ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.5762.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 5762/2017-466
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost – prelatura Český Krumlov , IČO: 42396565, se sídlem v Českém Krumlově, Vnitřní Město, Horní 156, zastoupena JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, proti žalovaným: 1) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČO: 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) Rybářství Třeboň Hld. a. s. , IČO: 46678191, se sídlem v Třeboni, Rybářská 801, zastoupené JUDr. Ing. Janem Zrzaveckým, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, za účasti vedlejších účastníků na straně druhé žalované: 1) ODEON, a. s. , IČO: 63486725, se sídlem v Brně, Josefská 425/25, a 2) JIVIS, a. s. , IČO: 60849959, se sídlem v Táboře, 9. května 678/20, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 C 422/2015, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. června 2017, č. j. 7 Co 87/2017-390, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejšími účastníky na straně druhé žalované nemá žádný z účastníků a vedlejších účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. září 2016, č. j. 34 C 422/2015-301, ve výroku pod bodem I, jímž tento soud – v řízení o žalobě podané církevní právnickou osobou podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb.; dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“ – určil, že Česká republika je vlastníkem pozemků v katastrálním území L. u V., pozemků v katastrálním území P. u B., a pozemků v katastrálním území V. (dále jen „předmětné pozemky“).
Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu výroku pod bodem I, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, podala dovolání druhá žalovaná (dále jen „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.) v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda v řízení o žalobě podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. soud zkoumá naplnění podmínek, za nichž lze ve smyslu §7 odst. 1 cit. zákona v následujícím restitučním řízení vydat žalobci nemovitou věc, k níž se domáhá určení vlastnického práva státu, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Dále dovolatelka nastolila i otázku dobré víry právnické osoby jednající kolektivním statutárním orgánem, při jejímž řešení – dle mínění dovolatelky – se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazujíc v této souvislosti zejména na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 427/2013 a 22 Cdo 4057/2013). Vedle toho pak dovolatelka vymezila i otázku, zda v řízení podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. je uplatnitelná námitka vydržení, pokládajíc tuto otázku za otázku dovolacím soudem v jeho rozhodovací praxi dosud neřešenou. Jako dovolací důvod dovolatelka ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) v jí vymezených právních otázkách.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodovací praxí dovolacího soudu byl formulován (a odůvodněn) závěr, že smyslem ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. bylo především překlenutí do té doby konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, a že odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny (či platně přejít) do vlastnictví jiné osoby, lze zpravidla hledat toliko v tehdy platných a účinných předpisech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod číslem 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, uveřejněný pod číslem 38/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Aktivní legitimace k podání žaloby podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. se připíná k oprávněné osobě (tedy osobě splňující kritéria dle ust. §3 cit. zákona), přičemž v takto iniciovaném řízení je pak rozhodující, zda předmětná nemovitost – v době před účinností zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi – byla převedena (přešla) na třetí osobu v souladu se zákonem či nikoliv; zásadně tak v něm nelze řešit další otázky, jež byly by významné až v následujícím restitučním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 130/2018) a pro něž je rozhodující stav v době rozhodování o vydání nemovitosti.
Pouze ve výjimečných případech, kde by pro to existovaly silné a přesvědčivé důvody, rozhodovací praxe připouští prolomení blokačních ustanovení (§29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012; §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012), přičemž závěr o platnosti nakládání s majetkem podléhajícím blokačním ustanovením musí odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy obzvlášť intenzivně působící ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, nebo již shora odkazovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, a ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 130/2018; z judikatury Ústavního soudu srovnej např. nález ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10).
V situaci, kdy v řízení o projednávané věci před soudy nižších stupňů nevyšly najevo skutkové okolnosti mimořádného významu a intenzity, pro něž by bylo namístě poskytnout právní ochranu osobám, na které byly předmětné nemovitosti náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (a kdy v tomto řízení nevyšly najevo ani žádné další konkrétní okolnosti, jež by vylučovaly naturální restituci dotčeného majetku, přičemž dovolatelka není ani dobrověrným nabyvatelem předmětných nemovitostí – viz dále), se odvolací soud od shora uvedené judikatury nikterak neodchýlil, včetně té, v souladu s níž se nezabýval detailně dalšími otázkami, jež by mohly být případně významné až v následujícím (restitučním) řízení o vydání věci, mimo jiné i zmiňovanou otázkou naplnění podmínek podle ust. §7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.
Neobstojí argumentace dovolatelky, že při absenci podmínek dle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení vlastnického práva státu a že i z tohoto důvodu nelze podané žalobě vyhovět, již proto, že žaloba dle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není preventivní určovací žalobou ve smyslu ustanovení §80 o. s. ř., nýbrž zvláštním návrhem určovací povahy opírajícím se o výslovné zákonné zmocnění a její podání nelze podmiňovat prokázáním naléhavého právního zájmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3217/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016). Přitom v řízení před soudy nižších stupňů dovolatelka rozhodné skutečnosti z hlediska aplikovatelnosti nyní akcentovaného ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (jež se uplatňuje toliko v případě vydání věcí ostatními povinnými osobami podle ustanovení §4 písm. c/ a d/ cit. zákona) ani netvrdila a na řešení této otázky tudíž rozhodnutí odvolacího soudu ani založeno není. Ostatně, řešení otázky, která organizační složka státu byla by příslušná k hospodaření s předmětnými pozemky [má-li jít o pozemky, jež mohou náležet do zemědělského původního fondu (srov. §1 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů) a takto by měly být přednostně nabídnuty Státnímu pozemkovému úřadu (srov. §15 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů), jak připouští i sama dovolatelka v jí podané replice k žalobkyní podanému vyjádření k dovolání] by v současné situaci byly ryze hypotetické a zcela předčasné. O určení povinné osoby k vydání pozemků (§4 zákona č. 428/2012 Sb.) nic nevypovídá ani okolnost, že za stát v tomto řízení vystupuje před soudem Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (§21a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nikoliv Státní pozemkový úřad, podává-li se navíc ze spisu, že jde o dohodnuté jednání Úřadu podle §6 odst. 1 a §7 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, na základě dohody, jíž s Úřadem (dne 15. 2. 2016) uzavřel právě Státní pozemkový úřad.
Závěr, že posuzovanou otázkou v řízení o žalobě oprávněné osoby dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. bude v zásadě jen to, zda věc – před účinností zákona o majetkovém vyrovnání – byla převedena (přešla) na třetí osobu v souladu se zákonem, či nikoli (s dovětkem, že tato otázka nemá restituční charakter a na existenci eventuálního restitučního nároku nezávisí a že třetí osoby se nedostávají do postavení osob povinných, nýbrž teprve po eventuálním určení vlastnictví na straně státu je možno výzvu na vydání věci směřovat vůči němu), je přitom zastáván i v odborné komentářové literatuře (srov. Jäger, P., Choholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015, str. 184).
V otázce dobré víry v nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem lze pak dovolatelce přisvědčit v tom, že dle konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž srovnej např. i dovolatelkou odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 427/2013, a ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3624/2017) se dobrá víra právnické osoby zásadně odvíjí od vědomosti jejího statutárního orgánu (a kdy v případě kolektivního statutárního orgánu je zpravidla rozhodující dobrá víra většiny jeho členů). Z tohoto pravidla však rozhodovací praxe současně připouští četné výjimky, tam, kde by důsledné trvání na uvedeném názoru nebylo přiměřené a vedlo by ke zjevným nespravedlnostem (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2026/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017).
Sluší se pak připomenout, že dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1401/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1449/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2227/2017). Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006, a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, či usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04).
Řešení otázky, byl-li držitel v dobré víře, že mu sporný pozemek patří, je vždy úzce spjato s konkrétními skutkovými zjištěními té které projednávané věci a v dovolacím řízení je lze přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k rozsahu přezkumu dovolacího soudu v tomto směru srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 408/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1766/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3201/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013).
Úvaha odvolacího soudu, jíž je podložen závěr o absenci dobré víry na straně nabyvatele zde privatizovaného majetku, jde-li o předmětné nemovitosti zákonem vyloučené z privatizace (§3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.), nepřiměřená evidentně není, jestliže ji odvolací soud – a to právě i s respektem ke shora uvedeným judikaturním závěrům – opírá o zjištění, že předmětné pozemky byly i v privatizačním projektu Státního rybářství Třeboň, s.p., výslovně (a tudíž i pro všechny tehdejší i následné členy statutárních orgánů zúčastněných právnických osob zcela zřetelně) označeny jako majetek, jenž byl „před rokem 1950 církevním majetkem“ nebo jako „původní církevní majetek“, přičemž na zpracování privatizačního projektu se tehdy podílely osoby z vedení tehdejšího státního podniku, jež se pak staly i členy statutárního orgánu druhé žalované, a které tak – objektivně posuzováno – mohly (a měly) mít vědomost o původu tohoto majetku, jenž nemohl být předmětem privatizace.
Otázka, v jakém rozsahu se dotčení členové statutárního orgánu přejímající akciové společnosti na zpracování privatizačního projektu reálně podíleli, a zda se s jeho obsahem dostatečně seznámili, není z hlediska dobré víry (jež musí být dána se zřetelem ke všem okolnostem) zásadní, stejně tak jako okolnost, zda poznámka vztahující se k původu předmětných pozemků musela vést k praktické jistotě o tom, že jde o majetek z privatizace vyloučený (postačí-li, že tato okolnost byla objektivně způsobilá vyvolat pochybnost o původu tohoto majetku a jeho způsobilosti být předmětem privatizace). Personální propojení privatizovaného podniku s druhou žalovanou, dle zjištění soudů nižších stupňů, přitom nebylo dáno toliko osobou J. H. (coby ředitele privatizovaného státního podniku), jak snad naznačuje dovolatelka v podaném dovolání, nýbrž i dalšími osobami, jež se dříve podílely na vedení státního podniku (J. B., M. H., O. Č., V. Š.) a jež se staly členy statutárního (či dozorčího) orgánu akciové společnosti přijímající i takto vadně privatizovaný majetek (viz zjištění soudu prvního stupně, odvolacím soudem i takto aprobované).
V poměrech projednávané věci není tak napadené rozhodnutí v rozporu ani s další judikaturou, na kterou dovolatelka odkazuje v podaném dovolání, tedy ani s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1117/2006, v němž se dovolací soud (toliko obecně) vyjadřuje k otázkám vydržení vlastnického práva a dobré víry, přičemž v dalším dovolatelkou odkazovaném rozhodnutí – usnesení ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, dovolací soud (tak jako odvolací soud v nyní projednávané věci) zdůraznil potřebu hodnocení toho, dostál-li držitel požadavku běžné opatrnosti, jde-li o dobrou víru a oprávněnost jeho držby.
Napadá-li pak dovolatelka způsob, jímž soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, zpochybňujíc tak závěr o neexistenci dobré víry na její straně, směřují pak tyto její výtky již do roviny skutkové (nikoliv právní), jež však předmětem přezkumu v dovolacím řízení být nemůže a prostřednictvím těchto námitek tudíž nelze založit ani přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.; k tomu dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nepřiléhavým ve skutkových poměrech projednávané věci je pak i odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněný pod číslem 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, řešící otázku, za jakých podmínek lze mít za prokázanou skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy.
Na vyřešení poslední dovolatelkou předestřené právní otázky, zdali v řízení podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. lze efektivně uplatnit námitku vydržení, pak rozhodnutí odvolacího soudu – i s ohledem na výše uvedený závěr o absenci dobré víry dovolatelky [z něhož odvolací soud dovozuje i to, že vykonávaná držba pozemků nebyla oprávněná a nemohla tudíž vést k nabytí vlastnického práva vydržením (§130 odst. 1, §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013)] – již ani nezávisí a obecné úvahy odvolacího soudu o možnosti uplatnit vydržení ve věcech restitučních jsou i zde vysloveny toliko okrajově a nejde o nosné důvody rozhodnutí, jež byly by pro ně určující.
V dalších souvislostech zmiňovaných dovolatelkou se pak sluší připomenout i ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, dle nichž je na restituční nároky nutno pohlížet jako na nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkoprávních přesunů, a kdy jiný výklad by jednotlivá blokační ustanovení, chránící restituenty, činil zcela bezcennými (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09, dále srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 374/2007, ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 720/2009, či ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1158/2016).
Přijetí názoru, že zapojení státu do procesu majetkových převodů jiným osobám, včetně zde posuzované privatizace dle zákona č. 92/1991 Sb., bez dalšího ospravedlňuje prolomení blokace dispozic s takovým historickým majetkem církví, by přitom – vzhledem k tomu, že nakládání s věcmi podléhajícími blokačním ustanovením (§29 zákona č. 229/1991 Sb., §3 zákona č. 92/1991 Sb.) bylo povětšinou nutně provázeno i jednáním státu (případně jiného subjektu veřejnoprávní povahy) – rovněž vedlo k naprostému vyprázdnění blokačních účinků daných ustanovení a popření jejich smyslu (k tomu přiměřeně srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, jež obstála i při meritorním přezkumu v rovině ústavněprávní – viz nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17).
Relevantní okolností (zde dokonce i při zjištěném nedostatku dobré víry dovolatelky v legálnost nabytí majetku) bez dalšího není (nemůže být) ani faktor plynutí času, kdy okolnost, že k privatizaci majetku (zahrnujícího i sporné nemovitosti) došlo již před téměř čtvrt stoletím, není v poměrech zákona č. 92/1991 Sb. nikterak výjimečná a jde o okolnost spíše pravidelnou, a kdy uplatnitelnost nároku v režimu zákona č. 428/2012 Sb. (obsahujícího i zmíněné ustanovení §18 odst. 1, jež dává možnost zpochybnit majetkové převody učiněné v rozporu s blokačními ustanoveními) i s takto velkým časovým odstupem bylo způsobeno prodlením zákonodárce s přijetím předpokládaného zvláštního právního předpisu o zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v rozhodném období, jež zajisté nelze klást k tíži žalobkyni.
Důvodem k přehodnocení dosavadních závěrů v tomto případě nemůže být ani dovolatelkou vyzdvihovaný institut finanční náhrady poskytované církvím podle ustanovení §15 a násl. zákona č. 428/2012 Sb., jenž svou koncepcí a funkcí (paušální náhrada sloužící – bez ohledu na skutečný rozsah vydávaného majetku /naturální restituce/ – zmírnění některých majetkových křivd a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi) nikterak nevylučuje ani nemodifikuje uplatnění práva žalobou podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. a posouzení realizovaného převodu (přechodu) prizmatem tehdy platných právních předpisů obsahujících zmíněná blokační ustanovení, když ani neskýtá podklad pro poskytnutí eventuální další (peněžní či naturální) náhrady oprávněné osobě pro případ, že by jí majetek, převedený v rozporu se zákonem, nebyl vydán. Naproti tomu újma, pokud vznikla osobám v důsledku neplatného převodu věci či vadnou privatizací, v zásadě reparovatelná je.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání přípustné není, neboť relevantní otázky hmotného práva, na jejichž řešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených právních otázek (srov. §237 o. s. ř.).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání druhé žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněné) žalobkyně, jež se prostřednictvím svého zástupce vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. b), §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Ve zbylých procesních vztazích mezi žalobkyní a první žalovanou (jež proti rozsudku nebrojila dovoláním) a žalobkyní a označenými vedlejšími účastníky (kteří se k dovolání druhé žalované ani nevyjádřili) nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z těchto účastníků (vedlejších účastníků).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu