ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.4721.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 4721/2016-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost u kostela sv. Filipa a Jakuba Praha - Hlubočepy , se sídlem v Praze 5, Na Zlíchově 221/8, IČO: 48136034, zastoupená prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, proti žalovaným: 1) Barrandov Lands, a.s. , se sídlem v Praze 5, Kříženeckého náměstí 322/5, IČO: 27225674, zastoupený JUDr. Petrou Buzkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Celnici 1040/5, a 2) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, o určení vlastnického práva , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 354/2014, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2016, č. j. 23 Co 76/2016-138, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta prof. Dr.h.c. JUDr. Jana Kříže, CSc., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobkyně a druhá žalovaná nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Nejvyšší soud odmítl dovolání prvního žalovaného proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu (jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. října 2015, č. j. 34 C 354/2014-97, ve výroku pod bodem I o věci samé, jímž bylo určeno, že druhá žalovaná je vlastnicí pozemků v k. ú. M. Ch.), neboť není přípustné (srov. §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017; dále jen „o. s. ř.“). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu totiž nepatří mezi rozhodnutí, jež jsou vypočtena v ustanovení §238a o. s. ř., a dovolání proti němu není přípustné ani podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť dovoláním označené otázky hmotného práva, na nichž závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž se Nejvyšší soud nemíní odchýlit.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází z judikatorně ustáleného závěru, dle nějž smysl ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (obdobně i ustanovení §3 odst. 1 věty druhé zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění do 31. 12. 2012) tkví primárně v ochraně původního majetku církví před dispozicemi, kterými by mohlo být zmařeno dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava (zmírnění křivd v rovině majetkové) provedena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 777/2012; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, nález ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, nález ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, či nález ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09, a zejména pak nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25).
Naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo, aby byly právní úkony, jimiž byl dotčený majetek převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 257/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 703/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017; nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 165, nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17).
Kupříkladu již v rozsudku ze dne 1. 3. 1999, sp. zn. 23 Cdo 185/98, uveřejněném pod č. 42/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud – obecně ve vztahu k účinkům ustanovení §3 zákona č. 92/1991 Sb. – dospěl k závěru, že lze-li určitou věc považovat za majetek, který je vyloučen z privatizace podle citovaného zákona, nemohla být taková věc podle části druhé a třetí zákona č. 92/1991 Sb. privatizována, a to bez zřetele k tomu, byla-li uvedena ve schváleném privatizačním projektu.
V posuzované věci – při neplatnosti převodní smlouvy uzavřené v rozporu s blokačním ustanovením zákona – nejde ani o případ nabytí věci od nevlastníka (dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, resp. do 31. 12. 2014; k tomu srov. §3064 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), kdy by nedostatek vlastnického práva na straně převodce mohl být potenciálně zhojen poukazem na dobrou víru nabyvatele v zápisu do katastru nemovitostí (k tomu srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu nálezy sp. zn. II. ÚS 165/11, I. ÚS 3061/11, II. ÚS 800/12, IV. ÚS 4905/12, IV. ÚS 4684/12, sp. zn. I. ÚS 2219/12, IV. ÚS 402/15, III. ÚS 415/15, či III. ÚS 663/15).
Následky vadného právního úkonu, učiněného v rozporu s výslovným zákonným zákazem podobných dispozic (zakotveným v ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., resp. §3 zákona č. 92/1991 Sb., jejichž účel, jak bylo osvětleno výše, ke svému naplnění nezbytně vyžadoval, aby byly právní úkony porušující zakotvený blokační režim shledávány absolutně neplatnými; viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, či nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/19, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 257/2013), nemůže proto odvrátit ani případná dobrá víra potencionálního nabyvatele jednajícího se státem; při takovém výkladu by účinky blokačních ustanovením byly zcela vyprázdněny (k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, nebo usnesení ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, případně nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 310/99, jenž v obdobném kontextu dobré víře nabyvatele blokovaného majetku přiznal relevanci výlučně z hlediska možného vydržení).
Tedy ani dovolatelem v dané souvislosti odkazovaná judikatura dovolacího soudu a Ústavního soudu, konkrétně k otázce derivativního (odvozeného) nabytí od nevlastníka v dobré víře, na souzenou věc, vyznačující se zmiňovanou skutkovou a právní odlišností, nedopadá, stejně tak jako dále předestřený rozsudek Nejvyššího soudu (ze dne 1. 6. 2016) sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, jenž řeší otázku (zákonem stanoveného) přechodu historického majetku církve na veřejnoprávní korporaci, zatímco v nyní posuzované věci jde o posouzení účinků převodu na osobu soukromého práva, k němuž došlo v rozporu s výslovným ustanovením zákona. Je přitom výrazem ustálené rozhodovací praxe nejenom Ústavního soudu, že restituční nároky je třeba považovat za primární, a to i za cenu zásahů do již provedených majetkoprávních posunů (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, či ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09).
Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu se odvolací soudu nezpronevěřil ani při řešení otázky, zdali dovolatelem (či jeho předchůdci) vykonávanou držbu pozemků na základě neplatné smlouvy je možno hodnotit jako oprávněnou (a tedy zda první žalovaný nabyl vlastnické právo originárně vydržením). Řešení této otázky je úzce spjato s konkrétními zjištěními o okolnostech projednávané věci (zde zahrnující i poznatky, že nabyvatel pozemků měl již v roce 1995 povědomost o tom, že jde o historický majetek církve vyloučený z převodu a privatizace), jejichž kritika nemůže založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1592/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4126/2013). I v tomto směru odvolací soud dostál principu, že dobrou víru je třeba vždy hodnotit objektivně, nikoliv pouze ze subjektivního přesvědčení samotného držitele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3735/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 592/2014). Přitom platí, že dobrá víra držitele musí být dána po celou vydržecí dobu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1449/2013). Poukaz dovolatele na vlastní (subjektivní) přesvědčení držitele o nabytí pozemků od státu nemůže být proto relevantní. Za daných skutkových okolností nelze úvahy soudů nižších stupňů v nalézacím řízení při řešení otázky oprávněnosti držby považovat za nepřiměřené (k rozsahu dovolacího přezkumu, jde-li o otázku dobré víry držitele, srovnej pak např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1068, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 364/2013).
Konečně, přípustnost dovolání nemůže založit ani vposled dovolatelem zmiňovaná otázka, zdali vyhovění žalobě na určení vlastnického práva státu případně brání některá z výluk naturální restituce – tvrzená zastavěnost některých pozemků (§8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.). Zde sluší se připomenout, že smyslem cit. ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. bylo především překlenutí do té doby konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, a že odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny (či mohly platně přejít) do vlastnictví jiné osoby, lze zpravidla hledat toliko v tehdy platných a účinných předpisech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, nebo rozsudek ze dne 21. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016). Aktivní legitimace k podání žaloby dle cit. §18 odst. 1 zákona připíná se k oprávněné osobě – tedy osobě splňující kritéria dle §3 zákona, jejichž naplnění dovolatel ani nenapadá a kdy v takto iniciovaném řízení o určení vlastnického práva státu je pak relevantní, zda předmětná nemovitost – v době před účinností zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi – byla převedena (přešla) na třetí osobu v souladu se zákonem či nikoliv. Zásadně tak v něm nelze řešit další otázky, jež byly by významné až v eventuelně navazujícím restitučním řízení (srov. např. rozsudek ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016) a pro něž je rozhodující stav v době rozhodování o vydání nemovitosti. Toliko ve výjimečných případech, kde by pro to existovaly silné a přesvědčivé důvody, rozhodovací praxe připouští prolomení blokačního ustanovení (§29 zákona o půdě, §3 zákona č. 92/1991 Sb.), přičemž závěr o platnosti nakládání s majetkem podléhajícím blokačním ustanovením musí odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy obzvlášť intenzivně působící ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. n. 28 Cdo 4546/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016; z judikatury Ústavního soudu srovnej např. nález ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10). Důvody pro takto výjimečný postup v souzené věci dány nebyly, jestliže – vyjma tvrzené zastavěnosti neidentifikované části jedné ze tří nárokovaných parcel, nadto zastavěných pozemní komunikací nikoliv ve vlastnictví dovolatele, nýbrž veřejnoprávní korporace – nebyly v tomto směru další relevatní okolnosti dovolatelem tvrzeny.
Ačkoliv v dovolání uvádí, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, proti zbylým výrokům rozsudku (jež patrně napadá toliko jako výroky závislé na rozhodnutí ve věci samé) dovolatel žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.) – neuplatňuje, nehledě na to, že těmito výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši nedosahujícím zákonem stanovené částky 50 000 Kč představující bagatelní limit přípustnosti dovolání (srov. §238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům (k náhradě oprávněné) žalobkyně, jež se prostřednictvím zástupce vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta za zastupování v tomto řízení ve výši 3 100 Kč [§6 odst. 1, 7 bod 5., §9 odst. 4 písm. b) a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Druhé žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2. článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a z bodu bodu 2. čl. II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 6. února 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu