ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4041.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 4041/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu , IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, proti žalované E. M. , za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou , IČ 004 08 026, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, zastoupeného JUDr. Pavlem Trnkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, o určení vlastnictví k pozemkům , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 75/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2015, č. j. 68 Co 331/2013-192, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 18. 4. 2013, č. j. 27 C 75/2012-125, určil, že pozemky parc. č. 1580/14 a 1590/1 v katastrálním území Ď. jsou ve vlastnictví České republiky, přičemž k hospodaření s nimi je příslušný Státní pozemkový úřad (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Soud zjistil, že Pozemkový fond České republiky v roce 1998 uzavřel se žalovanou smlouvu o převodu označených nemovitostí coby náhradních pozemků dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), řečená smlouva je ovšem neplatnou pro rozpor s §29 zákona o půdě ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť jí bylo disponováno s historickým majetkem církví. Tento závěr přitom podle názoru soudu obstojí též při uvážení dotčených právních principů. Stran zásady ochrany dobré víry bylo třeba podotknout, že žalované svědčila dobrá víra v řádnost nabytí vzpomínaných pozemků jen po poměrně krátkou dobu, neboť její vlastnické právo bylo zapsáno do katastru nemovitostí dne 5. 3. 2001 a již 25. 3. 2002 jí byla doručena žaloba, jíž vedlejší účastník zpochybnil platnost titulu, v souladu s nímž měla předmětné věci nabýt. Princip právní jistoty a ochrany legitimního očekávání pak působí jak ve prospěch žalované (jednající v důvěře ve správnost postupu Pozemkového fondu České republiky), tak ve prospěch vedlejšího účastníka (který se spoléhal, že zákaz převodu věcí původně náležejících církvím zakotvený v §29 zákona o půdě bude dodržován), očekávání Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, že znovunabude svůj historický majetek, bylo ovšem navíc podepřeno explicitní vůlí zákonodárce, nikoli jen smlouvou jako v případě žalované. Konečně bylo třeba vzít na vědomí obecné zásady restitučního zákonodárství, z nichž vyplývá, že odebraný majetek je nutno vrátit primárně původnímu vlastníku, pročež bylo i v tomto směru postavení žalované ve vztahu k daným pozemkům slabší než pozice vedlejšího účastníka. Soudu tak nezbylo než dovodit, že vlastníkem uvedených nemovitostí je nadále žalobkyně.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 10. 2013, č. j. 68 Co 331/2013-145, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalované ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud, odkázav na judikaturu Ústavního soudu, v níž byla akcentována ochrana důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci, vyzdvihl, že žalovaná byla při uzavírání smlouvy s Pozemkovým fondem České republiky v dobré víře, že stát smí se spornými pozemky nakládat. Nabytí vlastnického práva žalovanou posléze potvrdil další státní orgán – katastrální úřad, jenž provedl na základě zmíněné smlouvy vklad do katastru nemovitostí. Za této situace bylo třeba zaštítit legitimní očekávání žalované, která nemůže (coby oběť majetkového bezpráví spáchaného v době nesvobody) snášet neblahé následky protiprávního jednání pozemkového fondu.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 5. 6. 2014, č. j. 28 Cdo 703/2014-165, rozsudek odvolacího soudu k dovolání žalobkyně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud zdůraznil, že v napadeném rozhodnutí nebyly dostatečně reflektovány závěry vyslovené zejména v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 a v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 257/2013. Dle citovaných judikátů jsou v souladu s §29 zákona o půdě převody majetku původně vlastněného církvemi a náboženskými společnostmi (respektive jejich právnickými osobami) tam, kde směřují proti smyslu majetkového vyrovnání s církvemi, jakožto akty contra legem stiženy absolutní neplatností. Ve světle naznačených tezí nebylo možno dospět k závěru o správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.
Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 2. 2. 2015, č. j. 68 Co 331/2013-192, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud uvedl, že na předmětné pozemky, náležející původně Rytířskému řádu Křižovníků s červenou hvězdou, vskutku dopadal §29 zákona o půdě, smlouva o jejich převodu proto musela být shledána neplatnou. Byť je v dané kauze v postavení žalobce stát, je nutno vzít na zřetel, že smyslem projednávané pře je, aby byla Česká republika určena vlastnicí sporných nemovitostí a mohla je vydat k uspokojení restitučního nároku zmíněného rytířského řádu. Řešení sporu se tudíž musí odvíjet od vážení práv zúčastněných subjektů soukromého práva, přičemž nelze popřít, že jak žalované, tak i vedlejšímu účastníku svědčí legitimní očekávání založené aktem státu. Právem chráněný majetkový zájem církevní právnické osoby se však jeví intenzivnějším. Zatímco žalovaná získala sporné pozemky jako náhradní, a neměla k nim tedy v době vydání žádný zvláštní vztah, vedlejší účastník byl jejich vlastníkem již od 15. století. Jak nadto přiléhavě osvětlil soud prvního stupně, dobrá víra není na straně žalované dána v takové míře, aby mohla převážit nad základními principy restitučního zákonodárství. Z předestřených důvodů bylo namístě napadený rozsudek coby věcně správný potvrdit.
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 2. 2. 2015 podala žalovaná dovolání, v němž soudům nižších stupňů vytýká ryze formalistické použití §29 zákona o půdě, v němž se neodrazil náležitý důraz na ochranu dobré víry při nabývání vlastnického práva k nemovitostem. Ústavní soud připustil ve specifických případech možnost prolomení účinků blokačního ustanovení zákona o půdě, a to s ohledem na skutečnost, že v rámci snahy o nápravu majetkových křivd způsobených totalitním režimem by neměly být páchány křivdy nové. V situaci, jež opodstatňuje jednorázovou suspenzi blokace církevního majetku, se nachází i dovolatelka, neboť (jsouc sama oprávněnou osobou dle restitučních zákonů) uzavřela s pozemkovým fondem smlouvu o vydání náhradních pozemků, v níž převodce (odborně vybavený veřejnoprávní subjekt) výslovně prohlásil, že mu nejsou známy žádné okolnosti bránící realizaci sjednaného převodu.
Jelikož řádnost tohoto právního úkonu následně schválil i katastr nemovitostí, je nutno odkázat též na rozhodovací praxi Ústavního soudu, v níž je vyzdvihován význam principu právní jistoty, zejména ve vazbě na obsah veřejných evidencí. Žalobkyně nemůže těžit z protiprávního stavu, který (prostřednictvím Pozemkového fondu České republiky) vyvolala, a naopak žalované, jež nebyla povinna ověřovat si právní korektnost převodu dotčených pozemků, nesmí jít k tíži nezákonné jednání osob veřejného práva. Dovolatelka přitom odmítá, že by bylo možné jakkoli kvantitativně poměřovat legitimní očekávání či dobrou víru jednotlivých účastníků, o což se pokoušely soudy nižších stupňů. Za nespravedlivé pak pokládá nejen samotné meritorní rozhodnutí, ale též fakt, že jí byla uložena povinnost nahradit žalobkyni a vedlejšímu účastníkovi náklady řízení.
Své úvahy žalovaná uzavírá návrhem, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne, případně aby jej zrušil a věc Městskému soudu v Praze vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež se ztotožnila s právním názorem odvolacího soudu a navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí potvrzeno.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a ke dni podání dovolání zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. pak platí, že dovolání není na základě §237 o. s. ř. přípustné, směřuje-li proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř.
Ve světle právě připomenutého ustanovení nemohl Nejvyšší soud přehlédnout, že soudy nižších stupňů při rozhodování o náhradě nákladů řízení uložily žalované zaplatit žalobkyni celkem 10.000 Kč a vedlejšímu účastníkovi v souhrnu 36.489 Kč. Ve vztahu mezi žalovanou a ani jedním z těchto účastníků tudíž nedošlo k překročení hranice 50.000 Kč, pročež muselo být dovolání žalované odmítnuto coby objektivně nepřípustné potud, pokud jím bylo zpochybněno rozhodnutí obvodního, respektive městského soudu o nákladech řízení.
Ani v rozsahu, v němž směřovalo proti meritorní části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, však dovolání nemohlo být shledáno přípustným, jelikož se z něj nepodává žádná právní otázka ve smyslu §237 o. s. ř.
V judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu se ustálil názor, dle něhož je třeba smysl §29 zákona o půdě ve znění účinném do 31. 12. 2012 spatřovat primárně v ochraně původního majetku církví před dispozicemi, kterými by mohlo být zmařeno dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava těchto příkoří provedena (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, či ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 777/2012, a zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25). Naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností, a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (viz např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 165, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 257/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 703/2014).
Dovolací soud si je vědom toho, že se v rozhodovací praxi Ústavního soudu vyskytl ojedinělý případ, v jehož rámci bylo připuštěno výjimečné prolomení omezení dispozic založeného §29 zákona o půdě (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10). V intencích výše odkazované judikatury, jež akcentuje význam tohoto ustanovení jakožto nástroje zajištění „materiálního podkladu“ pro naturální restituci historického majetku církví (srovnej opět především nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38), je nicméně namístě konstatovat, že má-li být nakládání s věcmi podléhajícími §29 zákona o půdě posouzeno jako platné, musí tento závěr odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny.
Byť nelze upřít určitou podloženost argumentu, že důvěra v souladnost jednání státu se zákonem je hodnotou chráněnou i v rovině ústavního pořádku (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10, a ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 3314/11), nemůže Nejvyšší soud ve světle shora vyřčeného akceptovat názor, že samo zapojení Pozemkového fondu České republiky do protiprávního převodu sporných pozemků opodstatňuje prolomení blokace dispozic s historickým majetkem církví, neboť aprobace naznačené úvahy by vzhledem k tomu, že na počátku nezákonného nakládání s věcmi spadajícími do rozsahu §29 zákona o půdě bylo nutně povětšinou právě jejich zcizení státem, případně jiným subjektem veřejnoprávní povahy, jehož jednání by mělo zásadně vyvolávat oprávněnou důvěru ostatních kontrahentů, vedla k naprostému vyprázdnění blokačních účinků citovaného ustanovení a popření jeho smyslu. Z obdobných důvodů nemůže jednorázovou suspenzi zákazu převodů příslušných nemovitostí ospravedlnit ani skutečnost, že katastrální úřad na základě smluv odporujících svým obsahem blokaci zakotvené v zákoně o půdě uskutečnil zápis vlastnického práva žalované ke sporným pozemkům do katastru nemovitostí. Sluší se ostatně připomenout, že rozhodovací praxe ani v jiných kontextech nepřiznává provedení vkladu věcného práva do katastru nemovitostí způsobilost sanovat absolutní neplatnost převodní smlouvy způsobenou porušením (v zájmu ochrany třetích osob uplatňovaného) zákazu dispozic s dotčenými objekty (viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 310/99, nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS 515/2000, usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. I. ÚS 485/05, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 530/2009, přiměřeně srovnej např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 739/2010).
Jedinou dovolatelkou zmíněnou okolností, jež činí posuzovanou kauzu vpravdě specifickou, je fakt, že vzpomínané nemovitosti měly být na žalovanou převedeny coby náhradní pozemky ve smyslu zákona o půdě, tedy jako plnění poskytnuté za účelem částečného zmírnění historických majetkových křivd. Zde ovšem Nejvyšší soud považuje za přiléhavý poukaz soudů nižších stupňů na princip priority navrácení původních pozemků oprávněným osobám, jenž je společný všem restitučním zákonům (srovnej např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, případně usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 2629/07, dále viz Průchová, I. Restituce majetku podle zákona o půdě . Praha: C. H. Beck, 1997. s. 66). Pakliže předmětné pozemky z hlediska Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou představují historický majetek, zatímco pro žalovanou jsou pouhým náhradním plněním, jež je nevyhnutelně do jisté míry zaměnitelné, jeví se pochopitelným závěr, že vztah vedlejšího účastníka k nim je užší než vztah žalované, kterážto skutečnost opět svědčí ve prospěch konstatování neplatnosti sporného převodu věcí z majetku státu.
Oproti mínění dovolatelky nelze přístup soudů nižších stupňů k řešení přezkoumávané věci hodnotit jako formalistický, poněvadž především obvodní soud skutkový stav uchopil velmi komplexně, přičemž v situaci, v níž nebylo možno plně zachovat práva všech dotčených subjektů, zvažoval právní principy relevantní pro rozhodovaný spor a hledal výsledek slučitelný s obecnou představou spravedlnosti (srovnej přiměřeně kupř. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06, bod 35). V kontextu těchto širších hodnotově zaměřených úvah bylo rovněž přípustné poměřovat intenzitu legitimního očekávání žalované a vedlejšího účastníka (tento postup ostatně není cizí ani Ústavnímu soudu, srovnej například jeho plenární nález ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 56/05, bod 61). Konečně lze konstatovat, že soudy nikterak nezpochybnily, že žalovaná byla (alespoň po určitou dobu) v dobré víře, že převod uvedených pozemků proběhl v souladu se zákonem, dovodily pouze, že této její dobré víře nelze za daných okolností poskytnout ochranu tak dalekosáhlou, aby převážila nad zněním a účelem §29 zákona o půdě, jakož i protikladně působícími právními principy. Popsaný závěr Nejvyšší soud nepokládá za nikterak deficitní, ať již v rovině práva podústavního, či z hlediska ústavněprávních kautel.
Z předeslaných důvodů Nejvyšší soud dovolání v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyně nebyla zastoupena advokátem a náhradu hotových výdajů nepožadovala, vedlejšímu účastníku pak žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 3. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu