ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2026.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 2026/2017-463
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně: PRAGA Strašnice a.s. , IČO: 610 57 916, se sídlem v Praze 10, Černokostelecká 1168/90, zastoupené Mgr. Ing. Ladislavem Málkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 1550/6, proti žalovanému: M. P. , o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 490/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2016, č. j. 70 Co 393/2016-402, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovolání, jímž žalobkyně napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl ve výroku pod bodem I potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. června 2016, č. j. 26 C 490/2013-336 (jímž bylo rozhodnuto ve věci samé tak, že se zamítá žaloba na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemků v k. ú. S.), Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; viz bod 2. článku II. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť není přípustné, jelikož dovoláním označené právní otázky, na jejichž řešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit (a není tak naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu (stejně tak jako rozhodnutí soudu prvního stupně) je založeno na závěru, že vlastnické právo k předmětným pozemkům přešlo na žalovaného (oprávněnou osobu) na základě rozhodnutí pozemkového úřadu (Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 19. 8. 2013, č. j. PÚ 7383/92/1, sp. zn. SPÚ 342460/2013/H), vydaného dle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), že šlo o pozemky představující zemědělský majetek ve smyslu §1 odst. 1, §30 zákona č. 229/1991 Sb. (a i proto rozhodnutí nebylo vydáno nepříslušným orgánem a není nicotné), že s ohledem na účinky tzv. blokačního ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“), nemohlo být s pozemky platně disponováno při privatizaci státního podniku PRAGA, s.p., a vlastnické právo k nim tudíž nenabyla ani zakládaná společnost PRAGA a.s. (do níž měly být vloženy) a pozemky (jako nevlastník) posléze nemohla účinně vložit do později zakládané akciové společnosti PRAGA Strašnice a.s. (žalobkyně). Žalobkyně pak vlastnictví k pozemkům nenabyla ani orginárně vydržením (dle §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“), jestliže – s ohledem na prokázanou vědomost o uplatněném restitučnímu nároku (při personální provázanosti se svými předchůdci, a to i co do obsazení statutárních orgánů) – nemohla být v dobré víře, že jí tyto pozemky patří (což vylučuje, aby její držba byla hodnocena jako oprávněná; §130 odst. 1 obč. zák.).
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru (jenž je i v tomto směru zcela konformní s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 339/2007, či jemu předcházející rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97 a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9, ročník 1999, a č. 11, ročník 2000), že jinak než zákonem předpokládaným postupem (tj. cestou správního soudnictví či v řízení dle části páté občanského soudního řádu), nelze účinně zpochybnit věcnou správnost rozhodnutí správního orgánu, tedy ani pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby (dle §9 odst. 2, stejně tak jako dle §9 odst. 4 zákona o půdě), jež je konstitutivním rozhodnutím o vlastnickém právu oprávněné osoby, pro něž taktéž platí presumpce správnosti a z něhož – bylo-li jím rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu – soud v občanském soudním řízení vychází (§135 odst. 2 věty druhé o. s. ř.).
Dle citované judikatury soud však vždy zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda byl správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. Odvolací soud se přitom nikterak nezpronevěřil ani těm závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017, spolu s další judikaturou citovanou v jeho odůvodnění, včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1200/2014 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3780/2014, či dále např. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2012, sp. zn. 4 Ads 153/2011), dle níž nicotný je správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným (nekompetentním) správním orgánem. Namítá-li totiž dovolatelka, že odvolací soud nesprávně (v rozporu s jí citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu) posoudil otázku působnosti zákona o půdě (a potažmo tedy i kompetence pozemkového úřadu k rozhodnutí o restitučním nároku uplatněném žalovaným), činí tak na základě jiného skutkového stavu, než z něhož při právním posouzení věci vycházely oba soudy nižších stupňů, jež měly v tomto směru na zřeteli nejenom evidenční stav předmětných pozemků, ale také měly za prokázané, že v době odnětí pozemku jeho vlastníkovi (předchůdci žalovaného) byl pozemek zemědělsky obhospodařován.
Zatímco kritika skutkových zjištění nemůže založit přípustnost dovolání (jde mimo rámec způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř.; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v rovině (současně kritizovaného) právního posouzení věci jsou závěry odvolacího soudu rovněž v souladu s relevantní ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, totiž i s dovolatelkou odkazovanými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, a ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4058/2008, v nichž byl formulován a odůvodněn závěr, že ustanovení §30 zákona č. 229/1991 Sb. rozšiřuje okruh působnosti zákona, a to i na ty pozemky, které do definice uvedené v ust. §1 odst. 1 tohoto zákona nespadají, tedy pozemky, které již nejsou součástí zemědělského půdního fondu (nesplňují oba, ba dokonce ani jeden z uvedených znaků), přičemž postačí, že v době přechodu na stát byly pozemky používány k účelům zemědělské výroby; za zemědělské obhospodařování v uvedeném smyslu lze přitom považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení (udržení) do kategorií zemědělských pozemků (k tomu přiměřeně srov. např. i nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, č. 24). K těmto závěrům se dovolací soud přihlásil i v řadě svých dalších rozhodnutí (z nichž srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, usnesení ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015, nebo usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, kdy ústavní stížnosti podané proti posledním dvěma odkazovaným rozhodnutím Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodné usneseními ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 836/16, a ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 242/17).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelkou kladená otázka, „koho tíží břemeno důkazní ohledně charakteru pozemku v době jeho odnětí vlastníkovi“ (kdy dovolatelka současně namítá, že odvolacím soudem byla vedena k prokázání negativní skutečnosti), již proto, že na pravidlu o důkazním břemenu (a jeho neunesení) rozhodnutí odvolacího soudu tak či tak založeno není (vychází-li zde odvolací soud z jednoznačného skutkového závěru, že v době svého odnětí byl předmětný pozemek zemědělsky obhospodařován). Zajisté pak obecně platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 7/1998). Nadto v posuzované věci dovolatelka nebyla soudy vedena k prokazování negativní skutečnosti, nýbrž k prokázání svých tvrzení, že v době odnětí vlastnického práva byl předmětný pozemek již využíván jinak než k zemědělským účelům.
Nezávažná je pak argumentace, jež směřuje ke zpochybnění samotné věcné správnosti rozhodnutí pozemkového úřadu (zdali byly dány předpoklady pro kladné rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnickém právu oprávněné osoby – ve vztahu mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou), nehledě na to, že i v tomto směru dovolatelka zakládá své námitky na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud (opakuje-li dovolatelka i v rovině skutkové již dříve uplatňovanou argumentaci upínající se k závěrům o naplnění předpokladů tísně a nápadně nevýhodných podmínek na straně prodávajícího, případně o dalších překážkách, jež měly by bránit vydání pozemku oprávněné osoby, které soudy nižších stupňů v tomto řízení již nepřiznaly relevanci).
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je i závěr o nemožnosti nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům v procesu privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., byl-li k těmto nemovitostem (či před uplynutím zákonem stanovené lhůty mohl být) uplatněn restituční nárok (k tomu srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 1999, sp. zn. 23 Cdo 185/98, uveřejněný pod č. 42/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 343/2005, rozsudek ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1535/2005, či usnesení ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 28 Cdo 844/2004). Lze-li určitou věc považovat za majetek, který je ustanovením §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. vyloučen z privatizace podle citovaného zákona, nemohla být taková věc privatizována; přitom je nerozhodné, zda byla uvedena ve schváleném privatizačním projektu. Tento závěr je konformní i s judikaturou Ústavního soudu akcentující prioritu restitučních nároků i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních přesunů (srov. např. nález ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 310/99, či téhož dne vydaný nález sp. zn. II. ÚS 571/99, nebo nález ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS 515/2000). Na použitelnosti uvedených judikaturních závěrů v posuzované věci nemění nic ani argumentace dovolatelky, že Fond národního majetku (jenž měl majetek privatizovaného státního podniku, zahrnujícího i předmětné nemovitosti, vložit do zakládané akciové společnosti PRAGA a. s.) nebyl ke dni účinnosti zákona o půdě povinnou osobou ve smyslu tohoto zákona, jestliže judikatura již dříve také dovodila, že převod majetku z původní povinné osoby – státního podniku – na Fond národního majetku, jenž nemá povahu právního úkonu, a nemůže být tak stižen neplatností, může mít za následek převod vlastnického práva na Fond národního majetku, jenž je pak dále v dispozicích s majetkem omezen právními následky uplatnění restitučních nároků (k tomu přiměřeně srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4342/2007, či rozsudek ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2197/2013, případně znovu již shora citovaný rozsudek ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 343/2005).
Přípustnost dovolání nezakládají pak ani dovolatelkou vznášené námitky vůči závěru odvolacího soudu, že vlastnické právo k pozemkům nenabyla ani později (originárně) vydržením (že ona sama či její předchůdkyně PRAGA a.s. nebyly v dobré víře, že jim věc patří a nebyly oprávněnými držitelkami ve smyslu §130 odst. 1 obč. zák.). Z rozhodovací praxe dovolacího soudu sluší se připomenout, že tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné; okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 508/2001). Obdobně posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99).
Dobrá víra právnické osoby se zásadně odvíjí od vědomosti statutárních orgánů společnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 427/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013). Z tohoto pravidla je ovšem třeba připustit výjimky v situaci, když by důsledné trvání na uvedeném názoru vedlo ke zjevným nespravedlnostem. V situaci, kdy je právnické osobě doručena písemnost, v níž jsou uváděny relevantní údaje zpochybňující dobrou víru právnické osoby, byl by nepřijatelný závěr, že dobrá víra právnické osoby nebyla zpochybněna, založený na obraně, že se o tomto dopise s ohledem na vnitřní strukturu právnické osoby nedozvěděl její statutární orgán, nýbrž toliko zaměstnanec vykonávající speciálně zřízenou funkci pro řešení právních otázek (k tomu srov. např. již odvolacím soudem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, jehož závěry – navzdory jinému mínění dovolatelky – považuje dovolací soud za aplikovatelné i v nyní posuzované věci). Úvaha odvolacího soudu, že dovolatelka (ani její předchůdkyně PRAGA a.s.) nemohla být v dobré víře svědčící v poctivost nabytí, není v dané věci zjištěným okolnostem nepřiměřená (k rozsahu dovolacího přezkumu, jde-li o otázku dobré víry držitele, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 364/2013), jestliže je opřena i o skutkové zjištění, že o uplatnění restitučního nároku byla oprávněnou osobou již v roce 1991 zpravena i osoba povinná, přičemž jednou ze zvažovaných relevantních okolností pro hodnocení dobré víry jejích právních nástupců může být pak bezesporu i „personální provázanost“ (co do obsazení statutárních orgánů) nástupnických společností s někdejší povinou osobou (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 374/2007). Zakládá-li pak dovolatelka svou argumentaci i na tvrzení, že restituční nárok nebyl oprávněnou osobou u původní povinné osoby (PRAGA s.p.) vůbec uplatněn, že byl vznesen toliko ve vztahu k pozemkovému úřadu a že se tak stalo až dne 30. 12. 1992 (a že tudíž nemohlo dojít k narušení dobré víry její předchůdkyně), případně že o jeho uplatnění osoby představující statutární orgány společnosti nemohly mít vědomost, jde o argumentaci zjevně založenou na jiném skutkovém stavu, než který měl za prokázaný odvolací soud (jež pracuje se zjištěním o doručení písemnosti o uplatnění restitučního nároku původní povinné osobě dne 30. 9. 1991).
Přestože pak dovolatelka v dovolání uvádí, že rozsudek odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, vůči rozhodnutí o náhradě nákladů řízení již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – nevznáší (nehledě na to, že těmito výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nedosahujícím ani limitu přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z článku bodu 2. čl. II. části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a z bodu 2. čl. II. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu