších stupňů neprovedly ani se nevyjádřily k dokumentům, které vyvracely posudek PwC. Dovolatel poukázal na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, č. j. 25 Cm 17/2008-1513, ve věci důvodnosti pohledávky u skutku 1. b) výroku rozsudku soudu prvního stupně. Civilní soud přerušil jednání z důvodu duplicity dokazování, nebyl schopen posoudit Primární dokumentaci a určit, který ze znaleckých posudků byl správný a rozhodnout tak o důvodnosti pohledávky.
57. Obviněný M. P. namítl „závažné porušení předepsané formy“ usvědčujícího důkazu. Byl přesvědčen, že výpověď korunního svědka R. Z. byla provedena v rozporu s trestním řádem. Svědek R. Z. byl vyslýchán v postavení svědka s utajenou identitou. Jeho výpověď v hlavním líčení dne 21. a 22. 10. 2014 byla uskutečněna v rozporu s ustanovením §111a odst. 3 poslední věta tr. řádu. a ustanovením §24 odst. 2 v. k. ř. U výslechu svědka R. Z. nebyla splněna podmínka přítomnosti zaměstnance soudu po celou dobu trvání výslechu utajovaného svědka. Tento zaměstnanec by měl být zárukou, aby svědek nemohl být ovlivňován nebo instruován třetími osobami během výslechu. Odvolací soud na tuto vadu reagoval v bodě 60. odůvodnění svého rozsudku tím, že šlo o „vyšší formu ověření předsedou senátu“, kterým se tento nedostatek měl zhojit. Toto odůvodnění však podle dovolatele nemá oporu v zákoně. Dovolatel dále namítl, že došlo rovněž k porušení ustanovení §97 tr. řádu. Svědek R. Z. i přes poučení soudu, že má vypovědět pravdu a nic nezamlčet, odmítl sdělit jméno osoby, kterou svědek označil za prostředníka [bod 1. c) výroku rozsudku soudu prvního stupně], s odůvodněním, že jde pro svědka o osobu blízkou. Dovolatel byl však přesvědčen, že pokud se svědek rozhodl svědčit, tedy výslovně prohlásil, že nevyužívá svého práva odepřít výpověď, pak by svědek měl odpovídat na všechny otázky obhajoby, vypovídat pravdivě a nic nezamlčovat. Soud prvního stupně i přes námitky obhajoby netrval na povinnosti svědka v této části svědčit. Tuto skutečnost považoval dovolatel za zásadní zvláště proto, že se jednalo o důkaz, o který soudy opřely svá rozhodnutí o jeho vině. Nadto obviněný dodal, že trestní stíhání by prostředníkovi nehrozilo ani teoreticky, neboť možnost trestního stíhání byla promlčena. Dovolatel se ohradil i proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v bodě 70. ohledně této jeho námitky. Odvolací soud rezignoval na „100% procesní čistotu“ a tím porušil právo obviněného na spravedlivý proces. K tomu obviněný odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (např. Melich proti České republice a další).
58. Dovolatel M. P. dále namítl podjatost znalce, zpracovatele znaleckého posudku PwC. Podle obviněného byl znalec v kontaktu s Policií České republiky a poškozenou již před zadáním zpracování předmětného posudku. Pro poškozenou dále znalec zpracovával audity, a tak bylo v zájmu znalce vystupovat v řízení ve prospěch poškozené. Jednání pod bodem 1. a) skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně se měla aktivně účastnit také pobočka obchodní společnosti PwC sídlící na Maltě. Ze spisu přitom podle obviněného vyplynulo, že PwC Malta a znalec PwC spolu věc konzultovali. Předmětný posudek PwC byl vypracován v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 1/2013. Minimálně část tohoto znaleckého posudku nebyla součástí projednávané trestní věci a dovolatel se nemohl se znaleckým posudkem seznámit. Obviněný podotkl, že znalec PwC neměl pro zpracování posudku patřičné oprávnění. Znalec měl znaleckou doložku pouze na odvětví ocenění majetku, ačkoliv pro zpracování posudku byla nezbytná minimálně specializace na odvětví účetní evidence.
59. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, zahrnul obviněný své tvrzení, že o jeho odvolání rozhodl vyloučený orgán. Podle obviněného odvolací senát o jeho vině v této věci rozhodl předem, a to ještě před zahájením veřejného zasedání o odvolání, které se konalo ve dnech 5. a 6. června 2018. Tuto skutečnost obviněný dovodil z toho, že již v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 10 T 1/2013, se o dovolateli M. P. hovoří jako o odsouzeném (viz bod 194. odůvodnění tohoto rozsudku), ačkoliv veřejné zasedaní o odvolání proběhlo až týden poté. Proto se domníval, že o výsledku odvolání musel být předseda senátu 10 T Městského soudu v Praze informován předem předsedou senátu 7 To Vrchního soudu v Praze.
60. Dovolatel brojil také proti uloženému nároku na náhradu škody ve výši 18 412 000 Kč poškozené obchodní společnosti ČEPRO. Mělo se jednat o náklady, které zaplatila poškozená Fondu národního majetku České republiky (dále jen „FNM“) za poskytnutí záruky na čerpání bankovního provozního úvěru. Soudy nižších stupňů nijak nezhodnotily důkazy předložené poškozenou, nezkoumaly škodu, nevyřešily otázku příčinné souvislosti mezi jednáním dovolatele a vznikem škody, nevzaly ani do úvahy, že ČEPRO peníze nepotřebovalo, jak plyne z účetních závěrek poškozené. Bylo třeba také zohlednit, že FNM je mateřskou společností poškozené. Pokud by tedy poškozená nezaplatila své matce záruku, vrátila by jí to v podobě podílu na zisku, na který měl FNM jako jediný akcionář nárok. Pozastavil se nad tím, že by měl platit náhradu škody z tak vysoké částky i s úroky od 21. 12. 2011, soud prvního stupně zcela pominul, že trestní řízení trvalo 13 let a z toho soud prvního stupně více než rok vypracovával rozsudek.
61. Závěrem dovolatel M. P. s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně tak soudu prvního stupně, a věc vrátil do přípravného řízení, případně aby soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně, aby Nejvyšší soud nařídil, že věc bude v případě odvolacího soudu projednána v jiném složení senátu. V souladu s §265o odst. 1 tr. řádu s ohledem na závažnost námitek požádal dovolatel, aby Nejvyšší soud odložil nebo přerušil výkon napadených rozhodnutí.
f) Dovolání obviněného A. Z.
62. Obviněný A. Z. podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 7 To 28/2018, dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. V úvodu odkázal na judikaturu Ústavního soudu ohledně možnosti přezkumu skutkových a procesních námitek Nejvyšším soudem, aby jeho rozhodování bylo v souladu s ústavním pořádkem a právem na spravedlivý proces. Podle dovolatele došlo v řízení k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Soudy nižších stupňů vycházely ze skutkových zjištění, která byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy, z provedených důkazů nelze jednoznačně dovodit závěr o vině obviněného A. Z. z trestných činů, kterými byl uznán vinným.
63. Obviněný odvolacímu soudu vytkl, že se v odůvodnění rozsudku nijak konkrétně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, pouze uvedl, že se jednalo o opakování obhajoby. Odvolací soud toliko zopakoval to, k čemu dospěl soud prvního stupně, nijak nereagoval ani na argumenty uplatněné obhájcem obviněného při veřejném zasedání o odvolání dne 5. 6. 2018. Bylo toho názoru, že soudy se nevypořádaly s námitkami obviněného jasně a srozumitelně, proto tím došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces.
64. Obviněný nesouhlasil s právní kvalifikací jednání popsaného ve skutkové větě uvedené pod bodem 1. c) rozsudku soudu prvního stupně jako zločinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. V popisu skutku podle dovolatele zcela chybí slovní zachycení speciálního úmyslu udat padělané peníze jako pravé. Zároveň by mělo být bez důvodných pochybností prokázáno, že obviněný pojal tento úmysl před výrobou samotných reprodukcí peněz. Úmysl udat padělané peníze jako pravé nebyl v trestním řízení provedeným dokazováním prokázán. Připomněl rozdíl mezi přestupkem podle §28 odst. 1 písm. b) zákona o oběhu bankovek a mincí, za nějž se považuje již pouhé neoprávněné zhotovení reprodukce zákonných peněz nebo neoprávněné zhotovení či uvedení do oběhu předmětu, který by mohl být se zákonnými penězi zaměněn, a trestným činem padělání a pozměnění peněz, u něhož se žádá, aby pachatel vyrobil peníze již s úmyslem udat je jako pravé.
65. Pokud by měl obviněný A. Z. v úmyslu „padělky“ udat jako pravé, jistě by se snažil, aby budily zdání peněz. V daném případě však s ohledem na grafické vyobrazení funkci platidla neměly plnit a neměly být udány do oběhu na místo pravých peněz, což potvrdil také pracovník České národní banky J. M. při hlavním líčení dne 15. 1. 2015. Tato zjištění soudy nižších stupňů při svém hodnocení nijak nevyhodnotily, i když odvolací soud v bodě 98. odůvodnění svého rozsudku výslovně uvedl, že „se od samého počátku nemělo jednat o faktické uvedení padělků do oběhu“. Obviněný namítl, že bylo nemožné, aby byly reprodukce peněz přijaty způsobem popsaným ve skutkové větě. Při úředním zákroku, při němž mělo dojít k zajištění celního dluhu, by zcela jistě byly všechny zajištěné balíčky s penězi zkontrolovány, přepočítány, byl by sepsán protokol. Bylo by nemyslitelné, že by se jakákoliv úřední osoba spokojila s tím, že by zajistila jednotlivé balíčky s penězi, aniž by se přesvědčila, co je jejich obsahem.
66. Domníval se, že i kdyby obviněný připustil průběh akce popsaný ve skutkové větě, kdy mělo dojít k zajištění balíčku těchto peněz blíže nezjištěnou osobou vystupující v roli celníka, která by jednala mimo svou kompetenci a místní příslušnost, nebyla by splněna podmínka platného uvedení peněz do oběhu a tím narušení zájmu společnosti na bezpečnosti a spolehlivosti peněz jako platebního prostředku. Celá akce měla být fingovaná, tedy nejednalo by se o platné právní jednání, ale o právní jednání zastřené. Reprodukce peněz se vůbec neměla do oběhu dostat. Případná škoda by České republice vznikla až na základě uplatněné pohledávky, nikoliv samotným převzetím hotovosti a předmětných reprodukcí peněz osobou celníka. Tento svůj názor podpořil dovolatel rozhodnutím publikovaným pod č. 3/1991-I. Sb. rozh. tr. V takovém případě by se mohlo jednat nejvýše o uvádění jiného v omyl ve smyslu trestného činu podvodu.
67. Dovolatel A. Z. nesouhlasil rovněž se závěry soudů nižších stupňů, že se vědomě podílel na činnosti organizované zločinecké skupiny. Nepopíral, že pro obviněného R. K. řadu let pracoval, avšak jeho činnost spočívala v zařizování běžných technických a provozních věcí. Obviněný A. Z. nebyl zasvěcován do podnikatelských aktivit R. K. a o jejich podstatu se nikdy nezajímal. U vyjmenovaných činností v rozsudku soudu prvního stupně, které měl pro obviněného R. K. činit, i kdyby je skutečně vykonával, tak mu nebylo prokázáno, že by tak konal s vědomím, že tím napomáhal páchání organizované trestné činnosti. V řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by dokládal, že obviněný A. Z. se aktivně a vědomě podílel na činnosti zločinecké skupiny více osob, jež by byla zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, jak definuje §129 tr. zákoníku. Není žádná souvislost mezi obviněným A. Z. a trestnou činností pod body 1. a) a 1. b) výroku rozsudku soudu prvního stupně.
68. Obviněný namítal dále chybnou právní kvalifikaci skutku uvedeného pod bodem 3. rozsudku soudu prvního stupně jako zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Jak dovodil soud prvního stupně, cílem zločinecké skupiny bylo podvodným způsobem vylákat vysokou finanční částku na úkor České republiky prostřednictvím obchodní společnosti ČEPRO. Popsané jednání však postrádalo znak soustavnosti u zločinecké skupiny, u něhož se vyžaduje nepřetržité, pravidelné nebo opakované páchání trestné činnosti po delší dobu. Obviněný uvedl, že druhá část skutkové věty u jeho osoby uvedená pod bodem 3. výroku rozsudku soudu prvního stupně, v níž mu bylo kladeno za vinu, že měl organizovat vystěhování policejně zajištěných věcí obviněného R. K. z jeho rodinného domu atd., časově neodpovídala období, kdy se konala posuzovaná trestná činnost zločinecké skupiny (od roku 2002 do 17. 6. 2005).
69. Obviněný A. Z. vyjádřil přesvědčení, že se soudy nižších stupňů nedostatečně vypořádaly s jeho obhajobou (soud prvního stupně pouze na str. 172 odůvodnění svého rozsudku, odvolací soud pouze obecně v bodě 57. odůvodnění svého rozsudku). Na konkrétní námitky obviněného ale soudy nižších stupňů nijak nereagovaly, tím řízení zatížily vadou a zasáhly do práva obviněného na spravedlivý proces. Jednalo se například o údajný výběr švýcarských franků z bankovního účtu obchodní společnosti Featherstones Ltd. u banky UBS, ačkoliv z důkazů pořízených cestou mezinárodní pomoci vyplynulo, že svědek R. Z. vybral z tohoto účtu hotovost nikoliv v měně CHF ale v EURO. Na pravdě nebylo založeno ani tvrzení svědka R. Z. o směnce, když na první pohled se na směnce nejednalo o podpis A. Z.. Proto se pak obviněnému jevil jako zcela nelogický závěr odvolacího soudu k tomu uvedený v bodě 87. odůvodnění jeho rozsudku. Obviněný podotkl, že ze Švýcarska bylo dovezeno 254 500 EURO v dubnu 2005 a při prohlídce jiných prostor bylo ve společnosti DKR INVEST PRAHA, spol. s r. o. zajištěno 500 000 CHF (obě částky v daných řádech byly převzaty z dovolání obviněného). Odvolací soud pak zcela ignoroval, že se jednalo o peníze v jiné měně.
70. Dovolatel A. Z. rovněž poukázal na vadný procesní postup v souvislosti s výslechem nepřítomného svědka R. Z.. Podle něj bylo porušeno ustanovení §111a odst. 2 tr. řádu, když při výslechu tohoto svědka nebyla splněna podmínka přítomnosti pověřené osoby po celou dobu výslechu svědka v místě, kde se nachází vyslýchaná osoba. Nebylo tak po celou dobu výslechu zajištěno, že na svědka někdo nedovoleným způsobem nepůsobil. Obviněný A. Z. byl dále přesvědčen, že svědek R. Z. v rozporu s ustanovením §101 odst. 1 tr. řádu zamlčel některé skutečnosti, ačkoliv na ně byl dotazován. Svědek nesdělil totožnost osoby prostředníka, jehož prostřednictvím měl svědek s celníkem, který se měl připravované akce zúčastnit, komunikovat, s odůvodněním, že má obavu o život této osoby a také, že by jí mohl způsobit trestní stíhání. Dovolatel však ztotožnění osoby prostředníka považuje za podstatné, odepření této odpovědi podle obviněného snížilo důkazní hodnotu svědecké výpovědi R. Z., avšak soudy nižších stupňů i přesto z ní vycházely, navíc jde ve své podstatě o jediný usvědčující důkaz o vině obviněného. Naopak důkazy svědčící ve prospěch obviněného nebyly řádně zhodnoceny, případně vyvráceny. Obviněný A. Z. uvedl, že ve výpovědi svědka R. Z. jsou zachyceny jen jeho domněnky ohledně role obviněného A. Z. v akci celník, jak sám svědek výslovně připustil. Soudy nižších stupňů však bez dalšího tyto domněnky vzaly za prokázaný fakt.
71. Důkazy podle dovolatele nebyly opatřeny a hodnoceny v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 5, 6 tr. řádu. V bodě 78. odůvodnění svého rozsudku se odvolací soud snažil nalézt důkazy svědčící o napojení obviněného A. Z. na organizovanou zločineckou skupinu, které spatřoval v tom, že byl účasten v mnoha obchodních společnostech, avšak současně pominul údajné účasti na organizované zločinecké skupině předcházející časová období, kdy byl obviněný A. Z. také v těchto společnostech v různých funkcích. V bodě 79. odůvodnění svého rozsudku soud druhého stupně nahradil chybějící důkazy obecnými úvahami, což je však zcela nemyslitelné. V případě pochybnosti o vině, měla být v demokratickém právním státě aplikována zásada in dubio pro reo . V žádném případě podle dovolatele nebyl náležitě zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
72. Za další podstatnou procesní námitku označil nevypořádání se s tím, že nebyl dohledán originál poznámkového bloku svědka R. Z.. K důkazům byla provedena pouze jeho kopie, přičemž originál se nepodařilo dohledat. Obhajoba však plánovala originál tohoto poznámkového bloku vyhodnotit a zvážit návrh na vypracování znaleckého posudku za účelem ověření pravdivosti tvrzení autorství.
73. Dovolatel A. Z. namítl nerespektování zákazu retroaktivity trestních zákonů k tíži pachatele (§2 odst. 1 tr. zákoníku, čl. 40 odst. 6 Listiny). Podotkl, že soudy trestné činy posoudily podle trestního zákoníku (účinného od roku 2010), aniž by hodnotily, zda úprava v době spáchání trestného činu nebyla pro pachatele příznivější. Upozornil na to, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na str. 179 uvedl, že v případě obviněného A. Z. činí trestí sazba za použití §108 odst. 1 tr. zákoníku u trestného činu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 tr. zákoníku 12-16 let, avšak zcela přitom pominul, že podle §44 odst. 2 tr. zák. nesměla maximální výše horní hranice trestní sazby ani po zvýšení převyšovat 15 let.
74. Dále pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu obviněný podřadil své výhrady vůči trestu, který mu byl uložen. Obviněný považoval úvahy soudu prvního stupně o ukládání trestu za nesrozumitelné a odůvodnění jemu uloženého trestu za prakticky totožné jako u spoluobviněného I. H. a T. P., jimž ale soud prvního stupně uložil podmíněné tresty odnětí svobody. Podle obviněného A. Z. mu byl nezákonně uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu. Soud prvního stupně v jeho případě při ukládání trestu chybně aplikoval trestní zákoník. Podle §233 odst. 4 tr. zákoníku obviněnému hrozil trest odnětí svobody v rozpětí 8-12 let, podle §361 odst. 2 tr. zákoníku pak v rozpětí 3-12 let. Podle §43 odst. 1 tr. zákoníku by tak měl být ukládán úhrnný trest v rámci trestní sazby 8-12 let. Při aplikaci §108 odst. 1 tr. zákoníku by došlo ke zvýšení trestní sazby na 8-16 let. Soud následně aplikoval §58 tr. zákoníku, byl přitom limitován ustanovením §58 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku [ve znění účinném do 30. 9. 2020 – pozn. Nejvyššího soudu]. Soud prvního stupně, však chybně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obviněnému nelze uložit trest odnětí svobody pod 5 let, činí-li dolní hranice trestní sazby alespoň 12 let. Avšak podle obviněného u něj byla dolní hranice trestní sazby 8 let, pak mu soud mohl uložit trest ve výměře nejméně 3 let. V takovém případě by bylo možno na obviněného působit i podmíněně odloženým trestem odnětí svobody. Soud tak založil neodůvodněnou nerovnost mezi ostatními spoluobviněnými. Dovolatel vyzdvihl svůj přístup k trestnímu řízení, účastnil se jednání před soudem, řízení nijak neztěžoval, k výkonu trestu odnětí svobody řádně nastoupil.
75. Odvolací soud podle obviněného přistoupil k přezkumu postupu a rozsudku soudu prvního stupně formálně, k celé řadě námitek se nevyjádřil vůbec, čímž také porušil jeho právo na spravedlivý proces.
76. S ohledem na shora uvedené obviněný A. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu odvolacího i soudu prvního stupně a aby věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
IV. Vyjádření k dovoláním
77. K podaným dovoláním se nejvyšší státní zástupce vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství následovně. Námitky dovolatelů rozdělil do tří skupin.
78. Do první skupiny státní zástupce zařadil ty námitky, které podle něj nešly podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Jednalo se o výtky obviněných, jež směřovaly proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, proti skutkovým závěrům soudů, vůči údajnému porušení principu in dubio pro reo , proti tvrzené nepřiměřenosti trestu, údajné nedostatečnosti odůvodnění dotčených soudních rozhodnutí, proti údajnému ignorování důkazů a skutečností svědčících ve prospěch obviněných atd.
79. Za bezpředmětné považoval státní zástupce rovněž ty výhrady, na jejichž podkladě obvinění konstruovali svá vlastní skutková zjištění, když teprve na podkladě své vlastní konstrukce skutkového děje, tedy až sekundárně, dospěli k odlišným právním závěrům, než ke kterým došly soudy nižších stupňů. Platí totiž, že dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, jež učinily soudy nižších stupňů dříve ve věci činné, resp. že podkladem pro dovolací přezkum je zásadně ten skutkový stav, jenž byl zjištěn nalézacím či odvolacím soudem. K námitkám, které vycházejí z jiného skutkového stavu, se v dovolacím řízení zásadně nepřihlíží, jsou bezpředmětné, byť by se jednalo o námitky, které čistě formálně pod zákonné dovolací důvody podřadit lze. Takovéto námitky totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění či hodnocení důkazů a nelze z nich ani bez dalšího dovodit zásah do práva na spravedlivý proces. V daném případě se přitom jednalo především o ty námitky, podle kterých obvinění neměli žádné vědomí o trestné činnosti, jejich úmysl k páchání trestné činnosti nesměřoval, nedělali nic ilegálního, podíleli se jen na běžné organizační či pracovní činnosti, příprava vraždy nepřekročila fázi úvah či myšlenek atd., kteréžto výtky neodpovídají skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů, a tak k nim nelze v rámci dovolacího řízení přihlížet a ani nelze na jejich základě (sekundárně) uvažovat o jiné právní kvalifikaci.
80. Nad rámec a pro doplnění pak státní zástupce uvedl, že tyto námitky nejenže nemohou být přiřazeny pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, nýbrž je nepovažoval za důvodné ani v obecné rovině. Soudy ve věci činné postupovaly podle jeho názoru v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. řádu, přičemž odůvodnění dotčených rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. řádu a jako taková jsou plně přezkoumatelná. Porušen nebyl ani princip in dubio pro reo , když obvinění byli usvědčování vždy alespoň dvěma na sobě nezávislými důkazy, přičemž se jednalo nejen o výpovědi svědků, nýbrž i o objektivní důkazy listinné a též o faktická částečná doznání některých obviněných. Soudy nižších stupňů se zároveň dostatečně vypořádaly s námitkami obhajoby a obhajobě byl dán dostatečný prostor. Řízení přitom netrpělo žádnými procesními vadami, které by z materiálního hlediska mohly mít vliv na správnost přezkoumávaných soudních rozhodnutí.
81. K výtkám, které se týkaly kvality odůvodnění dotčených soudních rozhodnutí, státní zástupce odkázal na §265a odst. 4 tr. řádu, podle kterého je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí nepřípustné. K tvrzení, že soudy nižších stupňů nereagovaly na veškeré námitky a argumenty obviněných pak upozornil na ustálenou praxi Ústavního soudu, vyjádřenou např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, v němž je mimo jiné uvedeno, že „soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60).“ V rozporu s tím tedy není, jestliže Vrchní soud v Praze na odvolací námitky obviněných reagoval též odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně, v rámci nichž bylo také patřičně reagováno na jejich výhrady. Napadené rozhodnutí nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozsudek soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Je-li tento celek posuzován komplexně, pak požadavkům na přezkoumatelnost podle státního zástupce obstojí a obvinění v něm odpovědi na své námitky mohli najít.
82. Druhá skupina dovolacích námitek byla představována námitkami, které za určitých okolností do rámce zákonných dovolacích důvodů přiřadit lze, nicméně v dané trestní věci je státní zástupce považoval za nedůvodné. Konkrétně se jednalo o námitky extrémních vnitřních rozporů, opomenutých důkazů a nezákonných důkazů, kteréžto výtky by eventuálně mohly naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak v této trestní věci nebyly vůbec opodstatněné.
83. Co se týče extrémních rozporů, které by výjimečně mohly odůvodnit zásah dovolacího soudu do oblasti skutkových zjištění či dokazování, platí, že o takový extrémní rozpor se podle ustálené judikatury jedná zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení a jestliže jsou skutková zjištění soudů pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. (k tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Nicméně takováto situace podle státního zástupce v řešeném případu nenastala, protože klíčová skutková zjištění soudů lze na podkladě provedených důkazů v konečném důsledku učinit. Vazba skutkových zjištění na provedené důkazy zde existuje a dotčená rozhodnutí závažnými vnitřními rozpory netrpí, natožpak rozpory extrémními. Soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. řádu a odůvodnění dotčených rozhodnutí v podstatě odpovídají §125 odst. 1 tr. řádu.
84. Stran tvrzeného opomenutí důkazů státní zástupce zdůraznil, že podle jeho názoru reagovaly soudy nižších stupňů na relevantní důkazní návrhy dostatečně, podstatné důkazy ani neopomněly ve svých rozhodnutích hodnotit. Nelze tedy říci, že by se v oblasti dokazování dopustily libovůle či svévole. Pokud jde o konkrétní výtku obviněného A. Z., že došlo k opomenutí důkazu „poznámkovým blokem svědka R. Z.“, jehož originál se nepodařilo orgánům činným v trestním řízení dohledat, pak k tomu státní zástupce poznamenal, že v situaci, kdy není určitý důkaz k dispozici, resp. není k nalezení, bylo objektivně vyloučeno, aby byl proveden, tudíž se v podstatě nemohlo jednat o opomenutý důkaz. Nelze opomenout provedení důkazu, který nebyl pro soud dosažitelný.
85. Co se týče tvrzené nezákonnosti některých důkazů, zejména odposlechů a výpovědi svědka R. Z., plně se státní zástupce ztotožnil s názorem ve věci činných soudů, že označené důkazy netrpěly žádnými vadami, které by je činily nepoužitelnými. V tomto ohledu odkázal na podrobné vysvětlení obsažené v rozsudku odvolacího soudu, který se otázkou zákonnosti důkazů dostatečným způsobem zabýval.
86. Třetí skupinu představovaly ty námitky, které s ohledem na svou povahu mohly být bez dalšího přiřazeny pod zákonné dovolací důvody, nicméně v této kauze nebyly podle státního zástupce důvodné. Jednalo se především o výhrady obviněných, že mělo být postupováno podle trestního zákona účinného v době spáchání trestné činnosti, že v důsledku nesprávně vedeného řízení proti uprchlému byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, že nebyly naplněny formální znaky trestných činů, jež jim byly kladeny za vinu, že i při zohlednění skutkových zjištění soudů nižších stupňů by padělání a pozměnění peněz mělo být v základní skutkové podstatě kvalifikováno podle §233 odst. 1 tr. zákoníku a nikoliv jako §233 odst. 2 tr. zákoníku, či že by spíše mělo být posuzováno jako jednání podvodné.
87. Co se týče tvrzeného nedostatku naplnění formálních znaků trestných činů, jež byly obviněným kladeny za vinu, za východisko hodnocení těchto námitek posloužila státnímu zástupci tzv. skutková věta odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a na ni navazující právní hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Podle názoru státního zástupce tzv. skutková věta vykazovala veškeré formální znaky trestných činů, které byly jednotlivým obviněným kladeny za vinu. Především z nich lze dovodit jak příslušný objekt trestného činu, tak i odpovídající objektivní stránku jeho skutkové podstaty (jednání, následek a příčinný vztah mezi nimi), jakož i stránku subjektivní. Zároveň s ohledem na skutková zjištění soudů nižších stupňů bylo zřejmé, že jednání obviněných bylo jednáním společensky škodlivým. Státní zástupce proto uzavřel, že soudy zjištěná jednání jednotlivých obviněných vykazovala veškeré znaky deliktů, které obviněným byly kladeny za vinu, právní kvalifikace byla přiléhavá a plně korespondovala s učiněnými skutkovými zjištěními, takže se ani nemohla uplatnit alternativní kvalifikace navrhovaná některými obviněnými. Státní zástupce tak měl za to, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu naplněn nebyl. Pokud navíc obvinění poukazovali na nedostatek subjektivní či objektivní stránky skutkových podstat trestných činů, pak tak činili v podstatě jen na základě své vlastní představy o skutkovém ději, nikoliv na základě skutkových zjištění soudů nižších stupňů, což je však, jak upozornil výše, nezbytné.
88. Pokud jde o údajný nedostatek podmínek pro vedení řízení proti uprchlému, pak nad rámec dotčených soudních rozhodnutí státní zástupce uvedl, že závěr o porušení zákonem stanovených zásad pro konání hlavního líčení nebo veřejného zasedání bez přítomnosti obviněného ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu lze v obecné rovině učinit i tehdy, bylo-li konáno řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. řádu. V konkrétním případě tak tomu ovšem mohlo být jen tehdy, pokud by bylo takové řízení provedeno v rozporu s podmínkami, které pro ně zákon stanoví, což by mohlo nastat, například tehdy, pokud by nebyla respektována hlediska, za nichž lze řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. řádu vést, anebo pokud by soud neučinil rozhodnutí o vedení takového řízení podle §305 tr. řádu (k tomu odkázal například na rozhodnutí č. 57/2005-II. a č. 28/2007 Sb. rozh. tr.). Dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 1464/2013 (státní zástupce mínil zřejmě usnesení ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1464/2012, protože pod dříve uvedenou spisovou značkou Nejvyšší soud žádné rozhodnutí neučinil, ale věc vracel bez věcného vyřízení soudu prvního stupně – pozn. Nejvyššího soudu), podle něhož rozhodující podmínkou pro konání řízení proti uprchlému ve věci obviněného, který se zdržuje v cizině, je okolnost, že důvodem takového jeho pobytu v cizině je jeho záměr vyhnout se trestnímu stíhání před soudem domovského státu. Je-li tato podmínka splněna, pak konání řízení proti uprchlému nebrání skutečnost, že uprchlý obviněný byl omezen na osobní svobodě orgány činnými v trestním řízení cizího státu, ve kterém se zdržuje. Za rozhodující bylo třeba považovat, že důvodem dlouhodobého pobytu obviněného v cizině byl jeho záměr vyhnout se trestnímu řízení vedenému proti němu v České republice. Státní zástupce měl za to, že tato rozhodná podmínka byla splněna, neboť takový záměr byl u obviněného R. K. nepochybně přítomen, byť účelově navenek deklaroval něco jiného. Vždyť v minulosti z České republiky uprchl v průběhu prováděné domovní prohlídky právě proto, aby se pobytem v cizině vyhnul trestnímu stíhání proti němu vedenému českými orgány činnými v trestním řízení, obviněný se pak trestnímu stíhání v České republice dlouhodobě, soustavně a zarputile bránil. O možnost přímé účasti se tedy podle státního zástupce obviněný sám, dobrovolně připravil, a to svým vlastním protiprávním jednáním.
89. Pochybení státní zástupce neshledal ani v posouzení otázek časové působnosti trestních zákonů, při jejichž řešení soudy nižších stupňů plně respektovaly čl. 40 odst. 6 Listiny, podle kterého se trestnost činu posuzuje a trest ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, ledaže je pozdější zákon při posouzení trestnosti pro pachatele příznivější - §2 odst. 1 tr. zákoníku.
90. Za nedůvodné považoval i námitky, na jejichž podkladě obviněný A. Z. dovozoval naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Z výroku o trestu dotčených rozsudků totiž vyplývá, že v případě všech obviněných byl uložen druh trestu, který je přípustný, přičemž jeho výměra se neocitá mimo příslušnou zákonnou trestní sazbu (s přihlédnutím k moderačním ustanovením).
91. Pokud bylo namítáno, že soudy nižších stupňů nezohlednily délku trestního řízení a dobu, která od spáchání trestné činnosti uplynula, šlo opět o nedůvodné výtky. Tyto skutečnosti se totiž podle názoru státního zástupce ve výroku o trestu významně promítly, a to v relativně mírné výměře trestu.
92. Státní zástupce shrnul, že námitky obviněných buď nelze pod zákonné dovolací důvody vůbec přiřadit, nebo to sice formálně možné bylo, nicméně námitky postrádaly důvodnost. Vzhledem ke shora uvedenému navrhl podaná dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí [viz §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu].
93. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k možné replice obviněným, kteří této možnosti nevyužili.
94. K podanému dovolání M. P. zaslala Nejvyššímu soudu vyjádření také poškozená obchodní společnost ČEPRO prostřednictvím svého zmocněnce. Ovšem poškozený není subjektem, který by mohl dovolání podat a jemuž by mělo být dovolání doručováno k vyjádření (srov. §265d a §265h tr. řádu), nepočítá se ani s tím, že by se dovolací soud měl námitkami či vyjádřeními poškozeného zabývat a s nimi vypořádávat.
V. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
95. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti dovolateli uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
96. Nejprve je třeba upozornit, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem také odpovídaly, v opačném případě vede dovolání obsahující pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů k jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod č. T 420 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
97. Všichni dovolatelé opřeli svá dovolání o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, příp. o dovolací důvod podle §265b odst. písm. l) v jeho druhé alternativě, neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (tak dovolání J. S. a M. P.). Kromě shora uvedeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve druhé alternativě, uplatnil dovolatel R. K. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, jelikož se domníval, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Dovolatel M. P. uplatnil dále též dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, poněvadž měl za to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť při ukládání trestu nebyla zhodnocena nepřiměřená délka řízení. Dovolatel A. Z. namítal rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť podle jeho názoru mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu.
98. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu spočívá v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
99. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu je naplněn, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
100. Dále lze obecně konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
101. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným.
102. Nejvyšší soud dále obecně připomíná, že v případě námitek, které dovolatelé uplatnili již v předchozí fázi řízení a soudy nižších stupňů se s nimi v dostatečné míře a správně vypořádaly, platí, jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, že dovolací soud zpravidla odmítne takové dovolání jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Na odůvodnění těchto rozhodnutí je pak možno dovolacím soudem odkázat (k tomu srov. též dále).
103. Dále je třeba obecně upozornit, že dovolací soud se nezabývá těmi námitkami, které obvinění neuvedli přímo v textu svých včas a řádně podaných dovoláních, ale jsou obsaženy jen v dalších jejich podáních adresovaných orgánům činným v trestním řízení a v dovolání na ně obvinění jen odkážou, jako to činil například obviněný J. S.. Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. řádu tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání, dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně – viz rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.
b) Námitky nepřípustné a neodpovídající dovolacím důvodům
104. Ve shodě s vyjádřením státního zástupce lze značnou část námitek obviněných označit za přípustné a neodpovídající uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům. Zcela mimo rámec dovolacích důvodů taxativně uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. řádu byly uplatněny ty námitky obviněných, jejichž prostřednictvím obvinění zpochybňovali soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav, domáhali se jiného hodnocení provedených důkazů a na jeho základě nabízeli jiné verze skutkového děje, na které pak žádali aplikovat normy hmotného práva. Stejně tak neodpovídaly uplatněným ani dalším dovolacím důvodům námitky tvrzených procesních pochybení soudů nižších stupňů při provádění dokazování, případně dalších obviněnými označených údajných chyb v procesním postupu soudů nižších stupňů, jež nelze podřadit pod některý z taxativně vypočtených a úzce vymezených procesních dovolacích důvodů v §265b odst. 1 tr. řádu [konkrétně v písm. a) až f), k) a l)].
105. Takové námitky uváděli všichni dovolatelé, kteří především svými námitkami brojili proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně (případně v intencích doplnění a změn soudem odvolacím) a v dovoláních předkládali vlastní verze skutkového děje (všichni dovolatelé), případně namítali existenci tzv. extrémního rozporu mezi obsahem důkazů vyplývajících z provedených (a použitelných) důkazních prostředků na straně jedné a na základě jejich vyhodnocení dovozeným skutkovým stavem a jeho právním posouzením na straně druhé (tak dovolatelé T. P., I. H., J. S., M. P. a A. Z.). Obvinění dále vznášeli celou řadu námitek procesního charakteru, které obecně nespadají pod uplatněné či jiné dovolací důvody, šlo především o zpochybnění zákonnosti, přípustnosti a použitelnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu (dovolatel I. H.) a výslechu svědka R. Z. (dovolatelé I. S., M. P., A. Z.), dále obvinění namítali podjatost znalce (M. P.). Další velkou skupinou v zásadě typově shodných námitek ze strany obviněných bylo porušení jejich práva na spravedlivý proces, které spatřovali vedle již zmíněného tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem důkazů a na jejich základě vyvozeného skutkového děje též v porušení práva na obhajobu z důvodu nemožnosti reagovat na názor odvolacího soudu (dovolatel I. S., M. P.), nedostatečném vypořádání odvolacích námitek soudem druhého stupně (dovolatel A. Z.), porušení zásady in dubio pro reo či opomenutí některých důkazů (dovolatel M. P.).
106. První okruh zásadně nepřípustných námitek v dovolacím řízení se týká výhrad proti skutkovému stavu zjištěnému soudy nižších stupňů, které tvořily jádro prakticky všech dovolání obviněných. Obvinění předkládaly ve svých dovoláních vlastní verze skutkového děje odlišné od skutkových zjištění soudů nižších stupňů, dovozovali odlišné závěry z provedeného dokazování, jinak hodnotili důkazy vyplývající z provedených důkazních prostředků, popř. své závěry činili, aniž by k tomu byl podklad v opatřených důkazech. Konkrétně u jednotlivých dovolatelů se jedná o následující námitky. Dovolatel R. K. částečně svými námitkami, kterými brojil proti svému odsouzení pro přípravu trestného činu, nabízel jiný průběh skutku, než ke kterému dospěl soud prvního stupně, resp. poukazoval na nedostatek usvědčujících důkazů. Odhlédne-li se od těchto výlučně skutkových námitek, v celkovém kontextu zpochybňoval nesprávné posouzení soudy nižších stupňů zjištěného skutku jako přípravy k trestnému činu, a proto se k tomu Nejvyšší soud vyjádří podrobněji dále v pasáži o námitkách podřaditelných pod uplatněné dovolací důvody. Obviněný I. H. ve svém dovolání brojil také proti hodnocení důkazů provedeného soudem prvního stupně. Námitky částečně založil na zpochybnění provedených důkazů a skutkových zjištění, a to u obou trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Namítal extrémní rozpor mezi důkazy a na jejich základě zjištěným skutkovým stavem. Dovolatel T. P. mimo jiné také zpochybňoval hodnocení důkazů, především se věnoval údajnému tendenčnímu zachycení výpovědi zpracovatele odborného vyjádření J. M., který vypovídal u hlavního líčení. Dovolatel J. S. namítal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, brojil proti hodnocení důkazů soudem prvního i druhého stupně, především pak tvrdil (a nabízel k tomu důkazy), že předmětné listiny nesepsal, že jeho verze nebyla před soudy nižších stupňů vyvrácena. Obviněný M. P. sice formálně napadal právní hodnocení skutků (absenci znaků objektivní a subjektivní stránky skutkových podstat trestných činů), jež mu byly kladeny za vinu, avšak ve skutečnosti brojil primárně proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, s nimiž nesouhlasil, zpochybňoval rozsah provedeného dokazování a hodnocení důkazů. Neustále po celou dobu trestního řízení a zvláště před soudy nižších stupňů opakoval svou obhajobu ohledně reálné důvodnosti pohledávek a o svém přesvědčení, že důvodné byly, ač se soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování přiklonily k verzi předestřené obžalobou státního zástupce. Obviněný M. P. též poukazoval na záměnu pojmů v rámci výpovědi svědka M. N. Také obviněný A. Z. primárně brojil proti provedenému dokazování, které považoval za nedostatečné k tomu, aby na jeho základě soudy nižších stupňů dospěly k závěrům prezentovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně.
107. Nejvyšší soud k tomu upozorňuje, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž jsou napadená rozhodnutí založena, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho všichni dovolatelé domáhali. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
108. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní . 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz §265r odst. 7 tr. řádu). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady ovšem se zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora.
109. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněných ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněných, a to ani práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, jak někteří dovolatelé tvrdili. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní (jak shodně tvrdili obvinění), mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, resp. i následně v obou rozhodnutích soudu druhého stupně, jakož i v použité právní kvalifikaci.
110. K takto formulovaným námitkám proti skutkovému stavu, resp. provedenému dokazování, může Nejvyšší soud pouze na podkladě znalosti obsahu trestního spisu nad rámec své přezkumné povinnosti (tzv. obiter dictum ) konstatovat, že neshledal tzv. extrémní nesoulad mezi soudy nižších stupňů zjištěným skutkovým stavem a obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, jak dovolatelé namítali. Dovolací soud má za to, že soud prvního stupně se velice podrobně a pečlivě zabýval žalobními tvrzeními státního zástupce, provedl poměrně rozsáhlé dokazování v rozsahu nezbytném proto, aby mohl na jeho základě učinit skutkové závěry, které nalezly svůj odraz ve skutkové větě výroku jeho rozsudku, jež byla později zčásti upravena ještě soudem odvolacím, přitom výsledná zjištění soudů nižších stupňů odpovídají obsahu důkazů, které soudy nižších stupňů hodnotily logicky, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Je třeba také dovolatele upozornit, že samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak nepřípustně deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně hodnotil srozumitelně a vcelku logicky důkazy vyplývající z provedených důkazních prostředků, činil tak zčásti již při reprodukci jednotlivých důkazních prostředků, následně i ve vzájemných souvislostech souhrnně. Vysvětlil také konkrétně, proč některé důkazy považoval za věrohodné a proč z nich vycházel a naopak proč některé z nich nemohl vzít v potaz. V řízení bylo získáno velké množství důkazů, zejména svědeckých výpovědí, ale i listinných a věcných důkazů zajištěných při domovních prohlídkách, prohlídkách jiných prostor a pozemků a osobních prohlídkách, dále i odborných vyjádření a znaleckých posudků, důležitou roli hrály i odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu. Soud prvního stupně se jimi zabýval a hodnotil je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, jak vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, a to právě na rozdíl od obviněných, kteří jednotlivé dílčí otázky a důkazy vytrhávaly z kontextu. Toto hodnocení soudu prvního stupně je pak v koncentrované podobě předestřeno především na stranách 153 – 176 odůvodnění jeho rozsudku, s těmito skutkovými závěry a také s hodnocením důkazů souhlasil i soud odvolací, a to v obou svých rozsudcích (viz zejména body 113. a násl. rozsudku ze dne 28. 3. 2018, resp. body 56. a násl. rozsudku ze dne 6. 6. 2018).
111. Nejvyšší soud může jen ve stručnosti zopakovat, že pod body 1. a) až 1. c) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně bylo obviněným kladeno za vinu, že obviněný R. K. jako člen organizované zločinecké skupiny a obviněný M. P. jednající vědomě se členem organizované zločinecké skupiny se snažili neoprávněně obohatit na úkor České republiky prostřednictvím obchodní společnosti ČEPRO uplatněním fiktivní pohledávky, přičemž využili fiktivní doklady o prodeji pohonných hmot z majetku obchodní společnosti BENA, a. s., které měly být údajně uloženy ve skladovém systému ČEPRO, aby vytvořili mylný dojem o existenci pohledávek za obchodní společností ČEPRO, a to prostřednictvím obchodní společnosti T., jejímž společníkem je obviněný M. P., a dalších obchodních společností, v nichž figurovali obvinění R. K. a M. P. (popis jednotlivých zapojených společností je uveden v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 20 – 28), pak ve snaze znepřehlednit celou situaci tyto pohledávky postupovali na další subjekty. Podle zjištění soudů nižších stupňů popsaných pod bodem 1. a) výroku rozsudku soudu prvního stupně obvinění se pokusili získat majetkový prospěch ve výši 348 223 955,30 Kč (pohledávka M Port), pod bodem 1. b) pak částku 2 598 820 335 Kč (pohledávka Venturon Investment). Tyto dvě pohledávky uplatnili u civilního soudu, zajistili, aby se odpovědným pracovníkům obchodní společnosti ČEPRO nedostaly soudní obsílky (odcizili je prostřednictvím obviněné I. S.), k zabránění provedení exekuce došlo až z důvodu zásahu policejního orgánu poté, co svědek R. Z. věc oznámil Policii České republiky. V případě popsaném pod bodem 1. c), tzv. akce celník, mělo jít o fiktivní umoření celního dluhu obchodní společnosti T., ve výši 2 993 992 231 Kč. Obchodní společnost T., se snažila přenést odpovědnost za celní dluh na obchodní společnost ČEPRO. Obvinění pak vymysleli plán, že dvě soudně přiznané pohledávky [ad 1. b) a celní dluh] v celkové výši 250 milionů CHF obchodní společnost T., převede na obchodní společnost Grysson LLC z USA, k fyzickému převzetí (padělků) peněz zástupci obchodní společnosti Grysson LLC dojde v sídle obchodní společnosti T., dne 17. 6. 2005. Do tohoto sídla se pak v bezprostředním časovém sledu měl dostavit „domluvený“ celník, který by tvrzenou finanční hotovost ve výši 250 milionů CHF protokolárně zajistil za účelem zajištění celního dluhu, aby pak s penězi uprchl. Tím by jednak došlo k zániku celního dluhu obchodní společnosti T., jednak by zbývající část ve výši 2 miliard Kč ještě uvedená společnost po České republice nárokovala. K dokonání tohoto činu však nedošlo z důvodu oznámení akce svědkem R. Z. policii, poté byli obvinění zadrženi a bylo zahájeno trestní stíhání.
112. Proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně u skutku 1. a) a 1. b) výroku jeho rozsudku především brojil dovolatel M. P.. Nesouhlasil s opodstatněnými a náležitě odůvodněnými závěry soudu prvního stupně, že šlo o fiktivní pohledávky, zpochybňoval i své zavinění, především pak pokud jde o jeho vědomí, že šlo o fiktivní pohledávky. Obviněný ale přitom vycházel z jiných skutkových závěrů, než jaké učinily soudy nižších stupňů. Dovolatel v zásadě nijak nerozporoval skutková zjištění, co se týče popsaného jednání z hlediska jednotlivých právních úkonů (postupování pohledávek), zjednodušeně a přehledně popsaných na str. 30 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. To, co rozporoval, byl závěr soudů, že se jednalo o pohledávky smyšlené, fiktivní, snažící se navodit dojem pravosti právě několikanásobnými převody, kdy se měnilo vlastnictví držitele těchto pohledávek, a zastřít tak a znepřehlednit situaci. Obviněný M. P. tedy svou obhajobu po celou dobu v řízení stavěl především na tom, že se jednalo o pohledávky oprávněné a legálně a důvodně vymáhané. Tato jeho obrana však byla provedenými důkazy přesvědčivě vyvrácena, zejména šlo o svědecké výpovědi bývalých zaměstnanců obchodní společnosti ČEPRO (svědkyně J. P., svědků Z. S., A. U., T. K., A. H.), kteří uváděli, že každý měsíc docházelo k odsouhlasení tzv. bilančních stavů s jednotlivými zákazníky, tedy příjmů a výdajů jednotlivých druhů pohonných hmot, který měl daný zákazník ve skladovacím a produktovodním systému ČEPRO k dispozici (skladovací stav zásob pohonných hmot pro jednotlivého zákazníka), přičemž totéž se dělo i ve vztahu k obchodní společnosti BENA, a. s., která nikdy nevznesla žádné výtky proti bilančním stavům. Správnost bilančních stavů (a tedy i smyšlenost pohledávek vůči obchodní společnosti ČEPRO) lze dovodit nejen z bilančních stavů obchodní společnosti BENA, a. s., které sama tato společnost pravidelně jednou měsíčně odsouhlasila, ale především ze znaleckého posudku PwC a z výslechu jeho zpracovatelů soudem prvního stupně, Petra Kříže a Kateřiny Holásek Dosedělové (srov. Na str. 79 – 82 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a také ze zprávy auditora KPMG. Soud prvního stupně se rovněž logicky vypořádal s odlišnými závěry vyplývajícími ze znaleckého posudku BDO předloženého obviněným M. P. (str. 87 rozsudku soudu prvního stupně), s těmito závěry souhlasil i odvolací soud (viz bod 134. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. 3. 2018, a bod 62. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 6. 6. 2018). Ani Nejvyšší soud nemá důvod tyto závěry soudů nižších stupňů jakkoliv zpochybňovat. Fiktivnost pohledávek je tak doložena celou řadou důkazů, které do sebe zapadají, a nedovolují přijmout jiný závěr, než jaký učinily soudy nižších stupňů, že vše bylo předem promyšleno a naplánováno tak, aby se vyvolalo zdání pravosti pohledávek a obvinění se mohli obohatit na úkor českého státu. Nadto si obvinění ještě pro pojištění získání exekučního titulu a zamezení úspěšného zpochybnění pravosti pohledávek pojistili jiným způsobem zásahu do vnitřní organizace žalované obchodní společnosti ČEPRO, jejíž odpovědní pracovníci o podstatných procesních událostech týkajících se pohledávek nevěděli. Lze též poukázat na argumentaci odvolacího soudu (v bodu 140. odůvodnění jeho rozsudku ze dne 28. 3. 2018), v níž odvolací soud upozornil na to, že obchodní společnost ČEPRO před podáním předmětných žalob nebyla vyzvána k plnění, z čehož lze rovněž dovodit, že se jednalo o fiktivní pohledávky. Rovněž svědkyně M. K., jednatelka obchodní společnosti T., uvedla, že tato společnost žádnou pohledávkou za obchodní společností ČEPRO nedisponovala a žádnou smlouvu o postoupení pohledávky nepodepsala. Listiny ve vztahu k obchodním společnostem, které pohledávku měly uplatňovat, a razítko obchodní společnosti Saffron byly zajištěny při domovní prohlídce u obviněného R. K.. O tom, že se jednalo o pohledávky fiktivní, dovolatel M. P. nepochybně věděl, jak vyplývá z řady svědeckých výpovědí, listin a poznámek R. K. zajištěných při domovní prohlídce a z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Obviněný M. P. byl zapojen do činnosti lichtenštejnských společností, na podkladě jeho pokynů jednala C. H. B. Dovolatel M. P. namítl, že z výslechu svědka M. N. soudy nižších stupňů dovodily chybné závěry (reprodukce a hodnocení svědecké výpovědi na str. 99 – 100 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. v bodě 67. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně ze dne 28. 3. 2018 a shodně v bodě 138. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně ze dne 6. 6. 2018), ovšem pouze ze svědecké výpovědi M. N. nelze dovodit oprávněnost vymáhaných pohledávek, naopak, jak uvedl odvolací soud, lze v roce 2002 spatřit počátek celého podvodného plánu obviněného R. K., M. P. a dalších, jež využili zmatečné, nepřehledné situace.
113. Pod bodem 1. c) výroku rozsudku soudu prvního stupně bylo obviněným kladeno za vinu jednání podvodného charakteru za využití padělků švýcarských franků. Podle závěrů soudů nižších stupňů částka 250 milionů CHF, kterou měla obchodní společnost Grysson fyzicky předat v sídle obchodní společnosti T., za odkupované pohledávky, byla vytvořena tak, aby zdánlivě vytvářela dojem pravých peněz. Bankovky a jejich padělky v nominální hodnotě 1 000 CHF byly zabaleny do balíčků po 100 ks, každý z těchto balíčků byl přepásán pravou papírovou bankovní páskou, horní a spodní bankovka v balíčku byla pravá, zbylé padělky, deset takovýchto balíčků bylo zavařeno do fólie. Takové balení pak bylo způsobilé vytvořit dojem originálního balení bankou, v souhrnu šlo o částku 250 milionů CHF. Bankovky takto zabalené byly zajištěny policejním orgánem v prostorách obchodní společnosti DKR Invest, s. r. o. (viz k tomu str. 110-112 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), spolu s dalším předměty sloužícími k přípravě balíčků (lepící pásky, nůžky, fólie, vakuovačka, 2 CD s obrázky bankovek, zkušební tisky napodobenin bankovek atd.). Předání peněz při „náhodném“ celním šetření mělo být nahráno na kamery, mělo být protokolárně zaznamenáno, a to vše pak mělo doložit úhradu celního dluhu obchodní společnosti T., při následném zmizení celníka i s penězi. Toto jednání bylo kladeno za vinu obviněným R. K., I. H., T. P. a A. Z..
114. Obviněný I. H. se skutkovými zjištěními pod bodem 1. c) nesouhlasil, protože postrádal přesvědčivý důkaz o své vině, nebyly nalezeny jeho daktyloskopické stopy na balíčcích s penězi. Dovolací soud však i v tomto směru souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že též vina obviněného I. H. byla spolehlivě prokázána provedenými důkazy, a to nejen lístečkem s rukou psaným textem („POUZE Z. P. + p. H.)“ nalezeným na krabici zajištěné při prohlídce jiných prostor v prostorách obchodní společnosti DKR Invest, s. r. o. (srov. str. 110 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), ale také odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu akce RYBNÍK 10 (viz str. 150 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), při němž obviněný A. Z. sdělil obviněnému R. K., že „to už dneska zabalí a byli tam všichni tři“, přičemž z kontextu jasně plyne, že se jedná o vytvoření balíčků peněz popsaných pod bodem 1. c), a že přítomnými byli obvinění A. Z., T. P. a I. H.. Soud prvního stupně k tomu shrnul i další usvědčující důkazy na str. 112 – 113 odůvodnění svého rozsudku, s těmito závěry vyslovil souhlas i odvolací soud v bodě 175. odůvodnění svého rozsudku ze dne 28. 3. 2018 a ani dovolací soud nemá důvod je zpochybňovat a ani mu to nepřísluší, jak bylo vysvětleno výše.
115. Dovolatel T. P. také nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně popsanými pod bodem 1. c), pokud šlo o jeho vlastní účast na tomto jednání. Stejné výhrady obviněný uplatnil již v odvolacím řízení, odvolací soud se s nimi řádně a dostatečně vypořádal, takže Nejvyšší soud může odkázat na jeho argumentaci obsaženou v bodech 171. – 174. odůvodnění jeho rozsudku ze dne 28. 3. 2018. Soud prvního stupně i v tomto směru vycházel z dostatečného a přesvědčivého penza důkazů prokazujících vinu obviněného T. P., ohledně něhož lze též odkázat na pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně uvedené výše ohledně obviněného I. H. (srov. také především vyhodnocení daktyloskopických stop na papírových páscích sloužících k převázání bankovek na str. 112 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně – shoda otisků prstů byla zjištěna u obviněného T. P. v 25 případech).
116. Nejvyšší soud neshledává extrémní rozpor mezi obsahem důkazů vyplývajících z důkazních prostředků na straně jedné a závěry o skutkovém stavu a jeho právním posouzení na straně druhé, jde-li o obviněného J. S. K odkazu tohoto dovolatele na své odvolací námitky pak Nejvyšší soud dodává, že takový odkaz na obsah řádného opravného prostředku či jiných podání je nepřípustný, jak již bylo shora uvedeno (viz k tomu rozhodnutí č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr.). Také obviněný J. S. sporoval, že by k uznání jeho viny byly dostatečné opatřené důkazy. I v tomto případě lze plně odkázat na zhodnocení důkazů soudem prvního stupně, s jehož argumentací také dovolací soud souhlasí. Pokud obviněný zpochybňoval své zavinění jako obligatorní znak subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu kladeného mu za vinu, protože se domníval, že šlo o legální pohledávky, domáhal se tak aplikace hmotného práva na zcela jiný skutkový děj. K tomu je možno odkázat jednak na pasáž odůvodnění tohoto rozhodnutí dovolacího soudu uvedenou shora u dovolatele M. P. zabývající se posouzením fiktivnosti uplatněných pohledávek, jednak na argumentaci odvolacího soudu, který se dostatečně a přesvědčivě se všemi námitkami obviněného, jež obviněný zopakoval také v dovolání, vypořádal v bodech 159. – 170. odůvodnění svého rozsudku ze dne 28. 3. 2018. Vina tohoto obviněného byla soudem prvního stupně správně vyvozena z provedeného dokazování. Obviněný J. S. jednal podle pokynů obviněného R. K., sám vykonával funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech propojených s protiprávními aktivitami obviněného R. K., připravoval smlouvy o postoupení pohledávek uvedených v bodě 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně. Zcela konkrétně činnost obviněného soud prvního stupně popsal ve skutkové větě výroku svého rozsudku v bodě 3. a následně rozvedl v jeho odůvodnění na str. 126 – 128, kde též podrobně rozvedl důkazní situaci ohledně tohoto skutku. Vycházel přitom především z listinných důkazů (šlo o písemné poznámky obviněného R. K. zajištěné při domovní prohlídce, listiny zajištěné při domovní prohlídce u obviněného J. S., dokumenty zajištěné v nalezeném PC obviněného J. S.), z provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu (APOR 2, RYBNÍK 8), ze svědeckých výpovědí (R. Z., R. Ch., Z. B.). Důvodně tak soudy nižších stupňů neuvěřily tvrzení obviněného J. S., že při všech takto prokázaných aktivitách ve spolupráci s obviněným R. K. neměl tušení o nelegálnosti této činnosti, naopak zcela důvodně vycházely z toho, že obviněný při své inteligenci a obchodních zkušenostech musel vědět o protiprávnosti postupu jak vlastního, tak i obviněného R. K., neboť byl jedním z jeho nejbližších spolupracovníků, a to nejen od roku 2004, jak se snažil v dovolání tvrdit, ale již mnohem dříve, což dokládá právě i jeho angažovanost ve více obchodních společnostech (CORIMEX, a. s., TT REAL SERVICE s. r. o.) napojených na obviněného R. K..
117. Ani v případě jednání kladeného za vinu obviněnému A. Z. nelze dospět k závěru, že by zde byl dán tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů a provedenými důkazy. I v tomto případě soudy nižších stupňů získané důkazy nijak nedeformovaly, měly jich dostatek na to, aby mohly dospět ke skutkovým závěrům, které nalezly odraz ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný A. Z. byl z trestné činnosti popsané pod body 1. c) a 3) výroku rozsudku soudu prvního stupně usvědčen řadou důkazů. Svědeckou výpověď klíčového svědka obžaloby R. Z. podporují další důkazy (další svědecké výpovědi Z. B., R. Ch., listinné a věcné důkazy, odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu), ze kterých soud prvního stupně důvodně dovodil, že obviněný A. Z. byl tzv. pravou rukou obviněného R. K., byl zapojený téměř do všech jeho aktivit a z jeho podnětu zabezpečoval, aby vše fungovalo po technické stránce, zajišťoval převozy smluv, peněz apod. K tomu lze dále odkázat též na body 76. – 91. rozsudku odvolacího soudu ze dne 6. 6. 2018, v nichž se odvolací soud zabýval v podstatě shodnými námitkami obviněného, které následně zopakoval v dovolání, a proto již není třeba na ně jednotlivě reagovat a postačí odkázat na tyto příslušné pasáže rozhodnutí odvolacího soudu. K námitce obviněného A. Z., že zůstalo neobjasněno, v jaké měně došlo k výběru hotovosti v bance UBS AG v Curychu ve Švýcarsku z účtu obchodní společnosti Featherstones Ltd., zda v eurech nebo švýcvarských francích, lze uvést, že dovolatel v tomto směru předestřel jiný skutkový závěr, neboť soudy prvního a následně i druhého stupně vycházely ze závěru, že obviněný A. Z. se svědkem R. Z. v dubnu 2005 vybrali z účtu společnosti Featherstones Ltd. hotovost v bankovkách o nominální hodnotě 1000 CHF, bankovky o nominální hodnotě 1000 CHF byly také zajištěny v sídle obchodní společnosti K plus G INVEST, spol. s r. o., resp. DKR INVEST PRAHA, spol. s r. o. (obě sídlily na totožné adrese Karlovo nám. 555/31, Praha 2). Pouze svědek A. H. uvedl, že došlo k výběru hotovosti v EURO („Zřejmě byla vyplacena Eura, ale mohlo to být tak, že zákazník žádal o převod na jinou měnu, třeba CHF“), tuto jeho výpověď však soud prvního stupně vyhodnotil jako nevěrohodnou, vyhýbavou z důvodu propojenosti svědka s obviněným R. K. (srov. str. 107-108 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V žádné jiné pasáži pak soudy nižších stupňů se v tomto případě o měně EURO nezmiňovaly, je tedy zřejmé, že vycházely ze závěru, že k výběru hotovosti došlo ve švýcarských francích. Proto ani v tomto směru nelze shledat nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, jak tvrdil dovolatel.
118. Obecně přitom platí, že činnost organizované zločinecké skupiny, resp. zločinného spolčení, nelze ohraničit pevně časovými úseky, proto některá obviněným vytýkaná trestná činnost spadá před časové období vymezené přesněji pod bodem 3. výroku rozsudku soudu prvního stupně (v letech 2002 až 2005), jiná jej následovala. Logicky ovšem s takovou činností soudy nižších stupňů pracovaly jak ve výrokové části svých rozhodnutí, tak i v jejich odůvodnění, neboť takové vymezení napomáhá pochopení závažnosti celé vytvořené kriminální struktury popisovaného uskupení, rozsah jeho činnosti, která navíc i dílem nemusí být protiprávní, ve svém souhrnu ale jde jednoznačně o kriminální aktivity, lze tak díky tomu pochopit strukturu, organizaci a fungování této organizované zločinecké skupiny. Konkrétně to platí pro působení obviněných v některých obchodních společnostech spjatých s vedoucím, tedy hlavní figurou organizované zločinecké skupiny (zločinného spolčení), obviněným R. K., a to ještě před rokem 2002, jakož i po 17. 6. 2005, kdy došlo k policejnímu zásahu a následnému zahájení trestního stíhání.
119. Nejvyšší soud tedy může shrnout, že v průběhu trestního řízení bylo nashromážděno a před soudy nižších stupňů provedeno velké množství důkazních prostředků, z nich vyplývající důkazy pak byly soudy nižších stupňů náležitě vyhodnoceny a aniž by došlo k jejich deformaci, soudy nižších stupňů na jejich základě mohly učinit závěry, které potvrdily verzi předloženou státním zástupcem v obžalobě, takže mohly dospět ke skutkovým závěrům koncentrovaně vyjádřeným ve skutkové větě soudu prvního a posléze i druhého stupně. Soudy nižších stupňů přitom nevycházely jen z minima důkazů, jak předestírali ve svých dovoláních obvinění, kteří nedůvodně měli za to, že jejich odsouzení bylo založeno jen na nevěrohodné a deformované výpovědi jediného svědka, a sice svědka R. Z.. Tak tomu ovšem jistě nebylo. Soudy nižších stupňů měly k dispozici i vzhledem k tomu, že odhalovaly poměrně sofistikovanou a přísně utajovanou trestnou činnost relativně užší organizované zločinecké skupiny, do níž nelze zvenčí proniknout, poměrně velké penzum důkazů, o něž svá zjištění, především pak soud prvního stupně, mohly opřít. Tato zjištění jsou ve vzájemném logickém souladu, jednotlivé důkazy se vzájemně doplňují, soudy nižších stupňů na rozdíl od obviněných je nevytrhávaly z kontextu a nehodnotily jednotlivě, ale naopak ve vzájemných souvislostech, takže důkazy tvoří ucelený řetěz a umožňují závěry o sledu do sebe evidentně zapadajících skutečností. Rozhodně tak nelze tvrdit, že by mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů a důkazy byl nějaký rozpor, natož pak zjevný (extrémní). Je sice nepochybné, že stěžejním důkazem byla obsáhlá svědecká výpověď svědka R. Z., která byla vyhodnocena soudem prvního stupně jako důvěryhodná (srov. str. 72 odůvodnění jeho rozsudku), nicméně rozhodně nestála osamoceně, jak tvrdí obvinění. Svědecká výpověď R. Z. je logická, smysluplná, podporována celou řadou jiných důkazů zajištěných v průběhu trestního řízení, z nichž lze uvést listinné a věcné důkazy, jako např. diskety, dálkový ovladač ke vstupu do sídla obchodní společnosti T., ručně psané poznámky R. K. (jednak zajištěné při domovní prohlídce u obviněného R. K. a obviněného A. Z., jednak předložené svědkem R. Z.), provedenými odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu (APOR a RYBNÍK) a také dalšími svědeckými výpověďmi (svědků D. H., M. H., J. K., R. P., A. H.). Soudu prvního stupně tak mohl rozklíčovat celý proces a jednu významnou část činnosti organizované zločinecké skupiny, přičemž s těmito závěry souhlasil i odvolací soud a ani Nejvyšší soud nemá důvod uvedené závěry zpochybňovat.
120. Druhý okruh námitek, jež nespadají pod žádný z taxativně vymezených dovolacích důvodů v §265b odst. 1 a 2 tr. řádu, tvořila většina výhrad procesního charakteru (nešlo-li o níže uvedené specifické námitky, jež bylo možno podřadit pod uplatněné dovolací důvody, které ale nebyly opodstatněné, jak bude rozvedeno níže). K tomu Nejvyšší soud uvádí, že dovolací řízení neslouží k nápravě veškerých procesních vad, ale jen takových specifických vad, které odpovídají úzce vymezeným důvodům uvedeným v §265b odst. 1 písm. a) až f), k) a l) tr. řádu. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který má hmotněprávní povahu, zásadně námitky procesní nespadají. Přesto i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu se Nejvyšší soud stručně vyjádří, proč níže uvedené námitky obviněnými tvrzených procesních vad dokazování a utváření skutkových závěrů nejsou opodstatněné a nedošlo tak k porušení práva obviněných na spravedlivý proces a práva na obhajobu, jak uváděli.
121. Konkrétně podle dovolatele I. H. soudy nižších stupňů vycházely z nezákonně opatřených důkazů spočívajících v nezákonných odposleších a záznamech telekomunikačního provozu, neboť podle něj nebyly splněny zákonné podmínky pro jejich nařízení, příkazy soudů k jejich provedení navíc nemají zákonné obsahové náležitosti. K této jeho námitce se již podrobně a přesvědčivě vyjádřil odvolací soud v bodech 123. – 133. na str. 34 – 36 svého rozsudku ze dne 28. 3. 2018, a proto je možno v této části na jeho argumentaci v podrobnostech odkázat. Nejvyšší soud k tomu jen připomíná, jak vyplývá z rozhodnutí č. 13/2014 – I. Sb. rozh. tr. nebo z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13-2-I., publikovaného ve svazku 73 pod č. 76/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, že zákonnost a procesní použitelnost úkonů trestního řízení se posuzuje podle procesního předpisu (trestního řádu) účinného v době, kdy byl úkon proveden. Jestliže byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden v souladu s tehdy platnou a účinnou právní úpravou, nemohou následné legislativní změny vést k závěru, že jde o nezákonně opatřený a provedený důkaz, který z tohoto důvodu nelze provést v řízení před soudem, neboť pro přípustnost užití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu je rozhodující, zda k tomuto odposlechu a záznamu o něm byly v době jeho provádění splněny zákonné podmínky obsažené v ustanovení §88 odst. 1, 2 tr. řádu v tehdy účinném znění. Rozhodně se tak neužijí v těchto případech pravidla známá z trestního práva hmotného o časové působnosti trestních zákonů (podle §16 odst. 1 tr. zák., resp. §2 odst. 1 tr. zákoníku).
122. V dané věci byly předmětné odposlechy nařizovány v roce 2005, konkrétně namítaný příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, sp. zn. V-94/2005 – 43 Nt 7113/2005, byl vydán dne 9. 6. 2005. Ustanovení §88 odst. 1, 2 tr. řádu v tehdy účinném znění, a to až do 30. 6. 2008, znělo takto: „(1) Je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, může předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení. Provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mezi obhájcem a obviněným je nepřípustné. Zjistí-li policejní orgán při odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, že obviněný komunikuje se svým obhájcem, je povinen odposlech ihned přerušit, záznam o jeho obsahu zničit a informace, které se v této souvislosti dozvěděl, nijak nepoužít. (2) Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán písemně a odůvodněn. Současně v něm musí být stanovena doba, po kterou bude odposlech a záznam prováděn a která nesmí být delší než šest měsíců. Tuto dobu může soudce prodloužit vždy na dobu dalších šesti měsíců. Opis příkazu soudce bez odkladu zašle státnímu zástupci. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu provádí pro potřeby všech orgánů činných v trestním řízení Policie České republiky.“ Také je třeba upozornit, že tehdy ještě neplatila zákonná úprava o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jak ji známe z §314l až §314n tr. řádu v současném znění (prvně byla tato úprava zavedena s účinností od 1. 7. 2008 novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 177/2008 Sb.), takže se tehdy ani tímto způsobem neutvářela judikatura Nejvyššího soudu, který tak měl jen omezené možnosti, jak aplikační praxi sjednocovat.
123. K požadavkům na odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu či povolení ke sledování osob a věcí, potažmo k hodnocení zákonnosti těchto úkonů a důkazů získaných na jejich základě, lze připomenout i některá související doktrinální východiska. Kontinentální trestní řízení vychází z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces, vedou k vyloučení důkazu. Trestní řád sice pro některé důkazy vyžaduje zvláštní podmínky jejich opatření a provedení, nicméně v případě jejich nesplnění zpravidla výslovně nestanoví jako důsledek neplatnost či neúčinnost daného důkazu. Činí tak pouze tehdy, když by provedení důkazu způsobilo státu nebo osobě, proti níž se řízení vede, vážnou škodu nebo ohrozilo jiné státem uznané zájmy, přičemž takové důkazy jsou v trestním řízení nepřípustné. Doktrína pak konkrétně ve vztahu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (jakož i ke sledování osob a věcí) konstatuje, že případné neúplné či nedostatečné odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (nebo povolení ke sledování osob a věcí), které dostatečně podrobně neobsahuje všechny požadavky uvedené v §88 odst. 1, 2 tr. řádu (resp. §158d tr. řádu), nemusí bez dalšího založit nepoužitelnost odposlechů a záznamů opatřených na jejich podkladě, pokud je zároveň zjevné, že v dané věci byly splněny materiální podmínky pro jejich vydání [srov. DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl (§1 až 179h). Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, str. 804, 877, 878, 1196].
124. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. V-94/2005 – 43 Nt 7113/2005, vydala soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 na základě návrhu státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze a předloženého spisového materiálu v trestní věci vedené pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Soudkyně jím nařídila odposlech a záznam telekomunikačního provozu zde specifikovaného účastnického čísla, jehož provozovatel nebyl v tu dobu ztotožněn, a to na dobu tří měsíců, prodloužení nařídil soudce Obvodního soudu pro Prahu 9 svým příkazem ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. V-72/2005 – 20 Nt 1878/2005, a to na další tři měsíce.
125. V odůvodnění prvně uvedeného příkazu soudkyně uvedla, jaká trestná činnost je prověřována, že jeden z podezřelých R. N. komunikoval s další dosud neustanovenou osobou na věci zřejmě zainteresovanou užívající telefonní číslo, na něž se vztahoval nařízený příkaz. Podstatou prověřované věci bylo podezření, že došlo k uplatnění zřejmě fiktivní pohledávky ve výši nejméně 2 598 820 334 Kč vůči obchodní společnosti ČEPRO. Předmětná pohledávka byla v rámci soudního řízení u Městského soudu v Praze uplatněna, soudní zásilky doručované žalované obchodní společnosti ČEPRO byly zadržovány. Dále soudkyně vycházela z návrhu státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, co bylo zjištěno z dosavadních nařízených odposlechů, byla zmíněna potřeba objasnit postavení doposud neztotožněné osoby užívající telefonní číslo, na něž navrhovala nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a zjištění dalších skutečností důležitých pro probíhající trestní řízení a zajištění důkazů.
126. K otázce zákonnosti a odůvodněnosti příkazů citovaných výše lze uvést následující. Příkazy byly vydány písemně a byly odůvodněny, nepřekročily zákonem stanovenou maximální dobu. Bylo vedeno řízení pro zvlášť závažný trestný čin (jímž se podle §41 odst. 2 tr. zák. rozuměl úmyslný trestný čin s horní hranicí trestní sazby trestu odnětí svobody ve výši nejméně 8 let), o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu bylo rozhodnuto soudcem na základě návrhu státního zástupce, přičemž zde existoval důvodný předpoklad, že jimi budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení. Nejvyšší soud proto uzavírá, že příkaz Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. V-94/2005 – 43 Nt 7113/2005, a následný příkaz k prodloužení doby odposlechu Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. V-72/2005 – 20 Nt 1878/2005, byly vydány v mezích zákona a jejich odůvodnění byla v době vydání dostatečná, neboť z formálně-materiálního hlediska splňovaly všechny náležitosti vymezené v §88 tr. řádu tehdy platného a účinného, a to po přezkoumání v souvislosti s věcně (a v zásadě i formálně) dostatečně odůvodněným návrhem státní zástupkyně, a spisovým materiálem. Nejvyšší soud k tomu dále upozorňuje na další judikaturu Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 4 Pzo 3/2014, nebo ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 4 Pzo 10/2015), jakož i na související judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozhodnutí ve věcech Bašić proti Chorvatsku, Dragojević proti Chorvatsku), podle níž nedostatečné odůvodnění příkazů k odposlechům nemá dopad na přípustnost takto získaných důkazů v trestním řízení. S přihlédnutím k povaze této trestné činnosti, jež byla uvedena v soudních příkazech, návrzích stáních zástupců, jakož i s přihlédnutím k příslušnému spisovému materiálu, zejména s ohledem na odhalování závažné trestné činnosti páchané organizovanou zločineckou skupinou (resp. tehdejší terminologií zločinným spolčením), není ani z podání dovolatelů zřejmé, jak by si takové odhalování této kriminality nějakým méně invazivně zasahujícím způsobem do základních práv podezřelých představovali. Přitom nemá-li stát rezignovat na odhalování takto utajované trestné činnosti, musí mít k tomu též dostatečně účinné prostředky, kterými nepochybně v daném případě byly i odposlech a záznam telekomunikačního provozu.
127. Další procesní námitku směřovali obvinění (J. S., M. P. a A. Z.) ke zpochybnění použitelnosti svědecké výpovědi R. Z. učiněné v hlavním líčení před soudem prvního stupně. Nepoužitelnost důkazu vyplývajícího z výpovědi tohoto svědka odvozovali obvinění z toho, že podle nich došlo k porušení ustanovení §111a odst. 2, 3 tr. řádu, a to tím, že totožnost tohoto svědka nekontroloval zaměstnanec soudu, ale předsedkyně senátu, navíc uvedený zaměstnanec nebyl po celou dobu přítomen v místnosti, odkud byl přenášen obraz a zvuk do jednací síně. K tomu se zevrubně vyjadřoval již soud prvního stupně (srov. str. 59 odůvodnění jeho rozsudku), jakož i soud odvolací, jelikož tato námitka byla součástí odvolání obviněných (v odůvodnění rozsudku sp. zn. 7 To 74/2017, na str. 33-34, v bodech 120.–122., v odůvodnění rozsudku sp. zn. 7 To 28/2018, na str. 17-18, v bodech 59.-61.), na tuto argumentaci tak lze odkázat. Nad rámec této výstižné argumentace Nejvyšší soud jen doplňuje, že je přesvědčen, že při výslechu svědka R. Z. prostřednictvím videokonferenčního zařízení byly dodrženy všechny podstatné náležitosti a pravidla fair procesu, nijak nedošlo k ohrožení práv obviněných na spravedlivý proces, i když v místnosti nebyl po celou dobu výslechu svědka přítomen zaměstnanec soudu, jak to skutečně trestní řád vyžaduje. V dané věci totožnost utajeného svědka po oba dva dny výslechu ověřila přímo předsedkyně senátu soudu prvního stupně a tak z logiky věci, nelze v tomto případě lpět na doslovném dodržení poslední věty §111a odst. 3 tr. řádu, naopak lze souhlasit s argumentací soudů nižších stupňů, že ověření totožnosti předsedou senátu je jakousi vyšší formou ověření ( argumentum a minori ad maius ) a v tomto ohledu rozhodně nemůže nedodržení textu zákona znamenat žádné jeho porušení (ostatně předseda senátu je též svého druhu zaměstnancem soudu). Ovšem ani nepřítomnost zaměstnance soudu ve vzdálené výslechové místnosti nemůže být podstatnou procesní vadou, pro kterou by takto pořízený výslech byl nepoužitelný, je-li zároveň ověřeno, že na vyslýchaného svědka, který byl v místnosti sám, nikdo nevyvíjel žádný nátlak. Bylo prokázáno, že svědek byl po celou dobu výslechu ve výslechové místnosti sám a po celou dobu výslechu byla místnost střežena policisty. Výslech byl sledován pomocí videokonferenčního zařízení a přenášen do soudní síně. Je tak vyloučeno, že by během výslechu byl na svědka činěn jakýkoliv nátlak, že by jeho výpověď byla tím ovlivněna, že by byl svědek nějak instruován, jak má vypovídat, což naznačovali někteří obvinění (ovšem šlo o námitky jen hypotetické, ničím nepodložené domněnky učiněné jen ve snaze vyloučit z řízení důležitý usvědčující důkaz). Nutno také připomenout, že svědek R. Z. po celou dobu trestního řízení vypovídal v zásadě konstantně, bez výraznějších rozporů, tedy lze vyloučit, že by byl někým ovlivňován či instruován, jak má ve věci vypovídat.
128. K námitce, že v rozporu s ustanovením §101 odst. 1 tr. řádu svědek R. Z. zamlčel totožnost prostředníka, resp. že došlo k porušení §97 tr. řádu ohledně povinnosti svědčit, se vyjadřoval rovněž odvolací soud (viz odůvodnění rozsudku ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 7 To 28/2018, v bodě 70.), na jehož odůvodnění lze též odkázat. K právu svědka odepřít výpověď lze dále poukázat též na nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 1997, sp. zn. III. ÚS 149/97, publikovaný ve svazku 9 pod č. 150/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu: „Jestliže zákon (§101 odst. 2 tr. řádu) vyžaduje, aby na počátku výslechu byla dána svědkovi možnost, aby spontánně a souvisle vylíčil, co o věci ví, je mu tím současně umožněno, aby ve své výpovědi pominul to, co (ze zákonem stanoveného důvodu) pokládá pro sebe (pro zákonem vyjmenované osoby) za nebezpečné; teprve tehdy, jsou-li mu kladeny upřesňující či doplňující otázky, přísluší mu oprávnění odpověď na ně odmítnout.“ V žádném případě tak neplatí, že svědek později již nemůže odepřít odpověď na položenou otázku, pokud předtím neuplatnil právo odepřít výpověď podle §100 tr. řádu jako celek, jak vyplývá z citovaného nálezu. I v tomto směru jsou tak výhrady obviněných zcela nedůvodné.
129. Dovolatel M. P. namítal dále podjatost zpracovatele znaleckého posudku PwC, tvrdil rovněž nedostatečnou specializaci tohoto znaleckého ústavu. Tuto námitku vznesl již v průběhu řízení před soudem prvního stupně, který se s ní na str. 176 odůvodnění svého rozsudku ve stručnosti vypořádal. Nejvyšší soud k tomu dodává, že námitka provázanosti zpracovatele znaleckého posudku PwC Česká republika a jiné pobočky PwC na Maltě, která se měla aktivně účastnit jednání pod bodem 1. c) výroku rozsudku soudu prvního stupně, byla již soudy řešena v jiné související trestní věci, a to ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 1/2013, přičemž Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 3 To 30/2015, na str. 11-12, odmítl námitky vznesené proti zpracovateli předmětného posudku PwC ve smyslu §105 odst. 3 tr. řádu, resp. §11 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb. o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů. Stejně tak se v tomto rozhodnutí Vrchní soud v Praze vypořádal s namítanou neodborností znalce ke zpracování znaleckého posudku (obdobně také viz Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 3 To 69/2012, str. 15-16). Nutno také podotknout, že obviněný M. P. v dovolání neuvedl žádné nové skutečnosti, které by tyto závěry učiněné shodně soudy nižších stupňů i v této trestní věci vyvracely.
130. Obviněný M. P. namítl existenci tzv. opomenutých důkazů, neboť odvolací soud podle něj zcela opomenul jeho návrhy na provedení důkazů. Avšak dovolací soud je přesvědčen, že ani této obhajobě nelze dát za pravdu. Nejvyšší soud připomíná, že důkazní prostředky, jejichž provedení soudy řádně zamítnou a takové rozhodnutí náležitě v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zdůvodní, nelze hodnotit jako opomenuté důkazy. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Viz k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, publikovaný pod č. 26/2004 ve svazku č. 32 na str. 239 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, publikovaný pod č. 91/2004 ve svazku č. 33 na str. 377 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172/2004 ve svazku č. 35 na str. 315 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Jedním z důvodů pro odmítnutí provedení navrženého důkazu je tak i jeho zjevná nadbytečnost, a to vzhledem ke stávající důkazní situaci. V posuzované věci soud druhého stupně v odůvodnění rozsudku ze dne 6. 6. 2018 na str. 26 a 27 v bodech 94. – 96. řádně odůvodnil, proč návrhy na doplnění dokazování zamítl. Toto odůvodnění lze považovat za dostatečné a vzhledem k ostatním důkazům, které měly soudy nižších stupňů k dispozici, také za správné, protože předmět dokazování byl zcela dostatečně objasněn důkazy již provedenými. Nejvyšší soud připomíná, že v řízení o dovolání je vázán dosavadním zjištěným skutkovým stavem soudy nižších stupňů, sám dokazování zásadně neprovádí (srov. k tomu §265r odst. 7 tr. řádu), neboť těžiště dokazování je před soudem prvního stupně, přičemž může být doplněno v řízení před soudem druhého stupně, jak bylo již připomenuto shora.
131. Obvinění též namítali, že odvolací soud nereagoval na jejich obhajobu a nevypořádal se se všemi jejich námitkami jasně a srozumitelně. Podle Nejvyššího soudu se odvolací soud v obou svých rozhodnutích, jak v rozsudku ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7 To 74/2017 (ve věci obviněných R. K., I. H., T. P. a J. S.), tak v rozsudku ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 7 To 28/2018 (ve věci obviněných M. P. a A. Z.), dostatečně a srozumitelně vypořádal se všemi podstatnými argumenty obviněných. Právo na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nelze chápat tak, že soudy musí podrobně reagovat na každou námitku obviněného (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16). Také z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že se soudy mají zabývat podáními stran, jejich argumentací a navrženými důkazy, s nimiž se též musí přesvědčivě vypořádat, což ale na druhou stranu nelze chápat jako právo takové strany obdržet podrobnou odpověď na každý vlastní argument - viz např. rozsudek ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku , č. 16034/90, §61, nebo rozsudek ze dne 28. 1. 2003, ve věci Burg a ostatní proti Francii , č. 34763/02. Potřeba a míra vyjádření soudu závisí též na povaze rozhodnutí, je třeba vzít v úvahu okolnosti daného případu, právní úpravu a zvyklosti dané země, názory teorie apod. (viz rozsudek ze dne 9. 12. 1994 ve věci Ruiz Torija proti Španělsku , č. 18390/91, §29, či rozsudek ze dne 19. 12. 1997, ve věci Helle proti Finsku , č. 20772/92, §55). Evropský soud pro lidská práva bere též v potaz, zda argument přednesený stěžovatelem, který vnitrostátní soudy opomněly, je pro daný případ relevantní a mohl mít vliv na výsledek řízení (viz rozsudek ze dne 21. 6. 2009, ve věci Luka proti Rumunsku , č. 34197/02, §56). Evropský soud pro lidská práva obsahuje i bohatou judikaturu týkající se odůvodňování rozhodnutí o opravných prostředích, připouští i jen stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí ovšem být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou (tak např. již zmíněný rozsudek ze dne 19. 12. 1997, ve věci Helle proti Finsku , č. 20772/92, §60). Dokonce za určitých okolností by byl přípustný i pouhý odkaz na odůvodnění napadeného rozhodnutí, pokud by se soud prvního stupně s veškerou argumentací dostatečně beze zbytku vypořádal (viz např. rozsudek ze dne 15. 2. 2007, ve věci Boldea proti Rumunsku , č. 19997/02, §33), typicky pokud by šlo o opakování obhajoby. V daném případě lze konstatovat, že obvinění převážně opakovali a mírně rozvíjeli svou dosavadní obhajobu, nesouhlasili se skutkovými závěry soudu prvního stupně, který považoval za prokázanou verzi uvedenou v obžalobě, s níž po celou dobu obvinění polemizovali. Přesto se odvolací soud s obhajobou obviněných uplatněnou v jejich řádných opravných prostředích celkem detailně zabýval a vypořádal, a to i tak, že zčásti odkázal na rozsudek soudu prvního stupně (na odůvodnění jeho rozhodnutí tak lze beze zbytku odkázat).
132. Lze tedy uzavřít, že dovolací soud nezjistil, že by v řízení před soudy nižších stupňů došlo k namítanému porušení základních práv a svobod některého z obviněných, a to ani práva na obhajobu, stejně tak byly dodrženy zásady práva na spravedlivý proces. Soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování důvodně dospěly k závěrům o skutkovém stavu, který pak také odpovídajícím způsobem právně kvalifikovaly, jak bude zmíněno též níže.
133. Uplatněným dovolacím důvodům v zásadě neodpovídala a navíc byla zcela nedůvodná i výhrada obviněných J. S. a M. P. spočívající v tom, že soudy nižších stupňů nezohlednily délku řízení ve výroku o trestu. Naopak je Nejvyšší soud přesvědčen, že právě a především délka trestního řízení byla významným a rozhodujícím kritériem, které bylo zohledněno při výběru druhu trestu a jeho výměře, nebýt toho, byly by tresty uložené obviněným s ohledem na povahu a závažnost trestné činnosti, pro kterou byli uznáni vinnými, mnohem přísnější. Nadto při posuzování délky řízení je třeba vzít též v potaz procesní, skutkovou a do jisté míry i právní náročnost projednávané věci. K této námitce se ovšem Nejvyšší soud ještě vyjádří samostatně dále.
134. V další pasáži se již bude věnovat Nejvyšší soud těm námitkám obviněných, které bylo možno podřadit pod jimi uplatněné důvody, jak byly vymezeny shora. Tyto námitky, jak bude poukázáno dále však Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné.
c) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu
135. S poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu obviněný M. P. namítl, že ve věci rozhodoval před odvolacím soudem vyloučený orgán, protože o jeho vině rozhodl Vrchní soud v Praze ještě před zahájením veřejného zasedání o odvolání konaném ve dnech 5. a 6. června 2018. Toto své tvrzení dovodil z toho, že již v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 10 T 1/2013, se o dovolateli M. P. hovoří jako o odsouzeném (a to v bodě 194. tohoto rozsudku).
136. Obecně lze uvést, že důvody zakládající vyloučení soudce (resp. senátu) jsou vymezeny v §30 tr. řádu, způsob rozhodnutí o vyloučení orgánu činného v trestním řízení je upraven v §31 tr. řádu. V §30 odst. 1 tr. řádu jsou uvedeny tři důvody pro vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení, a sice pro jeho poměr k projednávané věci, k určeným osobám nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení, ve vyšších odstavcích uvedeného ustanovení jsou uvedeny další důvody založené na tom, že soudce byl ve věci činný v jiné fázi řízení či v jiném postavení (byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného; v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu; zúčastnil se rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak). Dovolatel M. P. svou námitku podjatosti nijak dále v dovolání nekonkretizoval, pouze ji odvozoval z toho, že již před rozhodnutím odvolacím soudem o něm jiný soud v rozsudku psal jako o odsouzeném.
137. Obviněný tak vlastně ani neuvedl žádný z důvodů vyjmenovaných v §30 tř. řádu, který by měl založit důvod vyloučení některého ze soudců či dokonce všech soudců ze senátu odvolacího soudu, který v dané věci rozhodoval, popř. by založil alespoň pochybnosti, že některý soudce či celý senát ve věci nemohl rozhodovat nestranně. Obviněný ani u soudů nižších stupňů takovou námitku nevznesl. Případnou podjatost senátu odvolacího soudu rozhodně nelze dovozovat z rozhodnutí jiného soudu jinak personálně obsazeného, a to navíc z pouhé jediné věty odůvodnění jeho rozhodnutí. I kdyby snad byla taková věta chybná, nelze ji vůbec vytýkat odvolacímu soudu rozhodujícímu v této věci a dokonce z ní usuzovat na podjatost členů odvolacího senátu 7 To Vrchního soudu v Praze (ve složení z předsedy senátu JUDr. Michala Hodouška a soudců JUDr. Michaely Pařízkové a JUDr. Martina Zelenky), který v této věci rozhodoval o odvoláních obviněného M. P. a obviněného A. Z., státního zástupce a poškozené společnosti ČEPRO.
138. Nad uvedený rámec k tomu Nejvyšší soud uvádí následující. Předseda senátu Městského soudu v Praze č. 10 T v písemném odůvodnění svého rozsudku ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 10 T 1/2013 v bodě 194., ve věci obviněného M. V. konstatoval souvislost mezi jím projednávanou věcí a trestní kauzou projednávanou Městským soudem v Praze pod sp. zn. 57 T 1/2013. Dále uvedl, že „rozsudek Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 57 T 1/2013 byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 74/2017, a posléze též ve vztahu k vyloučeným M. P. a A. Z.“. Veřejné zasedání o podaných odvoláních (obviněného M. P. a obviněného A. Z.) se u Vrchního soudu v Praze konalo ve dnech 5. a 6. června 2018, ve složení senátu z jeho předsedy JUDr. Michala Hodouška a soudců JUDr. Michaely Pařízkové a JUDr. Martina Zelenky. Rozsudek Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 10 T 1/2013 byl sice vyhlášen již dne 30. 5. 2018, nicméně nebyl písemně vyhotoven v rámci porady senátu před jeho vyhlášením, jak sice předvídá návětí ustanovení §129 odst. 3 tr. řádu, avšak jak se to zvláště u krajského soudu jako soudu prvního stupně děje spíše zřídka, ale byl písemně vyhotoven až dodatečně [viz k tomu §129 odst. 3 písm. b) tr. řádu] předsedou senátu a předán kanceláři k rozeslání až dne 18. 7. 2018, jak si Nejvyšší soud ověřil u trestní kanceláře 10 T Městského soudu v Praze. Z toho vyplývá, že předseda senátu Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 10 T 1/2013 v době, kdy vyhotovoval písemné znění rozsudku, již disponoval informací o tom, že odvolací soud ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 1/2013 zamítl odvolání obviněného M. P., tuto informaci tak promítl i do písemného odůvodnění rozsudku, ač tato informace nebyla podkladem pro rozhodnutí jím řízeného senátu.
139. Z uvedených důvodů byly shledány námitky obviněného M. P. o údajném vyloučení soudců Vrchního soudu v Praze senátu 7 To, kteří rozhodovali o jeho odvolání ve veřejném zasedání konaném ve dnech 5. a 6. června 2018, zjevně neopodstatněné.
d) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu
140. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu uplatnil obviněný R. K., neboť měl za to, že v současné době proti němu nelze vést trestní řízení jako proti uprchlému podle §302 a násl. tr. řádu. Shodnou námitku uplatnil tento obviněný již v předchozích stadiích tohoto trestního řízení, věnovaly se jí oba soudy nižších stupňů. Odvolací soud se s ní podrobně vypořádal v bodech 117. – 119. na str. 32 - 33 odůvodnění svého rozsudku, sp. zn. 7 To 74/2017, a předtím i soud prvního stupně na str. 19 – 20 odůvodnění svého rozsudku popsal důvody, proč obviněného R. K. stíhal jako uprchlého. Na tato odůvodnění je možno plně odkázat, Nejvyšší soud s touto argumentací zcela souhlasí.
141. Nejvyšší soud k tomu proto jen stručně připomene, že proti R. K. bylo od počátku vedeno trestní řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. řádu. Obviněný R. K. uprchl při provádění domovní prohlídky dne 18. 6. 2005. Nejprve uprchl na Seychelské ostrovy, kde byl následně vypátrán, poté se uchýlil do Jihoafrické republiky, aby se vyhnul možnému vydání k trestnímu stíhání do České republiky. Obviněný nyní v Jihoafrické republice vykonává trest odnětí svobody za trestné činy spáchané na jejím území. Dne 21. 4. 2007 byl zatčen na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu policií Jihoafrické republiky. Následně probíhalo extradiční řízení, kterému se obviněný zpočátku svými právními úkony aktivně bránil, a snažil se tak zabránit vydání do České republiky (např. podával opravné prostředky proti rozhodnutí o vydání, požádal o udělení azylu v JAR, tuto žádost vzal zpět až v roce 2016, a to zřejmě proto, že takový postup mohl být pro něj z důvodu probíhajících trestních řízení v Jihoafrické republice proti jeho osobě výhodnější). Do současné doby byl obviněný jihoafrickou justicí pravomocně odsouzen za několik závažných trestných činů k výkonu trestu odnětí svobody v délce 35 roků. Tento trest nyní v Jihoafrické republice vykonává, přitom se ale další řízení proti jeho osobě v Jihoafrické republice stále vedou. Nejvyšší soud si vyžádal od Ministerstva spravedlnosti České republiky aktuální informace k probíhajícímu extradičnímu řízení obviněného R. K.. V současné době Česká republika žádá o vydání R. K. k výkonu souhrnného trestu odnětí svobody v celkové délce 10 let a 6 měsíců a k trestnímu stíhání vedenému Městským soudem v Praze pod sp. zn. 57 T 1/2013, resp. k výkonu trestu odnětí svobody v délce 15 let uloženému rozsudkem soudu prvního stupně v této věci. Magistrátní soud v Kempton Parku, Jihoafrická republika, rozsudkem ze dne 16. 3. 2018, č. D 388/2013, rozhodl, že vydání R. K. k výkonu trestu odnětí svobody v trvání 10 let a 6 měsíců a k trestnímu stíhání do České republiky je přípustné. Avšak Jihoafrický soud v uvedeném rozsudku nijak nezohlednil aktuálně probíhající trestní stíhání R. K. na území Jihoafrické republiky ve čtyřech různých trestních věcech, ani jihoafrickým soudem již uložený trest odnětí svobody v délce 35 let, který obviněný R. K. aktuálně vykonává. Podle jihoafrického extradičního zákona č. 67 z roku 1962 se nyní po pravomocném rozhodnutí jihoafrického soudu o přípustnosti vydání očekává rozhodnutí ministra spravedlnosti Jihoafrické republiky o povolení či nepovolení vydání R. K.. Z extradičního zákona Jihoafrické republiky vyplývá, že zohlednění překážek vydání existujících mimo samotné extradiční řízení nastupuje až ve fázi rozhodování ministra. Ministr spravedlnosti Jihoafrické republiky ve věci povolení či nepovolení vydání obviněného R. K. dosud nerozhodl. Lze očekávat, že pokud ministr spravedlnosti Jihoafrické republiky vydání obviněného R. K. do České republiky povolí, bude realizace vydání odložena až do doby skončení všech trestních stíhání aktuálně vedených proti jmenovanému na území Jihoafrické republiky a případně i výkonu všech případně uložených trestů odnětí svobody. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že ze shora uvedeného tak vyplývá, že nelze v nejbližší době očekávat vydání obviněného R. K. do České republiky.
142. Nejvyšší soud podotýká, že závěr o porušení zákonem stanovených zásad pro konání hlavního líčení nebo veřejného zasedání bez přítomnosti obviněného ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu lze v obecné rovině učinit i tehdy, bylo-li konáno řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. řádu, ačkoliv pro vedení řízení proti uprchlému nebyly splněny zákonné podmínky (viz rozhodnutí č. 57/2005 a č. 28/2007 Sb. rozh. tr.). Je tedy v konkrétním případě potřeba zkoumat, zda byly splněny zákonné podmínky vedení řízení proti uprchlému (§302 až 306 tr. řádu).
143. Nejvyšší soud souhlasí v tomto směru s postupem soudů nižších stupňů, které považovaly podmínky pro konání řízení proti uprchlému v případě obviněného R. K. za splněné, i podle Nejvyššího soudu byl uvedeným způsobem obviněný stíhán důvodně a oprávněně. Byl tak zachován legitimní cíl státu nalézat spravedlnost ve věcech trestních za situace, kdy obviněný z protiprávního jednání se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině, ač ví o probíhajícím trestním řízení v České republice. To platí i v tomto specifickém případě, kdy obviněný v současné době vykonává v Jihoafrické republice trest odnětí svobody za trestný čin, který spáchal v zahraničí, a tedy jeho pobyt je nyní znám. Rozhodující byl v tomto směru jeho původní záměr uprchnout, tedy utéct do ciziny za účelem vyhnout se probíhajícím trestním řízením vedeným proti němu v České republice. Skutečnost, že byl vypátrán v cizině, kde byl též zatčen na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu a kde následně probíhalo složité extradiční řízení, proti kterému sám obviněný dlouho brojil, resp. že byl posléze v cizině též stíhán pro další tam spáchanou trestnou činnost, na tom nemůže nic změnit. Nelze ani v brzké době očekávat, že jeho vydání z Jihoafrické do České republiky bude v dohledné době realizováno, jak bylo uvedeno výše.
144. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podstatné z hlediska garance práva na spravedlivý proces pro uprchlého, tedy základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je existence záruk stanovených v §306a tr. řádu pro případ, že překážky vedení řízení proti uprchlému pominou. Podle §306a odst. 2 tr. řádu skončilo-li řízení proti uprchlému pravomocným odsuzujícím rozsudkem a poté pominuly důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo, na návrh odsouzeného podaný do osmi dnů od doručení rozsudku soud prvního stupně takový rozsudek zruší a v rozsahu stanoveném v odstavci 1 se hlavní líčení provede znovu. O právu navrhnout zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku musí být při doručení rozsudku odsouzený poučen. V takovém případě se pak pokračuje v řízení před soudem od toho okamžiku, jehož se naposledy obviněný účastnil. Pokud od počátku byl obviněný stíhán jako uprchlý, provede se vlastně znovu celé řízení před soudem. Ochrana práv obviněného je tím zajištěna, zároveň to nebrání státu provést i celé trestní řízení proti uprchlému, svůj význam má takový postup právě ve skupinových věcech, v nichž se vede společné řízení proti více obviněným (zde i pro více trestných činů – je tak dána souvislost objektivní i subjektivní pro vedení společného řízení).
145. Dovolatel R. K. tedy není provedením řízení proti uprchlému nijak zásadně zkrácen na svých základních právech (především na právu na projednání věci ve své přítomnosti a na právu vyjádřit se ke všem navrhovaným důkazům), neboť zachování tohoto práva dostatečně účinným způsobem mu zajišťuje ustanovení §306a odst. 2 tr. řádu. Toto ustanovení mu umožní, až bude českým orgánům činným v trestním řízení k dispozici, podat návrh na zrušení odsuzujícího pravomocného rozsudku vydaného v této věci, jemuž bude muset soud prvního stupně vyhovět, dále mu zajistí uplatnění jeho uvedených práv na spravedlivý kontradiktorní proces v následném trestním řízení, v němž navíc bude platit zásada tzv. zákazu reformationis in peius (zákazu změny k horšímu), jak vyplývá z §306a odst. 4 tr. řádu.
146. Nejvyšší soud k tomu dále připomíná, že stejnou námitku obviněný R. K. uplatnil již dříve v jiné své trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 17/2007, v níž bylo také vedeno řízení proti uprchlému. S touto námitkou uplatněnou v dovolání v uvedené věci se Nejvyšší soud vypořádal ve svém usnesení ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1589/2014, takto: „…rozhodující podmínkou pro konání řízení proti uprchlému ve věci obviněného, který se zdržuje v cizině, je okolnost, že důvodem takového jeho pobytu v cizině je jeho záměr vyhnout se trestnímu stíhání před soudem domovského státu. Je-li tato podmínka splněna, pak konání řízení proti uprchlému nebrání skutečnost, že uprchlý obviněný byl omezen na osobní svobodě orgány trestního řízení cizího státu, ve kterém se zdržuje. Přitom není rozhodné, zda k omezení osobní svobody uprchlého obviněného došlo vydávací vazbou, nebo zda se nachází ve vazbě v souvislosti s podezřením, že se v cizím státě dopustil (jiné, resp. další) trestné činnosti. Za rozhodující je totiž třeba považovat, že důvodem dlouhodobého pobytu obviněného v cizině je jeho záměr vyhnout se trestnímu řízení vedenému proti němu v ČR.“ V uvedené věci obviněný se stejnou argumentací podal i ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl svým usnesením ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 3654/15, v němž vyjádřil souhlas s výše uvedenými názory Nejvyššího soudu ohledně oprávněnosti vedení řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. řádu.
147. V nyní posuzované věci obviněného R. K. nemá dovolací soud důvod odchýlit se od shora uvedeného dřívějšího usnesení Nejvyššího soudu, resp. i následného usnesení Ústavního soudu, byť došlo k drobné změně v tom směru, že obviněný již není v cizině omezen na osobní svobodě z důvodu vazby, ale z důvodu výkonu trestu odnětí svobody, jak bylo rozvedeno výše.
e) K námitkám, které lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
148. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatnili všichni dovolatelé [M. P. a J. S. ve spojitosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě]. Jak bylo uvedeno shora tento dovolací důvod lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (více k tomu srov. výše).
e/1. K trestnému činu padělání a pozměnění peněz
149. Dovolatelé R. K., I. H., T. P. a A. Z. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku (tedy formálně správně pod deklarovaným dovolacím důvodem) zpochybnili hmotněprávní posouzení skutku popsaného pod bodem 1. c) výroku rozsudku soudu prvního stupně jako zvlášť závažného zločinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, konkrétně posouzení jednání jako padělání peněz v úmyslu udat je jako pravé.
150. Podle skutkových zjištění všechny padělané bankovky o nominální hodnotě 1 000 CHF (v počtu nejméně 349 927 ks), resp. všechny padělané bankovky o nominální hodnotě 5 000 CZK (v počtu nejméně 22 046 ks), byly oboustranně reprodukovány z jedné ze zajištěných pravých bankovek 1 000 CHF, resp. z jedné 5 000 CZK, následně v kancelářích obchodní společnosti K plus G Invest, spol. s r. o., obvinění A. Z., I. H. a T. P. z pokynu R. K. pravé bankovky a padělky zpracovali tak, že vytvořili balíčky obsahující zásadně 100 ks bankovek, z nichž na krajích (shora a zespoda) byla bankovka pravá a ve zbytku padělky. Každý z těchto balíčků zajistili autentickou papírovou „bankovní“ páskou a poté zatavili vždy deset takto vytvořených balíčků do fólie, tj. do velkého svazku po 1 000 bankovkách, tedy v případě švýcarských franků v nominální hodnotě 1 mil. CHF. Tím, že první a poslední bankovkou byly pravé bankovky stejné nominální hodnoty, které byly navíc přepásány pravými bankovními páskami, nadto byly peníze zatavené ve fólii, obvinění vytvořili věrohodný dojem, že se v plném rozsahu jedná o pravé bankovky originálně zabalené bankou, a to v případě bankovek v měně česká koruna v množství představujícím částku 65 000 000 Kč a v případě bankovek v měně švýcarský frank v množství představujícím částku 250 000 000 CHF (v přepočtu podle kurzu k 17. 6. 2005 se jednalo o 4 837 500 000 Kč). Veškeré tyto bankovky pak podle závěrů soudů nižších stupňů obvinění chtěli udat jako pravé, a to způsobem podrobněji popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně na str. 8-9, tedy zjednodušeně uvedeno tak, že tyto peníze zajistí předem domluvený pracovník celní správy v rámci náhodného místního šetření za účelem pozdějšího použití k úhradě celního dluhu obchodní společnosti T., které by ale s ohledem na nižší celní dluh vznikla pohledávka za Českou republikou ve výši cca 2 miliardy Kč, posléze by pak podle plánu domluvený spolupracovník celní správy se zajištěnými penězi po jejich protokolárním zajištění uprchl.
151. Tento skutkový stav zcela logicky soud prvního stupně dovodil z provedeného dokazování, a to konkrétně z důkazů (uvedených na str. 110 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) zajištěných při prohlídce jiných prostor obchodní společnosti DKR Invest, s. r. o., (resp. K plus G Invest, spol. s r. o.), konané dne 18. 6. 2005, při které byly zajištěny následující věci - 11 krabic obsahujících svazky bankovek nominální hodnoty 1000 CHF a jejich napodobenin převázaných páskou a zavařených ve fólii, 2 krabice volně ložených napodobenin bankovek nominální hodnoty 1 000 CHF a odřezků, 1 krabice obsahující svazky bankovek nominální hodnoty 5 000 Kč převázaných páskou a zavařených ve fólii, 1 krabice volně ložených napodobenin bankovek nominální hodnoty 5 000 Kč + papírové proužky na převazování bankovek označené nápisem „ČSOB 100 ks po 5 000“ a 1 krabice obsahující použité igelitové sáčky a papíry, zkušební tisk napodobenin bankovek a rukou psaný lístek s textem „POUZE Z. P. + p. H.“, 1 krabice obsahující průhledné lepicí pásky, fólie, nůžky, šroubovák a kovovou pásku, bedna obsahující vakuovačku, 1 balicí stroj a 2 ks CD s obrazy bankovek. Dále soud prvního stupně vycházel z odborného vyjádření České národní banky a z výslechu zpracovatele tohoto vyjádření J. M. Soud prvního stupně konstatoval, že všechny padělané bankovky jsou oboustrannými reprodukcemi pravé bankovky příslušné měny, nominálu a vzoru, byly vytištěny autotypickým tiskem z plochy (offsetem) tzv. čtyřbarvotiskem na nebankovních papírech, viditelné ochranné prvky jsou tiskem nekvalitně reprodukovány, žádné ochranné prvky nebyly speciálně napodobovány. U všech reprodukcí byla z obrazce lícní i rubové strany na tiskových podkladech odstraněna plocha ve tvaru kosočtverce o stranách cca 80 mm (CZK) a cca 85 mm (CHF), která je vyplněna třířádkovým červeným textem „ 40/ Ať se Ti / daří!!! “ Z provedených přípravných reprografických prací i vlastního tisku je zřejmé, že reprodukce jsou dílem profesionální tiskárny.
152. V posuzované věci bylo potřeba zhodnotit, zda se jednání obviněných dalo podřadit v rámci objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměnění peněz pod znak jednání popsaný jako „padělání“ , jak jej uvádí §233 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, který soud prvního stupně na daný případ aplikoval a obvinění to zpochybňovali. Odborná literatura (srov. například ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II . §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2338 a násl.; JELÍNEK, J. a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 5. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 349) k tomuto trestnému činu uvádí, že paděláním se rozumí úplné vyhotovení napodobeniny peněz – bankovek nebo mincí – bez oprávnění a s cílem, aby vypadaly jako pravé, přičemž nezáleží na tom, jakým technologickým postupem jsou padělány (např. obkreslením, fotograficky, tiskem, kopírováním, ale i ražením a odléváním apod.). Z hlediska kvality je třeba, aby při udávání, třeba jen za určitých okolností (např. při snížené viditelnosti), mohl být padělek zaměněn s pravými penězi a dostat se tak do oběhu (rozhodnutí č. 3/1991-I. Sb. rozh. tr.). Dalším znakem subjektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu popsaného v §233 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku je, že pachatel tak činí v úmyslu udat padělané nebo pozměněné peníze jako pravé nebo platné anebo jako peníze vyšší hodnoty. Jde o tzv. úmysl přesahující objektivní stránku, někdy též tzv. druhý úmysl, obmysl či dolus coloratus . Jak při padělání, tak při pozměnění peněz, jde o to, aby padělané nebo pozměněné peníze budily zdání peněz pravých (platných), a pachatel tak činil právě v úmyslu je jako pravé udat.
153. Tento trestný čin je tak předčasně dokonaným trestným činem, neboť je dokonán již tím, že pachatel peníze padělá či pozmění, aniž by současně bylo třeba je jako pravé udat, tedy uvést do oběhu, pokud tak ale zároveň v tomto úmyslu činí. Podle rozhodnutí č. 22/2017 Sb. rozh. tr. k dokonání zločinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku postačí, když pachatel - veden úmyslem udat padělané nebo pozměněné peníze jako pravé - vyrobí napodobeniny peněz nebo pozmění pravé peníze; skutečnost, jak s nimi následně naloží, není podstatná z hlediska viny, ale může mít význam pro posouzení povahy a závažnosti jeho činu ve smyslu §39 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, tedy pro úvahy o druhu a výměře trestu.
154. V ustanovení §233 odst. 2 tr. zákoníku jsou vymezeny dvě samostatné skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměnění peněz, které se vzájemně liší, pokud jde o trestněprávně postižitelné jednání. Jejich vzájemnému poměru se Nejvyšší soud věnoval v rozhodnutí č. 26/2016 Sb. rozh. tr., podle nějž pachatel tohoto trestného činu může svým jednáním v určitém časovém úseku naplnit znaky obou uvedených základních skutkových podstat (spočívajících buď v padělání nebo pozměnění peněz, anebo v jejich udání); jestliže však udá padělané nebo pozměněné peníze jako pravé poté, co sám tyto padělky vyhotovil nebo peníze pozměnil v úmyslu dát je do oběhu, spáchá pouze trestný čin podle §233 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, protože tím jen uskutečňuje svůj úmysl udat je jako pravé, který pojal již dříve v okamžiku jejich výroby nebo pozměňování.
155. I v otázce hmotněprávního posouzení jednání obviněných popsaného v bodě 1. c) výroku rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně (které jsou blíže rozvedeny na str. 159 – 160 písemného vyhotovení jeho rozsudku), jakož i odvolacího soudu (viz odůvodnění jeho rozsudku, sp. zn. 7 To 74/2017, na str. 48, bod 185., a rozsudku, sp. zn. 7 To 28/2018, na str. 27, bod 98.). Nejvyšší soud plně odkazuje na pregnantní odůvodnění soudů nižších stupňů, s nímž souhlasí, nadto jen zdůrazňuje, že jednání obviněných je nutno posuzovat v celém kontextu, zejména z toho hlediska, za jakým účelem a jakým způsobem měly být bankovky užity. Bylo dovozeno, že reprodukce bankovek byly vyrobeny na profesionální tiskárně (viz také seznam zajištěných věcí při prohlídce jiných prostor na str. 110 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, šlo o věci určené na výrobu padělaných peněz), a hlavně způsob jakým byly svázány a zabaleny, měl a mohl na první pohled (bez dalšího detailního zkoumání) vzbuzovat dojem pravých balíčků peněz originálně zabalených bankou (a to dokonce i při namátkové kontrole a rozbalení fólie, resp. i při prolistování jednotlivého balíčku s ohledem na jeho převázání a umístění bankovní pásky). Takto zabalené bankovky měly sloužit pro kamerový záznam při provádění zdánlivě náhodného místního šetření celní správy. Tyto peníze pak měly být protokolárně zajištěny s odůvodněním, že budou použity jako uhrazení celního dluhu obchodní společnosti T. Následně měl pak tyto peníze odcizit předem domluvený celník, který měl provádět místní šetření a po jejím provedení měl s těmito penězi uprchnout. Těmito balíčky peněz měl vzniknout přesvědčivý důkaz o převzetí těchto peněz státem reprezentovaným pracovníkem Celní správy, v konečném důsledku pak měla být pohledávka uvedeného dlužníka za státem vyplývající ze zajištění peněz započtena na jeho dluh vůči státu, nadto by mu vznikla ještě pohledávka za Českou republikou na vyplacení částky, o kterou množství zajištěných peněz převyšovalo celní dluh. Ačkoliv by jednotlivé bankovky byly jen obtížně způsobilé být součástí oběhu peněz, za daných specifických podmínek jejich zajištění Celní správou ve smyslu rozhodnutí č. 3/1991-I. Sb. rozh. tr., které bylo zmíněno shora, k tomu způsobilé byly. Je zjevné, že šlo o padělky, které jen za určitých okolností byly způsobilé budit zdání reálného platidla, což se stalo i v tomto případě s ohledem na jejich sestavení spolu s bankovkami pravými za využití pravých bankovních pásek, na první pohled bez podrobného zkoumání jednotlivých bankovek po rozebrání balíčků, do nichž byly uspořádány, nebylo možno je jako falza označit. Ač tedy na jednotlivých bankovkách byla na první pohled viditelná jejich úprava zamezující jejich záměny s pravými bankovkami, což byl zřejmě i záměr pachatelů, v daném případě za uvedených specifických podmínek jejich zajištění tuto funkci plnit mohly. Obvinění je také takto udat státu chtěli, jejich cílem bylo vlastně dosáhnout výměny uvedených padělaných bankovek za pravé, a to na úkor České republiky.
156. Také podle názoru Nejvyššího soudu tím byl naplněn úmysl obviněných shora popsaným způsobem udat padělané bankovky jako pravé, a to za daných specifických okolností. Takové posouzení (jakkoliv se může zdát, že jde o případ hraniční) odpovídá i rozhodnutí č. 3/1991-I. Sb. rozh. tr. Proto Nejvyšší soud považoval zvolenou právní kvalifikaci tohoto jednání u obviněných R. K., I. H., T. P. a A. Z. jako zločin padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku za správnou, a námitky obviněných neshledal důvodnými.
e/2. K pojmu organizovaná zločinecká skupina, resp. zločinnému spolčení
157. Dovolatelé J. S., M. P. a A. Z. podřadily formálně správně pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu námitku, že nebyly naplněny znaky organizované zločinecké skupiny ve smyslu §129 tr. zákoníku (obvinění M. P. a A. Z.), resp. zločinného spolčení podle §89 odst. 17 tr. zák. Obvinění shodně namítali především to, že nebyla splněna podmínka soustavnosti. Proti tomu, že se účastnil činnosti organizované zločinecké skupiny, brojil také obviněný I. H., ovšem jeho námitky směřovaly proti chybnému hodnocení důkazů a proti nesprávným skutkovým závěrům, a proto nemohly být pod uvedený dovolací důvod vůbec podřazeny, šlo o námitky nepřípustné, uplatněnému či jinému dovolacímu důvodu neodpovídající, jak bylo vysvětleno shora.
158. Dále je třeba též upozornit, že stejnou obhajobu uplatnili uvedení obvinění již v řízení před odvolacím soudem, jenž se podrobně existencí organizované zločinecké skupině, resp. zločinného spolčení, v odůvodnění svých rozsudků zabýval (viz rozsudek sp. zn. 7 To 74/2017, na str. 39 – 42, body 143. – 158., a rozsudek sp. zn. 7 To 28/2018, str. 20 – 22, body 71. – 76., a str. 27, bod 99.). Dovolací soud tak na argumentaci odvolacího soudu, jakož i předtím na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz zejména str. 158 a násl.), může plně odkázat, neboť tyto úvahy považuje za přiléhavé. Zároveň v této spojitosti může znovu jen připomenout, že v případě námitek, které dovolatelé uplatnili již v předchozí fázi řízení a soudy nižších stupňů se s nimi v dostatečné míře a správně vypořádaly, platí, že dovolací soud zpravidla odmítne takové dovolání jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
159. Nejvyšší soud k tomu nad rámec uvedeného může jen stručně připomenout, že obviněný J. S. byl uznán vinným trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 alinea 2 tr. zák., obviněný A. Z. mimo jiné také zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Obviněný M. P. byl shledán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku dílem ve stadiu přípravy a dílem ve stadiu pokusu, spáchaným vědomě se členem organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 al. 2 tr. zákoníku. U obviněného J. S. byla zvolena úprava platná v době spáchání, neboť pozdější úprava nebyla pro něj výhodnější, naopak u obviněných A. Z. a M. P. zvolil soud prvního stupně (viz odůvodnění jeho rozsudku na str. 164 – 165) pozdější úpravu obsaženou v trestním zákoníku, neboť ji shledal pro tyto obviněné příznivější.
160. Nejprve lze stručně připomenout, že na závažnou organizovanou kriminalitu postupně reagoval zákonodárce především poté, co se v České republice změnily politické poměry po roce 1989, kdy bylo třeba reagovat na nové formy trestné činnosti. V roce 1995 byl zákonem č. 152/1995 Sb. zaveden postih účasti na zločinném spolčení (šlo o ustanovení §163a až §163c tr. zák.), zločinné spolčení bylo původně definováno v §89 odst. 20 tr. zák. tak, že „zločinné spolčení je společenstvím více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na dosahování zisku soustavným pácháním úmyslné trestné činnosti“. Protože uvedená definice nevyhovovala pro účely postihu různých teroristických skupin, které nebyly zaměřeny na dosahování zisku (ten byl zpravidla jen prostředkem pro vyvíjení jejich činnosti), či skupin zaměřených na jiné cíle (např. ovlivnění činnosti státního aparátu), došlo ke změně uvedené definice, tehdy již obsažené v §89 odst. 17 tr. zák., zákonem č. 134/2002 Sb. s účinností od 1. 7. 2002, tak, že „zločinné spolčení je společenstvím více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti“. Při rekodifikaci trestního práva hmotného (s účinností od 1. 1. 2010) došlo ke změně terminologie, zločinné spolčení bylo přejmenováno na organizovanou zločineckou skupinu, která ale byla prakticky stejně definována v §129 tr. zákoníku tak, že je „společenstvím více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, která je zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti“. S účinností od 1. 2. 2017 byla zákonem č. 455/2016 Sb. tato definice upravena tak, že „organizovaná zločinecká skupina je společenstvím nejméně tří trestně odpovědných osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti“, jinými slovy došlo pouze ke zpřesnění počtu osob, které mohou tvořit organizovanou zločineckou skupinu, avšak tento počet osob byl i předtím uznáván v odborné literatuře (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I . §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1377), a to i s odkazem na judikaturu (byť k pojmu organizované skupiny - viz rozhodnutí č. 45/1986 Sb. rozh. tr., ovšem počet osob není parametrem, kterým by se organizovaná skupina a organizovaná zločinecká skupina, resp. předtím zločinné spolčení, odlišovaly). Při posledním zpřesnění uvedené definice organizované zločinecké skupiny zákonodárce v důvodové zprávě též připomínal, že v souladu se zavedením trestní odpovědnosti právnických osob od 1. 1. 2012 lze mezi trestně odpovědné osoby ve smyslu uvedené definice počítat i právnické osoby.
161. Jinými slovy se právní úprava zločinného spolčení, resp. organizované zločinecké skupiny sice postupně vyvíjela, ale v podstatných znacích zůstávala stále stejná, ostatně ani obvinění nebrojili proti tomu, že by v některém z uvedených parametrů byla některá z úprav pro ně výhodnější. Všichni zmínění obvinění totiž právně relevantně namítali jen to, že neshledávají za naplněný znak soustavnosti, který byl vyžadován po celou dobu existence uvedené právní úpravy postihu zločinného spolčení, resp. organizované zločinecké skupiny.
162. K otázce znaku organizované zločinecké skupiny, resp. zločinného spolčení, spočívajícího v jeho zaměření na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti je možno také připomenout dosavadní judikaturu. Odkázat lze především na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 11 Tdo 297/2009, uveřejněné pod č. 67/2010 – T 1298. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck. Závěry z tohoto rozhodnutí lze shrnout tak, že z hlediska posouzení soustavnosti páchání trestné činnosti zločinného spolčení (organizované zločinecké skupiny) postačí, jestliže soustavné páchání úmyslné trestné činnosti bylo smyslem, podstatou a cílem jeho existence, anebo i jen prostředkem k dosažení jiných jeho cílů. Naplnění uvedeného znaku zločinného spolčení (organizované zločinecké skupiny) rovněž nevyžaduje, aby každý jeho jednotlivý člen soustavně páchal úmyslnou trestnou činnost, nýbrž stačí, když společenství více osob tvořících zločinné spolčení (organizované zločinecké skupiny) je jen zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, tedy pokud je tento znak naplněn ze strany takového spolčení jako celku, a stejně tak není významné, zda k případnému spáchání některých úmyslných trestných činů došlo i mimo území České republiky.
163. Na základě zjištěného skutkového stavu tak lze souhlasit se závěry soudu prvního stupně, obsaženými na str. 161 - 165 odůvodnění jeho rozsudku, ohledně posouzení společenství obviněných a dalších osob jako zločinného spolčení, resp. organizované zločinecké skupiny. Bylo prokázáno, že obviněný R. K. v období let 2002 až 2005 založil, organizoval a řídil společenství více osob, které mělo vnitřní organizační strukturu se vztahy nadřízenosti a podřízenosti, byla provedena dělba práce mezi jeho jednotlivé členy, kteří měli i rozdělené funkce, a zcela jednoznačně byla zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, jejíž hlavním cílem bylo obohacení se v řádech miliard na úkor České republiky. Za tím účelem byli ochotni páchat různorodou trestnou činnost, která byla předmětem tohoto trestního řízení, ale i trestních řízení jiných (ostatně obviněnému R. K. jako vedoucímu, šéfovi, tohoto spolčení byl ukládán dlouholetý souhrnný trest za větší množství různě závažných trestných činů, které byly projednávány v různých trestních řízeních). Členové skupiny se snažili o utajení činnosti skupiny navenek, používali „kryptotelefony“, pravidelně si vyměňovali telefonní čísla, dorozumívali se ve zkratkách, heslech, náznacích. Formálně členové skupiny vystupovali jako zástupci různě provázaných obchodních společností a prováděli úkoly jim stanovené vedoucím členem, tedy obviněným R. K., z nichž ty nejzávažnější souvisely s vyváděním majetku velkého rozsahu z dosahu státních orgánů, což byli ochotni zastřít i nejzávažnější násilnou trestnou činností v podobě vraždy.
164. Také Nejvyšší soud je přesvědčen, že byly naplněny všechny zákonné znaky zločinného spolčení, resp. organizované zločinecké skupiny. V posuzované věci se jednalo o skupinu více osob, s vnitřní organizací s vedoucím členem, funkce členů, kteří byli v jednoznačném podřízeném postavení ve vztahu k obviněnému R. K., byly rozděleny, stejně tak dělba činností. Nejvyšší soud má za to, že i napadený znak spočívající v soustavnosti páchané úmyslné trestné činnosti byl naplněn, a to z pohledu uvedené skupiny jako celku, která fungovala po dobu více než tří let, cílem bylo se obohatit, a to zejména na úkor státu. Proto neobstojí ani obhajoba J. S., v níž argumentoval tím, že jej žádný důkaz neusvědčuje z trestné činnosti před podzimem roku 2004. I tato obhajoba se ukázala jako lichá, neboť tento obviněný pracoval v obchodních společnostech provázaných s R. K. již mnohem dříve, přesto ani ta by nemohla obstát. Soustavnost se žádá u činnosti skupiny jako celku, nikoli u činnosti jednotlivých osob, jednotlivých pachatelů účasti na zločinném spolčení, resp. organizované zločinecké skupině, u nich postačí, že svým dílčím příspěvkem navazují na činnost dalších osob, což vytváří právě z pohledu na skupinu jako celek onu soustavnost (shodně např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I . §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1378).
165. Kromě toho Nejvyšší soud i již dříve judikoval (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 6 Tdo 244/2018), že k naplnění skutkové podstaty zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku (resp. předtím trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 alinea 2 tr. zák.) postačí pouhé členství v organizované zločinecké skupině (zločinném spolčení), aniž by bylo nutné páchání další úmyslné trestné činnosti, přičemž jednání osoby nemusí naplňovat skutkovou podstatu žádného dalšího trestného činu podle zvláštní části trestního zákoníku; postačuje, pokud tato činnost souvisí právě s jeho členstvím v organizované zločinecké skupině (zločinném spolčení).
166. Obviněný J. S. se účastnil na činnosti zločinného spolčení tím, že zabezpečoval pro toto společenství ekonomické a právní služby (viz k tomu str. 163 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný připravoval smlouvy pro obchodní společnosti ovládané R. K., sám v nich zastával různé funkce, konkrétní smlouvy jsou vyjmenovány v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 163. Jednalo se o smlouvy, jimiž se převáděl majetek mezi jednotlivými obchodními společnostmi za účelem znepřehlednění situace. Obviněný A. Z. byl označen za tzv. pravou ruku obviněného R. K. (vedoucího člena organizované zločinecké skupiny), byl především jeho tajemníkem a řidičem, zajišťoval také technické zázemí (mobily, dokumenty), překlady dokumentů, organizoval schůzky mezi členy (blíže k tomu viz str. 162 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Na základě popsaných činností, jež pro organizovanou zločineckou skupinu (zločinné spolčení) zajišťovali, pak u obviněných J. S. a A. Z. byla také vhodně zvolená právní kvalifikace trestného činu účasti na zločinném spolčení (J. S.), resp. účasti na organizované zločinecké skupině (A. Z.), neboť se aktivně účastnili na činnosti takové skupiny.
167. Obviněný M. P. byl shledán vinným trestným činem podvodu, jehož se dopustil vědomě se členem organizované zločinecké skupiny ve smyslu §107 odst. 1 al. 2 tr. zákoníku. Soud prvního stupně z provedeného dokazování dovodil, že obviněný M. P. vědomě spolupracoval s obviněným R. K. (srov. zejména str. 29 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), figuroval v obchodních společnostech napojených na obviněného R. K. (vyjmenovaných ve skutkové větě rozsudku), které on ve skutečnosti skrytě ovládal, a v obchodní společnosti ČEPRO. Obviněnému R. K., resp. ve prospěch jím ovládané organizované zločinecké skupiny, připravoval potřebné dokumenty. Věděl přitom o vedoucí úloze obviněného R. K., jakož i o tom, že obviněný R. K. pro realizaci jejich společného cíle (obohacení se na úkor České republiky) úkoloval podřízené osoby, věděl také o komunikaci mezi členy utajeným způsobem, kterým měla být činnost skupiny utajena před orgány veřejné moci, zejména před orgány činnými v trestním řízení. Zvolená právní kvalifikace spáchání trestného činu vědomě se členem organizované zločinecké skupiny tak byla v případě dovolatele M. P. přiléhavá. Důsledky takového označení pachatele jsou zpřísnění trestní sazby trestu odnětí svobody a jeho uložení podle §108 tr. zákoníku, jak soud prvního stupně vysvětlil při ukládání trestu (srov. zejména str. 178 - 179 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i odůvodnění tohoto rozhodnutí níže).
168. Nejvyšší soud tak může ohledně této dílčí otázky uzavřít, že obvinění J. S. a A. Z. věděli o existenci organizované zločinecké skupiny, byli součástí její vnitřní struktury, plnili pokyny obviněného R. K., jež byly součástí uceleného řetězce vedoucího k různorodé trestné činnosti, především majetkového a hospodářského rázu, zejména ve snaze obohatit se na úkor České republiky. Obviněný M. P. vědomě spáchal trestný čin podvodu, který zůstal dílem ve stadiu přípravy, dílem ve stadiu pokusu, vědomě se členem organizované zločinecké skupiny (ve smyslu §107 odst. 1 al. 2 tr. zákoníku).
e/3. K posouzení skutku pod bodem 2) jako přípravy k trestnému činu vraždy
169. Obviněný R. K. ve svém dovolání namítl nesprávnost posouzení skutku pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně jako přípravy trestného činu vraždy podle §7 odst. 1, §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Podle něj šlo o pouhou myšlenku a nikoliv o přípravu vraždy. Tato námitka byla rovněž obsahem jeho obhajoby u odvolacího soudu, který se touto otázkou podrobně zabýval, důvodně ji odmítl a na jeho argumentaci obsaženou v odůvodnění jeho rozsudku (na str. 49 - 51, v bodech 186. - 196., rozsudku sp. zn. 7 To 74/2017) proto lze plně odkázat, neboť s ní Nejvyšší soud souhlasí. K tomu může Nejvyšší soud jen stručně zdůraznit a doplnit následující.
170. Pomineme-li ty námitky, kterými obviněný zpochybňoval skutková zjištění soudů nižších stupňů, jimiž nabízel vlastní verzi skutkového děje založeného na vlastním hodnocení důkazů, jež nemohly naplnit uplatněný a ani žádný jiný dovolací důvod, zpochybnil obviněný také to, zda jednání popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 2) vůbec může naplnit znaky přípravy trestného činu vraždy, jak uzavřely soudy nižších stupňů. Obviněný podle závěrů soudů nižších stupňů chystal obří podvod na stát, Českou republiku, reprezentovanou Celní správou, která měla zjednaným celníkem (na základě předchozí domluvy s obviněným R. K.) provést zajištění velké sumy peněz (nominálně bezmála 5 miliard Kč), z nichž velká většina by byly padělky, poté měl tento celník s uvedenými zajištěnými penězi zmizet, ovšem útěk do zahraničí tohoto zjednaného celníka by mohl být pro obviněného nebezpečný. Proto obviněný R. K. podle závěrů soudů nižších stupňů vymyslel, že bude lepší a levnější jej usmrtit. To také sdělil svědkovi R. Z., že pro zdárný průběh akce a bezpečnost osob podílejících se na trestné činnosti v souvislosti s fiktivním zajištěním celního dluhu, specifikované pod bodem 1. c) výroku rozsudku soudu prvního stupně, bude nezbytné osobu vystupující za celní správu po odjezdu ze sídla společnosti T., s finančními prostředky fyzicky zlikvidovat. Zároveň nařídil R. Z., aby po fiktivním zajištění 250 milionů CHF a dalších 65 milionů Kč odjel společně s pracovníkem celní správy v jednom vozidle ze sídla obchodní společnosti T., na místo, kde měla být tato osoba zavražděna. Následně R. Z. se po zjištění této skutečnosti z obavy o svůj vlastní život rozhodl zanechat činnosti směřující k dokonání předem domluvené trestné činnosti a zabránil jejímu spáchání oznámením důležitých skutečností Policii České republiky.
171. Uvedená skutková zjištění soudy nižších stupňů učinil především na základě výpovědi (korunního) svědka R. Z., jehož výpověď byla soudy hodnocena jako důvěryhodná. Soud prvního stupně logicky vysvětlil, proč výpovědi tohoto svědka uvěřil (viz str. 72 a 116 odůvodnění jeho rozsudku). Výpověď svědka R. Z. byla zcela v souladu s dalšími provedenými důkazy ke skutku bod bodem 1. c) výroku rozsudku soudu prvního stupně. Je také zřejmé, že uvedený zjednaný celník by byl nepohodlným svědkem, verze předestřená svědkem R. Z., že by celník byl po provedení akce usmrcen, je proto uvěřitelná a vůbec není nereálná, uvedená násilná trestná činnost byla a bývá páchána i kvůli výrazně nižším obnosům, než je téměř 5 miliard Kč (srov. k tomu také podrobné zdůvodnění na str. 161 rozsudku soudu prvního stupně). Že obviněný R. K. myslel sdělení adresované svědkovi R. Z. vážně a bylo realizovatelné, dokresluje rovněž skutečnost, že se po něm svědek R. Z. rozhodl obrátit na policii a zabránit tak provedení celé akce s obavou nejen o život uvedeného celníka, ale také o svůj vlastní život (důvodně totiž předpokládal, že by u vraždy uvedeného jednoho svědka nemuselo zůstat). Nadto v kontextu celé trestné činnosti obviněného R. K. lze mít důvodně za to, že šlo o reálně promyšlenou a plánovanou přípravu vraždy a nikoliv o pouhou myšlenku míněnou v žertu, jak též obviněný v rámci své obrany uváděl.
172. Nejvyšší soud k tomu může připomenout, že podle §7 odst. 1 tr. zák. se přípravou rozumělo jednání pro společnost nebezpečné, které záleželo v organizování zvlášť závažného (§41 odst. 2) trestného činu, v opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému trestnému činu anebo v jiném úmyslném vytváření podmínek pro jeho spáchání, jestliže nedošlo k pokusu ani dokonání trestného činu. Podle tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně se obviněný R. K. dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které záleželo v úmyslném vytváření podmínek ke spáchání zvlášť závažného trestného činu tím, že jiného úmyslně usmrtí, a tento čin spáchá v úmyslu zakrýt jiný trestný čin, přičemž k pokusu ani dokonání trestného činu nedošlo.
173. Jak bylo uvedeno výše, podrobně se touto otázkou zabýval odvolací soud (na str. 49 – 51, v bodech 186. – 196. svého rozsudku sp. zn. 7 To 74/2017). Detailně a s odkazem na odbornou literaturu a judikaturu se soud druhého stupně zabýval odlišením pouhého pojetí myšlenky na spáchání trestného činu (s jejím případným projevem), které předchází přípravě a ještě není trestné, od vykonání úkonů, jimiž vytvoří podmínky pro pozdější spáchání trestného činu, které lze již označit za přípravu. V daném případě po zhodnocení konkrétních okolností, i vyjádření myšlenky spáchat trestný čin představovalo vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného trestného činu vraždy, konkrétně šlo ve své podstatě o organizování spáchání tohoto zvlášť závažného trestného činu, byť toto označení soudy nižších stupňů nepoužily. Obviněný R. K. totiž sám se přímo na uvedené trestné činnosti osobně podílet neměl, byť ji celou zosnoval a řídil, jako typický muž v pozadí („Hintermann“, šéf bandy, „boss“, „capo“, jak jsou označováni tradičně vedoucí mafiánských struktur) úkoloval a řídil ostatní osoby (tzv. muže v popředí - „Vordermänner“, „vojáky“, „Soldiers“, soldats, pěšáky), které měly vykonávat jeho pokyny podle jím předem sestaveného plánu. Pochopitelně tyto osoby musely být s uvedeným plánem seznámeny. Kdyby šlo o domluvu více osob na stejné úrovni, které by mezi sebou neměly vztahy nadřízenosti a podřízenosti, bylo by možno takovou jejich domluvu označit jako spolčení, což je též jednou z demonstrativně označených forem přípravy. Přesto ani využití rozšiřujícího univerzálního pojmu „vytváření podmínek“ pro spáchání zvlášť závažného trestného činu soudem prvního stupně není od věci, byť by bylo možno použít vedle uvedeného organizátorství i některé další demonstrativně vypočtené příklady, kdy jde o vytváření podmínek. Tak by se nabízelo i označení jednání obviněného R. K. za opatřování prostředků a nástrojů ke spáchání trestného činu vraždy, pod což by bylo možno podřadit např. opatření padělaných peněz, které měly být zjednaným celníkem zajištěny a tedy měly být i důvodem, proč se měl vydat na místo, odkud jej potom měli pachatelé odvézt na místo vraždy, tedy opatřil prostředky, které měly být součástí vylákání oběti do míst, kde by byla v područí budoucích pachatelů vraždy. Také obviněný nechal opatřit vozidlo, kterým měla být plánovaná oběť odvezena na místo vraždy. Proto organizování celé akce v podobě sestavení poměrně podrobného plánu s účastí více osob (např. zjednání přepravní služby k převozu peněz), z nichž každá měla svůj dílčí úkol, jejich řízení, instruování, opatření věcí a prostředků, lze rozhodně označit za vytváření podmínek pro pozdější spáchání trestného činu vraždy.
174. Nejvyšší soud proto i v tomto ohledu souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že jednání obviněného R. K. popsané v bodě 2) ve spojitosti se skutkem pod bodem 1. c) výroku rozsudku soudu prvního stupně lze označit za přípravu trestného činu vraždy.
e/4. K zákazu retroaktivity trestních zákonů
175. Obviněný A. Z. ve svém dovolání uplatnil námitku, že v jeho případě nebyl respektován zákaz retroaktivity trestních zákonů ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §16 odst. 1 tr. zák. a čl. 40 odst. 6 Listiny. Podle jeho názoru soud prvního stupně tuto zásadu nerespektoval, neboť správně nevyhodnotil ustanovení §44 odst. 2 tr. zák., které pro něj mělo být v dané situaci příznivější.
176. Nejvyšší soud k tomu nejprve obecně připomene obecná východiska pro posuzování časové působnosti trestních zákonů. Podle základního pravidla ovládajícího trestní právo hmotné není přípustné postihovat někoho pro trestný čin, pokud jeho trestnost nebyla stanovena dříve, než se čin stal – nullum crimen sine lege praevia , jak výslovně vyplývá z §1 tr. zákoníku o zákazu retroaktivity („Čin je trestný, jen pokud jeho trestnost byla zákonem stanovena dříve, než byl spáchán.“), jakož i ze základního pravidla o časové působnosti trestních zákonů obsaženého v §2 odst. 1 tr. zákoníku („Trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější“). Podle §2 odst. 4 tr. zákoníku platí, že čin je spáchán v době, kdy pachatel nebo účastník konal nebo v případě opomenutí byl povinen konat, naopak není rozhodující, kdy následek nastane nebo kdy měl nastat. Stejná pravidla platila i do roku 2009 – viz zejména §16 odst. 1 tr. zák. Ostatně uvedený princip o zákazu pravé retroaktivity při uplatňování prostředků trestního práva je principem úrovně ústavněprávní (srov. čl. 40 odst. 6 Listiny) i mezinárodněprávní (srov. čl. 7 odst. 1 Úmluvy nebo čl. 15 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Je-li čin trestný jak podle právní úpravy platné a účinné v době spáchání činu, tak i v době rozhodování o něm (resp. i v mezidobí), je třeba užít, jak vyplývá z uvedených pravidel, tu právní úpravu, která je pro pachatele při posouzení otázky trestnosti nejpříznivější.
177. Při posuzování trestnosti činu je třeba skutek podřadit pod souhrn všech v úvahu přicházejících norem trestněprávní povahy. Zásadně platí, že skutek se posoudí podle úpravy účinné v době jeho spáchání, podle pozdější se posoudí pouze tedy, je-li pro pachatele v otázce trestnosti příznivější. Souhrn všech v úvahu přicházejících trestněprávních norem (právních předpisů) ovlivňuje nejen rozhodnutí, zda vůbec je posuzovaný konkrétní čin určitého pachatele trestným činem, ale i o jaký trestný čin a jaké povahy a závažnosti se jedná, zda pro tento trestný čin bude konkrétní pachatel uznán vinným a jaký trest z hlediska druhu a výměry mu bude uložen (popř. zda bude upuštěno od potrestání). Právní úpravy z jednotlivých časových období je přitom třeba užít jako celku. Soud je v době rozhodování limitován jen tím, že může uložit jen takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době rozhodování (viz §16 odst. 2 tr. zák., resp. §3 odst. 1 tr. zákoníku). Ochranná opatření se ukládají vždy podle zákona účinného v době rozhodování (§16 odst. 3 tr. zák., §3 odst. 2 tr. zákoníku). Jinak při aplikaci ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., resp. §2 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba vždy posoudit, zda použití nového zákona vcelku, tzn. jak z hlediska ustanovení jeho zvláštní části, tak i se zřetelem k ustanovením jeho obecné části, je pro pachatele příznivější (srov. k tomu rozhodnutí č. 19/1962, č. 35/1962 Sb. rozh. tr.). Při posouzení otázky, jaký zákon použít, nemůže tedy jít jen o srovnání trestních sankcí starého a nového zákona; přitom je rozhodný výsledek srovnání trestů, které by byly při použití zákonů jako celků pachateli za konkrétních posuzovaných okolností uloženy (rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr.).
178. Bylo tedy třeba nejprve jednání obviněného podřadit pod souhrn všech v úvahu přicházejících trestněprávních norem účinných v době spáchání činu, následně pod souhrn všech v úvahu přicházejících variant pozdějších trestních zákonů, výsledky takových aplikací vzájemně porovnat a zvolit z nich tu, která vedla k výsledku nejpříznivějšímu pro obviněného (přičemž na tuto příznivost je třeba nahlížet optikou obviněného). Pokud by byly výsledky takové aplikace stejné, je třeba dát přednost úpravě účinné v době spáchání činu, jak vyplývá ze základního pravidla obsaženého v §16 odst. 1 tr. zák., resp. §2 odst. 1 tr. zákoníku. Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je tedy celkový konečný výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, publikované ve svazku 21 pod č. 12/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Určující proto pro srovnání nejsou samy o sobě trestní sazby trestu odnětí svobody jako univerzálního trestu, ale až přímo po aplikaci veškerých ustanovení zvolený druh trestu a jeho výměra (pochopitelně též v závislosti na posouzení viny samotné).
179. Skutek se posuzuje podle toho práva, jehož použití je pro obviněného nejpříznivější, a to bez rozdílu, zda jde podle dřívějšího a pozdějšího práva o stejné či různé skutkové podstaty. Přitom se použije ve všech směrech buď jen práva platného v době činu, anebo jen práva pozdějšího (č. 32/1951 Sb. rozh. tr.). Platí tedy zásada, že dřívějšího nebo nového zákona je třeba užít jako celku. Nelze tedy rozhodovat např. o vině podle zákona jednoho a o trestu či o některých trestech podle zákona dalšího (se shora uvedenou výjimkou ohledně možnosti zvolit ten druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době rozhodování) - srov. rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr.
180. Pokud tedy bude po zvážení jednotlivých souborů trestněprávních norem přicházet v úvahu posouzení činu jakožto trestného činu a uložení trestu, bude pak rozhodující druh a výměra v úvahu přicházejících trestů . Nejprve bude nutno posuzovat druh trestu, který přichází v daném konkrétním případě podle všech možných úprav v úvahu, přičemž vždy bude nutno zvažovat i jeho konkrétní výměru. Tak nepochybně bude zpravidla bez ohledu na trestní sazbu trestu odnětí svobody pro pachatele příznivější, pokud by namísto, byť i kratšího, nepodmíněného trestu odnětí svobody byl podle jiné právní úpravy zvolen trest alternativní. Obtížnější se může jevit posouzení situace při porovnávání takových alternativních trestů nespojených s odnětím svobody (obecně prospěšné práce, trest domácího vězení, peněžitý trest, propadnutí věci, zákaz činnosti etc.) Rozhodující zde bude výsledek srovnání těchto trestů, které by byly při použití zákonů jako celků pachateli uloženy, včetně jejich výměry a toho, jak konkrétního pachatele postihnou, jakož i všech dalších podstatných důsledků pro pachatele s jejich uložením spojených. Při úvahách o větší či menší příznivosti posouzení činu pro pachatele mohou v omezené míře, přichází-li v úvahu pouze uložení trestu odnětí svobody, hrát větší či menší roli i horní a dolní hranice zákonné sazby trestu odnětí svobody, a to i ve spojitosti s možnostmi uvedenými v obecné části, za kterých je možno či třeba tyto hranice modifikovat či prolomit, případně za nichž je možno trest odnětí svobody podmíněně odložit. Při zásadně stejné povaze a závažnosti činu tak mohou mít i přímý vliv uvedené hranice zákonné trestní sazby na konkrétní výměru trestu odnětí svobody, který pak bude předmětem srovnání (nikoli tedy sazby samotné). Je-li však posuzovaný čin trestným činem nižší závažnosti, není vyloučeno, že příznivější výsledek pro pachatele bude mít právní posouzení podle ustanovení obsahujícího sice sankci odnětí svobody s vyšší horní hranicí, které však na rozdíl od druhého ustanovení umožňuje, aby v daném případě byl uložen jiný, mírnější druh trestu, který v daném případě přichází v úvahu a jehož uložení druhé ustanovení s mírnější horní hranicí neumožňuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1367/2011).
181. Soud prvního stupně uznal obviněného A. Z. vinným skutkem popsaným pod bodem 1. c) výroku rozsudku soudu prvního stupně, který kvalifikoval jako zločin padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, spáchaný členem organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku, a skutkem popsaným pod bodem 3) posouzeným jako zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku.
182. Zvolenou právní kvalifikaci podle pozdější právní úpravy odůvodnil soud prvního stupně v případě skutku pod bodem 1. c) výroku jeho rozsudku na str. 160 - 161 písemného vyhotovení svého rozsudku tak, že vzhledem k mírnější úpravě zákonem stanovených trestních sazeb odnětí svobody (u trestného činu padělání a pozměnění peněz) je pro obviněné příznivější použití pozdějšího právního předpisu, tedy trestního zákoníku. Odvolací soud se k této problematice nevyjadřoval, neboť nebyla součástí odvolací argumentace obviněných. Jak bylo shora naznačeno, jde sice o úvahu poněkud zjednodušující, nicméně tato úvaha vedla v daném případě ke správnému výsledku spočívajícímu v tom, že aplikace pozdější úpravy byla při posouzení trestnosti (tj. otázek viny a trestu) pro obviněného A. Z. příznivější.
183. Stručně lze připomenout, že v §233 odst. 4 tr. zákoníku, který byl na jednání obviněného aplikován jako nejpřísnější ustanovení, je stanoven trest odnětí svobody na 8 až 12 let nebo propadnutí majetku. Naproti tomu ustanovení §140 odst. 3 tr. zák. stanovilo na stejně jednání trest odnětí svobody v rozpětí od 10 do 15 let. Zároveň je však třeba mít na paměti, že při ukládání trestu odnětí svobody pachateli trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny, resp. zločinného spolčení (§108 odst. 1 tr. zákoníku, §44 odst. 1 tr. zák.) platí, že horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody stanovené v trestním zákoně u pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny ve smyslu §107 a §108 tr. zákoníku, resp. ve prospěch zločinného spolčení ve smyslu §43 a §44 tr. zák., se podle obou právních úprav zvyšuje horní hranice zákonné trestní sazby o jednu třetinu a trest má být zásadně ukládán v horní polovině takto stanovené zákonné trestní sazby. V případě postupu podle §44 tr. zák. však nesmí horní hranice přesáhnout 15 let. Jinými slovy uvedeným postupem podle zákona účinného v době spáchání činu by bylo namístě zvýšit horní hranici o 1/3, tj. na 20 let, posléze ji zredukovat zpět na 15 let ve smyslu §44 odst. 2 tr. zák. a následně vyměřit trest horní polovině takto stanovené trestní sazby, tj. v rozpětí 12,5 roku až 15 let. Naproti tomu postupem podle §108 tr. zákoníku by došlo k navýšení horní hranice trestní sazby z 12 let o jednu třetinu na 16 let, kterou posléze již není třeba redukovat (podle §108 odst. 2 tr. zákoníku dokonce může po zvýšení převyšovat i 20 let), trest by měl být ukládán v horní polovině takto zvýšené sazby, tj. v rozpětí 12 až 16 let. Jinými slovy tímto postupem by sice byla zvolena vyšší horní hranice, kterou ale soud prvního stupně rozhodně využít nechtěl, avšak zároveň by byla nižší polovina zvýšené trestní sazby (12 namísto 12,5 roku), která pro soud prvního stupně byla mnohem významnější. Soud prvního stupně ovšem s ohledem na výslovnou úpravu §108 odst. 1 tr. zákoníku in fine, která jednoznačně umožňuje neukládat v horní polovině zvýšené trestní sazby trest odnětí svobody, jsou-li splněny podmínky §58 tr. zákoníku, zvolil trest, který byl nejen hluboko pod polovinou zvýšené trestní sazby, ale dokonce i pod nemodifikovanou dolní hranicí zákonné trestní sazby (s takovým postupem zřejmě zákonodárce s ohledem na dikci §108 odst. 1 tr. zákoníku při jejím doslovném výkladu, kterým se lze dobrat pouze možnosti prolomení povinnosti uložit trest v horní polovině zvýšené trestní sazby, nepočítal, nicméně tento postup nebyl předmětem dovolacího řízení, protože byl učiněn ryze ve prospěch obviněného a nejvyšší státní zástupce jej svým dovoláním nenapadl).
184. Jinými slovy se v daném případě vůbec neuplatnila horní hranice zvýšené trestní sazby podle pozdějšího trestního zákoníku (16 let), která je skutečně vyšší, než zvýšená horní hranice trestní sazby podle trestního zákona účinného v době spáchání činu (15 let), ale uplatnila se pravidla jiná, další, která znamenala výrazně mírnější trest uložený obviněnému podle pozdější právní úpravy (dokonce pod dolní hranicí zvýšené trestní sazby), jež by byla zřejmě nedosažitelná postupem podle dřívější právní úpravy, protože §44 odst. 1 tr. zák. žádnou výjimku z jinak obligatorního postupu soudu při ukládání trestu odnětí svobody v horní polovině uvedeným postupem utvořené zákonné sazby neumožňoval (ponecháme-li nyní stranou možnost využití materiálního korektivu v podobě podstatného zvýšení stupně společenské nebezpečnosti činu podle §43 tr. zák.).
185. K právní kvalifikaci jednání popsaného pod bodem 3) výroku rozsudku soudu prvního stupně lze odkázat na odůvodnění obsažené v jeho písemném vyhotovení na str. 164 až 165. Podle něj se obvinění R. K., A. Z., I. H. a T. P. tohoto jednání kvalifikovaného jako účast na organizované zločinecké skupině dopustili v jednočinném souběhu se závažnějším trestným činem popsaným v bodě 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně, tedy jednání popsaná pod body 1) a 3) výroku rozsudku, byť jsou rozdělena do samostatných bodů ve skutkové větě, tvoří podle soudu prvního stupně jeden skutek, který je třeba právně kvalifikovat jako dva různé trestné činy. Proti této úvaze soudu prvního stupně námitky obviněného A. Z. nesměřovaly, a proto není namístě ji ani učinit součástí přezkumu Nejvyšším soudem, který je v tomto ohledu vázán námitkami dovolatelů (dovolání totiž není založeno na revizním principu). Bylo-li tedy určující pro ukládání trestu nejpřísnější ustanovení, kterým podle pozdější právní úpravy bylo ustanovení §233 odst. 4 tr. zákoníku, jež ovšem ve výsledku ve spojitosti s ustanoveními obecné části vedlo soud prvního stupně k uložení výrazně mírnějšího trestu, než který by byl býval uložen podle trestního zákona účinného v době spáchání, bylo namístě skutečně posoudit skutek jako celek podle právní úpravy pozdější, účinné v době rozhodování činu (shora bylo vysvětleno, že jeden skutek nemůže být posouzen současně podle více různých právních úprav).
186. Z uvedených důvodů proto shledal Nejvyšší soud výhradu obviněného A. Z. ohledně chybné aplikace ustanovení o časové působnosti trestních zákonů za zjevně neopodstatněnou.
e/5. K adheznímu výroku
187. Za právně relevantně uplatněnou námitku odpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze považovat také námitku obviněného M. P. směřující proti výrokům o náhradě škody, byť i v tomto směru ji Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.
188. Soud prvního stupně podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil obviněným R. K. a M. P. společně a nerozdílně nahradit poškozené obchodní společnosti ČEPRO škodu ve výši 18 412 000 Kč s úrokem z prodlení od 21. 12. 2011 do zaplacení u obviněného M. P. a od 11. 12. 2011 do zaplacení u obviněného R. K.. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody pak poškozenou odkázal podle §229 odst. 1 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento svůj výrok soud prvního stupně odůvodnil na str. 183 - 184 písemného vyhotovení svého rozsudku. Dovodil, že v důsledku jednání těchto dvou obviněných sice nebyla poškozené obchodní společnosti ČEPRO způsobena přímá škoda, avšak jejich jednání nepochybně zapříčinilo vznik nákladů na straně poškozené, které s tímto jednáním úzce souvisely, především šlo o odvracení již vzniklých negativních důsledků a o předcházení vzniku dalších škod, které z jednání obviněných hrozily. Z příloh k uplatněnému nároku na náhradu škody soud prvního stupně mimo jiné zjistil, že v souvislosti s vedením exekučního řízení [způsobeného jednáním uvedených obviněných popsaným pod body 1. a) a 1. b) výroku rozsudku soudu prvního stupně] vůči obchodní společnosti ČEPRO uložila Vláda České republiky usnesením z 8. 12. 2004 Fondu národního majetku České republiky (dále také jen „FNM“) zajistit provozní úvěr pro obchodní společnost ČEPRO až do výše 2,6 miliardy Kč, který byl ze strany FNM skutečně poskytnut na základě smlouvy o kompenzaci za poskytnutí záruky, uzavřené obchodní společností ČEPRO dne 7. 2. 2005. Na jejím základě obchodní společnost ČEPRO uhradila FNM dvakrát částku 9 206 000 Kč, a to ve dnech dne 17. 2. 2005 a 7. 4. 2005. Toto poškozená také doložila jak uvedenou smlouvou, tak i výpisy z účtu. Soud prvního stupně o této části nároku poškozené neměl pochyb, proto zavázal oba obviněné k náhradě škody, jak bylo uvedeno výše. Odvolací soud tento závěr soudu prvního stupně ohledně výroku o náhradě škody potvrdil, jak vyplývá i z odůvodnění jeho rozsudku, sp. zn. 7 To 28/2018, na str. 28 – 29 v bodech 104. a 105., resp. z odůvodnění rozsudku, sp. zn. 7 To 74/2017, na str. 53 – 54 v bodech 207. – 208. Nejvyšší soud i v tomto ohledu může na odůvodnění soudů nižších stupňů plně odkázat, neboť s ním souhlasí. Nadto k tomu může uvést jen následující.
189. Uplatněné výdaje poškozenou obchodní společností ČEPRO představují skutečně škodu na straně této obchodní společnosti, k níž by bývalo nedošlo, kdyby nebylo jednání obviněných. Mezi uvedenými výdaji na straně jedné a jednáním obviněných na straně druhé je tak zcela jednoznačně dána příčinná souvislost, a to jak v intencích teorie podmínky, resp. ekvivalence příčin, založené na principu conditio sine qua non (doslova podmínky, bez níž to nelze), u které je důležité řešení otázky, zda výsledek odpadne, odmyslíme-li si jiný jev zkoumaný jako příčina), tak i v intencích teorie adekvátnosti, protože jednání obou obviněných bylo nejdůležitější příčinou, pro kterou k výdajům došlo. V daném případě vlastně ani žádná další významná příčina nepůsobila. Je jednoznačné, že k uvedeným výdajům by nedošlo, kdyby obvinění nejednali způsobem, jakým jednali.
190. V důsledku jednání obviněných R. K. a M. P. došlo k vedení exekučních řízení na poškozenou obchodní společnost ČEPRO, která se tak dostala do této situace bez svého zavinění. Poškozená proto byla nucena na základě smlouvy o kompenzaci za poskytnutí záruky uhradit FNM celkovou částku 18 412 000 Kč, kterou skutečně také uhradila ve dvou splátkách, což také v trestním řízení doložila. Proto lze uzavřít, že byla po právu uložena obviněným R. K. a M. P. povinnost nahradit poškozené způsobenou škodu, jež vznikla v důsledku jejich trestné činnosti. I v tomto ohledu proto dovolací soud shledal námitky obviněného M. P. zjevně neopodstatněnými.
f) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu
191. Obvinění A. Z. a M. P. uplatnili též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Nejvyšší soud nejprve znovu připomíná, že s odkazem na tento dovolací důvod lze namítat, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest co do druhu sice přípustný, avšak mimo jeho zákonnou trestní sazbu. Naopak v dovolání zásadně nelze úspěšně namítat zejména pochybení soudu spočívající v nesprávném výběru jinak zákonu odpovídajícího druhu trestu či v nesprávné jeho výměře, zejména pak nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a polehčujících a přitěžujících okolností uvedených v §41 a §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.
192. Obviněný M. P. své námitky vůči uloženému trestu podřadil jak pod tento dovolací, tak pod důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Svými námitkami ale brojil v zásadě jen proti tomu, jaký druh trestu byl vybrán a jaká byla jeho výměra, nezpochybňoval ve skutečnosti nepřípustnost zvoleného druhu trestu či jeho výměry. Nesouhlas obviněného s uloženým trestem odnětí svobody tak nelze úspěšně v rámci označených dovolacích důvodů uplatnit, neboť mu byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští, a v takové výměře, která též zákonu odpovídá (to ostatně ani obviněný nezpochybňoval, nadto i v případě M. P. s ohledem na uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici za užití §58 odst. 5 tr. zákoníku mutatis mutandis platí, co bude uvedeno níže k dovolání obviněného A. Z.).
193. Obviněný A. Z. k tomuto dovolacímu důvodu konstatoval, že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu. Mimo svůj nesouhlas s odůvodněním uloženého trestu odnětí svobody, proti němuž nelze v dovolacím řízení vůbec brojit (viz též §265a odst. 4 tr. řádu), namítl chybnou aplikaci ustanovení trestního zákoníku soudem prvního stupně při ukládání trestu, neboť byl přesvědčen, že soud prvního stupně mu mohl uložit podmíněný trest odnětí svobody. Ovšem i v tomto směru jde o námitku nepřípustnou, kterou nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání taxativně vymezených v §265b odst. 1 a 2 tr. řádu, obviněný tím jen polemizoval s výběrem druhu trestu (resp. zvolením způsobu jeho výkonu) provedeným soudem prvního stupně.
194. Jak bylo uvedeno výše, soud prvního stupně shledal obviněného A. Z. vinným jednak zločinem padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 al. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se dopustil jako člen organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku, jednak zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 al. 2 tr. zákoníku. Trest mu byl ukládán podle §233 odst. 4 tr. zákoníku za užití §108 tr. zákoníku, soud tak měl vycházet z původní trestní sazby trestu odnětí svobody v rozpětí 8 – 12 let, po zvýšení horní hranice zákonné trestní sazby na 16 let měl ukládat trest v horní polovině takto zvýšené trestní sazby, tj. v rozpětí 12 až 16 let. Soud prvního stupně nicméně současně uznal za splněné podmínky §58 odst. 1 tr. zákoníku, pro které neukládal trest odnětí svobody v horní polovině takto zvýšené zákonné sazby trestu odnětí svobody (viz §108 odst. 1 druhá věta tr. zákoníku), dokonce nejen, že neuložil trest v horní polovině zvýšené trestní sazby, ale uložil jej mimo tuto trestní sazbu, a to pod její dolní hranicí ve výměře 5 let. Je sice pravdou, že se v tomto směru soud prvního stupně dopustil zřejmě určité dezinterpretace zákonné úpravy, když vycházel z toho, že po úpravě trestní sazby podle §108 odst. 1 tr. zákoníku činila tato trestní sazba 12 až 16 let (a nikoli 8 až 16 let s tím, že trest má být vyměřen v horní polovině takové sazby), a proto nemohl uložit trest odnětí svobody pod 5 let ve smyslu §58 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (od 1. 10. 2020 jde o odst. 4), protože dolní hranice podle něj činila 12 let (a nikoli 8 let, jak Nejvyšší soud vysvětlil shora – dolní hranice se totiž podle §108 odst. 1 tr. zákoníku nezvyšuje, zvyšuje se jen hranice horní, skutečnost, že trest se zásadně ukládá v horní polovině zvýšené trestní sazby, tedy soud je fakticky limitován polovinou sazby, nic nemění na tom, že zůstává zachována původní dolní hranice). Je ovšem možno přiznat, že podobný výklad, jaký zvolil soud prvního stupně, je naznačen i v odborné literatuře (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I . §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1244). Nadto dovolací soud již shora naznačil, že je vůbec pochybné, zda lze při současném naplnění ustanovení §58 i §107 tr. zákoníku vůbec ukládat trest odnětí svobody pod dolní hranici zvýšené zákonné trestní sazby postupem podle §108 tr. zákoníku (viz k tomu výše k otázce časové působnosti trestních zákonů), ovšem toto řešení nebylo dovolateli namítáno, obviněný by takový postup ani nemohl zpochybňovat a nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněných nepodal, proto ani není důvod, aby se touto otázkou zabýval Nejvyšší soud (řízení o dovolání není založeno na revizním principu, jak již bylo uvedeno shora).
195. Byť by tedy bylo možno souhlasit s obviněným A. Z., že soud prvního stupně zvolenou výměru trestu odnětí svobody zdůvodnil zčásti nesprávně v tom směru, že se cítil být limitován ustanovením §58 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, které na daný případ nedopadalo, nelze současně jen proto dovolání obviněného A. Z. vyhovět, neboť v tomto směru je jeho námitka nepřípustná a neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu. Obviněný totiž touto námitkou brojil proti odůvodnění výměry trestu odnětí svobody, který nebyl vyměřen v zákonem předpokládané trestní sazbě, tj. v horní polovině zvýšené trestní sazby 8 až 16 let, tedy mezi 12 a 16 lety (ostatně toho se obviněný ani nedomáhal a s ohledem na to, že by to bylo v jeho neprospěch, ani domáhat nemohl), dokonce ani v její dolní polovině při současném využití §58 tr. zákoníku, jak by vyplývalo z §108 odst. 1 druhá věta tr. zákoníku, ale za využití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest hluboko pod dolní hranicí uvedené trestní sazby, tedy ve výměře 5 let. Obviněný tak polemizoval jen s důvody zvoleného trestu, což je v dovolacím řízení nepřípustné, jak vyplývá z §265a odst. 4 tr. řádu. Zvolenému ani jinému dovolacímu důvodu nadto neodpovídá ani žádost obviněného o mírnější výměru trestu, pokud se domáhá toho, aby byl uložen mimo zákonnou výměru, a to ještě výrazně mírněji, než to učinil soud prvního stupně. Pokud totiž Nejvyšší soud dlouhodobě judikuje, že dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu neodpovídá námitka obviněného, že trest odnětí svobody měl být vyměřen pod dolní hranicí zákonné trestní sazby za užití §58 odst. 1 tr. zákoníku (viz k tomu z poslední doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020), tím spíše nemůže uvedený dovolací důvod naplnit ani žádost obviněného, aby byl uložen trest odnětí svobody ještě mírnější, než jak ho za užití uvedeného ustanovení zvolily soudy nižších stupňů.
196. Obvinění M. P. a J. S. namítali též v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (M. P.), resp. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (J. S.), nezohlednění délky řízení ve výroku o trestu. Jak již bylo uvedeno, jedná se o námitky zásadně v dovolacím řízení nepřípustné, neboť nepřiměřeně dlouhá doba řízení je kritérium, k němuž je ve smyslu §39 odst. 3 tr. zákoníku nutno přihlédnout při ukládání trestu, tj. při výběru druhu trestu a jeho výměry. Rozhodně nejde o důvod pro neuplatnění trestní odpovědnosti s odkazem na §12 odst. 2 tr. zákoníku, jak se mnohdy obvinění též domáhají a jak to dlouhodobě odmítá již ustálená judikatura Nejvyššího soudu (k tomu srov. z poslední doby například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1018/2019).
197. Nejvyšší soud však považuje za významné se (nad rámec své přezkumné povinnosti) i k této námitce vyjádřit. Připomíná, že pojem „nepřiměřená délka řízení“ není zákonem definován, a je proto nutné vycházet z příslušné judikatury (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015, shodně i již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1018/2019). Předně je třeba uvést, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, je součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. k tomu též nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 600/03, uveřejněný ve svazku 32 pod č. 6/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V kontextu trestního řízení nelze kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, publikovaný ve svazku 42 pod č. 157/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Podobně judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále také ve zkratce jen „ESLP“) vychází z předpokladu, že jednotlivé případy je nutné posuzovat v závislosti na individuálních okolnostech a nelze v obecné rovině formulovat, jakou délku trestního řízení lze považovat za nepřiměřenou (viz např. rozhodnutí ESLP ze dne 9. 2. 2010 ve věci Remes proti Finsku, č. stížnosti 21367/07). Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno přihlédnout zejména ke složitosti případu, chování stěžovatele a postupu státních orgánů (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 25. 3. 1999 ve věci Pélissier a Sassi proti Francii, č. stížnosti 25444/94). Podobně judikuje také Ústavní soud, že přiměřenost délky řízení nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci, a musí být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke složitosti věci, chování obviněného a postupů příslušných orgánů. V případě trestního řízení může být významný pro posouzení přiměřenosti jeho délky např. počet spoluobviněných, teritoriální a časový rozsah trestné činnosti či přítomnost mezinárodního prvku (nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, publikovaný ve svazku 45 pod č. 65/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Až v případě, že dojde k porušení práva na přiměřenou délku řízení, lze uvažovat o zmírnění trestu jako jedné z forem kompenzace tohoto porušení (tak např. rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 1982 ve věci Eckle proti Německu, č. stížnosti 8130/78).
198. Podle ustanovení §39 odst. 3 tr. zákoníku, jímž bylo uvedené dřívější judikaturní pravidlo (platné tedy i za dřívější právní úpravy) výslovně kodifikováno s účinností od 1. 1. 2010, soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§41 a 42 tr. zákoníku), k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení.
199. Nejvyšší soud může konstatovat, že se všemi výše uvedenými kritérii soud prvního stupně při stanovení druhu trestu a jeho výměry zabýval (srov. zejména str. 176 – 177 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Při ukládání trestu jednotlivým obviněným vzal soud prvního stupně v úvahu i délku doby, která uplynula od spáchání posuzované trestné činnosti i od zahájení trestního stíhání, zohlednil přitom i složitost věci s extrémním množstvím důkazů, komplikovanost případu s ohledem na to, že šlo o společné řízení proti více obviněným a pro více skutků a trestných činů. Konkrétně u obviněného J. S. rovněž přihlédl mimo jiné k době, která uplynula od spáchání posuzované trestné činnosti (str. 181 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), což zohlednil tak, že tomuto obviněnému uložil trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby a jeho výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let (ač jinak, nebýt těchto okolností, bylo by možno uvažovat o tomto trestu jako nepodmíněném). Na základě odvolání podaného obviněným J. S. a také státním zástupcem v jeho neprospěch (státní zástupce se dožadoval uložení také peněžitého trestu), se odvolací soud (v rozsudku sp. zn. 7 To 74/2017, a to v jeho odůvodnění v bodě 205. na str. 53) vyjádřil také k délce řízení. Vrchní soud v Praze dovodil, že uložený trest v případě tohoto obviněného shledal i s ohledem na časový odstup za adekvátní, avšak pro svou závažnost není délka řízení dostatečným důvodem pro zastavení trestního stíhání. Na druhou stranu nesouhlasil ani s návrhem státního zástupce na zostření trestu uložením vedlejšího peněžitého trestu.
200. Soud prvního stupně zohlednil časový odstup od spáchání činu také při ukládání trestu obviněnému M. P.. Tomuto obviněnému uložil trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby za užití §58 odst. 5 tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 10. 2020 jde o odst. 6), což též náležitě odůvodnil na str. 179 písemného vyhotovení svého rozsudku. Odvolací soud také v případě obviněného M. P. souhlasil s uloženým trestem a nevyhověl návrhu státního zástupce na zostření tohoto trestu uložením vedlejšího peněžitého trestu, a to právě též z důvodu doby, která již od spáchání trestné činnosti uplynula (viz bod 100. a 102. na str. 28 písemného vyhotovení jeho rozsudku, sp. zn. 7 To 28/2018, v uvedeném bodě 100. k délce řízení uvedl, že ji neshledal „zcela nepřiměřenou“, a to z důvodu složité a sofistikované trestné činnosti a komplikovanosti celé řady procesních úkonů).
201. Nejvyšší soud proto může uvést, že oba soudy nižších stupňů se délkou řízení dostatečně zabývaly a přiměřeně ji zohlednily při ukládání trestu, a to jednak ve zvolených druzích trestů, resp. ve způsobu jejich výkonu (tak u obviněného J. S., jemuž byl uložen toliko podmíněný trest odnětí svobody), v jejich výměře (obviněnému J. S. na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, obviněnému M. P. dokonce pod dolní hranicí zákonné trestní sazby), resp. též neuložením dalších vedlejších trestů (tak u obou zmíněných obviněných neuložením peněžitého trestu). Za nejsilnější argument odůvodňující délku řízení je pak nutno považovat složitost věci, v níž bylo stíháno 11 osob, jednalo se o komplikovanou a provázanou sofistikovanou trestnou činnost s nutností provádět rozsáhlé dokazovaní. Na délce řízení se nijak zásadně nepodíleli obvinění, avšak nebyly shledány ani průtahy v řízení na straně orgánů činných v trestním řízení. Nejvyšší soud je proto přesvědčen, že nedošlo k porušení práva obviněných na spravedlivý proces ve smyslu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a délka trestního řízení byla dostatečně zohledněna a kompenzována při ukládání trestů.
202. Lze tedy uzavřít, že tresty byly obviněným soudy nižších stupňů uloženy podle zákonných kritérií, proto nebyly ani v tomto bodě shledány námitky dovolatelů opodstatněnými, pokud vůbec by se daly podřadit pod (daný) dovolací důvod. Nad rámec výše uvedeného může dovolací soud dodat, že uložené tresty nelze v žádném případě vzhledem k závažnosti trestné činnosti považovat za nepřiměřeně přísné.
VI. Závěrečné shrnutí
203. Lze tak konstatovat, že ty námitky všech obviněných, které bylo možno označit za námitky, jež bylo možno subsumovat pod uplatněné dovolací důvody, a nikoli námitky ryze skutkové či procesní, neodpovídající deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání všech obviněných ze shora podrobně rozvedených důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení.
204. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 8. 2020
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu