ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.2497.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2497/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu , IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, proti žalovanému A. H. , P., zastoupenému JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou , IČ 004 08 026, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, o zrušení usnesení o schválení smíru , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 3/2011, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2015, č. j. 25 Co 128/2015-339, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Purkyta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalovaným a vedlejším účastníkem na straně žalobkyně nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 5. 4. 2013, č. j. 15 C 3/2011-122, zamítl žalobu na zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 10. 2010, č. j. 34 C 370/2008-181, jímž byl schválen smír mezi Pozemkovým fondem České republiky a žalovaným (výrok I.), přičemž rozhodl i o nákladech řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 9. 2013, č. j. 25 Co 337/2013-152, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc danému soudu vrátil k dalšímu řízení, neboť obvodní soud po účinnosti zákona č. 503/2012 Sb. opomněl rozhodnout o procesním nástupnictví po Pozemkovém fondu České republiky, jenž byl ke dni 1. 1. 2013 zrušen.
Obvodní soud pro Prahu 9 (poté, co usnesením ze dne 14. 10. 2013, č. j. 15 C 3/2011-157, vyslovil, že v řízení bude na straně žalující nadále pokračováno s Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem) rozsudkem ze dne 14. 1. 2015, č. j. 15 C 3/2011-274, shora označené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 zrušil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Řečeným usnesením byl schválen soudní smír, v jehož rámci Pozemkový fond České republiky souhlasil s převodem vyjmenovaných pozemků v katastrálních územích K., H. a S. na A. H. Soud ovšem v aktuálním sporu zjistil, že tyto pozemky tvořily historický majetek církevní právnické osoby, pročež naznačeným převodem došlo k porušení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“), a smlouvu tvořící obsah předmětného soudního smíru je tak nutno posoudit jako absolutně neplatnou ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Tento závěr nemohou zvrátit ani poukazy na dobrou víru žalovaného, jež shora uvedený deficit platnosti soudního smíru není s to zhojit. Při zvažování relativního právního postavení obou účastníků nelze přehlédnout, že zatímco pro žalovaného představují dotčené pozemky pouhé náhradní plnění, z hlediska vedlejšího účastníka se jedná o historický majetek, přičemž po přijetí zákona č. 428/2012 Sb. již Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou nedisponuje pouhým legitimním očekáváním obnovy svého majetku, ale zcela konkrétním restitučním nárokem.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 8. 2015, č. j. 25 Co 128/2015-339, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. k odvolání žalovaného změnil tak, že žalobu na neplatnost smíru v rozsahu týkajícím se pozemků parc. č. 1092 a parc. č. 1093 v katastrálním území K. zamítl, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že předmětné pozemky v katastrálních územích H. a S. byly ke dni vydání usnesení o schválení smíru majetkem podléhajícím blokaci dle §29 zákona o půdě, řečený smír je proto v dané části v rozporu s hmotným právem, z kteréhož hlediska je nerozhodná vědomost či nevědomost účastníků o účincích blokačního ustanovení. Odvolání shledal městský soud důvodným jen potud, že pokládal za možné oddělit ve smyslu §41 obč. zák. část dohody vtělené do soudního smíru týkající se nemovitostí zatížených blokací od jejího ostatního obsahu, jenž se vztahoval k pozemkům v katastrálním území K., které blokovány nebyly. V rozsahu, v němž zpochybněné usnesení řešilo převod pozemků, s nimiž Pozemkový fond České republiky směl disponovat, bylo proto namístě žalobu zamítnout.
Tento rozsudek (konkrétně měnící část jeho výroku I.) napadla žalobkyně dovoláním, v němž uvádí, že dané rozhodnutí závisí na právní otázce, která by Nejvyšším soudem měla být řešena jinak. V dalším textu dovolání pak toliko namítá, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 10. 2010 bylo třeba zrušit v celém rozsahu, poněvadž podle jejího názoru nelze oddělit část dohody tvořící soudní smír, jež se týká nemovitostí v katastrálním území K., od jejího zbývajícího obsahu. Navrhuje tedy Nejvyššímu soudu, aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc danému soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření upozornil, že předmětné dovolání postrádá náležité vymezení předpokladů své přípustnosti, a dále polemizoval s názorem o nezbytnosti zrušení usnesení o schválení smíru v celém rozsahu.
Rovněž žalovaný brojí proti rozsudku Městského soudu v Praze dovoláním (a to v potvrzující části jeho výroku I. a ve výroku II.), jehož přípustnost opírá o tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázkách, které dovolací soud dosud neřešil, respektive při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Dovolatel má za to, že v projednávané kauze bylo právo aplikováno zcela mechanicky a nebyla poskytnuta náležitá ochrana jeho důvěře ve správnost aktů veřejné moci, potažmo dobré víře, již založily postup Pozemkového fondu, který svobodně projevil vůli převést na žalovaného sporné pozemky, schválení dohody o převodu nezávislým soudem a konečně zápis vlastnického práva nabyvatele do katastru nemovitostí katastrálním úřadem. Dle dovolatele význam dobré víry v daném kontextu zvyšuje zvláštní postavení Pozemkového fondu České republiky jakožto veřejné instituce podléhající dohledu státu. Projev vůle subjektu tohoto typu začleněný do schváleného soudního smíru nelze ex post revokovat formalistickou aplikací občanského soudního řádu. Žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1277/2013, v němž byl obdobný spor mezi ním a žalobkyní posouzen zcela odlišně a v rámci něhož bylo konstatováno, že nahrazuje-li soudní rozhodnutí projev vůle procesní strany dle §161 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nelze mimo řízení o zákonem předvídaných opravných prostředcích proti onomu aktu dospět k závěru o neplatnosti takto založeného právního úkonu. Kromě již předestřeného je třeba vzít na zřetel také fakt, že Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 2166/10 připustil prolomení blokačních účinků §29 zákona o půdě, je-li to odůvodněno okolnostmi případu, tak jako v řešené kauze. Předmětem výtek žalovaného se stala rovněž skutečnost, že soud prvního stupně ve svém prvním rozsudku v dané věci projednávanou žalobu zamítl, po kasačním zásahu odvolacího soudu pak svůj náhled přehodnotil a žalobě vyhověl, aniž by tento svůj postup náležitě odůvodnil. Svou dovolací argumentaci uzavírá dovolatel myšlenkou, že účelem majetkového vyrovnání s církvemi není působení nových majetkových křivd, a upozorňuje na fakt, že se s ohledem na liknavost a libovůli žalobkyně sám dlouhodobě není schopen domoci uspokojení svého restitučního nároku dle zákona o půdě. Z těchto důvodů navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu v rozsahu dotčeném jeho dovoláním, jakož i korespondujících částí rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Své dovolání žalovaný po uplynutí dovolací lhůty doplnil podáními, v nichž odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 247/14, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2669/2015 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, jež pokládal za relevantní pro projednávaný případ.
K tomuto dovolání podala vyjádření žalobkyně, která Nejvyššímu soudu navrhla, aby napadený rozsudek v žalovaným rozporované části výroku I. a ve výroku II. potvrdil.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a náležitě zastoupenými, respektive jednajícími podle §241 odst. 1 a 2 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Vymezení předpokladů přípustnosti je tedy obligatorní náležitostí dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2315/2014, ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2097/2015, respektive ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3535/2016) a současně nezbytnou podmínkou jeho projednatelnosti (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3105/2015, ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4856/2015, či ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1309/2016). Má-li dovolatel za to, že dovolání je přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., neboť Nejvyšším soudem již vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1798/2013, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3802/2015). Pro úplnost se sluší dodat, že žádost, aby Nejvyšší soud určitou právní otázku, na níž spočívá napadené rozhodnutí, vyřešil „jinak“ než odvolací soud, významově neodpovídá žádnému z kritérií předvídaných §237 o. s. ř. (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4055/2014, ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4174/2015, a ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4397/2015).
Se zřetelem k uvedeným tezím nezbývá než uzavřít, že řádné vymezení předpokladů přípustnosti v dovolání žalobkyně zcela absentuje, pročež dané podání trpí vadami, jež brání jeho projednání, a Nejvyšší soud tak byl nucen přikročit k jeho odmítnutí dle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř.
Dovolání žalovaného pak splňuje zákonem stanovené náležitosti, právní otázky v něm předestřené však přípustnost tohoto opravného prostředku v souladu s §237 o. s. ř. nezakládají.
Judikatura vrcholných soudů již v minulosti opakovaně zdůraznila, že smysl §29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, spočíval především v ochraně původního majetku církví před dispozicemi potenciálně ohrožujícími dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava těchto příkoří provedena (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, či ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 777/2012, a zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25). Naplnění tohoto účelu přitom vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností, a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (viz např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 165, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 257/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 703/2014).
Ačkoli se v rozhodovací praxi Ústavního soudu vyskytl ojedinělý případ, v jehož rámci bylo připuštěno výjimečné prolomení omezení dispozic založeného §29 zákona o půdě (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10), v intencích výše odkazované judikatury, jež akcentuje význam tohoto ustanovení jakožto nástroje zajištění „materiálního podkladu“ pro naturální restituci historického majetku církví (srovnej opět především nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38), je namístě konstatovat, že má-li být nakládání s věcmi podléhajícími §29 zákona o půdě posouzeno jako platné, musí tento závěr odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny. Výjimečné suspendování blokačních účinků odkazovaného ustanovení pak nemůže odůvodnit fakt, že se na protizákonném nakládání s historickým majetkem církví podílely subjekty veřejnoprávní povahy, jako byl například Pozemkový fond České republiky, ani skutečnost, že katastrální úřad na základě smluv odporujících svým obsahem blokaci zakotvené v zákoně o půdě uskutečnil zápis vlastnictví nabyvatelů ke sporným pozemkům do katastru nemovitostí, neboť přijetí teze, dle níž naznačené okolnosti postačují k prolomení rozebíraného dispozičního omezení, by §29 zákona o půdě zbavovalo takřka jakýchkoli účinků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015). Toto pojetí přitom odpovídá rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž je třeba restituční nároky pokládat za nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkoprávních přesunů, jelikož opačná interpretace by jednotlivá blokační ustanovení chránící restituenty činila bezcennými (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS 515/2000, ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09). S popsanými východisky je právní posouzení přezkoumávané věci soudy nižších stupňů zjevně souladné.
Upozorňuje-li dovolatel na skutečnost, že sporné pozemky na něj Pozemkový fond České republiky zamýšlel převést jako náhradní plnění poskytované oprávněné osobě dle zákona o půdě, je třeba zdůraznit, že i tímto aspektem se již Nejvyšší soud zabýval ve výše citovaném usnesení sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, v němž neshledal nepřiléhavou úvahu soudů nižších instancí, v souladu s níž je při střetu zájmu církevní právnické osoby na obnovení vlastnického práva k nemovitostem tvořícím její historický majetek na straně jedné a právního postavení restituenta, jemuž byly tytéž objekty poskytnuty coby náhradní (a tedy nutně do určité míry zaměnitelné) plnění na straně druhé, v principu namístě upřednostnit postavení původního vlastníka. Aplikovatelnost předestřeného názoru v kontextu projednávaného případu nemůže ohrozit ani tvrzení, že Pozemkový fond České republiky před tím, než s dotčeným převodem pozemků na žalovaného souhlasil, řadu let přistupoval k uspokojování nároků oprávněných osob dle zákona o půdě liknavě a nedůsledně, neboť tato potenciální protiprávnost v počínání zmíněného subjektu neumožňuje pokládat za zhojenou druhou nezákonnost v jeho jednání spočívající v prokazatelném porušení §29 zákona o půdě. Oproti mínění žalovaného výše shrnuté závěry podle názoru dovolacího soudu nepředstavují projev mechanické, bezmyšlenkovité aplikace práva, nýbrž snahu o dosažení řešení konformního s jednotlivými právními normami i obecnou ideou spravedlnosti v situaci, v níž není možné plně zachovat právní postavení všech dotčených subjektů, nýbrž je nutno dát průchod zájmům jednoho z nich.
Důvod k revizi shora popsaných úvah či popření jejich relevance pro posuzovaný spor nespatřuje Nejvyšší soud ani ve skutečnosti, že dohoda, na jejímž základě měl žalovaný nabýt sporné pozemky, byla vtělena do soudního smíru schváleného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 10. 2010. Zákonodárce předvídá eventualitu, že hmotněprávní ujednání, jež tvoří podklad soudního smíru (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4406/2009, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1962/2013), bude stíhat neplatnost například pro rozpor s kogentními ustanoveními zákona (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2604/2003, či ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2953/2004), a za tím účelem vybavuje účastníky zvláštním procesním nástrojem plnícím funkci mimořádného opravného prostředku [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 1703/08, a ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3176/08, dále srovnej též Drápal, L. In: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář . Praha: C. H. Beck, 2009. s. 645, či Dvořák, B. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Praktický komentář . Praha: Wolters Kluwer, 2016. s. 409], jímž mohou usnesení o schválení smíru v průběhu časově omezeného období zpochybnit. Při rozhodování o žalobě na neplatnost soudního smíru tak logicky nelze jako argument pro zamítnutí předmětného návrhu použít skutečnost, že soudní smír má zakládat oprávněnou důvěru dotčených subjektů v souladnost s právními předpisy, jelikož akceptování této myšlenky by vedlo k závěru, že schválený soudní smír účinně rozporovat nelze, tedy ke zjevné kontradikci s právní úpravou obsaženou v §99 odst. 3 o. s. ř.
Kauza, v níž byl vydán rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013, na nějž se žalovaný odvolává, se od projednávané pře v podstatných rysech liší. Ve zmíněném judikátu se dovolací soud vyjadřoval k případu, v němž byl soudním rozhodnutím pravomocně nahrazen souhlas České republiky s převodem určitých nemovitostí na žalovaného, a stát následně podal nový návrh, jehož prostřednictvím usiloval o určení svého trvajícího vlastnického práva k převáděnému majetku s poukazem na fakt, že se jednalo o věci historicky náležející církvi. Za nastíněných okolností pokládal Nejvyšší soud za nezbytné akcentovat nemožnost revize výstupů pravomocně skončené věci mimo řízení o zákonem předvídaných opravných prostředcích. Skutkový stav v nynějším sporu je naproti tomu takový, že povinnost převést předmětné pozemky do vlastnictví žalovaného vyplývala pro Českou republiku z dohody tvořící obsah soudního smíru, přičemž žalobkyně, jež má za to, že i zde dispozicím se vzpomínanými objekty bránil §29 zákona o půdě, usiluje o zvrácení popsaného právního stavu řádným uplatněním žaloby na neplatnost smíru předvídané §99 odst. 3 o. s. ř., tj. procesního prostředku právě k tomuto cíli destinovaného.
Důvodnost nelze zcela upřít dovolatelově námitce, že soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 14. 1. 2015, č. j. 15 C 3/2011-274, vyhodnotil stěžejní otázku platnosti převodu předmětných pozemků na žalovaného diametrálně odlišně od předchozího rozsudku ze dne 5. 4. 2013, č. j. 15 C 3/2011-122 (jenž byl městským soudem zrušen z čistě procesních důvodů a bez náznaku korekce v něm obsažených úvah o podstatě řešené kauzy), aniž by patřičně osvětlil, čemu lze tento názorový posun přičíst na vrub. Je třeba připustit, že naznačený postup oslabuje přesvědčivost výsledného rozhodnutí ve věci a obtížně se srovnává s principem předvídatelnosti soudního rozhodování (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 83/03, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3983/2015), avšak vzhledem k tomu, že jsou právní názory obsažené v rozsudku soudu první instance ze dne 14. 1. 2015 konformní s judikaturou dovolacího soudu (zatímco opačně koncipované úvahy rozvinuté v rozhodnutí ze dne 5. 4. 2013 by v dovolacím přezkumu neobstály), neohrožuje popsané pochybení věcnou správnost výsledného posouzení merita sporu.
Ač podle ustáleného výkladu §241b odst. 3 a §242 odst. 4 o. s. ř. nemohl Nejvyšší soud přihlížet k dovolacím námitkám uplatněným po uplynutí dovolací lhůty (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5350/2014, ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 85/2014, a ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 730/2014), v zájmu přesvědčivosti svého rozhodnutí pokládá za vhodné stručně doplnit, že ani s judikaturou, kterou dovolatel citoval ve svých doplňujících podáních, právní názory odvolacího soudu nejsou v rozporu. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, se zabýval otázkou dopadu §29 zákona o půdě na přechod vlastnického práva z majetku státu do vlastnictví krajů na základě zvláštního zákonného ustanovení, zatímco v řešeném sporu se jednalo o převod pozemků ze státu na žalovaného smlouvou, nehledě na to, že byl příslušný projev vůle vtělen do soudního smíru schváleného usnesením soudu (což se ostatně zřetelně podává z textu výrokové části předmětného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 10. 2010, v níž se taktéž hovoří o převodu pozemků). Závěry vyslovené v posledně uvedeném judikátu tak nejsou do přezkoumávaného sporu přenositelné. V usnesení ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, Nejvyšší soud vyložil, že k nabytí vlastnického práva na základě usnesení o schválení smíru, v rámci něhož Pozemkový fond České republiky souhlasil s převodem specifikované nemovitosti coby náhradního pozemku ve smyslu zákona o půdě na oprávněnou osobu, docházelo již dnem určeným v uvedeném rozhodnutí soudu, respektive dnem jeho právní moci, pročež se do katastru nemovitostí dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 zapisovalo záznamem. Ani v usnesení sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, ani v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, na nějž myšlenkově navazuje, však nebyla vyslovena teze, že by soudy při rozhodování o žalobě, jíž se žalobce domáhá, aby byla žalovanému uložena povinnost převést na něj určitý pozemek coby náhradní plnění dle zákona o půdě, či při schvalování smíru mezi stranami v takovémto řízení byly zbaveny povinnosti respektovat blokační režim založený §29 zákona o půdě a že by usnesení o schválení smíru, v jehož rámci se Pozemkový fond České republiky zavázal k převodu určitých pozemků, nemohlo být dodatečně zpochybněno námitkou, že se tato dispozice příčí zákazu zakotvenému v odkazovaném ustanovení. Konečně nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 247/14, řeší problematiku významu dobré víry při nabývání nemovitostí od neoprávněné osoby zapsané coby jejich vlastník v katastru nemovitostí. V projednávané věci však nebyl na straně převodce dán nedostatek vlastnického práva, jejž by bylo nutné překlenovat poukazem na důvěru nabyvatele ve správnost údajů ve veřejné evidenci. Neplatnost soudního smíru zde způsobil jeho rozpor se zákonným pravidlem, jež z legitimních důvodů zakazovalo nakládání s předmětnými pozemky. K prolomení naznačených blokačních účinků pak (jak již bylo nastíněno shora) sama dobrá víra subjektu, na nějž měly být sporné nemovitosti převedeny, nepostačuje.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. jako nepřípustné odmítl též dovolání žalovaného.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §9 odst. 1 a §7 bodu 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání žalobkyně) 1.500 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.178 Kč. Žalobkyně v dovolacím řízení nebyla zastoupena advokátem a kompenzaci hotových výdajů nepožadovala, pročež jí náhrada nákladů vynaložených na vyjádření k dovolání žalovaného nebyla přiznána. Vedlejšímu účastníku pak v této fázi řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 11. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu