ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2426.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 2426/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce MÍR, stavební bytové družstvo , se sídlem v Brně, Bedřichovická 1199/21, IČO: 00046906, zastoupeného JUDr. Radimem Kuchtou, advokátem se sídlem v Brně – Zábrdovicích, Příkop 838/6, proti žalovaným: 1) S. S. , zastoupené Kristýnou Baše, narozenou 10. září 1989, obecnou zmocněnkyní, bytem v Horním Těrlicku 360, 2) M. H. , 3) L. Š. , zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 29/8a, 4) M. F. , 5) M. P. , 6) MUDr. R. V. , 7) C. V. , 8) Mgr. P. V. , žalovaní 4) až 8) zastoupeni Evou Volejníčkovou, obecnou zmocněnkyní, bytem v Brně, Veveří 45, 9) T. V. , 10) MUDr. H. V. , 11) E. V. , zastoupené JUDr. Janou Peclovou, advokátkou se sídlem v Brně – Zábrdovicích, Zábrdovická 15/16, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 225/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 19 Co 323/2013-368, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 19 Co 323/2013-368, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 1. 2013, č. j. 37 C 225/2004-306, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 18. 3. 2013, č. j. 37 C 225/2004-335, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 4544/2, parc. č. 4545/7, parc. č. 4546/2, parc. č. 4548/2, parc. č. 4550/2 a parc. č. 4552/2, zapsaných v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště B., pro obec B. a k. ú. Ž. na LV č. 8805 (výrok I.), zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 4545/2, parc. č. 4545/3, parc. č. 4545/4, parc. č. 4545/5, parc. č. 4545/6, parc. č. 4546/1, parc. č. 4547/2, parc. č. 4548/1, parc. č. 4549/2, parc. č. 4550/1, parc. č. 4551/2, parc. č. 4552/1 a parc. č. 4553/2, zapsaných v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město, pro obec B. a k. ú. Ž. na LV č. 3713 (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V. a výrok II. doplňujícího rozsudku).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně nejdříve shledal naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva, a to z důvodu existence duplicitního zápisu v katastru nemovitostí, když na LV č. 3713 je duplicitní zápis ve prospěch žalobce a žalovaných 1) až 3) a na LV č. 8805 je duplicitní zápis ve prospěch žalobce a žalovaných 4) až 11). Stran pozemků, k nimž má žalobce duplicitní zápis s žalovanými 4) až 11), dospěl soud k závěru, že žalobce není vlastníkem na základě smluvního nabytí, neboť kupní smlouva uzavřená ve prospěch prvního právního předchůdce žalobce je absolutně neplatná pro nepřesné vymezení předmětu převodu, když odkazovala na nesprávný geometrický plán, a u rozhodnutí o vyvlastnění nebylo možné dohledat spisovou dokumentaci a zjistit tak, zda došlo k řádnému vyvlastnění. Při následných převodech z původního právního předchůdce na jeho právní nástupce a nakonec na žalobce tak nemohlo dojít k převodu vlastnického práva, nýbrž toliko k převodu oprávněné držby. Nadto ve vztahu k id. 2/5 pozemků žalobce nemohl odvíjet ani nabytí pozemků, ani svou dobrou víru od rozhodnutí Jihomoravského výboru ČSBD ze dne 30. 5. 1975, neboť z rozhodnutí nevyplývá, že by mělo dojít i k nabytí vlastnického práva k pozemkům, na nichž je bytový fond postaven. Soud prvního stupně shledal, že na straně žalobce nemohlo dojít k vydržení vlastnického práva, neboť dobrá víra byla narušena minimálně již v roce 1990, kdy žalobce sám uvedl, že nejspíše nedošlo k majetkoprávnímu vypořádání pozemků pod bytovými domy na ulici S. a Š. Mimoto v roce 1991, tedy ještě před nabytím účinnosti novely občanského zákoníku, provedené zákonem č. 509/1991 Sb., byl žalobce vyzván korespondencí žalovaných 1) a 2) k řešení majetkoprávních vztahů. Jestliže sám žalobce v dokumentech vyjádřil pochybnost, že byla vyřešena otázka výkupu pozemků, pak nemohl být k 1. 1. 1992 v dobré víře, že mu tyto pozemky náleží. Skutečnost, že žalovaní 4) až 11) podali coby právní nástupci původních vlastníků výzvu k vydání pozemků, neznamená, že by potřebovali být v dobré víře, že jim vlastnické právo náleží, zejména za situace, kdy jako vlastníci byli zapsáni v katastru nemovitostí. Výzva samotná ještě neznamená, že by pozbytí svého vlastnictví akceptovali. Stran pozemků, k nimž má žalobce duplicitní zápis s žalovanými 1) až 3), byla otázka ve vztahu k id. 2/5 stejná jako u žalovaných 4) až 11), a proto rozhodnutí o delimitaci bytového fondu nemohlo být způsobilým titulem k nabytí jakéhokoliv vztahu k užívání pozemků, byť o faktickém užívání pozemků jeho členy nebylo pochyb. Ve vztahu ke zbylým id. 3/5 pozemků pak soud prvního stupně shledal, že kupní smlouva uzavřená mezi právním předchůdcem žalobce a právními předchůdci žalovaných je neplatná, neboť vůle prodávajících nebyla učiněna svobodně prosta nátlaku, její uzavření bylo v tísni. Dobrou víru pak žalobce pozbyl nejpozději v souvislosti s komunikací s žalovanými probíhající již od roku 1991. Za dané situace žalovaní, resp. jejich právní předchůdci nepozbyli svého vlastnického práva, které řádně přešlo na žalované 1) až 3). S ohledem na uvedené soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 11. 2014, č. j. 19 Co 323/2013-368, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až VII.). Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně provedl dostatečné dokazování, náležitým způsobem zjistil skutkový stav, pokud některý navrhovaný důkaz neprovedl, zdůvodnil, proč jej považoval za nadbytečný, a ze zjištěného skutkového stavu vyvodil správní právní závěry. Ohledně dopisu ze dne 29. 1. 1990, ten byl sepsán tehdejším vedoucím právního oddělení žalobce a dopis odkazoval na dřívější poměrně bohatou korespondenci ohledně požadavku žalobce na výkup uvedených pozemků, nebyl tedy ojedinělým úkonem, navíc odkazoval i na zápisy v evidenci nemovitostí, z nichž byly zjištěny uvedené skutečnosti. Nejednalo se tedy o exces zaměstnance žalobce, ale o oficiální požadavek na vyčlenění finančních prostředků k odkupu uvedených pozemků. Je tedy zcela správným právní závěr o nedostatku dobré víry žalobce jako předpokladu pro vydržení pozemků. Soud prvního stupně se vypořádal i s ostatními námitkami vznesenými v odvolání. Pokud jde o námitku promlčení dovolání se relativní neplatnosti kupních smluv, jedná se o novou skutečnost, která byla uplatněna v odvolacím řízení v rozporu s §205a občanského soudního řádu, a proto k ní odvolací soud nepřihlédl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Soudy obou stupňů zcela ignorovaly dávno judikatorně vyřešený vztah mezi obecnými a restitučními předpisy. Podle názoru žalobce vyplývá z judikatury soudů, že je vyloučeno zkoumat mimo rámec restitučního řízení vedeného samostatně odnětí vlastnického práva původních vlastníků k předmětu sporu. Odvolací soud se s touto námitkou nevypořádal, když se omezil na stručné vyjádření souhlasu s postupem nalézacího soudu. Rovněž neakceptoval námitku promlčení relativní neplatnosti z důvodu tísně vedoucí k uzavření souboru smluv, na jejichž základě právní předchůdci žalovaných pozbyli vlastnické právo, s tím, že se mělo jednat o nepřípustnou novou skutečnost. Z judikatury dovolacího soudu se přitom podává, že námitku promlčení lze vznést i v odvolacím řízení; žalobce přitom zdůrazňuje, že se uplatněná námitka neopírala o žádná nová skutková tvrzení ani o žádné nové doprovodné důkazy. Žalobce nesouhlasí s posouzením otázky vydržení. Namítá, že nemohlo dojít ke ztrátě jeho dobré víry, neboť o skutečnostech věděl nikoliv statutární orgán, ale toliko pověřený zaměstnanec. Nesouhlasí ani s tím, že by žalovaní, resp. jejich právní předchůdci své vlastnické právo nepozbyli. Zdůrazňuje, že ze stanoviska pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 21/05 se podává, že restituční zákony fakticky legalizovaly vlastnictví státu k takto nabytému majetku a otevřely cestu k jeho opětovnému vrácení. Jestliže pouhé faktické odnětí věci státem bylo dostačující k odnětí vlastnického práva, pak vlastnické právo právních předchůdců nemohlo přetrvat. S ohledem na uvedené navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná 3) ve vyjádření k dovolání argumentuje, že se žalobce v otázce vztahu restitučních předpisů mýlí, pouze argumentuje v judikatuře užívaným pojmem tísně. Žalovaná 3) restituční nárok neuplatnila, protože neměla do roku 2002 žádné pochybnosti o tom, že je spolu s bratrem podílovou spoluvlastnicí předmětných pozemků, neboť tomu odpovídal zápis v katastru nemovitostí. Až poté byl učiněn duplicitní zápis v katastru nemovitostí. Stran dobré víry je žalovaná 3) přesvědčena, že ji žalobce nikdy neměl, a proto ji ani nemohl pozbýt. Ve vztahu k námitce promlčení poukazuje na to, že již v odvolání namítala rozpor této námitky s dobrými mravy, neboť je nade vší pochybnost jasné, že právní předchůdci nemohli žádnou námitku neplatnosti právního úkonu v roce 1962 vznášet. Okolnosti, za nichž matka a babička žalované 3) byly donuceny kupní smlouvu podepsat, nasvědčují tomu, že veškerý odpor by byl marný. Poukaz na jiné řízení, v němž žalobce uspěl, je pak nedůvodný, neboť soud správně konstatoval, že musel zohlednit jiný rozsah důkazního materiálu. S ohledem na uvedené navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Žalovaní 4) až 11) se ve vyjádření plně ztotožňují se závěry soudů obou stupňů. Stran námitky restitučního zákonodárství uvádějí, že žalobce se domáhal určení vlastnického práva podle obecné právní úpravy, a proto se aktivně bránili poukazem na vady předmětných listin podle obecných předpisů. Poukaz žalobce na rozhodnutí 28 Cdo 2081/2009 je nebezpečnou manipulací s judikaturou, neboť žalovaní 4) až 11) mají řádně uplatněn restituční nárok, přičemž příslušný orgán řízení přerušil do skončení předmětného sporu. Ohledně námitky relativní neplatnosti ve smyslu tísně při uzavírání smluv uvedli že, patřičná argumentace byla základem samotné restituční žádosti, nebyla tedy uplatněna až před soudem prvního stupně, nemohlo tedy dojít k promlčení. Možnost vznést námitku promlčení v odvolacím řízení nechť si posoudí soud. K vydržení potom uvádí, že se žalobce snaží v průběhu celého řízení ze svého bývalého zaměstnance učinit osobu jednající zcela nekoordinovaně navenek na hlavičkovém papíře družstva. Taková argumentace je podle soudů neudržitelná, s čímž se žalovaní ztotožnili. S ohledem na uvedené navrhují, aby dovolání „nebylo vyhověno“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Při posouzení žalobního nároku postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť k nabytí vlastnického práva žalobcem mělo dojít před 1. 1. 2014 (srovnej §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce v první řadě namítá, že posouzení vztahu určovací žaloby a restitučního zákonodárství odvolacím soudem je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň důvodné.
Před samotným posouzením relevantnosti námitky obcházení tzv. restitučního zákonodárství je třeba zdůraznit, že tato námitka byla uplatněna již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jak bude uvedeno dále, může tato námitka hrát zásadní význam pro posouzení věci samé, a proto bylo úkolem odvolacího soudu se s touto námitkou, byť alespoň stručně, v odvolacím řízení vypořádat. Odvolací soud se ovšem touto námitkou nijak nezabýval, toliko stručně odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně, který se problematikou restitučního zákonodárství ve svém rozhodnutí rovněž nezabýval. Vzhledem k tomu nezbylo než konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto ohledu nepřezkoumatelné.
V této souvislosti lze poukázat na rozsudek ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 (uveřejněný pod č. C 9 820 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), v němž Nejvyšší soud uvedl, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. Takový postup nelze akceptovat, neboť by znamenal otevření cesty k potenciální libovůli v rozhodování a znamenal by tak porušení ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09).“
Problematikou vztahu restitučního zákonodárství a obecné určovací žaloby, případně žaloby na vydání věci, se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 (uveřejněném pod č. C 2 187 v Souboru), v němž dovodil: „Z povahy zákona o půdě jako zákona zvláštního vyplývá, že nároky jím upravené nelze řešit jinak než podle jeho ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním ( lex specialis derogat generali ). Stanoví-li zákon o půdě určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nelze tentýž nárok uplatňovat podle jiného předpisu, byť tento předpis stanovil některé podmínky (např. lhůty pro uplatnění nároku) odlišně. To znamená, že hledat řešení v obecném právním předpisu, ať formou požadavku na vydání věci ve smyslu §126 ObčZ nebo formou požadavku na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, lze pouze tehdy, chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním. Taková speciální právní úprava však v daném případě nechyběla … Zákon tedy umožňuje, aby do vlastnictví třetí osoby byly převedeny věci, ke kterým restituční nárok mohl být uplatněn, avšak uplatněn nebyl nebo z různých důvodů nebyly tyto věci oprávněné osobě v souladu se zákonem vydány. Z tohoto pravidla není stanovena výjimka pro žádný z restitučních důvodů. Může-li být tedy nemovitost, kterou převzal stát bez právního důvodu a ke které nebyl uplatněn restituční nárok, případně uplatněn byl, ale věc nebyla pro zákonnou překážku vydána, převeden do vlastnictví třetí osoby (privatizován), je třeba učinit závěr, že podle zákona od okamžiku, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí restitučního nároku, případně od okamžiku, kdy marně uplynula lhůta k uplatnění restitučního nároku, nelze nadále oprávněnou osobu považovat za vlastníka věci… Nelze přitom tvrdit, že by došlo k narušení práv původních vlastníků; tito vlastníci měli možnost uplatnit své právo v zákonných lhůtách, a pokud tak neučinili, zaniklo toto právo tak, jak obdobně zaniká v důsledku vydržení jinou osobou (byť podmínky vydržení a tohoto zániku nejsou totožné, oba instituty mají společné to, že vlastnictví zaniká bez náhrady v důsledku uplynutí určité doby a pasivity vlastníka, který pozbyl držbu věci). Proto oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (§4 odst. 1 zákona o půdě) bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle §126 odst. 1 ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) OSŘ, mohla-li žádat vydání věci podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. To platí i v případě, že oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení o něm ještě nebylo rozhodnuto.“ Obdobně Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (uveřejněném ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb.), uvedl, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. V případě absence legitimního očekávání na straně žalobce tu není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.
Z judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že proti žalobě na určení vlastnického práva se žalovaný nemůže úspěšně bránit poukazem na předchozí a průběžně evidované vlastnictví jeho právního předchůdce, kterému byla věc odňata způsobem napravitelným podle tzv. restitučních zákonů, jestliže se nápravy majetkových křivd postupem podle těchto zákonů nedomáhal [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2009 (uveřejněný pod č. C 9 832 v Souboru), obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3908/2014 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Základním pravidlem vztahu tzv. restitučního zákonodárství a obecných prostředků ochrany vlastnického práva je, že restituční zákonodárství má před obecnými prostředky ochrany vlastnického práva přednost; oprávněná osoba se proto musí ochrany svého nároku domáhat restituční cestou. Nečinnost spočívající v neuplatnění restitučního nároku, případně negativní výsledek řízení o restituční žádosti pak není podle uvedené judikatury v zásadě možné obcházet pomocí obecných prostředků ochrany vlastnického práva (zejm. obecné určovací žaloby, žaloby na vydání věci či vyklizení pozemku). Judikatura tak zdůraznila, že není možné uplatnit příslušnou právní obranu za situace, že by tato právní obrana ve své podstatě měla vést k obcházení restitučního zákonodárství. Obdobně se oprávněná osoba nemůže úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva pomocí obecných prostředků ochrany, pokud restituční řízení doposud nebylo skončeno.
Jelikož by uvedené pravidlo mohlo vést k nepřiměřeným tvrdostem, dovodila z něj judikatura několik výjimek. Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 428/06 (všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ), dospěl k závěru, že „pokud obecné soudy odkážou účastníka řízení, který uplatnil svůj nárok podle restitučních předpisů, na předpisy obecné a následně zamítnou jeho určovací žalobu podanou podle obecných předpisů proto, že neměl v restitučním řízení úspěch, odpírají účastníkovi spravedlnost a porušují jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny“. Obdobně Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 566/07, shledal porušení práva na spravedlivý proces v situaci, kdy obecné soudy v důsledku zásadního judikatorního obratu ve vztahu k posuzované věci odejmou stěžovateli jakoukoliv reálnou možnost ochrany jeho vlastnického práva.
Dále v nálezu ze dne 29. 12. 2009 sp. zn. IV. ÚS 42/09, Ústavní soud uvedl, že „je nepřípustné, aby vlastnické právo stěžovatelů konajících v důvěře ve veřejnoprávní evidenci, za jejíž správnost odpovídá stát, a legitimně se domnívajících, že jsou vlastníky předmětných pozemků, bylo mnoho let po uplynutí lhůty k podání restitučního návrhu zpochybněno soudy (tj. jinými státními orgány v jiném řízení) právě odkazem na údajnou možnost v minulosti dosáhnout restituce“ (obdobně nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09). Tato výjimka byla akceptována i judikaturou Nejvyššího soudu. V usnesení ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007, Nejvyšší soud uvedl: „Jestliže bylo zjištěno, že podle restitučních předpisů žalobkyně nárok neuplatnila a ani uplatnit nemohla, za situace, kdy byla v katastru nemovitostí evidována jako vlastník, její vlastnické právo nebylo nijak zpochybňováno a ke změně zápisu v katastru nemovitostí došlo až mnohem později, v roce 2000, po uplynutí lhůt pro uplatnění práva stanovených restitučními předpisy. Za těchto okolností zamítnutí žaloby o určení práva podle §80 písm. c) o. s. ř., z důvodu obcházení účelu restitučního zákonodárství, možné není“. Obdobně v rozsudku ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2700/2010 (uveřejněném pod č. C 8970 v Souboru), pak Nejvyšší soud dovodil, že „v případě, že sporné nemovitosti, které přešly v rozhodném období na stát bez právního důvodu (na základě neplatného právního úkonu), byly v době, ve které bylo možno uplatnit restituční nárok na jejich vydání, evidovány v katastru nemovitostí jako vlastnictví fyzických osob, které též nemovitosti užívaly, nezaniklo vlastnické právo těchto osob marným uplynutím lhůty k uplatnění nároku na vydání věci podle restitučních předpisů; v takovém případě mají vlastníci právo na ochranu podle obecných právních předpisů.“
V posuzovaném případě žalovaní 1) až 3) „neměli uplatnit“ restituční návrh, přitom jak vyplynulo z dokazování, mělo dojít k zániku vlastnického práva jejich právními předchůdci na základě kupní smlouvy, kterou ovšem soudy obou stupňů shledaly neplatnou pro absenci svobody vůle a její uzavření v tísni. Jelikož se v tomto případě jedná o restituční titul podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, bylo namístě zkoumat, zdali na žalované 1) až 3) dopadá některá z výjimek vztahu restitučního zákonodárství a obecných prostředků ochrany vlastnického práva. S ohledem na dosavadní skutková tvrzení bude nezbytné zkoumat především to, zda byli žalovaní 1) až 3) zapsáni v katastru nemovitostí a byli utvrzováni o svém vlastnickém právu. Mimoto bude třeba zkoumat, kdy se žalovaní 1) až 3) dozvěděli či měli dozvědět relevantní skutečnosti o tom, že by měli uplatnit restituční nárok, přičemž podstatné je, zdali se tak stalo v období, kdy bylo ještě možné uplatnit restituční nárok, či až po uplynutí patřičné lhůty.
V případě žalovaných 4) až 11) je situace odlišná v tom, že žalovaní, případně jejich právní předchůdci měli restituční nárok uplatnit, nebylo ovšem doposud o něm rozhodnuto, neboť restituční řízení bylo přerušeno do skončení tohoto řízení. Za dané situace nejsou přiléhavými závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2009, neboť ty se vztahují na situaci, kdy nebyl uplatněn restituční nárok, ačkoliv uplatněn být měl, a na situaci, kdy byl restituční nárok zamítnut; nedopadá však na situaci, kdy restituční nárok byl vznesen, nebylo o něm ovšem doposud rozhodnuto. To ovšem neznamená, že by za dané situace mohla být bez dalšího projednána určovací žaloba povinné osoby vedená vůči oprávněným osobám s tím, že je nezbytné odstranit duplicitní zápis vlastnictví ve prospěch povinné osoby a oprávněných osob. Takovou určovací žalobou by totiž došlo k obcházení neskončeného restitučního řízení. Vzhledem k tomu bylo přiléhavějším přerušit nikoliv probíhající restituční řízení pro souběžné soudní řízení o určovací žalobě, nýbrž naopak by bylo namístě přerušit civilní soudní řízení do skončení restitučního řízení. Civilní soudy by proto měly iniciovat pokračování restitučního řízení; pokud to ovšem nebude možné, neboť správní úřad, který vede restituční řízení, o restitučním nároku odmítne do skončení probíhajícího soudního řízení rozhodnout, bude nezbytné žalobu na určení vlastnického práva pro předčasnost zamítnout, neboť jinak by došlo k obcházení výsledků restitučního řízení.
Dovolatel dále namítal nesprávné posouzení otázky vydržení.
Jelikož posouzení právní otázky vydržení je s ohledem na výše uvedené předčasné, dovolací soud se touto námitkou podrobně nezabýval. Dovolací soud považuje nicméně za důležité zdůraznit, že povinná osoba se vůči restitučnímu nároku v zásadě nemůže s úspěchem hájit námitkou vydržení ve svůj prospěch, a to s ohledem na povahu restitučního zákonodárství směřujícího k „obnovení původních vlastnických vztahů k půdě“ [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 724/2010 (uveřejněný pod č. C 8 439 v Souboru)].
K dobré víře právnické osoby je potom možné uvést, že se zásadně odvíjí od vědomosti statutárních orgánů společnosti [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 427/2013 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2014, č. 7–8, str. 270), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013 (uveřejněný pod č. C 14 263 v Souboru)]. Z tohoto pravidla je ovšem třeba připustit výjimky v situaci, když by důsledné trvání na uvedeném názoru vedlo ke zjevným nespravedlnostem. Jestliže v posuzované situaci je právnické osobě adresován dopis, v němž jsou uváděny relevantní údaje zpochybňující dobrou víru právnické osoby, je nepřijatelným závěr, že by dobrá víra právnické osoby nebyla zpochybněna, pokud by se o tomto dopise s ohledem na vnitřní strukturu právnické osoby nedozvěděl její statutární orgán, nýbrž toliko zaměstnanec vykonávající speciálně zřízenou funkci pro řešení právních otázek (podnikový právník). Obdobně pokud se podnikový právník při výkonu svého zaměstnání dozví o relevantních skutečnostech zpochybňujících dobrou víru právnické osoby, není možné – jak správně dovodily soudy obou stupňů – se s úspěchem bránit tím, že podnikový právník, který není statutárním orgánem společnosti, tato zjištění nesdělil statutárnímu orgánu společnosti.
V neposlední řadě dovolatel namítal, že odvolací soud se nesprávně nezabýval námitkou promlčení námitky relativní neplatnosti, neboť se mělo jednat o novou skutečnost.
Tato námitka je důvodná.
V rozsudku ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003 (uveřejněném pod č. 13/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), Nejvyšší soud uvedl, že „účastník řízení může vznést námitku promlčení kdykoli za řízení (až do jeho pravomocného skončení), s tím omezením, že v režimu tzv. neúplné apelace (o který jde i v této věci) se může odvolací soud zabývat námitkou promlčení vznesenou až v odvolacím řízení, jen není-li spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů (§205a, §211a o. s. ř.).“ Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007 (uveřejněného pod č. 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), se pak podává, že „žalovaný má důkazní břemeno, povinnost tvrzení a dokazování ve smyslu §120 odst. 1 o. s. ř. k námitce promlčení, tj. uvést všechny okolnosti promlčení práva – že uplynula právním předpisem přesně vymezená doba a oprávněný subjekt, ač tak měl učinit, své právo nevykonal… Soud nemůže k námitce vznesené v odvolacím řízení přihlédnout, nelze-li bez dalších skutečností a důkazů posoudit její důvodnost.“
V posuzovaném případě odvolací soud nesprávně dovodil, že vznesená námitka promlčení dovolání se relativní neplatnosti kupních smluv je novou skutečností uplatněnou v rozporu s §205a o. s. ř., a proto k ní odvolací soud nepřihlédl. Nesprávnost spočívá v tom, že otázka promlčení je právní, nikoliv otázkou skutkovou. Odvolací soud však nesmí námitce promlčení přihlédnout za situace, když by bylo nezbytné za pomocí dalších skutečností a důkazů posoudit její důvodnost. K těmto závěrům ovšem odvolací soud doposud nedospěl, a proto je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné.
Aniž by chtěl dovolací soud jakkoliv předjímat případné posouzení námitky promlčení, upozorňuje, že žalovaní 1) až 3) v souvislosti s námitkou promlčení vznesli námitku jejího rozporu s dobrými mravy.
Jelikož odvolací soud zatížil řízení vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a jelikož rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., jakož i v závislých výrocích II. až VII. o náhradě nákladů řízení zrušil a věc podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu