ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4546.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 4546/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Husinecká 1024/11a, proti žalované: Ďáblické rezidence s.r.o. , IČ 283 87 481, se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Janovského 925/32, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně: Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou , IČ 004 08 026, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, zastoupeného JUDr. Pavlem Trnkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, o určení vlastnictví , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 72/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2014, č. j. 53 Co 288/2014-285, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2014, č. j. 53 Co 288/2014-285, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. ledna 2014, č. j. 23 C 72/2012-226, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 30. 1. 2014, č. j. 23 C 72/2012-226, zamítl žalobu na určení, že vyjmenované pozemky v katastrálním území Ď. jsou ve vlastnictví České republiky a ve správě Státního pozemkového úřadu (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalobkyně argumentovala, že předmětné nemovitosti, k nimž nejpozději ke dni 1. 1. 1951 nabyl vlastnické právo stát, byly Pozemkovým fondem České republiky (jejím právním předchůdcem) převedeny na třetí osoby v rozporu s §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“). Soud konstatoval, že původním vlastníkem sporných pozemků byla církevní právnická osoba (vedlejší účastník), pročež s nimi podle §29 zákona o půdě pozemkový fond nebyl oprávněn disponovat. Nelze ovšem pouštět ze zřetele, že Ústavní soud dlouhodobě akcentuje nutnost chránit důvěru jednotlivců v akty veřejné moci a práva jimi konstituovaná. Subjektům, na něž byly sporné nemovitosti převedeny z majetku státu, jakož i dalším nabyvatelům, včetně nynější žalované, přitom svědčila dobrá víra, že Česká republika byla s danými věcmi oprávněna nakládat, kteréžto přesvědčení bylo dále posíleno faktem, že katastrální úřad na základě převodních smluv zapsal změny v osobách vlastníků do katastru nemovitostí. Vyhovění projednávané žalobě by dle mínění soudu popsanou důvěru v řádnost počínání státu nepřípustně narušilo.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 12. 2014, č. j. 53 Co 288/2014-285, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně a vedlejšího účastníka potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud připustil, že porušení zákazu převodu ve smyslu §29 zákona o půdě podle všeobecně akceptovaného judikatorního výkladu působilo absolutní neplatnost právního úkonu. V posuzované věci jde však o specifickou situaci. Osoby, jež v roce 1998 s Pozemkovým fondem České republiky uzavřely dohody o převodu zmiňovaných nemovitostí, se mohly oprávněně domnívat, že těmito smlouvami nabyly vlastnické právo a v přesvědčení o svém vlastnictví s řečenými pozemky dále disponovaly. Dobrou víru oněch subjektů podpořil, jak správně uvedl obvodní soud, též katastrální úřad, jenž jejich vlastnické právo zapsal do katastru nemovitostí. Důvěře jednotlivců ve správnost aktů veřejné moci je třeba poskytnout ochranu (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2166/10), přičemž ve snaze vyjít vstříc legitimnímu očekávání vedlejšího účastníka, že dojde ke zmírnění majetkové křivdy, jíž se na něm dopustil nedemokratický režim, nesmí být spáchána újma na právech třetích osob. Prvostupňové rozhodnutí tak mohlo být jako věcně správné potvrzeno.
Proti tomuto rozsudku brojí žalobkyně dovoláním, namítajíc, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že převody majetku uskutečněné v rozporu s §29 zákona o půdě jsou jakožto akty contra legem stiženy absolutní neplatností, a to zcela bez ohledu na údajnou dobrou víru smluvních stran. Neplatný právní úkon přitom nepůsobí žádných účinků ani v případě, že je na jeho základě rozhodnuto o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Dovolatelka rovněž připomíná, že důvodem podání projednávané žaloby je skutečnost, že lze očekávat uplatnění restitučního nároku na vydání předmětných nemovitostí vedlejším účastníkem v režimu zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů. Reflektují-li tedy soudy význam dobré víry žalované, měly by taktéž zohlednit právem chráněný zájem církevní právnické osoby na tom, že její původní majetek nebude protiprávně převáděn a že jí v posledku bude navrácen.
Se zřetelem k předeslanému žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle §241 odst. 2 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně je přípustné, poněvadž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posuzování platnosti smluv uzavřených v rozporu s §29 zákona o půdě ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Jak již dovolací soud připomněl kupříkladu ve svém usnesení ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, smysl právě citovaného ustanovení zákona o půdě spatřovala judikatura především v ochraně původního majetku církví před dispozicemi potenciálně ohrožujícími dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava těchto příkoří provedena (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, či ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 777/2012, a zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25). Naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností, a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (viz např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 165, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 257/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 703/2014). Tato východiska ostatně nezpochybňuje ani odvolací soud, v napadeném rozhodnutí však dovozuje, že je od nich třeba při znalosti zvláštních okolností přezkoumávaného případu in concreto odhlédnout.
Dovolací soud si je vědom toho, že se v rozhodovací praxi Ústavního soudu vyskytl ojedinělý případ, v jehož rámci bylo připuštěno výjimečné prolomení omezení dispozic založeného §29 zákona o půdě (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10). V intencích výše odkazované judikatury, jež akcentuje význam tohoto ustanovení jakožto nástroje zajištění „materiálního podkladu“ pro naturální restituci historického majetku církví (srovnej opět především nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38), je nicméně namístě konstatovat, že má-li být nakládání s věcmi podléhajícími §29 zákona o půdě posouzeno jako platné, musí tento závěr odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny.
Byť Nejvyšší soud zcela neupírá podloženost úvahám soudů nižších stupňů kladoucím důraz na důvěru jednotlivců v souladnost postupu státu se zákonem (jež opravdu požívá právní ochrany, a to i v rovině ústavního pořádku, viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10, a ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 3314/11), nepokládá právní posouzení věci obvodním, potažmo městským soudem za přiléhavé, poněvadž jimi předestřené okolnosti (totiž fakt, že smlouvy, kterými měly být vzpomínané pozemky převedeny ze státu na soukromé subjekty, byly sjednány s Pozemkovým fondem České republiky coby subjektem veřejnoprávní povahy, a skutečnost, že katastrální úřad zapsal po předložení řečených smluv, nerespektujících odkazované ustanovení zákona o půdě, do katastru nemovitostí vlastnická práva nabyvatelů) výjimečné suspendování blokačních účinků §29 zákona o půdě odůvodnit nemohou. Aprobace teze, že zapojení pozemkového fondu do protiprávního převodu předmětných pozemků opodstatňuje prolomení blokace dispozic s historickým majetkem církví, by vzhledem k tomu, že na počátku nezákonného nakládání s věcmi spadajícími do rozsahu §29 zákona o půdě bylo nutně povětšinou právě jejich zcizení státem, případně jiným subjektem veřejnoprávní povahy, jehož jednání by mělo zásadně vyvolávat oprávněnou důvěru ostatních kontrahentů, vedla k naprostému vyprázdnění blokačních účinků daného ustanovení a popření jeho smyslu. Z obdobných důvodů nemůže jednorázovou suspenzi zákazu převodů příslušných nemovitostí ospravedlnit ani to, že katastrální úřad na základě smluv odporujících svým obsahem blokaci zakotvené v zákoně o půdě uskutečnil zápis vlastnictví nabyvatelů ke sporným pozemkům do katastru nemovitostí. Sluší se ostatně připomenout, že rozhodovací praxe ani v jiných kontextech nepřiznává provedení vkladu věcného práva do katastru nemovitostí způsobilost sanovat absolutní neplatnost převodní smlouvy způsobenou porušením (v zájmu ochrany třetích osob uplatňovaného) zákazu dispozic s dotčenými objekty (viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 310/99, nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS 515/2000, usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. I. ÚS 485/05, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 530/2009, přiměřeně srovnej např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 739/2010).
Uvádí-li odvolací soud, že by v zájmu nápravy historických příkoří neměly být působeny křivdy nové, lze pro jeho úvahu najít pochopení, leč současně se sluší připomenout, že judikatura restituční nároky dlouhodobě pokládá za nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkoprávních přesunů, jelikož opačný výklad by jednotlivá blokační ustanovení chránící restituenty činil bezcennými (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09, dále srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 374/2007, či ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 720/2009).
Nejvyšší soud tedy v rozsahu uplatněných dovolacích důvodů shledal právní posouzení věci oběma soudy nižších stupňů nesprávným. Proto mu (ač nezjistil, že by řízení bylo postiženo některou z vad, k nimž v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. v případě přípustnosti dovolání přihlíží z úřední povinnosti) nezbylo než podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 8. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu