ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4118.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4118/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce O. V., zastoupeného Mgr. Janou Zilvarovou, advokátkou v Praze 10, Vinohrady, Hradešínská 29, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti České republiky, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, pro 5.397.971,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 251/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2010, č. j. 29 Co 33/2010-64, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2010, č. j. 29 Co 33/2010-64, se v celém rozsahu zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 11. 2009, č.j. 26 C 251/2008-47, kterým byla ve výroku I. zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 5.397.971,- Kč s příslušenstvím. Odvolacím soudem bylo rovněž stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem Okresního soudu pro Prahu – západ v řízení vedeném pod sp. zn. E 666/97, v němž se jednalo o návrhu žalobce na soudní výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinného, a to za účelem uspokojení jeho pohledávky ve výši 3.000.000,- Kč s příslušenstvím a nákladů řízení, které mu v souvislosti s jejím vymáháním vznikly. Průtahy v uvedeném vykonávacím řízení však měly podle tvrzení žalobce za následek, že předmětné nemovitosti byly vydraženy až v průběhu konkursu prohlášeného ke dni 30. 7. 2003 na majetek povinného. Jelikož se do konkursního řízení přihlásili i další věřitelé (někteří též s přednostními pohledávkami), žalobci tak ze zpeněžené konkursní podstaty připadla pouze částka ve výši 177.392,- Kč.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem státního orgánu a vznikem žalobcem vyčíslené škody. Nižší instance navíc uzavřely, že se v dané věci o nesprávný úřední postup vůbec nejednalo, neboť v mezidobí od stanovení ceny nemovitostí soudem (19. 3. 2001) a vydáním dražební vyhlášky (30. 10. 2003) byly doručovány účastníkům soudní písemnosti, a nelze tedy na straně soudu dovodit absolutní nečinnost. Kromě toho bylo konstatováno, že není vůbec jisté, zda by v rámci dříve provedené dražby došlo k prodeji nemovitostí za vyšší cenu a že by tak žalobce získal více, než se mu dostalo v konkursním řízení. Soudy obou stupňů dále zdůraznily, že na rozsah konkurence věřitelů nelze usuzovat pouze ze samotného počtu oprávněných v řízení o výkonu rozhodnutí, když další věřitelé se mohli přihlásit i v reakci na dražební vyhlášku. Podotkly rovněž, že žalobce měl mezi konkurenty slabší postavení, když v jeho prospěch nebyly předmětné nemovitosti zatíženy zástavním právem (o jehož zřízení – soudem – mohl sám požádat).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání uvedl vadu řízení s možným následkem nesprávného rozhodnutí, nesprávné právní posouzení věci, jakož i skutečnost, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za právní otázku zásadního významu v dovolání označil problematiku posouzení, zda existuje příčinná souvislost mezi mu vzniklou škodou a nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích v soudním řízení, a zda-li došlo na straně soudu v daném případě k neodůvodněným průtahům, jež lze klasifikovat jako nesprávný úřední postup. V rámci vylíčení dovolacích důvodů tvrdil, že existence příčinné souvislosti je v posuzované věci jednoznačně dána, když v důsledku nesprávného úředního postupu, založeného na nečinnosti soudu, byl žalobce zbaven možnosti realizovat své právo přiznané pravomocným soudním rozhodnutím (směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Praze, č.j. Sm 55/98-14). Poukazoval na skutečnost, že předmětné řízení o výkon rozhodnutí bylo ve vztahu k dalšímu poškozenému hodnoceno týmiž nižšími instancemi v jiném sporu (Obvodním soudem pro Prahu 2 v řízení vedeném pod sp. zn. 27 C 252/2008 a Městským soudem v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 13 Co 40/2010) odlišným způsobem, a to tak, že byly shledány neodůvodněné průtahy naplňující veškeré kvalifikační znaky nesprávného úředního postupu. Dále dovolatel namítal, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nepřezkoumatelná, neboť neobsahují řádné odůvodnění. Poznamenal rovněž, že ohledně možného výtěžku dražby je třeba vyjít ze skutečností známých ze spisu v době, kdy měl soud veškeré podklady k tomu, aby dražba mohla proběhnout (tedy z věřitelské situace před prohlášením konkursu či například z ceny nemovitostí stanovené znaleckým posudkem). Dovolatel proto žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť podle jeho názoru bylo řízení postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci, a taktéž podle §241a odst. 3 o. s. ř., protože rozhodnutí podle mínění dovolatele vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Zásadní právní význam lze však napadenému rozhodnutí přiznat i tehdy, došlo-li jím k zásahu do ústavně garantovaných práv účastníka řízení – jak bude vysvětleno dále v souvislosti s nepřezkoumatelností rozsudku odvolací instance. Ochranu subjektivních práv totiž není možné pouštět ze zřetele ani tam, kde je zákonodárcem sledovaným účelem řízení o mimořádném opravném prostředku tzv. sjednocování judikatury. Výklad, podle kterého důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., proto vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu. Uvedený závěr plyne například z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05. Týž právní názor Ústavní soud vyslovil rovněž v nálezech sp. zn. II. ÚS 650/06, I. ÚS 2030/07, II. ÚS 2837/07, aj.
Dovolání je tedy přípustné i důvodné.
Podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.
Žalobce splnil podmínku předběžného projednání nároku podle §14 zákona č. 82/1998 Sb.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, soudy obou nižších stupňů při rozhodování o uplatněném nároku vycházely z právního názoru, že bylo povinností žalobce prokázat předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Tento zákon zakládá objektivní odpovědnost státu, k jejímuž vzniku je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srov. závěry konstantní judikatury, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 953/2007, usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1102/2003; obdobně i rozsudek NS ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 344/2001 – týkající se ovšem nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím – aj.).
Také v případě objektivní odpovědnosti státu za škodu je nezbytným předpokladem jejího vzniku příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá (tj. zde mezi nesprávným úředním postupem), a mezi vznikem škody, tedy je-li postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku; samotná existence nesprávného úředního postupu škodu nepředstavuje.
O odškodnitelnou majetkovou újmu se proto jedná, jestliže nesprávnost postupu (nečinnost) měla dopad do majetkové sféry žalobce, tedy jestliže nebýt této nesprávnosti, nedošlo by k majetkové újmě (v daném případě k nemožnosti vymožení pohledávky přiznané žalobci směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Praze, č.j. Sm 55/98-14). V tomto směru pak leží důkazní břemeno na žalobci, neboť konstrukce odpovědnostního vztahu podle ustanovení §13 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. je z hlediska břemene tvrzení a břemene důkazního jednoznačná; poškozený (žalobce) nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že mu vznikla škoda a že je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem (obecně k otázce důkazního břemene srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, sv. 7, ročník 1998).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou dovolatele založenou na nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nižších instancí a v tomto směru shledává pochybení na straně odvolacího soudu.
Jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. Takový postup nelze akceptovat, neboť by znamenal otevření cesty k potenciální libovůli v rozhodování a znamenal by tak porušení ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09). V projednávané věci podal žalobce řádný opravný prostředek (odvolání), v němž předestřel své námitky, avšak odvolací soud na tyto dostatečně (či takřka nijak) nereagoval, když pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolací soud dále nesouhlasí s právním závěrem nižších instancí o neexistenci nesprávného úředního postupu spočívajícího v neodůvodněných průtazích ve vykonávacím řízení. Skutečnost, že byla zjištěna nečinnost soudu v rozmezí od stanovení ceny předmětných nemovitostí (19. 3. 2001) až do následného vydání dražební vyhlášky (30. 10. 2003) lze charakterizovat jako evidentní porušení zásady rychlosti řízení. Jak je dovozováno v konstantní judikatuře, za nesprávný úřední postup je totiž třeba považovat i opožděné vydání rozhodnutí, případně jinou nečinnost státního orgánu nebo jiné vady ve způsobu vedení řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 1/2000).
V daném případě probíhalo řízení o výkon rozhodnutí v zásadě standardním způsobem, s výjimkou období od března 2001 do října 2003 , kdy ve věci nebyly soudem učiněny prakticky žádné úkony (opakované doručování několika soudních písemností účastníkům není omluvitelným důvodem pro takto trvající nečinnost). V tomto řízení tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu soudu spočívajícímu v porušení povinnosti učinit úkon v přiměřené lhůtě, když doba delší dvou let je postačující k tomu, aby bylo možno ve vztahu k posuzované věci o relevantních průtazích hovořit.
Jestliže žalobce ve svém dovolání poukazuje na jiné řízení (srov. sp. zn. 13 Co 40/2010), je třeba vést odvolací soud k tomu, aby si ověřil jeho výsledek, a předešlo se tak situaci, kdy by jeho rozhodovací činnost vykazovala při řešení obdobného případu zjevné rozpory.
Nejvyšší soud rovněž dodává, že v rozhodnutí ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 381/2009, nebylo ve skutkově blízké věci žalobci vyhověno . Vzhledem k nedostatečnému odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a k existenci průtahů v řízení o výkonu rozhodnutí je třeba výslovně uzavřít, zda je či není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem tvrzené materiální újmy (a tedy případná odpovědnost státu).
Shrnuto: Odvolací soud především řádně odůvodní své (dosud nepřezkoumatelné) rozhodnutí, aby bylo ze strany nejvyšší instance co přezkoumávat. Kromě toho posoudí, zda v jiném řízení před ním (sp. zn. 13 Co 40/2010) nedošlo k odlišnému judikování. Konečně pak posoudí též existenci případné příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a žalobcem tvrzenou škodou; v tomto ohledu není zatím důvod být vázán právním názorem dovolacího soudu, neboť tento aspekt věci bude odvolací soud posuzovat poprvé.
Ze všech výše zmíněných důvodů proto Nejvyšší soud rozhodnutí odvolací instance v celém rozsahu zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení, je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. května 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu