ECLI:CZ:US:2004:3.US.569.04
sp. zn. III. ÚS 569/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. října 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci návrhu Mgr. V. V. proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. května 2003, č. j. 30 Cdo 1641/2003-188, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 2002, č. j. 3 Co 26/2001-143, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2001 č. j. 32 C 89/2000-118, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2000 č. j. 32 C 89/2000-54, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Podáním, které Ústavní soud obdržel dne 8. 9. 2004, se navrhovatel domáhá zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí obecných soudů, která, podle jeho názoru, porušují článek 95 odst. 1 Ústavy, neboť dotčené soudy v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, nepostupovaly podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu.
Součástí návrhu byl i požadavek na ustanovení advokáta Ústavním soudem pro řízení o jím podané ústavní stížnosti.
S ohledem na skutečnost, že návrh nesplňoval podmínky pro zahájení řízení před Ústavním soudem, vyzval soudce zpravodaj navrhovatele k odstranění vad podání s poučením o náležitostech ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."). Navrhovatel byl současně upozorněn na možnost obrátit se na Českou advokátní komoru s žádostí o zajištění právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
Na základě písemné výzvy, kterou navrhovatel obdržel dne 23. 9. 2004, požádal navrhovatel ve stanovené 15 denní lhůtě o prodloužení lhůty k odstranění vad návrhu o 30 dnů s tím, že připustil existenci vad ve svém návrhu, zejména nedostatek právního zastoupení, avšak vzhledem k tomu, že tuto vadu není v současné době schopen odstranit z důvodu nedostatku finančních prostředků, opětovně žádá Ústavní soud o ustanovení advokáta pro řízení před Ústavním soudem s odůvodněním, že Ústavní soud by měl nemajetné osobě, za niž se navrhovatel považuje, podle platné právní úpravy sám ustanovit pro řízení před Ústavním soudem advokáta, byť takto doposud nikdy neučinil, nebo by měl připustit, aby osoby s právnickým vzděláním nemusely splňovat podmínku povinného právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
V další části doplňujícího podání navrhovatel vysvětluje svůj právní názor, podle něhož z žádného v současné době platného právního předpisu nelze dovodit skutečnost, že by právě Česká advokátní komora měla být pověřena "zajišťovat právní pomoc nemajetným osobám", neboť tato povinnost přísluší vždy státu.
Podle přesvědčení navrhovatele je dosavadní praxe Ústavního soudu, neumožňující nemajetné osobě na její žádost ustanovit advokáta pro řízení před Ústavním soudem, protiprávní, nerespektující znění ustanovení §30 odst. 1, odst. 2 občanského soudního řádu, a ve svém důsledku dosahuje stupně "šikany". I z tohoto důvodu by proto senát Ústavního soudu měl nejprve zaujmout právní stanovisko k jeho návrhu na určení advokáta, a teprve poté, v případě negativního závěru, by mělo být postupováno tak, že by Ústavní soud vyhověl jeho návrhu na prodloužení původně stanovené lhůty k odstranění vad návrhu, neboť dříve určená lhůta 15 dnů je pro splnění podmínky zastoupení navrhovatele advokátem realizovatelná jen velmi obtížně.
Obsáhlé argumenty na podporu svých stanovisek stěžovatel detailně rozvádí ve svých dalších dvou podáních, které Ústavní soud obdržel elektronickou poštou dne 21. 10. 2004, označených jako "Předložení listinných důkazů soudu a návrh na jejich provedení" a " Návrh na umožnění jednat před Ústavním soudem ČR bez zastoupení advokátem". V nich zejména uvádí, že v roce 1997 absolvoval právnickou fakultu UK a v roce 2001 vykonal závěrečnou zkoušku právního čekatele na státního zástupce, z čehož dovozuje závěr, že je dostatečně odborně kvalifikován a může se obejít bez právního zastoupení advokátem. Dále polemizuje s názorem, že z ustanovení §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, by bylo možno vyvozovat oprávnění požadovat na České advokátní komoře, aby mu určila advokáta z toho důvodu, že je nemajetný.
Oba požadavky kladené navrhovatelem na Ústavní soud, tj. aby Ústavní soud upustil od dodržování ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. pro osoby s právnickým vzděláním, případně aby nemajetným osobám sám v řízení podle zákona č. 182/1993 Sb. ustanovil advokáta, byly vyvráceny jako nesprávné a neodůvodněné již v celé řadě rozhodnutí Ústavního soudu (konkrétně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2004 sp. zn. II. ÚS 52/04, týkající se téhož stěžovatele).
Ústavní soud nepovažuje proto za nutné se k této problematice znovu (opakovaně) obsáhle vyjadřovat, neboť výjimky z pravidla povinného právního zastoupení stěžovatele - fyzické osoby pro řízení před Ústavním soudem podle ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. nelze akceptovat z toho důvodu, že ve smyslu ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb., platí pro řízení před Ústavním soudem ustanovení občanského soudního řádu pouze přiměřeně.
Rovněž požadavek na právní pomoc ve smyslu článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tedy i problematika ustanovení právního zástupce (advokáta) Ústavním soudem, byl reflektován v judikatuře Ústavního soudu v tom smyslu, že nelze vyžadovat od Ústavního soudu, aby tak činil nad rámec jemu vymezené pravomoci, neboť tato povinnost státu je podle přesvědčení Ústavního soudu "dostatečně - i z hlediska obligatorního zastoupení pro řízení před Ústavním soudem - zabezpečena zákonem stanoveným způsobem (zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů), byť by tento způsob přinášel pro žadatele o právní pomoc jisté potíže (podání žádosti, osvědčení zákonem stanovených podmínek apod.)". (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 3. 1998 sp. zn. III. ÚS 296/97, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 10, usnesení č. 20, str. 409 a následující).
Navrhovateli je tedy, byť nikoli bez jistého úsilí, umožněno domoci se bezplatného právního zastoupení i v řízení před Ústavním soudem. Obiter dictum k tomu Ústavní soud podotýká, že ve své dosavadní praxi měl již mnohokrát příležitost se přesvědčit o tom, že Česká advokátní komora běžně aplikuje §18 odst. 2 ustanovení zákona o advokacii v případech nemajetných stěžovatelů v řízení před Ústavním soudem. Současný stav právní úpravy a obvyklá aplikační praxe nezpůsobují diskriminaci nemajetných osob a dostatečně garantují přístup občanů ke kvalifikované právní pomoci v řízení před Ústavním soudem.
Stěžovatelovou námitkou, týkající se údajné podjatosti bývalého soudce Ústavního soudu JUDr. Vlastimila Ševčíka, se Ústavní soud nehodlá zabývat. JUDr. Vlastimil Ševčík v roce 2002 zemřel a v nyní projednávané věci nebyl nikterak činný. Ostatně z faktu, že v článku z roku 1994 vyslovil odborný názor na interpretaci zákona, nelze dovozovat podjatost ani ve vztahu k věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 296/97.
Pokud se týká námitky navrhovatele ohledně údajné "krátkosti" poskytnuté lhůty k odstranění vad podání, nelze s ní souhlasit, neboť takto stanovená lhůta je zcela standardní, takže požadavku navrhovatele na další prodloužení lhůty k odstranění vad podání Ústavní soud nevyhověl.
Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl, neboť navrhovatel neodstranil vady návrhu ve lhůtě jemu k tomu určené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2004 JUDr. Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj