ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1789.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 1789/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Bohuňovice , se sídlem v Bohuňovicích, 6. května 30, IČ 48809551, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným 1) Ing. J. D. , zastoupenému JUDr. Vratislavem Klimentem, advokátem se sídlem v Přerově, pracoviště v Olomouci, Pavelčákova 20, a 2) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 01312774, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 24 C 103/2015, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. ledna 2017, č. j. 69 Co 321/2016-219, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. 8. 2016, č. j. 24 C 103/2015-160, určil, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. 286/10, orné půdy, zapsaného v katastrálním území H. pro obec H. u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrálního pracoviště Olomouc, s právem hospodařit s touto nemovitostí jako majetkem státu pro Státní pozemkový úřad, žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 39.666,- Kč k rukám advokáta Mgr. Stanislava Hykyše s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká povinnost druhého žalovaného, a dále rozhodl, že žalovaný 1) je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Olomouci soudní poplatek ve výši 5.000,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
K odvolání žalovaného 1) Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 1. 2017, č. j. 69 Co 321/2016-219, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, žalovanému 1) uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5.421,- Kč k rukám advokáta Mgr. Stanislava Hykyše a dále rozhodl, že žalovaný 2) a žalobce nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů tak rozhodly o žalobě podané žalobkyní podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že předmětný pozemek je třeba považovat za původní majetek registrované církve ve smyslu §2 písm. a) tohoto zákona (nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07) a že kupní smlouva uzavřená dne 4. 12. 2009 (s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 5. 1. 2010) mezi právním předchůdcem žalované 2) Pozemkovým fondem České republiky a žalovaným 1) o převodu označeného pozemku podle §7 odst. 1 písm. c) zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 95/1999 Sb.“), je absolutně neplatná podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), pro rozpor s §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), ve znění účinném do 31. 12. 2012. K otázce vztahu neplatnosti smlouvy a namítané dobré víry žalovaného 1) poukázal odvolací soud na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 1659/97, sp. zn. 32 Cdo 4123/2010 a sp. zn. 30 Cdo 3996/2014) a Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 31/05), podle níž smlouva, která je v rozporu se zákonem, je zásadně objektivní skutečností, jež nemá právní následky sledované smluvními stranami, a to bez ohledu na to, zda některá ze stran neplatnost smlouvy způsobila nebo zda smlouvu uzavřela v dobré víře. Dále vyšel z právního názoru vysloveného v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 4546/2015 a sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, v nichž Nejvyšší soud stran možnosti prolomení zákazu dispozic stanoveného v §29 zákona o půdě, dovodil, že smysl tohoto ustanovení je v ochraně původního majetku církví před dispozicemi ohrožujícími dlouhodobě zamýšlené zmírnění majetkových křivd do doby přijetí zvláštního zákona, že naplnění tohoto účelu přitom vyžaduje, aby právní úkony, kterými byl dotčený majetek převáděn na další osoby, byly stiženy absolutní neplatností, a že má-li být nakládání s věcmi podléhajícími §29 zákona o půdě posouzeno jako platné, musí tento závěr odůvodňovat okolnosti mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny. Prolomení blokačního ustanovení §29 zákona o půdě dle názoru Nejvyššího soudu neopodstatňuje ani zapojení Pozemkového fondu do protiprávního převodu pozemků, ani to, že katastrální úřad uskutečnil zápis vlastnictví podle smlouvy. Odvolací soud dovodil, že v posuzované věci mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly popření principu priority navrácení původních pozemků oprávněné osobě, jenž je společný všem restitučním zákonům, nejsou dány, a to jednak proto, že předmětný pozemek byl toliko předmětem kupní smlouvy, a dále proto, že žalovaný 1) nebyl objektivně v dobré víře (třebaže subjektivně tomu tak mohlo být), neboť měl možnost ověřit si nabývací titul státu podle informací v části E výpisu z katastru nemovitostí, z nějž by zjistil, že se jednalo o výměr o výkupu půdy podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, přičemž majetek byl odebrán nadaci, která již podle názvu musela vzbuzovat minimálně pochybnost, zda se nejedná o původní církevní majetek, bez ohledu na to, zda a co sdělil katastrální úřad žalované 2). Za podstatný považoval odvolací soud taktéž článek IX. kupní smlouvy ze dne 4. 12. 2009, v jehož odstavci 1) prodávající prohlásil, že v souladu s §2 zákona č. 95/1999 Sb. prověřil převoditelnost prodávaného pozemku a že tento pozemek není vyloučen z převodu, přičemž však podle odstavce 1 písm. c) tohoto ustanovení nelze převádět zemědělské a lesní pozemky, jejichž převodu brání zvláštní předpis, kterým se dle poznámky č. 9 rozumí např. §29 zákona č. 229/1991 Sb., jakož i odstavec 3) tohoto článku, v němž první žalovaný vzal na vědomí, že nepravdivost prohlášení shora má za následek neplatnost smlouvy. Poukaz žalovaného 1) na judikaturu Ústavního soudu o nabytí vlastnictví od nevlastníka v dobré víře (např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 2219/12) považoval odvolací soud za nepřípadný, jelikož řeší otázky odlišné; v dané věci se však nejedná o případ, kdy by žalovaný 1) nabýval nemovitost od nevlastníka, neboť ji nabyl od státu, který byl jejím vlastníkem. Avšak ani v případě, že by bylo možno tuto judikaturu Ústavního soudu přiměřeně aplikovat, nelze dospět k závěru o nabytí vlastnického práva k pozemku žalovaným 1), když v dobré víře nebyl, a i kdyby objektivně v dobré víře byl, nelze to považovat za okolnost, která by byla natolik mimořádná, aby prolomila blokační ustanovení §29 zákona o půdě, jelikož ochrana dobré víry nemůže v dané věci převážit právo na restituci původního církevního vlastníka.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, jež má za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť závisí na vyřešení otázky hmotného práva, „týkající se nabytí nemovitosti, v tomto případě od vlastníka, na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí“, kterou odvolací soud podle jeho názoru vyřešil v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu (rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016) a Ústavního soudu (nálezem ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 405/16). Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, a po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), řádně zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání žalovaného 1) splňuje zákonem stanovené náležitosti, právní otázka v něm předestřená však přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jakož i s judikaturou Ústavního soudu. Tyto soudy již v minulosti opakovaně zdůraznily, že smysl §29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, spočíval především v ochraně původního majetku církví před dispozicemi potenciálně ohrožujícími dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava těchto příkoří provedena (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, či ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 777/2012, a zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25). Naplnění tohoto účelu přitom vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností, a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 165, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 257/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 703/2014).
Ačkoli se v rozhodovací praxi Ústavního soudu vyskytl ojedinělý případ, v jehož rámci bylo připuštěno výjimečné prolomení omezení dispozic založeného §29 zákona o půdě (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10), v intencích výše odkazované judikatury, jež akcentuje význam tohoto ustanovení jakožto nástroje zajištění „materiálního podkladu“ pro naturální restituci historického majetku církví (srov. opětovně nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38), je namístě konstatovat, že má-li být nakládání s věcmi podléhajícími §29 zákona o půdě posouzeno jako platné, musí tento závěr odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny. Výjimečné suspendování blokačních účinků odkazovaného ustanovení pak nemůže odůvodnit fakt, že se na protizákonném nakládání s historickým majetkem církví podílely subjekty veřejnoprávní povahy, jako byl například Pozemkový fond České republiky, ani skutečnost, že katastrální úřad na základě smluv odporujících svým obsahem blokaci zakotvené v zákoně o půdě uskutečnil zápis vlastnictví nabyvatelů ke sporným pozemkům do katastru nemovitostí, neboť přijetí teze, dle níž naznačené okolnosti postačují k prolomení rozebíraného dispozičního omezení, by ustanovení §29 zákona o půdě zbavovalo takřka jakýchkoli účinků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015). Toto pojetí přitom odpovídá rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž je třeba restituční nároky pokládat za nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkoprávních přesunů, jelikož opačná interpretace by jednotlivá blokační ustanovení chránící restituenty činila bezcennými (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS 515/2000, ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09). S popsanými východisky je právní posouzení přezkoumávané věci odvolacím soudem souladné.
Rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, a nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 405/16, řeší problematiku významu dobré víry při nabývání nemovitostí od neoprávněné osoby zapsané coby jejich vlastník v katastru nemovitostí. V projednávané věci však nebyl na straně převodce dán nedostatek vlastnického práva, jejž by bylo nutné překlenovat poukazem na důvěru nabyvatele ve správnost údajů ve veřejné evidenci. Neplatnost kupní smlouvy uzavřené dne 4. 12. 2009 (s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 5. 1. 2010) mezi právním předchůdcem žalované 2) Pozemkovým fondem České republiky a žalovaným 1) o převodu označeného pozemku podle §7 odst. 1 písm. c) zákona č. 95/1999 Sb. způsobil její rozpor s §29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, jenž stanovil, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. K prolomení naznačených blokačních účinků pak (jak již bylo nastíněno shora) sama dobrá víra (i kdyby objektivně existovala) subjektu, na nějž měla být sporná nemovitost převedena, nepostačuje.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného 1) podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu