ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.4227.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 4227/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně: Česká republika – Státní pozemkový úřad se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ: 01312774, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČ: 00064581, zast. JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17, a 2) městská část Praha – Křeslice , se sídlem v Praze 10, Křeslice, Štychova 34/2, IČ: 00240389, zast. JUDr. Petrem Chárou, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 80/6, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce: JUDr. M. Č. , zast. Mgr. Davidem Urbancem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 311/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2013, č.j. 28 Co 118/2013-323, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítají .
II. Žádný z účastníků ani vedlejší účastník nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 13. listopadu 2012, č.j. 23 C 311/2008-284, Obvodní soud pro Prahu 10 určil, že pozemky parc. č. 273/58 a 273/110 v kat. území K. jsou ve vlastnictví České republiky (výrok I); současně zamítl žalobu o určení vlastnictví k těmže pozemkům směřující vůči žalovanému ad 2/ (výrok II), nevyhověl vzájemným návrhům žalovaných požadujících určení, že oba předmětné pozemky, spolu s pozemkem parc. č. 273/34 v témže kat. území jsou vlastnictvím žalované ad 1/ (výroky III a IV), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V).
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. dubna 2013, č.j. 28 Co 118/2013-323, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žádnému z účastníků, ovšem ani vedlejšímu účastníku nepřiznal právo na náhradu odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyšel ze zjištění, že k předmětným pozemkům je v katastru nemovitostí zapsáno duplicitní vlastnictví pro stát i pro žalovaného ad 1/; shledal proto na straně těchto účastníků naléhavý právní zájem na žádaném určení ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu. K věci samé vzal za prokázané, že k 23. 11. 1990 byly předmětné pozemky ve vlastnictví státu a v evidenci nemovitostí bylo u pozemků (tehdy pod číselným označením 306 a 307 dle původního pozemkového katastru) zapsáno právo hospodaření ve prospěch „MNV Praha 10 – Křeslice“. Zjistil, že předmětné pozemky původně tvořily veřejnou cestu, ovšem již koncem sedmdesátých let minulého století došlo ke zrušení cesty a ke sloučení pozemků v jeden celek s okolními zemědělskými pozemky, od té doby obhospodařovanými Státním statkem hl. m. Prahy, s.p.
Za tohoto skutkového stavu i odvolací soud uzavřel, že předmětné pozemky nepřešly na obec (žalovanou ad 1/) podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), neboť evidované právo hospodaření nebylo zapsaným subjektem vykonáváno a tedy ani obec (či příslušná městská část) s předmětnými pozemky ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. fakticky nehospodařila. Jde-li o zákonem stanovené podmínky přechodu věcí z majetku státu na obce, odvolací soud odkázal na relevantní judikaturu dovolacího soudu a Ústavního soudu a přitom vyslovil, že žalovaný ad 1) nemohl nabýt vlastnické právo k pozemkům ani vydržením, neboť již absence hospodaření s předmětnými pozemky vylučuje oprávněnou držbu žalované obce, která objektivně, se zřetelem ke všem okolnostem nemohla být v dobré víře, že jí pozemky patří (§130 odst. 1, §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání. Co do důvodu mají za to, že rozsudek odvolacího spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“). K otázce přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) uvádějí, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka, na jejímž řešení napadený rozsudek závisí, by měla být posouzena jinak. Zpochybňují závěr odvolacího soudu, že k podmínkám přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. patří i faktické hospodaření obce (městské části) s danou věcí. Dovozují, že takový výklad nemá oporu v příslušném právním předpise a oba dovolatelé jej pokládají za nelogický, „absurdní“ a odporující účelu daného zákona. Zastávají názor, že k přechodu postačuje zjištění o formálním právu hospodaření příslušného národního výboru, bez zřetele na faktický výkon práva hospodaření. Termín užitý v příslušném ustanovení zákona, totiž že „s tímto majetkem obce ke dni účinnosti zákona hospodařily“, nelze – podle názoru dovolatelů
– vykládat jinak, než že jde o „právo obdobné právu hospodaření“, svědčící obcím v době od obnovení obecního zřízení (23. 11. 1990) do nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tj. 24. 5. 1991). Současně dovolatelé zpochybňují závěr odvolacího soudu v otázce nabytí vlastnického práva vydržením. Počátek dobré víry žalovaného ad 1/, že mu pozemky patří, vztahují již k okamžiku účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., namítaje, že dobrá víra byla „upevněna“ záznamem vlastnického práva do katastru nemovitostí, na podkladě žádosti podané žalovaným ad 1) v roce 2001. Za důkaz dobré víry pokládají i pozdější dispozice s částmi souvisejících pozemků a poukazují i na to, že o své údajné vlastnictví se stát přihlásil až v prosinci r. 2003, kdy požádal o (duplicitní) zápis vlastnictví do katastru nemovitostí. Dovolatelé shodně navrhli, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že jako vlastník předmětných pozemků bude určen žalovaný ad 1/, zatímco žaloba státu na určení vlastnictví bude zamítnuta, eventuelně aby byl rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ad 2) současně požádal o odklad právní moci napadeného rozsudku.
Žalobkyně ani vedlejší účastník se k dovoláním nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 31. 12. 2012 (srov. článek II bod 7 zákona č. 404/2012, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovoláním napadený rozsudek – jde-li o dovolateli označené právní otázky
– je v souladu s ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu. Důvody pro jiné právní posouzení této dovolacím soudem již dříve vyřešené otázky Nejvyšší soud neshledává.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.
Citované ustanovení zákona je v rozhodovací praxi dovolacího soudu setrvale interpretováno tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce, ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, např. pronájem věci (z mnoha rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. rozsudek ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 692/99; rozsudek ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007; rozsudek ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010; nebo rozsudek ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010 – všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
K výkladu citovaného ustanovení zákona se již dříve vyslovil i Ústavní soud, a to nejenom v dovolateli zpochybňovaném nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96 (v němž analýzou dotčeného ustanovení zákona dochází k závěru, že k přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí je třeba kumulativního naplnění všech tří stanovených podmínek, včetně podmínky realizace práva hospodaření), ale naposledy i v nálezu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11; v němž uzavírá, že pojem „hospodaření“ uvedený v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Zákonodárce tak podle názoru Ústavního soudu vyjádřil vůli převést do vlastnictví obce toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívaly k plnění svých úkonů (obdobně srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1105/07
– spolu s ostatními rozhodnutími Ústavního soudu veřejnosti dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Z výše uvedeného je zřejmé, že názor zastávaný dovolateli, tedy že k přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obce podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. může dojít i v těch případach, kdy formálně evidované právo hospodaření nebylo obcí (či jejím právním předchůdcem) reálně vykonáváno, neobstojí a jde o názor ojedinělý, pro který nelze nalézt oporu nejenom v dosavadní rozhodovací praxi, ovšem ani v samotné v dikci citovaného ustanovení, s přihlédnutím k jeho smyslu a účelu.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se přitom podává, že tehdejší MNV Praha 10 – Křeslice, jenž měl k předmětným pozemkům formálně právo hospodaření, ustal ve výkonu tohoto práva již koncem sedmdesátých let minulého století, kdy pozemky pozbyly svého původního účelového určení a od kdy byly posléze užívány k plnění úkolů jiné organizace, a to zcela nezávisle na označeném místním národním výboru. Ovšem bez reálného výkonu práv a povinností tvořících obsah práva hospodaření – jak výše uvedeno – věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. přejít nemohou. A že by snad pozemky patřily k tzv. historickému majetku obce (§2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.), dovolatelé v řízení ani netvrdili.
Závěrům ustálené judikatury se nepříčí ani dovolateli zpochybňovaný závěr, že žalovaný ad 1/ nebyl oprávněným držitelem pozemků (§130 odst. 1 obč. zák.) a tedy že pozemky nenabyl do vlastnictví ani originárně vydržením (§134 odst. 1 obč. zák.). Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1067, svazek 15, ročník 2002). Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikované v Souboru pod C 1068, svazek 15, ročník 2002). Dovolací soud přitom opakovaně konstatoval, že otázku dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, lze v dovolacím řízení přezkoumat v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1068).
Jestliže se v posuzované věci obec chopila držby pozemků (s odkazem na ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) v situaci, kdy si byla (měla být) vědoma skutečností, z nichž lze bezpečně dovodit, že nebyly splněny veškeré zákonem stanovené podmínky pro přechod tohoto majetku z vlastnictví státu do obecního vlastnictví (konkrétně ve vztahu k podmínce uskutečňování práva hospodaření ve smyslu §1 odst. 1 cit. zákona), nelze ani její případný právní omyl hodnotit jako omyl omluvitelný. A to nejenom vzhledem k jasné formulaci příslušného ustanovení zákona, definující podmínky přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí, ale i k výkladu dotčeného ustanovení zákona zastávaného judikaturou již od devadesátých let minulého století (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. 185/96), tedy dávno před dovršením desetileté vydržecí doby počítané od účinností příslušného zákona. V dané věci přitom bylo vlastnické právo dotčené obce do katastru nemovitostí zapsáno na podkladě jejího návrhu (bez součinnosti se státem) až v roce 2001 (navzdory jednoroční lhůtě, v níž byla obec povinna učinit příslušnému katastrálnímu úřadu návrh na zápis nemovitostí do katastru nemovitostí; srov. ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném do 26. 6. 2012) a i s přihlédnutím k této okolnosti nelze postup žalobkyně, brání-li se provedenému zápisu od roku 2003, označit za liknavý.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustná dovolání žalovaných odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni ani vedlejšímu účastníku, kteří by na jejich náhradu jinak měli zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2014
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu