ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1590.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 1590/2017
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou , se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, IČ 00408026, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, proti žalovaným 1) MUDr. I. K. , P., zastoupené JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 36, a 2) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 69797111, za účasti hlavního města Prahy , se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské náměstí 2, IČ 00064581, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných, zastoupeného Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 416/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2016, č. j. 13 Co 297/2016-177, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jakuba Kotrby, advokáta se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1.
III. Ve vztahu mezi žalobcem na straně jedné a žalovanými 1) a 2) na straně druhé nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 13. 5. 2016, č. j. 18 C 416/2014-146, zamítl žalobu o určení, že žalovaná 2) je vlastníkem pozemků parc. č. 258/1 a č. 258/5, obec P., k. ú. H., zapsaných na LV č. 582, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, žalobci uložil povinnost zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení částku 20.933,- Kč rukám advokáta JUDr. Petra Novotného, žalované 2) částku 1.500,- Kč a vedlejšímu účastníku částku 29.161,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jakuba Kotrby.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2016, č. j. 13 Co 297/2016-177, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 4.114,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Novotného, žalované 2) částku 300,- Kč a vedlejšímu účastníku na straně žalovaných částku 8.228,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jakuba Kotrby.
Soudy obou stupňů tak rozhodly o žalobě podané žalobcem podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. - dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (a mezi účastníky to bylo nesporné), že předmětné pozemky KN parc. č. 258/1 (lesní pozemek) a parc. č. 258/5 (ostatní plocha) vznikly z pozemku PK parc. č. 258, který byl historickým majetkem žalobce, jež na stát přešel podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, že hospodářskou smlouvou o převodu správy národního majetku (§347 hospodářského zákoníku) uzavřenou v roce 1975 mezi ONV v Praze 9 a Sady, lesy a zahradnictví, podnikem hl. m. Prahy, byl předán do správy tohoto podniku, a že další hospodářskou smlouvou o převodu práva hospodaření s národním majetkem (§347 hospodářského zákoníku) byl v roce 1990 převeden do správy rozpočtové organizace Správa veřejné zeleně Praha, jejímž řídícím orgánem a zřizovatelem dle zřizovací listiny ze dne 22. 12. 1989 byl Národní výbor hl. m. Prahy. Na základě žádosti Magistrátního úřadu hl. m. Prahy ze dne 19. 3. 1992 rozhodlo Ministerstvo financí ČR podle §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, že do vlastnictví hl. m. Prahy přecházejí dnem vydání rozhodnutí (tj. dnem 11. 9. 1992) mimo jiné věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tj. ke dni 24. 5. 1991) příslušelo právo hospodaření rozpočtové organizaci Správa veřejné zeleně (s výjimkou pozemku parc. č. 1086 v kat. území N.); na základě tohoto rozhodnutí byl vedlejší účastník zapsán jako vlastník pozemku parc. č. 258/1 do katastru nemovitostí. Směnnou smlouvou ze dne 14. 9. 2005 (s právními účinky vkladu ke dni 31. 10. 2005), kterou uzavřela s vedlejším účastníkem, nabyla pozemky parc. č. 258/1 a parc. č. 258/5 do vlastnictví žalovaná 1).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce je oprávněnou osobou podle §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., že druhá žalovaná je osobou povinnou podle §4 písm. c) tohoto zákona, zatímco žalovaná 1) povinnou osobou není, a že žalobce v rozhodné době utrpěl majetkovou křivdu postupem uvedeným v §5 písm. a) téhož zákona. Souhlasil též s názorem soudu prvního stupně a vedlejšího účastníka, že pokud nebylo v rozhodnutí Ministerstva zemědělství uvedeno datum jeho vydání (dne 11. 9. 1992), jednalo se o zřejmou nesprávnost, která byla opravena tak, že do něj byla doplněna jeho přílohou chybějící datace (§47 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád), a poukázal rovněž na to, že platí presumpce správnosti správních rozhodnutí, což se vztahuje i na rozhodnutí Ministerstva financí, které nabylo právní moci po stránce formální i materiální, a je tedy třeba z něj vycházet (§135 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Tímto rozhodnutím nedošlo ke smluvnímu převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům, ale šlo o jeho přechod podle §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. na základě jiné právní skutečnosti, jejíž platnost či neplatnost nepřísluší soudu posuzovat; toto rozhodnutí je konkrétní i ve vymezení majetku, který měl nabýt vedlejší účastník, přičemž (s výjimkou označeného pozemku) šlo o všechen nemovitý majetek státu, k němuž náleželo právo hospodaření rozpočtové organizaci Správa veřejné zeleně. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k přechodu vlastnického práva k pozemkům ze státu na vedlejšího účastníka podle §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. došlo. Shodně s ním též dovodil, že blokační ustanovení §29 zákona o půdě, jehož se žalobce dovolával, zakazovalo až do vydání zákona č. 428/2012 Sb. jen převod, nikoliv také přechod vlastnického práva k majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace. Jde o dva odlišné instituty s tradičně ustáleným režimem i obsahem, které se navzájem nepřekrývají - zatímco převod vlastnického práva je nabytím tohoto práva odvozeným od původního vlastníka (derivativním), přechod je nabytím vlastnického práva původním (originárním), čehož si byl vědom i zákonodárce v době přijetí zákona o půdě, když v témže roce v zákoně č. 172/1991 Sb. přiléhavě užívá pojmu přechod; bylo-li by jeho úmyslem zakázat i přechod vymezeného majetku, nepochybně by to v §29 zákona o půdě takto vyjádřil. Výklad, že zákazem převodu vlastnického práva k určenému majetku je zakázán pod sankcí absolutní neplatnosti i jeho přechod, by podle odvolacího soudu byl v rozporu s jazykovým vyjádřením, a tudíž nepřichází v úvahu; proto neplatnost přechodu vlastnického práva na vedlejšího účastníka z §29 zákona o půdě dovodit nelze. To platí i o §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., který se vztahuje jen na věci z majetku České republiky, k jejichž vydání byl oprávněnou osobou uplatněn před jeho účinností (24. 5. 1991) nárok podle restitučních předpisů; ostatní věci podléhající tomuto zákonu (s výjimkami uvedenými v §4 tohoto zákona, které se však netýkají pozemků) do vlastnictví obcí přešly. Odvolací soud uzavřel, že nebyl-li k předmětným pozemkům před účinností tohoto zákona ani později před rozhodnutím Ministerstva financí ČR o jejich přechodu do vlastnictví vedlejšího účastníka uplatněn restituční nárok , přešlo podle §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. vlastnické právo k nim rozhodnutím Ministerstva financí ČR ke dni 11. 9. 1992 na vedlejšího účastníka, který je do vlastnictví převzal, a později je směnnou smlouvou platně převedl na žalovanou 1). Z těchto důvodů je žaloba o určení vlastnického práva žalované 2) nedůvodná, pročež v tomto řízení není třeba se zabývat námitkou vydržení vlastnického práva k pozemkům uplatněnou žalovanou 1) ani otázkou platnosti směnné smlouvy.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky: 1) „zda blokační paragrafy (§29 zákona o půdě či §3 zákona o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby) bránily či mohly bránit přechodu (převádění) majetku státu na obce dle §5 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb.“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a dále otázek, které odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to, 2) „zda je možné dotvářet po několika letech dodatečně jednostranné správní rozhodnutí vydané podle §5 zákona č. 172/1991 Sb. dvoustrannými přílohami, aby bylo rozhodnutí dostatečně konkrétní, určité a vykonatelné (schopné sloužit jako podklad pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí)“, a 3) „zda soud má v řízení s restutičním přesahem dle speciální normy 18 ZMV přezkoumat i správní rozhodnutí po věcné stránce, když na posouzení je závislý případný úspěch žalobce ve sporu“; dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., tedy, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ve vztahu k první otázce dovolatel namítá, že „na daný případ dvoustranných úkonů“ je třeba uplatnit nikoliv výklad jazykový, jak učinil odvolací soud, nýbrž výklad teleologický (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, v němž připustil aplikovatelnost významové extenze i na přechod, jsou-li pro to dány teleologické důvody, a nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 a sp. zn. II. ÚS 528/02). Poukázal na charakter rozhodnutí Ministerstva financí, které se podle jeho názoru spíše blíží smluvnímu převodu, protože se v něm promítá vůle strany vydávající a strany nabývající, přičemž sám vedlejší účastník v návrhu na zápis vlastnického práva požádal o „provedení převodu“. Dále namítá, že při rozhodování podle §5 zákona č. 172/1991 Sb. došlo i k porušení §3 zákona č. 92/1991 Sb., v tehdy platném znění, což tvrdil již v žalobě, avšak odvolací soud se s touto jeho argumentací nevypořádal. Pakliže soud „operuje s později přijatým zákonem o půdě a slovem přechod“, pak dovolatel poukazuje na to, že zákon č. 92/1991 Sb. byl přijat dříve, a jeho smyslem a účelem bylo blokovat z privatizace státního majetku původně církevní majetek, který přešel na stát, takže uvedeným postupem došlo k jeho obejití; rozhodování Ministerstva financí podle §5 zákona č. 172/1991 Sb. na žádost obce proto nemohlo nerespektovat zákonnou podmínku blokace pro privatizaci státního majetku a vyžadoval se i souhlas Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci.
Za zcela formalistické považuje dovolatel „rozlišování slova převod a přechod“, neboť judikatura soudů k §29 zákona o půdě vyznívá tak, že pod pojem převod je třeba zahrnout i přechod (viz §18 odst. 1 zák. č. 428/2012 Sb., nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. 9/07, a ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, a ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 257/2013). Dále poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1648/10, a sp. zn. I. ÚS 663/06. Dovolatel též vyslovil názor, že výklad rozlišující pojem převod a přechod by byl zapovězeným sofistikovaným odůvodňováním zřejmé nespravedlnosti, jelikož všem restitučním předpisům je společný cíl, jímž je navrácení co nejvíce původního majetku (priorita naturální restituce), a že ustálená judikatura považuje restituční nároky za nároky primární, přičemž tyto zásady zopakoval i Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4546/2015.
Stran druhé a třetí otázky dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávný názor spočívající v tom, že na nedatované rozhodnutí Ministerstva financí aplikoval zákon č. 71/1967 Sb., správní řád, ačkoliv na rozhodování podle §5 zákona č. 172/1991 Sb. se správní řád nepoužije, jak stanoví jeho §7 v tehdy platném znění. Ve svém důsledku tak odvolací soud podle dovolatele rozhodl v rozporu s hmotným právem, jelikož uvedená vada může mít vliv „na správnost řízení“, nehledě na to, že „žádná příloha o datu (oprava rozhodnutí) nebyla vydána, jde jen o jakýsi výpis z evidence učiněný v souvislosti s nezákonným dotvářením rozhodnutí dvoustrannou listinou“. Naopak přílohy, které byly vydány řadu let po přijetí rozhodnutí, jsou dvoustranně podepsanými úkony, z čehož je taktéž zřejmé, že šlo spíše o dohodu, než o klasický konstitutivní přechod vlastnictví založený zákonem či jednostranným autoritativním rozhodnutím. Odvolací soud nezohlednil dále skutečnost, že o vydání rozhodnutí požádal úřad a nikoliv obec, že z něj není zřejmé, kdy bylo vydáno, kdy se stalo pravomocným a vykonatelným, kdy došlo k přechodu vlastnického práva a co vlastně přechází, což je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu [např. rozhodnutím sp. zn. 26 Cdo 953/2005, v němž bylo vysloveno, že soud vždy zkoumá, zda jde o správní akt (tj. zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný]. V případě rozhodnutí správního orgánu o převodu (přechodu) contra legem (rozhodování o majetku církví blokovaného blokačními ustanoveními) jde „automaticky“ o rozhodnutí protizákonné pro podstatnost vady - nulitní rozhodnutí (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1952/2005). Kromě toho měl soud přezkoumat rozhodnutí Ministerstva financí i po věcné stránce „dle námitek žalobce a podmínek pro jeho vydání a platnost“, neboť §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. takovýto přezkum výjimečně umožňuje (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/99, podle jehož závěrů se v restitučních věcech přezkoumávají i pravomocná rozhodnutí jiných orgánů).
Nesprávnost napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel dále v tom, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že zápisem vlastnického práva vedlejšího účastníka k označeným pozemkům až v roce 1995 došlo k porušení podmínky jednoročního zápisu do katastru nemovitostí, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3822/2008 a sp. zn. 28 Cdo 1083/2013.
Dále dovolatel dovozuje, že přechodu pozemků na obec „mohl bránit i §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb.“. Nejvyšší soud sice v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4546/2015 judikoval, že v případě §1 tohoto zákona by šlo ve vztahu k jeho §4 odst. 2 o retroaktivitu, tento závěr však nemůže platit pro případy, kdy „obec měla údajně získat pozemky přechodem na základě §5 zákona č. 172/1991 Sb., kdy jde o souhlasný projev vůle, přičemž obé bylo učiněno až po účinnosti blokačních ustanovení. Opačný výklad by byl v rozporu s principy spravedlnosti, legitimního očekávání, smyslu a účelu majetkového vyrovnání a primárními hodnotovými východisky restitucí“. Názor, že povinným je jen stát a že přechodem vlastnictví na obce nemohlo dojít k zúžení majetkové podstaty pro vypořádání, přitom dovolatel nesdílí, neboť obce, resp. kraje mohly pozemky dále převádět, což také činily. Z příslibů a úmyslu zákonodárce a představitelů státu, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07, je však zřejmé, že církve mohly mít celou dobu do přijetí zákona č. 428/2012 Sb. legitimní očekávání o navrácení celého původního majetku či alespoň zemědělského majetku, nikoliv jen jeho části. K ochraně majetku však v daném případě nedošlo, když stát na žádost obce převedl (nechal přejít) původní církevní majetek. Je rovněž třeba mít na zřeteli, že judikatura Ústavního soudu (viz jeho nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97) postuluje, že jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované normě, že je pouze východiskem k objasnění jejího smyslu a účelu. Ustanovení §29 zákona o půdě je třeba vykládat teleologicky a i v historickém kontextu, neboť v době přijetí tohoto zákona bylo jeho cílem blokovat původní majetek církví. Dovolatel dodal, že až po vyřešení otázky platnosti či možnosti nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům vedlejším účastníkem se bude možné zabývat eventuální možností nabytí těchto pozemků žalovanou 1), a to s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, kdy bude nutné porovnat vzájemná kolidující si práva.
Ze všech těchto důvodů má dovolatel za to, že napadené rozhodnutí není správné a že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, jmenovitě právo vlastnit majetek, právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), právo na rovnost před zákonem (čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy), dále práva daná Úmluvou o ochraně lidských práva a základních svobod zakotvená v čl. 6 odst. 1, a že došlo i k zásahu do zásad právního státu ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR a do práva na projednání věci soudem zákonem stanoveným postupem (čl. 4 a čl. 90 Ústavy). Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník ve svém obsáhlém vyjádření k dovolání označil námitky v něm uplatněné za nedůvodné a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, eventuálně zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem, a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. k řešení otázky hmotného práva, zda ve smyslu §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. bránil §29 zákona o půdě vydání rozhodnutí Ministerstva financí o přechodu majetku státu na obec podle §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném od 24. 5. 1991 do 31. 12. 2002 (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, dospěl Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné; ohledně dalších otázek není dovolání přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle ustanovení §1 zákona č. 428/2012 Sb. zákon upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu (dále jen „registrované církve a náboženské společnosti“), v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi.
Podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.
K otázkám formulovaným dovolatelem pod body 2) a 3):
Zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve svých ustanoveních jednak určuje, který majetek za splnění uvedených podmínek ze zákona přechází do vlastnictví obcí (§1- 3 cit. zák.), dále určuje, který majetek z vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí nepřechází (§4 cit. zák.), a konečně, který majetek může přejít na obce na jejich žádost na základě rozhodnutí Ministerstva financí České republiky (§5 cit. zák.) a Ministerstva kultury České republiky (§6 cit. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2002).
Ustálená judikatura soudů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2277/07, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 579/2005) dovodila, že rozhodnutí Ministerstva kultury vydané podle §6 zákona č. 172/1991 Sb. je správním rozhodnutím sui generis, vydaným na základě zákonného zmocnění. Stejně tak lze dovodit, že též rozhodnutí Ministerstva financí podle §5 odst. 1 písm. b) tohoto zákona vydané s předchozím souhlasem Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky má totožný charakter.
Podle §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění účinném od 24. 5. 1991 do 31. 12. 2002, platilo, že na žádost obce může okresní úřad a v hlavním městě Praze Ministerstvo financí České republiky rozhodnout, že do vlastnictví obce přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni účinnosti tohoto zákona příslušelo právo hospodaření organizacím, jestliže na okresní úřady, obce a v hlavním městě Praze též na městské části přešla funkce jejich zakladatele nebo pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace, pokud nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §2 nebo §3. K rozhodnutí podle odstavce 1 si okresní úřad a v hlavním městě Praze Ministerstvo financí České republiky vyžádá předchozí souhlas Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky (odst. 2). Podle §7 cit. zák. platilo, že na rozhodování podle §5 a 6 tohoto zákona se nevztahují obecné předpisy o správním řízení, tedy zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) - dále jen „sp. ř.“.
V posuzované věci bylo zjištěno, že na základě žádosti Magistrátního úřadu hl. m. Prahy ze dne 19. 3. 1992 a souhlasu Ministerstva pro správu národního majetku vydalo Ministerstvo financí ČR rozhodnutí pod č. j. MF ČR 124/52 569/92, jímž rozhodlo podle §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, tak, že do vlastnictví hl. m. Prahy přecházejí dnem vydání tohoto rozhodnutí mimo jiné nemovité a movité věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. příslušelo právo hospodaření rozpočtové organizaci Správa veřejné zeleně, Praha 1, Betlémská 9 (s výjimkou pozemku parc. č. 1086 v kat. území N.). K tomuto rozhodnutí bylo dne 3. 10. 1995 vydáno sdělení opatřené kulatým razítkem Ministerstva financí se státním znakem, v němž se uvádí, že „podle evidence Ministerstva financí bylo rozhodnutí č. j. 124/52 569/92 vydáno dne 11. září 1992“. Příloha č. 7 k tomuto rozhodnutí obsahuje „seznam nemovitostí, ke kterým ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. příslušelo právo hospodaření organizaci Správa veřejné zeleně a které splňují i další podmínky uvedené v §5 odst. 1 cit. zákona“, mezi nimiž je obsažen i pozemek parc. č. 258/1, zapsaný na listu vlastnictví č. 1011 pro kat. území H.
Podle §47 odst. 6 sp. ř., který byl zrušen dnem 1. 1. 2006, platilo, že chyby v psaní, počtech a jiné zřejmé nesprávnosti v písemném vyhotovení rozhodnutí správní orgán kdykoliv i bez návrhu opraví a vyrozumí o tom účastníky řízení. Ustanovení §52 sp. ř. stanovilo, že rozhodnutí, proti kterému se nelze odvolat (podat rozklad), je v právní moci (odst. 1.), a že rozhodnutí je vykonatelné, jestliže se proti němu nelze odvolat (podat rozklad) nebo jestliže odvolání (rozklad) nemá odkladný účinek (odst. 2).
Ustanovení §132 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1992 (dále jen „obč. zák.“), stanovilo, že vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem (odst. 1), a že nabývá-li se vlastnictví rozhodnutím státního orgánu, nabývá se vlastnictví dnem v něm určeným, a není-li určen, dnem právní moci rozhodnutí (odst. 2).
Podle této právní úpravy platilo, že nabytí vlastnického práva rozhodnutím státního orgánu, kterým se rozumí soud nebo správní úřad, nastává tehdy, kdy rozhodnutím příslušného státního orgánu, respektive nabytím právní moci tohoto rozhodnutí, dochází k nabytí vlastnického práva k předmětu vlastnictví. Po právní moci takového rozhodnutí tedy již nebylo zapotřebí činit jakékoliv právní úkony, tj. například u věcí nemovitých, které podléhaly evidenci v katastru nemovitostí, měl následný zápis tohoto rozhodnutí, který byl prováděn ve formě záznamu, pouze deklaratorní, tj. potvrzující, účinky. Rozhodnutí příslušného státního orgánu bylo tedy právě z tohoto důvodu rozhodnutím konstitutivním, kterým docházelo ke konstituci vlastnického práva. Vlastnické právo samozřejmě nabýval ten, kdo byl v rozhodnutí jakožto nabyvatel tohoto vlastnického práva (absolutního) označen.
Z uvedeného vyplývá, že veškeré námitky dovolatele, pokud dovozuje, že rozhodnutí Ministerstva financí č. j. 124/52 569/92 se „blíží smluvnímu převodu, protože se v něm promítá vůle strany vydávající a strany nabývající“, či že „šlo spíše o dohodu, než o klasický konstitutivní přechod vlastnictví založený zákonem či jednostranným autoritativním rozhodnutím“, jsou nesprávné. Přisvědčit mu lze jen v tom, že na rozhodování Ministerstva financí podle §5 zákona č. 172/1991 Sb. se správní řád nepoužil, jak stanovil jeho §7 v tehdy platném znění, avšak bylo-li rozhodnutí Ministerstva financí č. j. 124/52 569/92 správním rozhodnutím sui generis, bylo možno na toto rozhodnutí (nikoliv rozhodování) aplikovat §47 odst. 6 sp. ř. a uvedeným sdělením opravit jeho zřejmou nesprávnost, spočívající v tom, že nebylo datováno. Nemůže být ani pochyb o tom, že toto rozhodnutí nabylo právní moci, neboť proti němu nebyl opravný prostředek přípustný (§52 odst. 1 sp. ř.), jak se v něm výslovně uvádí, jakož i vykonatelnosti (§52 odst. 2 sp. ř.), přičemž k přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům z majetku České republiky došlo dnem jeho vydáním, tedy dnem 11. 9. 1992 (§132 obč. zák.), přičemž záznam vlastnického práva vedlejšího účastníka do evidence nemovitostí v roce 1995 byl pouze deklaratorní, neboť šlo o rozhodnutí konstitutivní.
Nedůvodně též dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho námitkou, že označené rozhodnutí Ministerstva financí je nicotným aktem (paaktem) a že v tomto ohledu věc posoudil v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 953/2005.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněném pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudku ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněném pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil a odůvodnil závěr, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. Nicotný je správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudcích ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2127/2001, ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2213/2003, ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003, a sdílí jej i v projednávané věci. V usnesení ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000, pak Nejvyšší soud zaujal stanovisko, že pro akt věcně vadný nebo nezákonný platí presumpce jeho správnosti. Nejde-li tedy o nicotný správní akt (paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází (§135 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Taktéž právní teorie spojuje nicotnost správních aktů s nedostatkem pravomoci, nedostatkem právního podkladu, absolutním nedostatkem formy, nejtěžšími vadami nepříslušnosti (srov. např. Henrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 213 a násl., Sládeček, V. Obecné správní právo. Praha: ASPI, a.s., 2005, s. 106 a násl., Horzinková, E., Novotný, V.: Správní právo procesní. 4. vydání. Praha: Leges, 2012, s. 202 a násl.). Nejvyšší správní soud se pak nicotností správních aktů zabýval např. v rozsudku ze dne 30. 4. 2012, sp. zn. 4 Ads 153/2011. Nejvyšší soud tedy v souladu s uvedeným pokládá za nicotný ten správní akt, který byl vydán absolutně věcně nepříslušným (nekompetentním) správním orgánem [srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1200/2014 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3780/2014)].
Pakliže odvolací soud v dané věci dovodil, že Ministerstvo financí označeným rozhodnutím rozhodovalo o přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům podle §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb., že toto rozhodnutí je konkrétní i ve vymezení majetku, který měl nabýt vedlejší účastník, přičemž (s výjimkou označeného pozemku) šlo o všechen nemovitý majetek státu, k němuž náleželo právo hospodaření rozpočtové organizaci Správa veřejné zeleně, pak v tomto právním názoru je implicintně obsaženo i posouzení, že toto rozhodnutí vydalo Ministerstvo financí jakožto orgán povolaný rozhodovat o přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obce (v daném případě vedlejšího účastníka), a že nešlo o rozhodnutí nicotné. Taktéž dovolatelem namítaná okolnost, že o přechod předmětných (a dalších) pozemků požádal formálně Magistrátní úřad hl. m. Prahy z tohoto rozhodnutí nečiní rozhodnutí nicotné.
Závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1952/2005, na nějž dovolatel poukázal, na danou věc nedopadají, neboť v něm dovolací soud řešil situaci, kdy se město Ostrava domáhalo určení vlastnictví k pozemkům, jež „ nespadaly pod možný příděl podle zák. č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy“ , a dospěl k závěru, že „došlo-li poté přesto - contra legem - k jejich přídělu tomuto městu, dokonce s výslovným odkazem na zákon č. 142/1947 Sb., pak bylo přídělové rozhodnutí protizákonné zcela evidentně a podstatnost vady provázející toto rozhodnutí ze dne 24. 8. 1948 je taková, že lze právem hovořit o nulitě takového rozhodnutí“.
Na danou věci nedopadají ani závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. III. ÚS 150/99 (taktéž dovolatelem citovaném), jímž zrušil rozsudky soudu prvního a druhého stupně z důvodu, že „obecné soudy nesprávně aplikovaly ustanovení §2 odst. 1 písm. c), §6 odst. 1 písm. k) a §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to ve vztahu k ustanovení §135 o. s. ř., dekretu 100/1945 Sb., ve znění zákona č. 114/1948 Sb., vládního nařízení č. 8/1928 Sb., jakož i dekretu č. 108/1945 Sb.“, a současně mimo jiné uvedl, že „ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích je ve vztahu k §135 o. s. ř. ustanovením speciálním a umožňuje v daném rozsahu přezkoumat a posoudit i pravomocná konfiskační rozhodnutí“. Názor dovolatele, že by na základě závěrů vyslovených v tomto nálezu bylo možno dovozovat, že „§18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. výjimečně umožňuje přezkoumat rozhodnutí Ministerstva financí i po věcné stránce“, je až absurdní.
Pokud dovolatel namítá, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že „zápisem vlastnického práva vedlejšího účastníka k označeným pozemkům až v roce 1995 došlo k porušení podmínky jednoročního zápisu do katastru nemovitostí“, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3822/2008 a sp. zn. 28 Cdo 1083/2013, pak je třeba poukázat na to, že v prvním z nich řešil dovolací soud v řízení o určení vlastnictví obce k pozemkům, stavbě vodovodní jímky, stavbě vodojemu, stavbě podzemní vodovodní sítě (vodovodního řadu) a kanalizačnímu vedení (stoce) otázku aplikace §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., přičemž k §8 tohoto zákona o povinnosti obce podat do jednoho roku od nabytí vlastnictví návrh na záznam vlastnictví k věcem do katastru jen poznamenal, že nezakotvuje prekluzivní lhůtu, nýbrž že jde jen o povinnost pořádkové povahy, a druhé rozhodnutí bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1962/2013.
Z uvedeného vyplývá, že otázky formulované dovolatelem pod body 2) a 3) přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
K otázce hmotného práva, pro jejíž řešení je dovolání přípustné, tedy zda - ve smyslu §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. - znemožňovalo vydání rozhodnutí Ministerstva financí o přechodu majetku státu na obec podle §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. ustanovení §29 zákona o půdě (jež ve znění účinném do 31. 12. 2012 stanovilo, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku), je třeba připomenout závěry již dosud přijaté Nejvyšším soudem a Ústavním soudem k výkladu a aplikaci §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., §29 zákona o půdě, a §5 (a §6) zákona č. 172/1991 Sb.:
1) Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně připomíná, že smyslem ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (v něm použitého pojmu „přechod“) nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami založeného §29 zákona o půdě (či §3 zákona č. 92/1991 Sb.), nýbrž toliko překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, kdy odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat pouze v tehdy platných a účinných předpisech (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, schválený dne 11. 1. 2017 občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016).
2) Krom toho, že §29 zákona o půdě výslovně zapovídal toliko převádění objektů, náležejících původně církvím, náboženským společnostem, řádům, respektive kongregacím, do vlastnictví jiných osob, a jeho použitelnost na přechody by bylo možné dovodit toliko teleologicky odůvodněnou analogií, zakládá podstatnou distinkci rovněž fakt, že obce (či kraje) mohl zákonodárce bez ústavněprávních překážek učinit povinnými k vydání dotčeného majetku oprávněným osobám (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 2631/12, bod 8.), tak jak to učinil kupříkladu v §6 odst. 5 zákona o půdě, pročež přechod na uvedené korporace v době svého uskutečnění nijak nezkracoval možnost naturální restituce historického majetku církví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, uveřejněný pod č. 34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016, či ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5476/2016). Skutečnost, že při přijímání zákona č. 428/2012 Sb. bylo v posledku zvoleno řešení obce do výčtu povinných osob obsaženého v §4 daného předpisu nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce [srov. opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, v němž Nejvyšší soud vyložil, že splňovala-li obec podmínky pro přechod majetku podle zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 24. 5. 1991, kdy tento předpis nabyl účinnosti, přešel dotčený majetek na obec ex lege , přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětnými nemovitostmi v zákoně č. 229/1991 Sb. (účinném od 24. 6. 1991) ani uplatnění restitučních nároků podle posléze přijatého zákona č. 428/2012 Sb. nemohly retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát].
3) Ač byl tento úsudek formulován ve věci, v níž bylo nabytí vlastnického práva obcí dovozováno z §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., lze jej obdobně vztáhnout i na případ přechodu majetku v režimu §2 odst. 1 písm. a) citovaného předpisu, jenž rovněž nastával ex lege ke dni 24. 5. 1991 (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1098/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2419/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016, a přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1739/2005).
4) Jako nesprávný byl pozdější judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu odmítnut také názor, že ustanovení §29 zákona o půdě, které omezovalo nakládání s věcmi, které původně náležely církvím a náboženským společnostem, garantuje ochranu původního tzv. církevního majetku obecně, resp. že se vztahuje na veškerý tzv. církevní majetek (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 232/03, nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4230/2007). Uvedený závěr byl Nejvyšším soudem znovu vzpomenut i v rozsudku ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, jenž následně obstál i při přezkumu v rovině ústavněprávní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 2918/16).
5) Aniž by byla v obecné rovině řešena otázka, za jakých okolností blokace provedená zákonem o půdě vylučovala přechody historického majetku církve na jiné subjekty , dospěla rozhodovací praxe dovolacího soudu k závěru - argumentačně opřenému i o judikaturu Ústavního soudu (viz nálezy pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38., a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 292.) - dle něhož omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi (k tomu srov. taktéž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, a dále rozsudky téhož soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, a ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016).
6) Ústavní soud sice např. v usnesení ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. III. ÚS 630/06, vyslovil názor, že ze smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., které odkazuje na zvláštní (restituční) přepisy, plyne, že se vztahuje „nejen na zvláštní předpisy již vydané, ale bez omezení též na předpisy následné“, tedy i na později účinný zákon o půdě , avšak v plenárním nálezu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, uveřejněném pod č. 242/2010 Sb., poukázal na to, že „oproti tomu stojí řada dalších rozhodnutí Ústavního soudu, dle nichž podle zákona č. 172/1991 Sb. vlastnictví k nemovitostem dotčeným následnými restitucemi (které byly vyvolány např. pozdějším zákonem o půdě) na obce de iure přechází, ovšem spolu s povinností „vydat majetek oprávněným osobám dle předpisů restitučních“ [srov. např. usnesení ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 1357/09, nález ze dne 12. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 346/98, nález ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2277/07, usnesení ze dne 31. 10 2007, sp. zn. III. ÚS 801/06, usnesení ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. III. ÚS 1602/07, usnesení ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. IV. ÚS 124/99, usnesení ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. IV. ÚS 477/01, usnesení ze dne 1. 3. 2000 sp. zn. I. ÚS 448/98]“.
7) V již zmíněním nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2277/07, bylo konstatováno, že zvláštním právním předpisem ve smyslu §4 odst. 2 zák. č. 172/1991 Sb., dle nějž do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu, se rozumí ustanovení zák. č. 403/1990 Sb. a zák. č. 87/1991 Sb., tj. tzv. blokační ustanovení §22 odst. 1 zák. č. 403/1990 Sb. a §9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. Dále Ústavní soud v tomto nálezu vyjádřil právní názor, podle kterého skutečnost, že podkladem pro posouzení otázky vzájemného vztahu ustanovení §4 a §6 zákona č. 172/1991 Sb. bylo konkrétní rozhodnutí Ministerstva kultury, neznamená, že „Nejvyšší soud není povinen se zabývat zjištěním, zda uvedené, byť správní rozhodnutí, bylo vydáno v souladu se zákonným zmocněním, a zda pro projednávanou věc je vydání takového rozhodnutí s ohledem na ust. §4 citovaného zákona relevantní. V opačném případě by totiž bylo možné v důsledku jakéhokoliv rozhodnutí vydaného dle ust. §5 a §6 zák. č. 172/1991 Sb., jež by nebylo přezkoumatelné soudem, zcela eliminováno ust. §4 cit. zák., potažmo i ustanovení §22 odst. 1 zák. č. 403/1990 Sb. a §9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.“.
8) Vztahem restitučních právních předpisů a zákona č. 172/1991 Sb. se taktéž zabýval Nejvyšší soud, přičemž jím bylo již mnohokrát konstatováno, že výklad ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. se ustálil v tom smyslu, že citované ustanovení vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1153/96, uveřejněný pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 976/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3078/2008).
9) Zvláštním právním předpisem ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. není (ani) zákon č. 428/2012 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2013 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4773/2014).
Z uvedených judikatorních závěrů pro posuzovanou věc vyplývá, že odpověď na otázku, zda bylo předmětné pozemky možné platně převést na vedlejšího účastníka rozhodnutím Ministerstva financí dnem 11. 9. 1992, kdy toto rozhodnutí bylo vydáno, je nutné hledat v §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., nikoli v §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., jenž nesměřoval k extenzi dosahu blokace církevního majetku (tím méně s retroaktivními účinky). Protože zvláštní zákony ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., tj. zákon č. 403/1990 Sb. a zák. č. 87/1991 Sb. se nevztahovaly na restituci církevního majetku a protože za zvláštní právní předpis ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. nelze podle závěrů citované judikatury soudů považovat zákon o půdě, pak je jednoznačné, že rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 11. 9. 1992, jímž bylo rozhodnuto, že předmětné pozemky v majetku České republiky přecházejí dnem jeho vydání do vlastnictví vedlejšího účastníka, bylo vydáno v souladu se zákonným zmocněním obsaženým v §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. (a to s předchozím souhlasem Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci), že pro projednávanou věc je vydání takového pravomocného a vykonatelného rozhodnutí s ohledem na §4 odst. 2 tohoto zákona relevantní, a soud je tedy tímto rozhodnutím vázán (§135 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Zapovídal-li navíc zákon o půdě toliko převádění objektů, náležejících původně církvím, náboženským společnostem, řádům, respektive kongregacím, do vlastnictví jiných osob, a jeho použitelnost na přechody by bylo možné dovodit toliko teleologicky odůvodněnou analogií, pak takováto analogie není v posuzovaném případě namístě, resp. je vyloučena právě z toho důvodu, že o přechodu předmětných pozemků na vedlejšího účastníka bylo rozhodnuto označeným rozhodnutím Ministerstva financí, a to bez ohledu na to, že bylo vydáno až po účinnosti zákona o půdě a že záznam vlastnického práva do katastru nemovitostí na jeho základě byl proveden v roce 1995.
Námitka dovolatele, že „při rozhodování podle §5 zákona č. 172/1991 Sb. došlo (i) k porušení §3 zákona č. 92/1991 Sb., v tehdy platném znění, a že odvolací soud se s touto jeho argumentací nevypořádal“, nemá pro posouzení dané věci žádný význam, neboť k privatizaci předmětných pozemků podle naposledy uvedeného zákona rozhodnutím Ministerstva financí nedošlo (převod majetku podle tohoto zákona se prováděl podle schváleného privatizačního projektu, přičemž vlastnické právo k věcem, jakož i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem přecházelo prodejem privatizovaného majetku nebo jeho vložením do základního kapitálu obchodní společnosti).
K namítanému porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod dovolací soud připomíná, že ústavní ochrana se vztahuje k vlastnickému právu již konstituovanému, nikoliv k uplatněnému restitučnímu nároku (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, ze dne 4. 10. 2000, sp. zn. II. ÚS 42/97, ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 680/05, ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, či ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016; podobně k aplikovatelnosti čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod srov. např. rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci M. proti České republice č. 33071/96 ze dne 13. 12. 2000).
Závěr odvolacího soudu, že vlastníkem předmětných pozemků se na základě označeného rozhodnutí Ministerstva financí stal dnem jeho vydání vedlejší účastník (tedy hlavní město Praha) je proto správný; jeho konečný závěr, že vedlejší účastník tyto pozemky pak následně platně převedl směnnou smlouvou na žalovanou 1) , dovolatel v dovolání nezpochybnil (jen v něm dodal, že „až po vyřešení otázky platnosti či možnosti nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům vedlejším účastníkem se bude možné zabývat eventuální možností nabytí těchto pozemků žalovanou 1), a to s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, kdy bude nutné porovnat vzájemná kolidující si práva“). Konečný závěr odvolacího soudu, že vedlejší účastník předmětné pozemky následně platně převedl směnnou smlouvou na žalovanou 1), proto dovolací soud nemohl přezkoumat, neboť je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08).
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně i ve všech výrocích rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, ve vztahu k nim však dovolání neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Tento nedostatek obligatorní náležitosti dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), již uplynula (§57 odst. 2 věta první a druhá o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení v tomto rozsahu, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.
Protože rozsudek odvolacího soudu je v řešení otázky formulované dovolatelem pod bodem 1) správný (a jinak není dovolání přípustné) a protože nebylo zjištěno, že by toto rozhodnutí bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl, aniž bylo zapotřebí zabývat se dalšími námitkami v dovolání. K doplnění dovolání ze dne 5. 5. 2017, doručenému Nejvyššímu soudu dne 8. 5. 2017, nemohl dovolací soud přihlédnout, neboť bylo podáno až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku (§240 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. Z judikatury Ústavního soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, či ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13), reflektované i rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013), se podává, že u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů, a že není-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem náklady účelně vynaloženými. V posuzované věci však dospěl dovolací soud k závěru, že problematika řešená v dovolacím řízení vykazovala zvláštní znaky složitosti, dané tím, že v dané věci jde o zcela výjimečný případ, který není běžnou agendou vedlejšího účastníka, jak na to výslovně poukázal v písemném vyjádření k dovolání. Vedlejšímu účastníkovi vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem náklady za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 3.100,- Kč [§7 bod 5., §9 odst. 4 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb.] a náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce vedlejšího účastníka doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží vedlejšímu účastníkovi vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 714,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který vedlejšího účastníka v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem na straně jedné a žalovanými 1) a 2) na straně druhé se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce v tomto řízení nebyl úspěšný a žalovaným 1) a 2) v něm žádné náklady řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu