ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.130.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 130/2018-278
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce: Biskupství královéhradecké, IČO 00445134, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 35/44, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným: 1) město Chrast, IČO 00270199, se sídlem Chrast, Náměstí 1, a 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Hradec Králové, Horova 180, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 276/2015, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 6. září 2017, č. j. 27 Co 185/2017-242, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaný 1) napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl ve výrocích I., II. a IV. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 27. března 2017, č. j. 4 C 276/2015-166, jímž bylo určeno, že žalovaný 2) je vlastníkem pozemků parc. č., parc. č., parc. č., parc. č., parc. č., parc. č., parc. č., parc. č. a parc. č. v k. ú. Chrast a pozemků parc. č. a parc. č. v k. ú. P., a bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo odvolacím soudem rozhodnuto i o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).
Z obsahu dovolání se žel nepodává, v čem dovolatel spatřuje předpoklady jeho přípustnosti. Nevymezil totiž žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, na jejímž posouzení měl rozsudek odvolacího soudu záviset, ani nevysvětlil, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. má v posuzovaném případě za naplněný.
Jako dovolací důvod ohlásil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017, v textu též jen – „o. s. ř.“; srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podané dovolání přitom odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jak je tomu i v posuzované věci – viz §238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; k tomu srov. též plenární stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16.
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel v posuzovaném případě zjevně nedostál, jestliže konkrétním způsobem nevymezil žádnou otázku procesního nebo hmotného práva, na jejímž vyřešení mělo rozhodnutí odvolacího soudu dle jeho názoru záviset, v důsledku čehož nemohl ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ani ohlásit, zda se odvolací soud při řešení takovéto otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího či Ústavního soudu (specifikované odkazem na konkrétní judikaturu) či zda tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má být dovolacím soudem oproti stávající judikatuře posouzena jinak.
Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. O uvedenou náležitost přitom dovolatel dovolání v zákonné lhůtě nedoplnil (k doplnění dovolání srov. §241b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Zcela nad rámec výše uvedeného lze se zřetelem k dovolacím námitkám dodat, že v řízení o určení vlastnického práva státu podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. zásadně nelze řešit jiné otázky, než otázky vztahující se k tomu, zda předmětná nemovitost v době před účinností zákona č. 428/2012 Sb. byla převedena (přešla) na třetí osobu v souladu se zákonem či nikoli, neboť ty by mohly být významné až v eventuelně navazujícím restitučním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016 či usnesení téhož soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016), pro něž je rozhodující stav v době rozhodování o vydání nemovitosti, přičemž výjimky z uvedeného pravidla musí odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy obzvlášť intenzivně působící ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny; kupř. dobrověrné nabytí majetku, u něhož jednoznačně nejsou naplněny předpoklady naturální restituce (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016; z judikatury Ústavního soudu srovnej např. nález ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10).
Oprávněné osoby ve smyslu §3 zákona č. 428/2012 Sb. jsou přitom v souladu s judikaturou dovolacího soudu legitimovány k podání žaloby podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. i jen na základě tvrzení, že nebyly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva na obec podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod č. 103/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017).
Napadá-li dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu a tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, pak ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům žádnou dovolací argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňuje. Neotevírá tedy ani žádnou právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být ve vztahu k dotčenému výroku založena přípustnost dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného 1) bylo odmítnuto, a žalobci, jenž v dovolacím řízení nepodal vyjádření, žádné náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz .
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. dubna 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu