ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1277.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1277/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Pozemkového fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 45797072, zastoupeného JUDr. Petrou Buzkovou, advokátkou společnosti Vyroubal & Krajhanzl & Školout, advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, proti žalovaným 1) P-Holding, s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Na Příkopě 22, identifikační číslo osoby 24715484, zastoupené Mgr. Jiřím Šafkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Pod Hybšmankou 2339/19, a 2) A. H. , zastoupenému JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 18/25, o určení vlastnictví a určení neplatnosti zástavní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 92/2011, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/1111a, identifikační číslo osoby 01312774, zastoupeného JUDr. Petrou Buzkovou, advokátkou shora cit. advokátní kanceláře, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2012, č. j. 51 Co 368/2012-140, takto:
I. V řízení bude pokračováno na žalující straně s Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 01312774.
II. Dovolání žalobkyně proti té části rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2012, č. j. 51 Co 368/2012-140, kterým byl ve výroku II. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. února 2012, č. j. 60 C 92/2011-101, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva, která byla uzavřena dne 23. února 2011 mezi žalovanými a jež se týkala zástavního práva k pozemku p. č. 2587 v k. ú. K., se odmítá ; jinak se ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2012, č. j. 51 Co 368/2012-140, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. února 2012, č. j. 60 C 92/2011-101, v jeho výrocích I. a III. zrušuje.
III. Zrušuje se rovněž rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. února 2012, č. j. 60 C 92/2011-101, v jeho výrocích I., III., a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, Štefánikova 18/25.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. února 2012, č. j. 60 C 92/2011-101, zamítl žalobu „V té části, kde se žalobce domáhal, aby soud určil, že vlastníkem pozemku, zapsaného na listu vlastnictví, vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, pro katastrální území H., v obci P. a pozemku, zapsaného na listu vlastnictví, vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, pro katastrální území K., v obci P., je Česká republika a pozemky jsou ve správě Pozemkového fondu České republiky“ (dále též „předmětné pozemky“) (výrok I.). Rovněž zamítl žalobu, kterou se „žalobce domáhal, aby soud určil, že smlouva o zřízení zástavního práva uzavřená mezi žalovaným č. 1 a žalovaným č. 2 ze dne 23. 2. 2011, kterou bylo zřízeno zástavní právo k pozemku, zapsaného na listu vlastnictví, vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, pro katastrální území K., v obci P., je neplatná“ (výrok II) a navazujícími výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
U žaloby o určení neplatnosti shora označené zástavní smlouvy soud prvního stupně neshledal existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., když odkázal na právní závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 1121/2011). V případě žaloby o určení vlastnictví k předmětným pozemkům konstatoval, že „žalovaný č. 2 se stal vlastníkem předmětných pozemků na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 5. 2010, č. j. 14 C 229/2008-156, ve spojení se zápisem do katastru nemovitostí, který byl na základě tohoto soudního rozhodnutí proveden, a žalovaný č. 1 se stal vlastníkem předmětných pozemků na základě kupních smluv uzavřených se žalovaným č. 2 dne 7. 10. 2010 ve znění dodatků ze dne 2. 12. 2010. V řízení bylo rovněž prokázáno, že předmětné pozemky byly historickým majetkem církve a po 25. 2. 1948 přešly do vlastnictví státu. S ohledem na to, že se jednalo o historický majetek církve, došlo shora citovaným rozsudkem k porušení tzv. blokačního ustanovení §29 zákona o půdě. Soud se zabýval otázkou, zda porušení ust. §29 zákona o půdě soudním rozhodnutím má za následek neplatnost smluv o převodu předmětných pozemků ze žalovaného č. 2 na žalovaného č. 1. V dané věci dospěl k závěru, že žalovaný č. 1 nabyl vlastnické právo od žalovaného č. 2 v dobré víře a z daného důvodu vlastnické právo žalovaného č. 1 požívá ochrany, kdy dobrá víra je korektiv pro občanské právo platný….Žalovaný č. 1 nenese žádný díl odpovědnosti za porušení §29 zákona o půdě, k němuž došlo shora citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 14 C 229/2008-156.“
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. listopadu 2012, č. j. 51 Co 368/2012-140, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že pozemek p. č. 1372 je nově veden pod parcelou číslo 1372/1, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s právním posouzením věci soudem prvního stupně, a to jak v otázce absence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení stran neplatnosti předmětné zástavní smlouvy, tak i v řešení otázky neplatnosti převodní smlouvy a posouzení dobré víry žalované 1). Odvolací soud dále vyložil, že „Je si vědom odlišností v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR (např. usnesení ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2010/2011) a Ústavního soudu ČR (nálezy ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/2010 a ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/2010), ovšem za stěžejní pro řešení této věci považuje závěr vyplývající z posledně uvedeného nálezu, který se zabývá skutkově téměř shodnou problematikou, tj. s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem případu rozhodnout tak, aby při střetu dvou základních práv (vlastnické právo prvého žalovaného a vlastnické právo státu k pozemkům dotčeným blokačním paragrafem, resp. legitimní očekávání církve) bylo z obou práv zachováno co nejvíce a není-li to možné, pak dát přednost tomuto základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, resp. obecný přirozenoprávní princip.“
Proti tomuto rozsudku podala (a to do obou meritorních výroků rozsudku odvolacího soudu) dovolání již Česká republika – Státní pozemkový úřad (dále již „dovolatelka“), který byl v mezidobí zřízen zákonem a vstoupil do práv zákonem č. 503/2012 Sb. zrušeného původního žalobce. Dovolatelka přípustnost dovolání dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., který v dovolání podrobně vymezuje. Má za to, že předmětné pozemky jsou nadále vlastnictvím České republiky, neboť k převodu těchto pozemků nemohlo nikdy platně dojít, poněvadž jsou dotčeny historickým vlastnictvím církve, a to konkrétně pozemek p. č. 2587 v k. ú. Kyje pro záduší kostela sv. Bartoloměje v K., a pozemek v k. ú. H. pro řád Křížovníků s červenou hvězdou. Soud ve věci sp. zn. 14 C 229/2008 v zásadě určil uzavření smlouvy, která je v části týkající se předmětných pozemků neplatná ve smyslu §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Dovolatelka na podporu své právní argumentace odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a vytýká odvolacímu soudu (oběma soudům), že při svém rozhodování nepřihlédl(y) k žalobní argumentaci, že uvedené pozemky nejsou podle §11a zákona o půdě „převoduschopné, a tudíž vůbec nemohlo platně dojít k převodu na pana Háku, tj. žalovaného č. 2 a dále ze stejného důvodu následně na žalovaného č. 1.“ Nesouhlasí ani s právním názorem soudů o nabytí vlastnického práva žalovanou 1) v dobré víře, neboť „skutkový stav si žalovaný č. 1 mohl před uzavřením smlouvy se žalovaným č. 2 ověřit z veřejně přístupného archivu pozemkových knih ve smyslu zásady (, že) každá má dbát svých práv.“ Dovolatelka rovněž polemizuje s právním názorem odvolacího soudu stran absence jejího naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti předmětné zástavní smlouvy, „neboť nelze dosáhnout jejího výmazu z Katastru nemovitostí jiným způsobem.“ Za otázky zásadního právního významu pak považuje:
„- zda soudní rozhodnutí může založit právo, které je v rozporu s kogentní právní normou a tedy zhojit absolutní neplatnost právního úkonu;
- zda restituční nárok jedné oprávněné osoby může mít přednost před restitučním nárokem jiné osoby, resp. církve (církev dosud navíc neměla možnost nárok uplatnit);
- zda lze vykonat rozhodnutí, jehož obsah je v rozporu se zákonem;
- zda je možné soudním rozhodnutím prolomit blokační ustanovení zákona o půdě, a to navíc v době, kdy nebyla vyřešena otázka církevních restitucí, a tedy nárok oprávněné osoby ani nemohl být uspokojen;
- zda je možné považovat omyl o platnosti právního úkonu, který je v rozporu s §29 zákona o půdě…za omluvitelný (zejména ve světle rozhodnutí Ústavního soudu Pl. 9/07) a zda takový omyl může založit dobrou víru na straně žalovaných;
- zda soudní rozhodnutí může zasahovat do zákonodárné moci tak, že soud nebude ustanovení zákona aplikovat.“
Dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V doplnění dovolání dovolatelka na podporu své argumentace odkazuje na další judikaturu, především na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2013, č. j. 28 Cdo 257/2013-680, ve kterém dovolací soud mj. vyložil, že neaplikováním §29 zákona č. 229/1991 Sb. na daný případ tak došlo k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním dovolatele, mohlo spočívat na nesprávném právním posouzení věci; proto dovolací soud přikročil svým rozsudkem ke zrušení výroku rozsudku odvolacího soudu a dále (rozhodnutí) soudu prvního stupně.
Žalovaná 1) v písemném vyjádření k dovolání odmítá (ve stručnosti shrnuto) uplatněnou dovolací argumentaci a zdůrazňuje, že není v právním státě přípustné, aby nabyvatel, který pozemky prokazatelně nabyl v dobré víře, byl de facto sankcionován za to, že důvěřoval rozhodnutím orgánů státu a že další orgán státu (žalobkyně) neuvedl skutečnosti, které mohl a měl znát, pokud by řádně plnil své povinnosti. Ve vztahu k rozhodnutí ve věci sp. zn. 14 C 229/2008 u téhož soudu pak odkazuje na §159a odst. 1 a 4 o. s. ř. s tím, že uvedený rozsudek je i pro žalobkyni závazný. Žalovaná 1) navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudkem zamítl dovolání dovolatelky a přiznal žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení.
Úvodem Nejvyšší soud (dále též „dovolací soud“) předesílá, že vzhledem k době vydání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále již „o. s. ř.“), avšak již ve světle novelizovaného §237 o. s. ř. [§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. byl sice zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. prosince 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz , kdežto v případě rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou tato rozhodnutí veřejnosti k dispozici zase na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ) zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné; poněvadž v této věci dovolatelka podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu dne 8. února 2013, nezbylo dovolacímu soudu – s ohledem na judikované závěry Ústavním soudem, především však s ohledem na nové znění §237 o. s. ř. – než při posuzování přípustnosti dovolání dovolatelky vycházet ze stávajícího ustanovení §237 o. s. ř.].
Protože v průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. ledna 2013 Pozemkový fond České republiky zákonem č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, zrušen (§23) a do jeho práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních řízení, jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto práv a povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový úřad (§22 odst. 1), Nejvyšší soud podle §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude pokračováno na žalující straně s Českou republikou – Stáním pozemkovým úřadem.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání dovolatelky proti té části rozsudku odvolacího soudu, kterým byl ve výroku II. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva, která byla uzavřena dne 23. února 2011 mezi žalovanými a jež se týkala zástavního práva k pozemku v k. ú. K., není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť v tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 68/2001, ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 2/2004, nebo příp. ze dne 19. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 1121/2011). Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání dovolatelky podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V návaznosti na to dovolací soud ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) rozhodl o náhradě nákladů řízení ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání dovolatelky bylo odmítnuto a žalovanému 2), zastoupenému v dovolacím řízení advokátem, jenž se k podanému dovolání písemně vyjádřil, vznikly (účelně vynaložené) náklady řízení.
Vzhledem k tomu, že v důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, došlo, a to s účinností od 7. května 2013 (kdy byl tento nález publikován ve Sbírce zákonů pod číslem 116/1993 Sb., v částce 52), ke zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, je nezbytné s účinností od 7. května 2013 při rozhodování o náhradě nákladů občanského soudního řízení aplikovat vyhlášku č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, neboť její použití ve smyslu §151 odst. 2, věty první za středníkem, o. s. ř., odůvodňují okolnosti případu. Za tyto okolnosti lze považovat to, že vyhláška č. 484/2000 Sb. byla Ústavním soudem zrušena a de lege lata zde (prozatím) neexistuje žádný jiný právní předpis, kterým by byly stanoveny paušální sazby pro řízení v jednom stupni, a dále, že soudy jsou ve smyslu §151 odst. 1 o. s. ř. povinny rozhodnout o povinnosti k náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení končí, kdy podle §137 odst. 2 o. s. ř. druhem nákladů řízení je i odměna za zastupování advokátem nebo notářem v rozsahu jejich oprávněné stanoveného zvláštními právními předpisy.
V tomto případě (vzhledem k zastoupení žalovaného 2/ advokátem) účelně vynaložené náklady žalovaného 2) sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k dovolání), podle §11 odst. 1 písm. k), odst. 3, a to z tarifní odměny ve smyslu §7 bod 5, §8 odst. 1, §9 odst. 3, §12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 2.500,- Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle §13 odst. 3 cit. advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, to vše s připočtením částky představující 21 % DPH ve výši 588,- Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.388,- Kč.
Poté Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě, dospěl k závěru, že v další části dovolání dovolatelky je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu.
Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v §157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy, který představuje součást práva na spravedlivý proces.
Pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své úvahy (nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03).
V odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku musí soud při právním posouzení věci poukázat na konkrétní právní předpis, ze kterého právní posouzení dovozuje. Pokud soud nedostojí této zásadě, dochází k nepřezkoumatelnosti předmětného rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99). Přitom zákonem (v již zmíněném §157 odst. 2 o. s. ř.) vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku stran právního posouzení věci nemohou spočívat v pouhém odkazu (výčtu) právních předpisů či příslušných pravidel chování, jichž bylo soudem v rozsouzené věci užito, ale je nezbytné také v důvodech rozhodnutí vyložit právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakých důvodů byla na zjištěný skutkový stav použita, a to včetně případné (blíže specifikované) relevantní judikatury obecných soudů či příslušného nálezu Ústavního soudu, jenž byl zaujat ve skutkově obdobné věci a je třeba jej reflektovat s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy.
S připomenutím výše uvedených hledisek Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, vyložil a odůvodnil právní názor, že jde o nepřezkoumatelný (a v poměrech dovolacího řízení o) rozsudek (který je zatížen jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), jestliže soud v odůvodnění jeho písemného vyhotovení – v rámci právního posouzení věci – učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito.
K tomu lze dodat, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jež podle zákona není nepřípustné ve smyslu §238 a násl. o s. ř. a směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, v jehož odůvodnění absentuje (shora popsané) právní posouzení věci, příp. obsahuje pouhý odkaz na právní názor obsažený v přísl. rozhodnutí Ústavního soudu, zakládá vždy jeho přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř., neboť dovolacímu soudu je upřena možnost posouzení, na základě jaké právně kvalifikační úvahy byla odvolacím soudem vyřešena otázka hmotného nebo procesního práva; v takovém případě dovolacímu soudu zpravidla nezbývá, než přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí. Takový závěr lze učinit i v tomto případě, neboť odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v odůvodnění svého rozsudku nezprostředkoval žádnou právně kvalifikační úvahu, z níž by bylo zřejmé – kromě učiněného odkazu na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka – v důsledku aplikace jaké příslušné právní normy občanského zákoníku či jiného právního předpisu, mimo dosud zákonem předvídané způsoby nabytí věci od nevlastníka (např. v důsledku vydržení), přistoupil k závěru, že žalovaná 1) je vlastnicí předmětných pozemků. Odvolací soud takové normativní ustanovení v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl (neaplikoval), dovolacímu soudu takové ustanovení známo není, přičemž ani ze stávající judikatury Ústavního soudu se nepodává, že by ve skutkově obdobných věcech měly obecné soudy přistoupit k přímé aplikaci Ústavním soudem označeného ustanovení příslušného ústavně právního předpisu. Bude tudíž na odvolacím soudu, aby v rámci své aplikační úvahy výše uvedené judikatorní souvislosti zohlednil při meritorním rozsouzení věci.
Z vyloženého důvodu Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §243e odst. 1 o. s. ř. ve shora uvedeném rozsahu zrušil. Jelikož důvody zrušení rozsudku odvolacího soudu platí i na rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud z téhož důvodu dle §243e odst. 2, věty druhé, o. s. ř. zrušil v uvedeném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g, věta druhá, o. s. ř.).
Dospěl-li by soud prvního stupně (odvolací soud) k závěru, že podmínky pro nabytí vlastnického práva žalované 1) od žalovaného 2) splněny nebyly, neopomene při posuzování dosahu výsledku pravomocně skončeného řízení u soudu prvního stupně ve věci sp. zn. 14 C 229/2008, mj. reflektovat rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 2272/2009, ve kterém dovolací soud vyložil:
„V posuzované věci odvolací soud sice v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku odkazuje též na právní závěr, který vyslovil týž odvolací soud ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 478/2002, kdy ve sporu mezi týmiž účastníky o peněžité plnění podlé téže kupní smlouvy soudy dospěly k závěru, že uvedená kupní smlouva je (absolutně) neplatná, avšak ponechal zcela stranou řešení (v odůvodnění rozsudku se nijak nevypořádal s) otázk(o)u, zda, a pokud ano, v jakém rozsahu je soud v této věci vázán zmíněným pravomocným rozsudkem, v němž jako předběžná otázka byla řešena platnost předmětné kupní smlouvy. Jako judikatorní analogon lze v tomto kontextu zmínit např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1734/2001 (in www.nsoud.cz ), v němž dovolací soud zaujal právní názor, že rozsudek ukládající plnění podle určité kupní smlouvy vytváří překážku věci rozsouzené pro řízení o určení platnosti takové smlouvy, jestliže účastníci obou řízení jsou totožní a jedná se o tutéž kupní smlouvu. Jestliže otázka platnosti takové smlouvy již byla v předchozím řízení o plnění soudem závazně vyřešena, nelze připustit, aby v jiném řízení byla znovu otevřena a řešena popřípadě opačně. Proto - vztaženo nyní na tento případ - v situaci, kdy mezi účastníky vznikne spor o určení vlastnického práva k nemovitostem při žalobním tvrzení, že převodní smlouva je (pro tvrzený důvod či důvody) absolutně neplatná, přičemž otázka platnosti této smlouvy byla již řešena v rámci předchozího a pravomocně skončeného sporu o plnění podle této smlouvy, je nezbytné, aby se soud zabýval otázkou případné aplikace ustanovení §159a, avšak (podle názoru tohoto senátu) nikoliv z pohledu překážky věci rozsouzené, nýbrž z hlediska závaznosti rozsudku v řešení předmětné právní otázky (§159a odst. 4 o. s. ř.), a aby v uvedeném směru též svůj právní závěr v odůvodnění svého rozhodnutí také patřičně vyložil (ať již s výsledkem, že předmětným soudním rozhodnutím je ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř. vázán či nikoliv). K tomu je třeba připomenout, že v ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. je sice rozsah závaznosti zmíněných subjektů explicitně spojován s výrokem pravomocného rozsudku, ovšem v případě, že rozsudečný výrok pouze vyjadřuje, že se žaloba (v předmětném znění žalobního petitu) zamítá, je nezbytné tento výrok posuzovat v souvislosti s odůvodněním písemného vyhotovení rozsudku, jak zdůraznil Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 27. října 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98 (in www.nsoud.cz ; rozsudek byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 69/2000). Zmíněné posouzení výrokové a důvodové části rozsudku má totiž význam jednak z hlediska posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté, jednak z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně pravomocně rozhodnuta.“
K tomu lze snad závěrem (ve stručnosti) uvést, že s ohledem na princip právní jistoty, především však s ohledem na připomenutou otázku závaznosti předchozího rozhodnutí, nelze při řešení otázky absolutní neplatnosti smlouvy ve smyslu §39 obč. zák. či ve smyslu jiného právního předpisu pominout a z hlediska právního posouzení věci nereflektovat, jestliže k uzavření smlouvy došlo v důsledku rozhodnutí soudu ve smyslu §161 odst. 3 o. s. ř. Je tomu tak již z toho důvodu, že pokud uvedeným způsobem došlo k prohlášení projevu vůle, resp. k uzavření předmětné smlouvy, je v takto pravomocném rozsudku – z povahy věci – (pozitivně) vyřešena i otázka platnosti uzavřené smlouvy, přičemž mimo zákonem předvídané procesní instrumenty (odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost, obnova řízení) nepřichází v úvahu tímto rozhodnutím založený hmotněprávní a po povolení vkladu vlastnického práva i věcně právní vztah negovat v jiném soudním řízení v rámci předběžně řešené otázky platnosti takové smlouvy.
Poněvadž dovolací soud pro již shora vyložený důvod nemohl z věcného hlediska v rámci dovolacího přezkumu zabývat se posledně uvedenou otázkou, považoval za vhodné alespoň připomenout svou ustálenou judikaturu v otázce aplikace §159a odst. 4 o. s. ř. pro případ, že by se jejím řešením soud prvního stupně či odvolací soud musel znovu zabývat (a mj. také v tomto směru reagovat na právní argumentaci, která je obsažena v písemném vyjádření žalované 1/ k podanému dovolání).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. července 2013
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu