ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.5223.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 5223/2017-337
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Novosedly nad Nežárkou , IČO 60821060, se sídlem v Třeboni, Husova 14, zastoupena JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalovaným: 1) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/44, 2) Rybářství Třeboň a. s. , IČO 60826851, se sídlem v Třeboni, Rybářská 801, zastoupena JUDr. Ing. Janem Zrzaveckým, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, za účasti vedlejších účastníků na straně žalované ad 2): 1) ODEON, a. s. , IČO 63486725, se sídlem v Brně, Josefská 425/25, 2) JIVIS, a. s. , IČO 60849959, se sídlem v Táboře, 9. Května 678/20, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem , vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 273/2015, o dovolání žalované ad 2) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. června 2017, č. j. 7 Co 452/2017-259, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná ad) 2 a vedlejší účastníci na její straně ODEON, a. s. a JIVIS, a. s. jsou povinni zaplatit žalobkyni každý rovným dílem na nákladech dovolacího řízení 4.114 Kč k rukám advokáta JUDr. Matouše Jíry do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným ad) 1 nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 11. 2016, č. j. 4 C 273/2015-192, potvrzen ve výroku I., jímž bylo vyhověno žalobě podle ust. §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), na určení vlastnického práva státu k v rozsudku blíže specifikovaným pozemkům v katastrálním území N. n. N. (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a změněn ve výroku II. tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 37.987 Kč rovným dílem (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud současně uložil žalované ad 1) zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6.945 Kč a tutéž povinnost uložil společně a nerozdílně žalované ad 2) a vedlejším účastníkům na její straně (výroky III. a IV. rozsudku odvolacího soudu).
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná ad 2) dovolání. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda v řízení podle ust. §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. zkoumá soud naplnění podmínek, za nichž lze ve smyslu ust. §7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. v následujícím restitučním řízení vydat žalobci nemovitou věc, stran níž se domáhá určení vlastnického práva státu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Předestřela dále otázku existence dobré víry právnické osoby jednající kolektivním statutárním orgánem, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 427/2013, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013 a sp. zn. 22 Cdo 2426/2015; citovala dále rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, sp. zn. 22 Cdo 1117/2006 a sp. zn. 21 Cdo 2682/2013. Konečně pak vymezila otázku, zda v řízení podle ust. §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. obecně vzato lze úspěšně uplatnit námitku vydržení, uvádějíc, že tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
Jako dovolací důvod ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout.
Vedlejší účastník ad) 1, ztotožňuje se s obsahem dovolání, navrhl napadený rozsudek změnit tak, že se žaloba zamítá.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. část první, článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první občanského soudního řádu - o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud opakovaně dovodil, že smyslem ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. bylo především překlenutí do té doby konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, a že odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny (či mohly platně přejít) do vlastnictví jiné osoby, lze zpravidla hledat toliko v tehdy platných a účinných předpisech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, nebo rozsudek ze dne 21. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016). Aktivní legitimace k podání žaloby dle citovaného ustanovení připíná se k oprávněné osobě, tedy osobě splňující kritéria dle ust. §3 citovaného zákona, jejichž naplnění dovolatelka ani nenapadá a kdy v takto iniciovaném řízení o určení vlastnického práva státu je pak relevantní, zda předmětná nemovitost – v době před účinností zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi – byla převedena (přešla) na třetí osobu v souladu se zákonem či nikoliv. Zásadně tak v něm nelze řešit další otázky, jež byly by významné až v eventuelně navazujícím restitučním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016 či usnesení téhož soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016) a pro něž je rozhodující stav v době rozhodování o vydání nemovitosti. Toliko ve výjimečných případech, kde by pro to existovaly silné a přesvědčivé důvody, rozhodovací praxe připouští prolomení blokačního ustanovení (§29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012, [dále jen „zákon o půdě“], §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby), přičemž závěr o platnosti nakládání s majetkem podléhajícím blokačním ustanovením musí odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy obzvlášť intenzivně působící ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny; kupř. dobrověrné nabytí majetku, u něhož jednoznačně nejsou naplněny předpoklady naturální restituce (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016; z judikatury Ústavního soudu srovnej např. nález ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10).
Jestliže tedy v projednávané věci za řízení před soudy nižšího stupně nevyšly najevo skutkové okolnosti mimořádného významu a intenzity, pro něž by bylo namístě poskytnout právní ochranu osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (za řízení nevyšly najevo žádné konkrétní okolnosti, jež by vylučovaly naturální restituci dotčeného majetku, navíc, jak rozebráno níže, dovolatelka není jeho dobrověrným nabyvatelem), pak se odvolací soud od výše citované judikatury neodchýlil, nezabýval-li se více otázkami, jež by mohly být významné až v případném navazujícím restitučním řízení – mimo jiné i otázkou naplnění podmínek podle ust. §7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Dovolatelka za řízení před soudy nižších stupňů, ani v dovolacím řízení, v situaci, kdy předmětem řízení jsou pozemky evidované jako zemědělské, ostatně ani neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo lze dovodit potřebu aplikovat v případném navazujícím restitučním řízení výše citované ustanovení, tím méně s negativními důsledky pro žalobkyni.
Neobstojí přitom výtka dovolatelky, že při absenci splnění podmínek ust. §7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není dán naléhavý právní zájem žalobce na určení vlastnického práva státu ve smyslu ust. §80 o. s. ř. Žaloba podle ust. §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. totiž není preventivní určovací žalobou ve smyslu ustanovení §80 o. s. ř., nýbrž zvláštním návrhem určovací povahy opírajícím se o výslovné zákonné zmocnění, a její úspěšné podání tedy nelze podmiňovat prokázáním naléhavého právního zájmu (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014, či ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016). Za nepřiléhavé tudíž nutno považovat též dovolatelčiny odkazy na judikaturu dovolacího soudu zabývající se existencí naléhavého právního zájmu v řízeních o určovacích žalobách ve smyslu ust. §80 o. s. ř.
Dovolatelce lze pak přisvědčit v tom, že dobrá víra právnické osoby se zásadně odvíjí od vědomosti statutárních orgánů společnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 427/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013, na něž sama dovolatelka odkazuje). Judikatura dovolacího soudu je však ustálena v závěru, že z tohoto pravidla je třeba připustit výjimky v situaci, v níž by důsledné trvání na uvedeném názoru vedlo ke zjevným nespravedlnostem; k tomu srov. např. již odvolacím soudem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, či usnesení téhož soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2026/2017.
Dobrá víra je přitom psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv (usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006, a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017).
Závěry citovaných rozhodnutí pak, na rozdíl od mínění dovolatelky, považuje dovolací soud za aplikovatelné i v nyní posuzované věci. Úvaha odvolacího soudu o tom, že dovolatelka (její právní předchůdkyně Rybářství Třeboň Hld. a.s.) nemohla být v dobré víře, jež by svědčila o oprávněnosti její držby předmětných pozemků, není v posuzované věci nepřiměřená zjištěným skutkovým okolnostem (k rozsahu dovolacího přezkumu, jde-li o otázku dobré víry držitele, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 364/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2026/2017), opírá-li se o skutkový závěr, že zpracovatelem privatizačního projektu (v jehož přílohách byly předmětné pozemky výslovně, a tudíž pro všechny tehdejší i následné členy statutárních orgánů zúčastněných právnických osob zcela zřetelně, označeny jako majetek, který byl před rokem 1950 majetkem církevním) bylo Státní rybářství Třeboň, státní podnik, za který jednal jeho tehdejší ředitel J. H., jenž byl v době převodu předmětných pozemků zároveň členem statutárního orgánu právní předchůdkyně dovolatelky, později i dovolatelky (je jím nepřetržitě až do současnosti), a jenž podepsal protokol o předání a převzetí privatizovaného majetku ze dne 27. 5. 1992 jak za Státní rybářství Třeboň, s. p., (jakožto ředitel), tak za předávající Fond národního majetku (jakožto pověřený zástupce), a tak i za přejímající Státní rybářství Třeboň a. s. (jakožto předseda představenstva).
S ohledem na výše uvedené není napadené rozhodnutí nikterak v rozporu ani s dalšími dovolatelkou citovanými rozhodnutími dovolacího soudu. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1117/2006, se totiž dovolací soud toliko obecně vyjadřuje k otázkám vydržení vlastnického práva a dobré víry. V již výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, pak Nejvyšší soud v souladu se závěry učiněnými odvolacím soudem v projednávané věci akcentoval potřebu hodnotit, zda držitel dostál požadavku běžné opatrnosti.
V uvedených souvislostech nadto dlužno zdůraznit, že judikatura restituční nároky dlouhodobě pokládá za nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkoprávních přesunů, když opačný výklad by jednotlivá blokační ustanovení chránící restituenty činil zcela bezcennými (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09, dále srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 374/2007, ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 720/2009, či ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1158/2016).
Napadá-li pak dovolatelka způsob, jímž soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, zpochybňujíc tak závěr o neexistenci dobré víry na její straně, směřují její výtky toliko do roviny skutkové (nikoliv právní), jež však předmětem přezkumu v dovolacím řízení být nemůže. Jejich prostřednictvím tudíž přípustnost dovolání založit nelze (na ni lze totiž usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.); srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3946/2015. Nepřiléhavým se tudíž jeví i odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněný pod číslem 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní.
Na vyřešení dovolatelkou poslední předestřené právní otázky, zda lze v řízení podle ust. §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. úspěšně uplatnit námitku vydržení, pak s ohledem na výše uvedený závěr o neexistenci dobré víry dovolatelky, z něhož odvolací soud dovozuje neoprávněnost její držby předmětných pozemků, a tedy i nemožnost vydržení vlastnického práva k nim dovolatelkou (srov. ust. §130 odst. 1 a §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 12. 2013), rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezávisí, když obecné úvahy odvolacího soudu o možnosti namítat vydržení v řízení o žalobě podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. jsou evidentně řečeny pouze okrajově (obiter dictum) a nejsou nosnými pro jeho rozhodnutí ve věci.
Dovolatelkou odkazované předpoklady přípustnosti dovolání tak v posuzované věci naplněny nejsou, neboť označené právní otázky, na jejichž zodpovězení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit ani v posuzované věci (§237 o. s. ř.).
Obavy dovolatelky, že vyhověním žalobě bude připravena o majetkové hodnoty nabyté na základě provedené privatizace, pak nejsou zcela namístě, když jí vůči státu bude nepochybně náležet právo na vypořádání bezdůvodného obohacení či nároky z vadného plnění poskytnutého na základě privatizačního projektu.
Výrok o náhradě nákladů se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 3 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., pročež dovolatelce, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší, žalované ad 1) v souvislosti s podáním obsahově velmi stručného a argumentačně skoupého dovolání náklady v dovolacím řízení nevznikly, a k nákladům (k náhradě oprávněné) žalobkyně, jež se prostřednictvím zástupce vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta za zastupování v tomto řízení ve výši 3 100 Kč [§6 odst. 1, 7 bod 5., §9 odst. 4 písm. b) a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč, celkem tedy 4.114 Kč. Ve vztahu mezi prvním žalovaným, jenž coby samostatný účastník nepodal dovolání a k dovolání druhého žalovaného se věcně nevyjádřil, a žalobkyní pak Nejvyšší soud právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků.
Odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu pak na stránkách nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu