ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.4057.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 4057/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně JUDr. D. U. , se sídlem v Praze 1, Opletalova 919/5, insolvenční správkyně úpadce ČESKÝ ART HOLDING, s. r. o., se sídlem v Srbsku u Karlštejna 102, IČO: 26120755, zastoupené Mgr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 919/5, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 23,324.390,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 213/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2013, č. j. 25 Co 115/2013-429, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2013, č. j. 25 Co 115/2013-429, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. srpna 2012, č. j. 13 C 213/2006-404, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 23. srpna 2012, č. j. 13 C 213/2006-404, zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 23 324 390,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně za dobu od 4. 5. 2004 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Podle soudu I. stupně nemohla být společnost ČESKÝ ART HOLDING, s. r. o. (dále jen „úpadce“) držitelem nemovitostí (blíže specifikovaných v rozsudku soudu I. stupně) v dobré víře ve smyslu §130 odst. 1 občanského zákoníku, neboť nemovitosti do základního kapitálu úpadce vložil společník J. H. mladší, který byť se jednatelem úpadce stal až 22. 8. 2001, byl a stále je společníkem úpadce, a to po celou dobu jeho existence. J. H. mladšímu byla dne 22. 12. 1999 doručena žaloba ve věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 5 C 237/99 a minimálně od tohoto dne mohl mít J. H. mladší přinejmenším pochybnosti o svém vlastnictví k nemovitostem. Přesto J. H. mladší vložil nemovitosti do základního kapitálu úpadce. Pokud jeden ze společníků úpadce věděl o probíhajícím řízení o určení vlastnictví k nemovitostem, nelze než uzavřít, že úpadce nedržel nemovitosti v dobré víře. Soud v této souvislosti zdůraznil, že dalšími společníky úpadce byli oba rodiče J. H. Navíc již dne 14. 12. 1999 byl Katastrálnímu úřadu v Berouně doručen návrh žalované na vyznačení poznámky v katastru nemovitostí o probíhajícím řízení o určení vlastnictví k nemovitostem. Z provedeného dokazování pak vyplývá, že poznámka byla v katastru nemovitostí vyznačena minimálně ke dni 13. 10. 2000. Soud I. stupně následně posuzoval nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nicméně žalobkyně přes opakované poučení soudu nebyla schopna specifikovat, kdy a v jakém rozsahu jednotlivé investice do nemovitostí fakticky provedla, čímž neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Nadto některé nároky již byly promlčeny.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 4. června 2013, č. j. 25 Co 115/2013-429, rozsudek soudu I. stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Podle odvolacího soudu při rozhodování o přijetí nepeněžitého vkladu si každá společnost při zachování obvyklé opatrnosti ověří aktuální informaci o nemovitostech nahlédnutím do katastru nemovitostí. Kdyby byl úpadce tuto obvyklou opatrnost zachoval, byl by přinejmenším zjistil, že v listinách je návrh na poznámku o soudním řízení, resp. již provedená poznámka o vedení sporu o určení vlastnictví nemovitostí. V dané věci dále nelze přehlédnout, že úpadce, oprávněnost jehož držby se posuzuje, je společností s ručením omezeným a v rozhodné době, kdy podle tvrzení žaloby byly vynakládány investice do nemovitostí úpadcem, měl úpadce čtyři společníky, z toho tři byli v blízkém příbuzenském poměru a dva z nich – rodiče J. H. mladšího – měli v kupní smlouvě uzavřené J. H. mladším se společností ASIA zřízeno ve svůj prospěch k nemovitostem věcné břemeno doživotního užívání. Všichni rodinní příslušníci se v průběhu doby navíc vystřídali ve funkci jednatele. J. H. mladší byl při rozhodování o nepeněžitém vkladu do společnosti úpadce společníkem a věděl, že je účastníkem soudního řízení o určení vlastnictví k nemovitostem, a to na straně žalované. Není proto podle odvolacího soudu v těchto souvislostech důvod pochybovat, že o této skutečnosti nebyli obeznámeni alespoň dva další společníci, a to rodiče J. H. mladšího.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Dovolatelka předkládá otázku, zdali společnost s ručením omezeným může být v dobré víře, pokud se o skutečnosti zpochybňující dobrou víru dozvěděl její společník, který v dané době nebyl jednatelem společnosti a který společnost na tyto skutečnosti neupozornil. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu je podle jejího názoru v této otázce nesprávný, navrhuje, aby dovolací soud rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření s dovoláním nesouhlasí. Rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za věcně správná, žalovaná se s nimi ztotožňuje a zároveň navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl. Nad uvedené žalovaná namítá, že za žalobkyni byla žaloba podána právě tím společníkem, který vložil do základního kapitálu nemovitosti ve vlastnictví žalované a který se následně stal jednatelem společnosti. Žaloba je tak v rozporu se zásadou, že nikdo nemůže mít prospěch z vlastního bezpráví.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku nároku žalobkyně mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobkyně pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. června 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno dne 13. září 2013, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné a zároveň důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka namítá, že společnost s ručením omezeným nemohla pozbýt dobrou víru na základě skutečností, o nichž se dozvěděl její společník, který v dané době nebyl jednatelem společnosti a který společnost na tyto skutečnosti neupozornil.
Podle §130 odst. 1, 3 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Oprávněný držitel má vůči vlastníkovi nárok na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na věc po dobu oprávněné držby, a to v rozsahu odpovídajícím zhodnocení věci ke dni jejího vrácení. Obvyklé náklady související s údržbou a provozem se však nenahrazují.
Podle konstantní judikatury dovolacího soudu oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem; uvedené podmínky musí být splněny současně. Dobrá víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží, anebo subjektem práva, které vykonává, popřípadě že jsou dány právní skutečnosti, které mají za následek vznik vykonávaného práva. Dobrá víra je vnitřní, psychický stav držitele. Ze zákona vyplývá, že držitel musí být v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Posouzení, je-li držitel v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Na tom nic nemění skutečnost, že držitel může v tomto případě být nadále subjektivně v dobré víře [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 568/96 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 1999, č. 5, str. 151) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Oprávněná držba se tedy zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv „se zřetelem ke všem okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3249/2009 (dostupný na www.nsoud.cz ) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněný pod C 1481 v Souboru)].
Odvolací soud v první řadě spatřoval neoprávněnost držby úpadcem v tom, že úpadce při rozhodování o přijetí nepeněžitého vkladu neověřil aktuální informaci o nemovitostech nahlédnutím do katastru nemovitostí, přičemž kdyby byl úpadce tuto obvyklou opatrnost zachoval, byl by zjistil přinejmenším to, že v listinách je návrh na poznámku o soudním řízení, resp. již provedená poznámka o vedení sporu o určení vlastnictví nemovitostí.
Tento závěr je nesprávný již z toho důvodu, že odvolací soud u právnické osoby a priori vyloučil držbu contra tabulas s poukazem na obvyklou opatrnost, kterou má právnická osoba mít.
Nejvyšší soud připomíná, že již v rozsudku ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98 (uveřejněném pod č. 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vyslovil, že oprávněná držba pozemku, která je v rozporu s údaji v katastru nemovitostí (držba contra tabulas ), popřípadě v bývalé pozemkové knize anebo v evidenci nemovitostí, je možná. Z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pokud jsou skutečné právní vztahy k pozemku v rozporu se stavem veřejných knih, má před stavem evidovaným ve veřejných knihách přednost skutečný stav [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 1675/2006 (uveřejněný pod C 5212 v Souboru)]. V případě rozporu mezi právním stavem evidovaným v katastru nemovitostí a stavem skutečným musí soud vycházet ze skutečného stavu; přitom je oprávněn přihlížet ke všem skutečnostem, které mají za následek nesoulad mezi stavem v katastru a skutečným stavem [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009 (uveřejněný pod C 7162 v Souboru)]. Z uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud připouští i takovou oprávněnou držbu, která je v rozporu s údaji v evidenci nemovitostí (dnes v katastru nemovitostí); při posuzování omluvitelnosti omylu držitele nepovažuje za rozhodující soulad skutečného stavu užívání nemovitosti s evidenčními údaji ve veřejných knihách, resp. v dalších dokladech, ale požaduje posouzení všech okolností držby [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2010, sp. zn. 22 Cdo 1245/2010 (dostupný na www.nsoud.cz ) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1150/2010 (uveřejněné pod C 10 707 v Souboru)].
V posuzovaném případě je však rozhodující, že dobrou víru držitele nevylučuje ani to, že se chopil držby v rozporu s údaji ve veřejné knize, neboť nabyvatel nebyl za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 bez dalšího povinen ověřit, zdali stav podle katastru nemovitostí shoduje se stavem skutečným. Odvolací soud sice úpadci vytýká nedostatečnou obezřetnost v tom směru, že v době nabytí majetkové hodnoty neověřil stav obsažený v katastru nemovitostí, žádným způsobem však nevysvětlil, v čem by tento nedostatek obecně požadované pečlivosti měl spočívat a z jakého konkrétního důvodu by úpadce zjišťoval stav nabytého majetku podle katastru nemovitostí. Jestliže J. H. mladší vložil předmětné nemovitosti formou nepeněžitého vkladu do jmění úpadce a katastrální úřad takový vklad připustil, nespatřuje dovolací soud důvod, pro který by mělo jít k tíži úpadce, že se bez dalšího chopil držby předmětných nemovitostí, které se na základě vkladu staly jeho majetkem.
Odvolací soud dále spatřoval neoprávněnost držby úpadce v tom, že v okamžiku, kdy byly úpadcem vynakládány investice do nemovitostí, měl úpadce čtyři společníky, z toho tři byli v blízkém příbuzenském poměru (rodiče a jejich syn), ve prospěch dvou z nich (rodičů) bylo k nemovitostem zřízeno věcné břemeno doživotního užívání založené kupní smlouvou, kterou nabyl J. H. mladší nemovitosti, které později vložil jako nepeněžitý vklad do společnosti úpadce. Všichni tři zmiňovaní společníci se navíc v průběhu času vystřídali ve funkci jednatele – statutárního orgánu. Jelikož J. H. mladší byl při rozhodování o nepeněžitém vkladu do společnosti společníkem a věděl, že je účastníkem soudního řízení o určení vlastnictví k nemovitostem, není v těchto souvislostech důvod pochybovat, že o této skutečnosti nebyli obeznámeni alespoň dva další společníci – jeho rodiče.
S tímto závěrem dovolací soud nesouhlasí.
V první řadě je třeba připomenout, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. dubna 2014, sp. zn. 22 Cdo 427/2013 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy, 2014, č. 7-8, str. 270) k dobré víře právnických osob uvedl: „Právnická osoba ani stát nemají ‚psychiku‘, a tak jejich dobrou víru je třeba posuzovat podle kritérií částečně odlišných od těch, kterými se řídí posuzování vůle fyzických osob. Zákon tuto otázku nijak neupravuje. Jak řešit např. problém, kdy část společníků obchodní společnosti byla v dobré víře, část nikoliv? Zatím se podává jako nejschůdnější řešení s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 77/97, posoudit, zda právnická osoba byla ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘ v dobré víře, a přitom přihlédnout k zásadám uvedeným v §337 OZO. Podle komentáře k tomuto (pokud jde o užité výrazové prostředky dosti obsoletnímu) ustanovení se kvalifikace držby právnické osoby provádí podle dobré či zlé víry orgánu právnické osoby, nikoliv podle zástupce. Je-li orgán právnické osoby kolegiátní, rozhoduje dobrá víra většiny členů tohoto orgánu (Sedláček, J., Rouček, F. Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl II. Praha, 1935, s. 138). Nebude-li statutární orgán právnické osoby, resp. většina jeho členů (§20 odst. 1), se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, nebude ani právnická osoba oprávněným držitelem.“ A dále k tomu Nejvyšší soud dodal: „Z uvedených právních závěrů je zřejmé, že je věcí individuálního posouzení, zda a kdy jedná držitel (resp. osoba, jejíž vědomost je držiteli přičítána) v omluvitelném omylu; to nutně platí i v případě, že jde o člena statutárního orgánu obchodní společnosti, jehož vědomost či nevědomost o určitých skutečnostech je připisována právnické osobě. Ani v tomto případě není vyloučen omluvitelný omyl o tom, že pozemek, jehož je ve skutečnosti spoluvlastníkem, patří právnické osobě, jejíhož statutárního orgánu je členem.“
Z uvedeného je zřejmé, že aby úpadce v daném případě nebyl v dobré víře, že je oprávněným držitelem předmětných nemovitostí, musel by se o okolnostech objektivně zpochybňujících dobrou víru dozvědět statutární orgán společnosti, což v případě úpadce byl některý z jednatelů (§133 odst. 1 věta první zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník). V řízení však takové okolnosti najisto postaveny nebyly a odvolací soud je ostatně ani neuvádí, neboť své závěry pojí toliko s informacemi známými jednomu ze společníků úpadce, nikoliv s informacemi vztahujícími se k vědomosti statutárního orgánu úpadce. Je sice pravdou, že v době vkladu předmětných nemovitostí do základního kapitálu byl otec vkladatele jednatelem úpadce, nicméně z úzkého příbuzenského vztahu nelze bez dalšího usuzovat, že Ing. J. H. věděl, že jeho syn vede soudní spory ohledně předmětných nemovitostí. K úzkému příbuzenskému vztahu by musela přistoupit nějaká další okolnost, která by bez důvodných pochybností odůvodňovala závěr, že by jednateli společnosti byly známy skutečnosti zpochybňující dobrou víru. I když dovolací soud připouští, že v rámci hodnocení rozhodných skutečností může hrát roli i příbuzenský vztah, z jeho samotné existence však nelze presumovat bez dalšího vědomost o konkrétních skutečnostech
– v daném případě skutečnostech týkajících se dobré víry statutárního orgánu úpadce.
V této souvislosti se nemůže dovolací soud ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že by v neprospěch rodičů J. H. mladšího bez dalšího hovořilo věcné břemeno bezplatného doživotního užívání, které bylo v jejich prospěch zřízeno. Zřízení věcného břemene ve prospěch rodičů J. H. mladšího lze interpretovat i zcela opačným způsobem, a sice že rodiče J. H. mladšího byli zřízením věcného břemene o to více utvrzeni v oprávnění jejich syna věcné břemeno zřídit a následně vložit nemovitosti do základního kapitálu úpadce. Podle názoru dovolacího soudu by navíc nalézací soudy měly své závěry konfrontovat i se zjištěním, že úpadce investoval do nemovitostí nemalé finanční prostředky. Kdyby totiž úpadce nebyl přesvědčen, že je oprávněným držitelem nemovitostí, a přesto by do nemovitostí investoval finanční prostředky v řádu přesahujícím 20 milionů korun, jednalo by se z jeho pohledu o mimořádně rizikovou investici z hlediska její možné návratnosti.
S ohledem na uvedené proto dovolací soud shledal závěry odvolacího soudu rozporné s rozhodovací praxí dovolacího soudu. V další fázi řízení se budou muset nalézací soudy řádně vypořádat s výše uvedenými výhradami při zohlednění uvedené judikatury dovolacího soudu.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v celém rozsahu zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu I. stupně, zrušil podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i rozsudek soudu I. stupně a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení je soud I. stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243g odst. 1 věty první, části za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v další fázi řízení (srov. §243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu