ECLI:CZ:US:2002:3.US.567.01
sp. zn. III. ÚS 567/01
Usnesení
III. ÚS 567/01
Ústavní soud rozhodl dne 10. ledna 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci stěžovatele K.B., zastoupeného Mgr. Z.D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2001, sp. zn. 6 A 46/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné usnesení Vrchního soudu v Praze ze 20. června 2001 (6 A 46/98-31), jímž bylo zastaveno řízení o jeho žalobě proti rozhodnutím orgánů veřejné moci [rozhodnutí ministra vnitra ČSFR ze dne
18. prosince 1990 - SP-6328/KP-90 a rozkazu náčelníka KS ze dne 23. května 1990 č. 153, jímž byl stěžovatel propuštěn ze služebního poměru příslušníků SNB podle §100 odst. 1 písm. g) zák. č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků SNB, ve znění pozdějších předpisů, a to na základě vyjádření občanské komise], z důvodu opožděného podání žaloby (§250d odst. 3 o. s. ř.), a tvrdil, že Vrchní soud v Praze porušil jeho ústavně zaručená práva (svobody) obsažená v čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 a čl. 96 Ústavy ČR, a to tím, že rozhodnutí ministra vnitra, jak je vpředu označeno, mu bylo doručeno až dne 7. 7. 1998 a z celého spisového materiálu nevyplývá žádná skutečnost svědčící o opaku. Na podporu svých tvrzení odkázal stěžovatel na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 1997 (6 A 99/95). Stěžovatel proto navrhl zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (6 A 46/98).
Vrchní soud v Praze se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) vyjádřil podáním předsedy senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 3 zákona), tak, že odmítl, že by jeho závěry v dané věci neměly oporu v jeho skutkových zjištěních, naopak jsou podloženy komplexním spisovým materiálem, tedy i podklady předloženými stěžovatelem. Nadto Vrchní soud v Praze poukázal na to, že stěžovateli jako příslušníku SNB byly nepochybně okolnosti doručování v působnosti tehdejšího MV ČSFR, tedy i skartační lhůty dokladů prokazujících doručení, známy. Stačilo mu proto vyčkat uplynutí těchto lhůt a věděl, že žalovaný (ministerstvo vnitra) nemůže být schopen doručení doložit. Na možnost tohoto záměru ukazuje i chování stěžovatele, kdy na dopis ministra vnitra ze dne 8. 6. 1992 nijak nereagoval a o doručení rozhodnutí se začal zajímat až v roce 1998, tedy patrně až po uplynutí skartačních lhůt. Protože Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději k 30. 6. 1992, musel řízení zastavit (§250d odst. 3 o. s. ř.). V této souvislosti tento soud zdůraznil, že přihlížel rovněž k vlastním poznatkům v obdobných případech, kdy tento senát v takových věcech řízení zastavoval. Vrchní soud v Praze proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta (§82 odst. 1 zákona).
Ústavní soud po prostudování spisu Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 46/98, s přihlédnutím k vyjádření tohoto soudu k ústavní stížnosti, sdělení stěžovatele ze dne 22. 11. 2001 a samotnému obsahu ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z vyžádaného spisu Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 46/98 je patrno, že obecný soud se nejprve zabýval otázkou, kdy bylo rozhodnutí stěžovateli doručeno a kdy tedy nabylo právní moci. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že napadené rozhodnutí ministra vnitra ze dne 18. 12. 1990 (SP-6328/KP-90) mu nebylo řádně doručeno a teprve po urgencích mu bylo zasláno 7. 7. 1998. Vrchní soud k tomuto stěžejnímu tvrzení stěžovatele uvedl, že po obdržení dopisu ministra vnitra ze dne 8. 6. 1992 (KM-98/PK-92), jímž ministr reagoval na žádost stěžovatele, kterou se stěžovatel domáhal zrušení jednak jeho rozhodnutí (SP-6328/KP-90), jednak jemu předcházejícího rozhodnutí náčelníka Správy SNB, ze spisového materiálu nevyplývá, že by stěžovatel činil jakékoli kroky k tomu, aby mu napadené rozhodnutí bylo doručeno. Vrchní soud dospěl k závěru, že předmětné rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno nejpozději do konce června 1992, a to i přesto, že žalovaný (Ministerstvo vnitra ČR) nedoložil, kdy k doručení došlo. V této souvislosti obecný soud poznamenal, že podle zák. č. 100/1970 Sb., nebylo třeba rozhodnutí služebního funkcionáře doručovat do vlastních rukou. Pokud pak žalovaný tvrdil, že rozhodnutí byla zasílána doporučeně a doklad o doručení vzhledem ke skartačním lhůtám již nemá k dispozici (obecnému soudu je z obdobných věcí známo, že skartační lhůta doručovacích knih, knih poštovních zásilek a poštovních doručovacích knih je pětiletá), odpovídá to tehdejší praxi při doručování rozhodnutí, která nebyla v rozporu s právním předpisem. Jestliže žalovaný postupoval v souladu s právem, nemůže tato skutečnost jít k jeho tíži. Nadto Vrchní soud v Praze poukázal na to, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru bylo možno podrobit soudnímu přezkumu v rámci správního soudnictví až od 1. 1. 1992. Do této doby platná právní úprava přezkum neumožňovala.
Jak dále plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí (usnesení Vrchního soudu v Praze - 6 A 46/98), rozkaz náčelníka KS byl žalobci oznámen dne 24. 5. 1990, což potvrdil svým podpisem. Do tohoto rozkazu podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím ministra ze dne 18. 12. 1990 jako nedůvodné zamítnuto. Dopisem ze dne 13. 1. 1992 se stěžovatel obrátil na ministra vnitra se žádostí o písemné sdělení skutečností, dle kterých byl propuštěn ze služebního poměru. Informoval ministra, že ohledně svého propuštění podal Generální prokuratuře stížnost pro porušení zákona č. 100/1970 Sb. Ministr vnitra stěžovateli dopisem ze dne 8. 6. 1992 sdělil, že vyjádření občanské komise o nezpůsobilosti stěžovatele ke službě v SNB dostatečně odůvodňovalo možnost vydání rozkazu o jeho propuštění ze služebního poměru. Ministr vnitra zdůraznil, že tento rozkaz byl přezkoumán v odvolacím řízení a rozhodnutím čj. SP-6328/KP-90 byl jako správný potvrzen. Stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně uvedl, že zmíněný dopis ministra vnitra obdržel.
Z postupu stěžovatele, jímž se snažil zvrátit své propuštění ze služebního poměru, tedy vyplývá, že s předmětným rozhodnutím ministra vnitra byl dostatečně seznámen, resp. že mu bylo doručeno (známo), a nabylo tedy právní moci někdy v období před 30. 6. 1992, jak správně dovodil Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení.
Nadto bylo z připojeného spisu zjištěno, že stěžovatel ve svém stanovisku k vyjádření žalovaného výslovně uvedl (č. l. 22), že jak rozkaz náčelníka KS č. 153 ze dne 23. 5. 1990, tak i rozhodnutí ministra vnitra ze dne 18. 12. 1990 (SP-6328/KP-90) mu byly vyhlášeny. Stěžovatel se proto mýlí, pokud v ústavní stížnosti tvrdil, že z žádné písemnosti nevyplývá, že by mu byl znám obsah předmětného rozhodnutí ministra vnitra, neboť toto rozhodnutí mu nebylo vyhlášeno (doručeno); opak se podává ze spisu sp. zn. 6 A 46/98.
Nelze proto než uzavřít, že v souladu s právní zásadou "vigilantibus leges sunt scriptae" bylo věcí stěžovatele, aby si hleděl uplatnění svých práv ve své věci (domoci se doručení svého rozhodnutí, s jehož existencí a obsahem byl obeznámen), pokud tak neučinil (dle jeho tvrzení v ústavní stížnosti mu předmětné rozhodnutí ministra vnitra ze dne
18. 12. 1990 bylo doručeno až 7. 7. 1998), tato skutečnost mu musí být přičtena k tíži, neboť je zřejmé, že jeho právo (i pokud by bylo oprávněné) se již takovým způsobem oslabilo, že jeho uplatnění by již k zamýšlené nápravě nevedlo.
Odkaz stěžovatele na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 6 A 99/95 je z důvodu odlišných skutkových okolností zde řešených nepřípadný, neboť v daném případě bylo nesporné, že namísto doručení rozhodnutí žalovaného (ministra vnitra) bylo provedeno pouze jeho vyhlášení a založení do personálního spisu.
Z rozboru věci, jak byl shora proveden, plyne, že Vrchní soud v Praze posoudil otázku včasnosti podání žaloby stěžovatelem po věcné stránce správně, v odůvodnění svého rozhodnutí se pak ústavně konformním způsobem vypořádal se všemi jeho tvrzeními vznesenými v této žalobě (§169 odst. 4 o. s. ř.). Ústavněprávní argumentace stěžovatele je in concreto založena na tvrzení, že došlo k porušení principu rovnosti účastníků řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, §18 o. s. ř., §7 odst. 1 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů). Tato procesní zásada vyjadřuje, že soud zajišťuje účastníkům řízení stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Jinými slovy řečeno, že všichni účastníci řízení mají před soudem rovné procesní postavení. Z připojeného spisu Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 46/98 vyplývá, že oba účastníci řízení (jak stěžovatel, tak i ministerstvo vnitra) dostali dostatečný prostor k uplatnění svých procesních práv, jehož náležitě argumentačně využili (viz např. vyjádření stěžovatele k vyjádření žalovaného na č. l. 21 až 23), a již proto k porušení tohoto ústavněprávního postulátu dojít nemohlo.
Ze situace, jak vpředu je shrnuta, je zřejmé, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele nedošlo a že obecný soud nepochybil, jestliže řízení o jeho žalobě zastavil.
Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná a jako taková byla odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení se nelze odvolat (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 10. ledna 2002