ECLI:CZ:US:2021:3.US.577.21.1
sp. zn. III. ÚS 577/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jany Pražákové, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, č. j. 28 Cdo 3329/2020-444, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1, odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ústavní princip zakotvený v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy. Postačuje proto stručně uvést, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba Římskokatolické farnosti Bohuňovice (dále jen "žalobkyně"), jíž se žalobkyně domáhala podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání") určení, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. X - orná půda, zapsaného na LV č. Y pro k. ú. Týneček, vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc (dále jen "předmětný pozemek").
3. Žalobkyně se domáhala určení vlastnického práva státu s odůvodněním, že kupní smlouva o převodu předmětného pozemku ze dne 31. 3. 2008, jež byla uzavřena mezi Pozemkovým fondem České republiky (dále jen "Fond") jako prodávajícím a žalovanou stěžovatelkou jako kupující, je absolutně neplatná, neboť byla uzavřena v rozporu s blokačním ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon o půdě").
4. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 8. 2019, č. j. 28 C 335/2015-328, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 11. 2019, č. j. 28 C 335/2015-341, byla uvedená určovací žaloba zamítnuta.
5. K odvolání žalobkyně ve věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"), který rozsudkem ze dne 23. 6. 2020, č. j. 69 Co 419/2016-392, rozhodnutí okresního soudu změnil a určil, že Česká republika je vlastníkem předmětného pozemku, přičemž právo hospodařit s touto nemovitou věcí jako majetkem státu přiřkl Státnímu pozemkovému úřadu.
6. Okresní i krajský soud dospěly ve shora citovaných rozsudcích po kasačním zásahu Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 23. 10. 2018, č. j. 28 Cdo 1961/2017-168, jímž byl zrušen dřívější rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. 12. 2016, č. j. 69 Co 265/2016-133, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 5. 2016, č. j. 28 C 335/2015-71) k závěru, že žalobkyně je oprávněná k podání určovací žaloby. Krajský soud však na rozdíl od okresního soudu neshledal v nyní posuzovaném případě existenci mimořádných okolností odůvodňujících prolomení ustanovení §29 zákona o půdě, když skutečnosti uplatňované stěžovatelkou považoval toliko za běžné, což jej vedlo k závěru o absolutní neplatnosti shora uvedené kupní smlouvy, a tedy určení, že Česká republika je vlastníkem předmětného pozemku.
7. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné.
8. Stěžovatelka s těmito závěry nesouhlasí, přičemž na podporu svých tvrzení předkládá obdobnou argumentaci, jakou použila již v předchozím řízení. Opětovně vyjadřuje přesvědčení, že "v daném případě došlo k naplnění mimořádných okolností prolamujících blokační ustanovení §29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, tudíž by mělo být zachováno její vlastnické právo". Stěžovatelka uvádí, že v daném případě došlo k porušení principu důvěry v souladnost postupu státu se zákonem, přičemž poukazuje na čl. IX. shora zmiňované kupní smlouvy, v níž prodávající (stát) výslovně prohlašuje, že v souladu s ustanovením §2 zákona o půdě prověřil převoditelnost předmětného pozemku.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
11. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelky, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Argumenty obsažené v ústavní stížnosti navíc fakticky kopírují argumenty předestřené v předchozím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu, s. 4-5), čímž však stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další soudní (odvolací) instance, která mu nenáleží. Sama okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, totiž nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu, který již v minulosti mnohokráte zdůraznil, že z práva na spravedlivý proces neplyne a logicky ani plynout nemůže právo na úspěch ve věci. Obecné soudy ovšem musí v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto zjištění učinily, což bylo v nyní posuzovaném případě bez dalšího naplněno.
13. Jak vyplývá ze shora provedené rekapitulace průběhu předchozího řízení, podstata posuzované věci souvisí s interpretací a aplikací ustanovení §29 zákona o půdě (ve znění účinném do 31. 12. 2012), dle kterého byly veškeré převody původního majetku církví, náboženských řádů a kongregací zatíženy absolutní neplatností. Ustanovením §29 zákona o půdě se přitom zdejší soud již zabýval opakovaně, zejména pak v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 (N 132/58 SbNU 3) ze dne 1. 7. 2010 (publikovaným pod č. 242/2010 Sb. a dostupným - stejně jako všechna ostatní rozhodnutí Ústavního soudu v tomto usnesení citovaná - na http://nalus.usoud.cz), kterým byl zamítnut návrh na zrušení tohoto ustanovení pro jeho tvrzený rozpor s ústavním pořádkem. Ústavní soud zde mimo jiné konstatoval, že zrušení §29 zákona o půdě by umožnilo převod historického majetku církví třetím osobám, čímž by bylo podstatně ohroženo, ne-li znemožněno, majetkové vyrovnání prostřednictvím naturální restituce (jako jedné z klíčových metod zmírňování majetkových křivd).
14. Za účinnosti §29 zákona o půdě byl tedy převod historického majetku církví absolutně neplatný; důsledkem toho v zásadě bylo, že vlastnické právo k tomuto majetku na třetí osobu přes existenci smlouvy nepřešlo, a to ani jeho následným zápisem do katastru nemovitostí. Ústavní soud nicméně již dříve dovodil, že blokační ustanovení může být - byť výjimečně - prolomeno [srov. zejména nález sp. zn. I. ÚS 2166/10 (N 21/60 SbNU 215) ze dne 22. 2. 2011], čehož se dovolává též stěžovatelka. Ve výše citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 k tomu Ústavní soud uvedl, že každý případ je samostatným předmětem soudního řízení, přičemž soudy vždy rozhodují na základě individuálních okolností daného případu, a mohou tak poskytnout ochranu všem právům, která jsou "ve hře" (případně tedy i dobré víře nabyvatelů).
15. Ústavní soud má za to, že obecné soudy shora uvedeným ústavním požadavkům v nyní posuzované věci dostály, když přihlížely k tvrzeným individuálním okolnostem případu, jež by eventuálně mohly mít za následek prolomení blokačních účinků §29 zákona o půdě, a těmito okolnostmi se při rozhodování adekvátně zabývaly. Obecné soudy se tudíž neomezily na pouhé šablonovité odůvodnění, založené kupř. na konstatování, že zapojení Fondu do protiprávního převodu pozemků neopodstatňuje prolomení blokace dispozic s historickým majetkem církví, což platí i pro provedení zápisu vlastnictví nabyvatelů katastrálním úřadem do katastru nemovitostí, jež by bylo pro zdejší soud samo o sobě nedostatečné [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2640/17 (N 98/89 SbNU 467) ze dne 22. 5. 2018, bod 37].
16. Pro Ústavní soud je v nynější věci určující, že Nejvyšší soud dostatečně rozvedl, jakými úvahami se řídil při posuzování stěžovatelkou podaného dovolání, resp. vysvětlil, proč považuje závěry odvolacího soudu za souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu. Nejvyšší soud při hodnocení závěrů krajského soudu přihlédl k postavení stěžovatelky, velikosti a významu předmětného pozemku, jakož i k době, po kterou byl pozemek stěžovatelkou vlastněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu, s. 7). Je tedy zřejmé, že napadené usnesení odůvodněno je, a pokud proto stěžovatelka tvrdí opak, brojí ve skutečnosti proti závěrům učiněným Nejvyšším soudem (potažmo krajským soudem), nikoliv proti absenci tohoto odůvodnění. Jak již bylo nicméně řečeno výše, pouhý nesouhlas s výsledkem soudního řízení nepožívá a ani nemůže požívat ústavní ochrany.
17. Ústavní soud považuje za přiléhavé i navazující podpůrné argumenty obecných soudů, poukazující na ústavně aprobovanou zásadu in favorem restitutionis, nebo okolnost, že újma vzniklá stěžovatelce jako smluvnímu nabyvateli pozemku plněním z neplatné smlouvy mezi jejími účastníky je v zásadě reparovatelná. Nejvyšší soud též dostatečně odůvodnil, proč se nezabýval námitkou opakovaného zaplacení kupní ceny (usnesení Nejvyššího soudu, s. 7-8). Na závěrech Nejvyššího soudu, potvrzujících, že krajský soud při rozhodování o určení vlastnického práva k předmětnému pozemku dostál požadavkům plynoucím z judikatury dovolacího i Ústavního soudu, zdejší soud neshledal cokoliv, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.
18. Po důkladném seznámení se s napadeným usnesením proto Ústavní soud nemůže přisvědčit výhradám stěžovatelky vůči způsobu, jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost jí podaného dovolání z hlediska naplnění podmínek předvídaných ustanovením §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť Nejvyšší soud řádně a srozumitelně odůvodnil, proč bylo podané dovolání odmítnuto. Stěžovatelka totiž v dovolání řádně nevymezila předpoklady přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Jestliže tedy v nyní posuzovaném případě Nejvyšší soud nepřistoupil k projednání podaného dovolání, v jeho postupu nelze spatřovat zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. Ústavní soud připomíná, že dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji viz též stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - včetně vymezení důvodu jeho přípustnosti, což ovšem nebylo v posuzované věci splněno.
20. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je z ústavněprávního pohledu akceptovatelné a stěžovatelce nelze přisvědčit v tom, že by v její věci bylo aplikováno podústavní právo ústavně nekonformním způsobem. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu