ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3329.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 3329/2020-444
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Bohuňovice , se sídlem v Bohuňovicích, 6. května 30, IČO 48809551, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4 - Podolí, Na Podkovce 281/10, pobočka v Praze 6, Thákurova 676/3, proti žalovaným 1) J. P., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3C, a 2) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, Územní pracoviště Ostrava, Ostrava-Radvanice, Lihovarská 1335/9, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 28 C 335/2015, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. června 2020, č. j. 69 Co 419/2019-392, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jakuba Kříže, advokáta se sídlem v Praze 4 - Podolí, Na Podkovce 281/10, pobočka v Praze 6, Thákurova 676/3.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci k odvolání žalobkyně výrokem I. rozsudku ze dne 23. 6. 2020, č. j. 69 Co 419/2016-392, změnil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2019, č. j. 28 C 335/2015-328, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 11. 2019, č. j. 28 C 335/2015-341 [kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala, aby soud určil, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. XY - orná půda v k. ú. XY (dále jen „předmětný pozemek“), zapsaného na LV XY pro k. ú. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok I.), a kterým dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výroky II. a III.)] ve výroku I. tak, že se určuje, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. XY - orná půda v k. ú. XY, zapsaného na LV XY pro k. ú. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY, s právem hospodařit s touto nemovitou věcí jako majetkem státu pro Státní pozemkový úřad; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů (výroky II. až V.).
V dané věci se žalobkyně žalobou podanou podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb., dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), domáhala určení vlastnického práva státu k předmětnému pozemku s odůvodněním, že podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), je absolutně neplatná kupní smlouva ze dne 31. 3. 2008 uzavřená mezi Pozemkovým fondem České republiky (dále jen „Fond“) jako prodávajícím a žalovanou 1) jako kupující o převodu předmětného pozemku, neboť byla uzavřena v rozporu s blokačním ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále „zákon o půdě“).
Soudy obou stupňů shora citovanými rozsudky rozhodly poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 10. 2018, č. j. 28 Cdo 1961/2017-168, zrušil dřívější rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. 12. 2016, č. j. 69 Co 265/2016-133, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 5. 2016, č. j. 28 C 335/2015-71, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud soudům obou stupňů vytkl, že v řízení nebylo objasněno, zda právní předchůdkyně žalobkyně „Jubilejní nadace manželů J. a T. B. na zřízení římskokatolické duchovní správy XY“ (dále jen „nadace“) byla právnickou osobou tvořící součást registrované církve a náboženské společnosti [§3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb.], či právnickou osobou zřízenou nebo založenou za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům [§3 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb.] anebo jiný subjekt nesplňující žádný z definičních znaků oprávněné osoby ve smyslu §3 tohoto zákona. Vyslovil, že pokud by předchůdkyně žalobkyně byla jiným subjektem nesplňujícím žádný z definičních znaků oprávněné osoby ve smyslu §3 zákona č. 428/2012 Sb., nedošlo by uzavřením kupní smlouvy ze dne 31. 3. 2008 mezi Fondem a žalovanou 1) o převodu předmětného pozemku dle zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 95/1999 Sb.“), k porušení §29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a tato smlouva by byla platným právním úkonem; naproti tomu, byla-li by předchůdkyně žalobkyně právnickou osobou podle §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. či podle písm. c) tohoto ustanovení, k jeho porušení by došlo, a v takových případech by byla zmíněná kupní smlouva absolutně neplatná podle §39 obč. zák. (k tomu poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, a ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017, na nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, a na nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17). Dále dovolací soud odkázal na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu, která dovodila, že toliko ve výjimečných případech, v nichž by pro to existovaly silné a přesvědčivé důvody, lze připustit prolomení §29 zákona o půdě, přičemž závěr o platnosti nakládání s majetkem podléhajícím tomuto ustanovení musí odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy obzvlášť intenzivně působící ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 142/2018, a ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5762/2017), a že dobrá víra nabyvatele je nezbytnou podmínkou pro prolomení §29 zákona o půdě, ačkoliv sama k tomuto důsledku nepostačuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3376/2017, nebo již předchozí usnesení ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, a nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17). V odůvodnění citovaného rozsudku dovolací soud uvedl i to, že žalovaná 1) žádné okolnosti vskutku mimořádné povahy obzvlášť intenzivně působící ve prospěch poskytnutí jí právní ochrany ve smyslu shora citované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v daném řízení ani netvrdila, natož prokazovala (při jednání u soudu prvního stupně dne 11. 5. 2016 naopak uvedla, že vzhledem k tomu, že na okolních pozemcích hospodaří družstvo, nechala na základě dohody mezi ní a družstvem na předmětném pozemku hospodařit družstvo, a to jí namísto toho dalo k obhospodařování jiný pozemek), přičemž tvrzení, že na předmětném pozemku „již řadu let hospodaří, stejně tak, jak to činila její rodina po generace“, uplatnila až v dovolání.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně učiněná po doplnění dokazování, že dle věnovací listiny ze dne 8. 11. 1928 bylo dne 5. 1. 1929 zapsáno do pozemkové knihy k pozemku XY (role) v k. ú. XY vlastnické právo pro nadaci, že výměrem Jednotného národního výboru v Olomouci ze dne 20. 6. 1950, sp. zn. 611-19/6-1950-IX, bylo rozhodnuto o výkupu jím označených pozemků, mj. pozemku p. č. XY v k. ú. XY dle zákona č. 46/1948 Sb., že jeho provedení bylo v pozemkové knize poznamenáno dne 2. 9. 1950, že náhrada za odnětí nebyla poskytnuta, že část pozemku p. č. XY je nyní evidována jako pozemek parc. XY v k. ú. XY (další části jako parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY) a že rozhodnutím arcibiskupa olomouckého ze dne 8. 7. 2013 byly sloučeny označené církevní právnické osoby - mj. nadace s církevní právnickou osobou „Římskokatolická farnost Bohuňovice“. Kupní smlouva ze dne 31. 3. 2008 uzavřená mezi Fondem a žalovanou 1) dle §7 odst. 1 písm. d) zákona č. 95/1999 Sb. o prodeji předmětného pozemku za kupní cenu ve výši 1.457.600 Kč obsahuje prohlášení prodávajícího, že v souladu s ustanovením §2 zákona č. 95/1999 Sb. prověřil převoditelnost pozemku a že pozemek není vyloučen z převodu; na základě této smlouvy je žalovaná 1) vedena v katastru nemovitostí jako jeho vlastnice. V řízení pak žalovaná 1) tvrdila, že peníze na zaplacení kupní ceny za pozemek si zčásti půjčila, přičemž v tomto ohledu bylo zjištěno, že podle dohody o půjčce ze dne 15. 3. 2008 jí otec J. O. půjčil částku 350.000 Kč s odměnou (úrokem) ve výši 150.000 Kč, a podle dohody z téhož data jí rodiče manžela půjčili částku 350.000 Kč, taktéž s odměnou (úrokem) ve výši 150.000 Kč, kteréžto finanční prostředky se zavázala vrátit v roce 2018. Podle osvědčení ze dne 1. 3. 2005 je žalovaná 1) zapsána v evidenci zemědělských podnikatelů, jde o její jedinou výdělečnou činnost, přičemž z pozemků, které jsou v jejím vlastnictví ve výměře 31,6 ha (z nichž předmětný pozemek o výměře 48.577 m 2 je jejím druhým největším), využívá pozemky v rozsahu 3,657 ha, a dále užívá pozemky, „které má směněny od jiných subjektů“ v rozsahu 23,1257 ha.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nadace byla součástí římskokatolické církve, tedy osobou naplňující definiční znaky dle §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. a že žalobkyně je tak oprávněna k podání určovací žaloby podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Dovodil, že kupní smlouva ze dne 31. 3. 2008 je podle §39 obč. zák. absolutně neplatná, neboť byla uzavřena v rozporu s §29 zákona o půdě, že žalovaná 1) byla sice při uzavírání této smlouvy v dobré víře a nelze jí klást za vinu, že uvěřila prohlášení státu o jeho právní nezávadnosti, avšak sama dobrá víra k nabytí vlastnického práva nepostačuje; mimořádné okolnosti vedoucí k prolomení §29 zákona o půdě odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - neshledal, neboť skutečnosti uplatňované v řízení žalovanou 1) považoval za běžné. V tomto ohledu souhlasil s námitkami žalobkyně, že v podstatě veškerou argumentaci žalované 1) lze podřadit pod okolnosti související s rozšiřováním zemědělského podnikání, resp. rozšířením obhospodařovaných pozemků, které bylo vyhodnoceno jako okolnost pravidelná, nikoliv mimořádná, a to již v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3692/2019. Pokud žalovaná 1) spatřovala mimořádné okolnosti v délce hospodaření s pozemkem od roku 2008 a poukazovala na poměr výměry předmětného pozemku k výměře pozemků jí vlastněných, pak ani tyto skutečnosti nejsou mimořádné, neboť ve vztahu k veškerým obhospodařovaným pozemkům činí výměra předmětného pozemku méně než 5 %, a ve vztahu k pozemkům, které žalovaná 1) vlastní, činí jeho výměra 15 %, tedy „výrazně menšinovou část“; nelze tak mít za to, že by se podnikání žalované 1) bez tohoto pozemku neobešlo. Dále odvolací soud poukázal na to, že žalovaná 1) na předmětném pozemku dlouhodobě v minulosti ani nehospodařila, když pozemky „směňuje“ s jinými zemědělci, a že její tvrzený intenzivní vztah k pozemku se o nic objektivního a relevantního neopírá; pozemek ani netvoří půdní celek s dalšími jejími pozemky (opak netvrdila). Mimořádnou okolnost odvolací soud neshledal ani v tom, že žalovaná 1) si vzala úvěr na pořízení pozemku, respektive jeho „znovuzaplacení“, jelikož v případě neplatnosti kupní smlouvy jí kupní cena bude vrácena, a bude ji moci použít event. na splacení úvěru. Zmenšení celkové výměry obhospodařovaných pozemků a s tím spojená ztráta dalšího výnosu je dle odvolacího soudu běžnou okolností spojenou s navrácením pozemků státu při porušení blokačního ustanovení. Pro žalobkyni se však jedná o její historický majetek, jehož ztráta by nebyla v režimu zákona č. 428/2012 Sb. „reparovatelná“, na rozdíl od žalované 1), které bude vrácena kupní cena.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v řešení 1) otázky hmotného práva, „zda zjištěné skutečnosti lze považovat za mimořádné okolnosti prolamující blokační ustanovení §29 zákona o půdě“, a 2) otázky procesního práva, „zda v daném případě odvolací soud řádně vyhodnotil a vyargumentoval všechny skutečnosti vyplývající z provedeného dokazování nebo jinak z řízení, když dle dovolatelky odvolací soud nepostupoval řádně v souladu s §132 o. s. ř. a v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů se s důkazy a skutečnostmi nedostatečně vypořádal, což způsobilo nepřezkoumatelnost rozhodnutí“, které by „měly být dovolacím soudem posouzeny jinak“, a opomenul skutečnosti vyplývající z dokazování.
Dovolatelka k otázce ad 1), kterou podle ní odvolací soud neposoudil správně, s odkazem na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, a ze dne 6. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4560/2018, a v nálezech Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, a ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 2532/17, namítá, že na koupi předmětného pozemku si vzala dvě „úročné“ půjčky ve výši 700.000 Kč, že kupní cena, která jí má být vrácena, nepokryje úroky, jež musí uhradit, že má vztah k půdě, že pochází ze zemědělské rodiny, s níž obhospodařuje 124,4 ha pozemků, z nichž je jen 31,3 ha v jejím vlastnictví, z čehož předmětný pozemek činí 15 %, že jen pozemky v jejím vlastnictví je možné zahrnout do dlouhodobějších strategických zemědělsko-podnikatelských plánů, neboť o pronajaté pozemky může - za situace, kdy pozemků je nedostatek, a je o ně konkurenční boj - kdykoliv přijít, a že musí hradit i za právní služby, avšak odvolací soud nezohlednil všechny tyto ekonomické aspekty. Pokud jde o její vztah k nabytému majetku, pak poukazuje na to, že předmětný pozemek o výměře 4,85 ha je jejím druhým největším, že je pro ni důležitý, neboť jej lze výhodně směnit, což je mezi zemědělci běžná praxe, když se tím tvoří větší celky, a že jí ZD Bohuňovice požádalo, aby mu pozemek nechala v užívání, za což ji umožnilo užívat jiný pozemek. Ztrátu předmětného pozemku tak nelze označit za výrazně menšinovou, jak odvolací soud uvedl, a taktéž nelze dovodit, že by k pozemku neměla vztah, neboť i když jej neobhospodařovala po celou dobu, má pro ni zásadní hodnotu právě v rámci dočasné výměny pozemků. Zjednodušené odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ohledně vlivu pozemku na její podnikání proto považuje za nedostatečné a neztotožňuje se s ním, a rovněž mu vytýká, že ničím nepodepřel úvahu o krátké době obhospodařování pozemku, přestože doba více než jedné dekády je dostatečná „pro kvalifikaci za mimořádnou okolnost“. K povaze nabývacího titulu dovolatelka vyslovila názor, že již on samotný by měl prolamovat blokační ustanovení, neboť „ochrana dobré víry jednotlivce v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, která se v rovině objektivní projevuje jako princip správnosti takového aktu, je podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu“, a zájem na dodržování smlouvy, resp. na ochraně důvěry ve státní instituce, by měl být mimořádný. Dále dovolatelka uvedla, že „v rámci soudního řízení již jednou o pozemek přišla, že po jeho navrácení po ní žalovaná 2) žádala okamžitou (opětovnou) úhradu kupní ceny spolu se splatnými splátkami, proto si vzala úvěr ve výši 700.000 Kč s osmiletou splatností a úrokem 4,9 % ročně, že dalších 188.000 Kč si půjčila od svého otce a zbylou část uhradila z úspor z podnikání, což omezilo její plánované investice a zasáhlo do osobního a rodinného života i finančních plánů za situace, kdy pozemek nemohla užívat, neboť byl vrácen v průběhu pachtovního roku, přesto však z něj „musela platit daně a uhradit státu bezdůvodné obohacení ve výši 49.652 Kč“. V případě, že by o pozemek „opět přišla“, by musela v dané lokalitě hledat jiný srovnatelný pozemek a po státu se domáhat náhrady škody. Naproti tomu žalobkyně nemá k pozemku žádný vztah, je pro ni účetní položkou výrobní hodnoty, nebude na něm sama hospodařit a má tak pro ni zanedbatelný přínos v porovnání s újmou, kterou by dovolatelka utrpěla. Proto má být upřednostněno její základní (vlastnické) právo a naplněna tak obecná idea spravedlnosti.
Pokud pak jde o druhou „otázku“, dovolatelka namítá, že odvolací soud porušil zásadu volného hodnocení důkazů, když opomenul hodnotit skutečnosti vyplývající z dokazování, resp. je hodnotil nedostatečně (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 65/2000), že se náležitě nevypořádal s jejími námitkami uplatněnými v řízení (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1589/07 a sp. zn. III. ÚS 176/96), že odůvodnění jeho rozhodnutí neodpovídá kritériím dle §157 o. s. ř., a napadený rozsudek je tak nepřezkoumatelný (viz rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3500/2019 a sp. zn. 33 Odo 1285/2004). Konkrétně jde o to, že odvolací soud náležitě neodůvodnil závěr o délce užívání pozemku, že ve vztahu k němu se omezil jen na procentní vyjádření jeho plochy, aniž by se zabýval obtížností získání nových pozemků, nadstandardní velikostí pozemku a z ní vyplývajících benefitů, ani vysokým rizikem ztrátovosti pronajatých pozemků, a že do svých úvah opomněl zahrnout další výdaje a povinnosti, ke kterým se dovolatelka musela bez své viny zavázat, aby pozemek získala či „znovuzíslala“, že musí hradit úroky, náklady právního zastoupení, bezdůvodné obohacení státu, že přišla o ušlý zisk a další plánované investice.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu s tím, že dovolatelkou tvrzené skutečnosti nepředstavují nijak mimořádné okolnosti, a navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)
- dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání žalované 1) není podle §237 a §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. pak platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jak Nejvyšší soud v dané věci uvedl již v předchozím zrušujícím rozsudku, dovodila judikatura Ústavního soudu, že ve výjimečných případech, v nichž jsou k tomu dány silné a přesvědčivé důvody, je možno připustit suspenzi účinků blokačního ustanovení §29 zákona o půdě, k níž jsou zapotřebí, vedle dobré víry nabyvatele, i další konkrétní - účastníkem řízení tvrzené - okolnosti mimořádného významu, které odůvodňují poskytnutí ochrany vlastnickému právu nabyvatele (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1403/18, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016). Tyto okolnosti musí být k námitce dobrověrého nabyvatele zkoumány; mohou se vztahovat k povaze nabývacího titulu, k osobě nabyvatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání, velikosti pozemku a jeho tvaru, dopadu pozbytí majetku či do poměrů členů jeho rodiny, apod. nebo může jít o okolnosti původního pozbytí majetku církví (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4694/2017, ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4687/2017, ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, či jeho usnesení ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1403/18). Při střetu dvou základních práv musí obecné soudy nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou dotčena, a poté s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, resp. obecný princip (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10, bod 20, a ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, bod 23.).
Této ustálené rozhodovací praxi se odvolací soud nezpronevěřil. Odvolací soud - jak vidno z odůvodnění jeho rozhodnutí - přihlížel k tvrzeným individuálním okolnostem případu, jež by případně mohly mít za následek prolomení blokačních účinků §29 zákona o půdě, a těmito okolnostmi se při rozhodování zabýval. Ve skutkových poměrech dané věci však - zcela konformně s ustálenou judikaturou - neshledal žalovanou 1) tvrzené okolnosti za natolik specifické a mimořádné, aby odůvodňovaly suspenzi účinků §29 zákona o půdě. Tento závěr (ani dílčí závěry soudu stran dovolatelkou tvrzených okolností mimořádné povahy) však není zjištěným skutečnostem nepřiměřený. Postavení dovolatelky jako soukromě hospodařící podnikatelky v zemědělství, která předmětný pozemek nabyla od státu za účelem rozšíření obhospodařovaných pozemků v dané lokalitě, lze považovat za pravidelnou a nikterak mimořádnou skutečnost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4694/2017, či jeho usnesení ze dne 2. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3692/2019), přičemž způsob zajištění finančních prostředků na jeho koupi byl zcela na jejím uvážení. Nepřiměřené zjištěným skutečnostem pak nejsou ani dílčí závěry odvolacího soudu, dle nichž okolnost mimořádné povahy v daném případě nepředstavuje ani velikost či význam předmětného pozemku, činí-li poměr jeho velikosti k celkovému objemu dovolatelkou vlastněných pozemků 15 %, a poměr k celkovému objemu dalších jí a její rodinou obhospodařovaných pozemků (o rozloze 124,4 ha) činí méně než 5 %, přičemž ani délka doby, po kterou pozemek vlastnila do okamžiku podání žaloby, nepředstavovala (desetiletou) vydržecí dobu. Rovněž tak dovolatelkou uváděný způsob obhospodařování pozemku a její vztah k němu se nejeví jako neobvyklý a výjimečný, nýbrž zcela pravidelný; ostatně sama uvedla, že „dočasná výměna pozemků“ je mezi zemědělci běžná praxe, tedy i tvrzená „strategická hodnota pozemku“ nepředstavuje v kontextu jejího podnikání nikterak mimořádnou okolnost. Skutečnosti, jež by odůvodňovaly závěr, že ztráta tohoto konkrétního pozemku bude mít do poměrů dovolatelky či do poměrů její rodiny zvlášť závažný dopad, tudíž v řízení zjištěny nebyly. Ačkoliv důvěra v souladnost postupu státu (jeho orgánů) zákonem požívá, a to i v rovině ústavněprávní, právní ochrany (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10), ve vztahu k blokačním účinkům §29 zákona o půdě také rozhodovací praxe dovolacího soudu již vyslovila a odůvodnila názor, že princip důvěry jednotlivců v souladnost postupu státu se zákonem bez dalšího není mimořádnou skutečností odůvodňující prolomení blokačních účinků §29 zákona o půdě, čili je bez významu i skutečnost, že k převodu majetku přispělo jednání Fondu jako převodce, či skutečnost, že na základě kupní smlouvy (uzavřené v rozporu se zákonem) byl proveden vklad vlastnického práva k pozemkům do katastru nemovitostí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, a ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 4687/2017). Je nutno též zdůraznit, že zákonodárce vložil do §18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. interpretační pravidlo „in favorem restitutionis“, podle kterého „při aplikaci tohoto zákona musí být šetřen jeho účel, kterým je zmírnění majetkových křivd způsobených registrovaným církvím a náboženským společnostem v rozhodném období“. Toto pravidlo je založeno na právním názoru Ústavního soudu vyjadřovaném již dříve při řešení restitučních otázek (k tomu srov. např. jeho nálezy ze dne 18. 1. 1996, sp. zn. I. ÚS 154/95, a ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, bod 34).
Další námitky žalované 1) v dovolání vztahující se - s odkazem na průběh daného sporu - ke „znovuzaplacení“ kupní ceny, nebyly předmětem dokazování před soudem, neboť je uplatnila až ve vyjádření k odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně (přitom při jednání u tohoto soudu konaném dne 8. 8. 2019 po poučení soudu dle §119a o. s. ř. uvedla, že „nenavrhuje provedení žádných dalších důkazů“); dovolací soud se tudíž jimi zabývat nemohl, byť i k nim se odvolací soud zčásti vyjádřil, ačkoliv žádné dokazování neprováděl, jak z obsahu spisu vyplývá.
V poměrech projednávané věci, při absenci ustálenou judikaturou vyžadovaných mimořádných okolností případu na straně žalované 1), není rozsudek odvolacího soudu rozporný ani s principem proporcionality. Dovolatelka by měla vzít v úvahu, že judikatura restituční nároky dlouhodobě pokládá za nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkoprávních přesunů, když opačný výklad by jednotlivá blokační ustanovení chránící restituenty činil zcela bezcennými (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 374/2007, či ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 720/2009). Nelze rovněž pustit ze zřetele, že újma vzniklá žalované 1) jako smluvnímu nabyvateli pozemku plněním z neplatné smlouvy mezi jejími účastníky je v zásadě reparovatelná (zejména prostřednictvím institutu bezdůvodného obohacení - k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1716/2019), zatímco nevydání předmětného pozemku (jenž má se zřetelem ke své rozloze a využitelnosti k zemědělskému obhospodařování nesporný ekonomický význam) oprávněné osobě v režimu zákona č. 428/2012 Sb. by nebylo možno jakkoliv kompenzovat (jestliže mezi hodnotou konkrétní věci vydávané formou naturální restituce a vyplacenou finanční náhradou neexistuje právní vztah, pročež případný neúspěch oprávněné osoby při uplatňování nároků na vydání věci zůstává bez vlivu na objem finanční náhrady dle §15 zákona č. 428/2012 Sb., a oprávněné osobě nelze poskytnout ani náhradní pozemek). Nelze rovněž vyloučit (a v řízení nic takového ani nevyšlo najevo), že by snad v nově vzniklých vlastnických poměrech nemohla žalovaná 1) např. na základě pachtu předmětný pozemek zemědělsky obhospodařovat. Tedy i z tohoto pohledu odvolacím soudem přijatý závěr, že v daném případě jest konstatovat prioritu majetkového zájmu oprávněné osoby před zájmy žalované 1) jakožto nabyvatele předmětného pozemku, není nijak nepřiměřený.
Předpoklady přípustnosti dovolání k otázce ad 1) v posuzované věci ve smyslu §237 o. s. ř. tudíž naplněny nebyly, neboť ji odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i Ústavního soudu), a nejsou dány důvody k tomu, aby tato dovolacím soudem již vyřešená právní otázka byla posouzena jinak.
K námitkám dovolatelky vztahujícím se k „otázce“ ad 2), pokud zpochybňuje správnost hodnocení důkazů, pak dovolací soud poukazuje na jeho ustálenou rozhodovací praxi, podle níž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Námitkou, že odvolací soud v řízení pominul rozhodné skutečnosti (které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo), dovolatelka neuplatňuje z obsahového hlediska dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř., a jíž tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nelze (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 662/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 74/2005, a dále srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, podle nějž bylo možno tento dovolací důvod, spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, uplatnit, ovšem jen v případě přípustného dovolání). Závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, se vztahují taktéž k dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000, dle nějž platilo, že „dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování“. Tento dovolací důvod však dovolatelka dle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, k dispozici nemá (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu dále, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, jde o námitku, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jíž se však dovolací soud nemohl zabývat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2248/2016, ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1526/2018, a ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2611/2017). Dovolatelka touto námitkou totiž uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod, neboť případné vady řízení nejsou již od 1. 1. 2013 samostatným dovolacím důvodem, a k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Mimo to je třeba podotknout, že tvrzenou nepřezkoumatelností rozhodnutí odvolacího soudu evidentně netrpí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů je přípustnost dovolání výslovně vyloučena [srov. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusejí být odůvodněny (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu