ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.4694.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4694/2017-163
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Jedlí, se sídlem Jedlí 29, identifikační číslo osoby: 43961533, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným 1) J. U., narozenému XY, bytem XY, 2) B. U., narozené XY, bytem XY, 3) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 17 C 210/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. května 2017, č. j. 69 Co 159/2017 – 145, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. května 2017, č. j. 69 Co 159/2017 – 145, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2016, č. j. 17 C 210/2015-109, určil, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. XY – orná půda, zapsaného pro katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY, a pozemku parc. č. XY – orná půda, zapsaném pro katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY - dále „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“ (výrok I.). Dále žalovaným 1) až 3) uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 27.966,- Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Stanislava Hykyše, advokáta (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Římskokatolická fara v Jedlí byla vlastníkem pozemků - dle PK č. XY a č. XY - zapsaných pro katastrální území XY v pozemkové knite v knihovní vložce č. 29. Oba pozemky byly výměrem Okresního národního výboru v Zábřehu ze dne 8. 4. 1949, zn. 611-6/4-1949, ve smyslu §1 odst. 3 zákona č. 46/1948, o nové pozemkové reformě, jímž byl opraven výměr Okresního národního výboru v Zábřehu ze dne 2. 3. 1949, zn. 611-22/2-1949, státem vykoupeny. Pozemky byly odepsány z knihovní vložky č. 29 pozemkové knihy a přídělovou listinou ministerstva zemědělství ze dne 25. 11. 1949 bylo do pozemkové knihy vloženo vlastnické právo pro Československý stát – Státní statek Postřelmov a později pro Československý stát – Okresní národní výbor v Šumperku. Z pozemku dle PK č. XY byl vytvořen pozemek parc. č. XY, orná půda, o výměře 9.618 m 2 a z pozemku dle PK č. XY vznikl pozemek parc. č. XY, orná půda, o výměře 3.870 m 2 . Ke dni 12. 1. 2012 bylo v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY pro oba pozemky vyznačeno vlastnické právo ve prospěch České republiky. Rozhodnutím arcibiskupa olomouckého ze dne 27. 1. 2002 došlo ke sloučení církevních právnických osob, a to Římskokatolické fary v Jedlí a Římskokatolického kostela v Jedlí s církevní právnickou osobou Římskokatolická farnost v Jedlí č. p. XY, identifikační číslo osoby: 43961533. Pozemkový fond České republiky jako prodávající a žalovaný 1) jako kupující uzavřeli dne 2. 1. 2012 kupní smlouvu, na jejímž základě bylo na žalovaného 1) převedeno vlastnické právo, mimo jiných, i k pozemku parc. č. XY. Právní účinky vkladu vlastnického práva podle označené smlouvy nastaly ke dni 9. 2. 2012. Pozemkový fond České republiky jako prodávající a žalovaní 1) a 2) jako kupující uzavřeli dne 5. 12. 2011 kupní smlouvu, podle které žalovaní 1) a 2) nabyli do společného jmění manželů pozemek parc. č. XY. Právní účinky vkladu práva společného jmění manželů podle označené smlouvy nastaly rovněž ke dni 9. 2. 2012. K uzavření obou označených kupních smluv došlo poté, kdy Pozemkový fond České republiky na základě sdělení Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY, ze dne 17. 5. 2011 zjistil, že předmětné pozemky nejsou historickým církevním majetkem. Obě kupní smlouvy obsahují prohlášení prodávajícího, že v souladu s ustanovením §2 zákona č. 95/1999 Sb. prověřil převoditelnost pozemků, že pozemky nejsou vyloučeny z převodu podle citovaného ustanovení a že kupující jsou srozuměni s tím, že nepravdivost tvrzení obsažených v prohlášení prodávajícího má za následek neplatnost smlouvy od samého počátku.
V rovině právního posouzení věci soud prvního stupně uzavírá, že žalobkyně je v projednávané věci aktivně legitimována k podání určovací žaloby podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), jakožto právní nástupkyně Římskokatolické fary v Jedlí a Římskokatolického kostela v Jedlí. Pasivní legitimace žalovaných plyne ze skutečnosti, že tito uzavřeli smlouvu o převodu předmětných pozemků v rozporu s blokačním ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“). Byť by byli žalovaní 1) a 2) při uzavření kupní smlouvy v dobré víře, že převodu předmětných pozemků nebrání žádná zákonná překážka, podle soudu prvního stupně je nutno upřednostnit ochranu vlastnického práva původního vlastníka (potažmo žalobkyně) a žaloba na určení vlastnického práva (k jehož přechodu na základě neplatných kupních smluv dojít nemohlo) je proto důvodná.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaných 1) až 3) rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu, aby bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem předmětných pozemků zamítl (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. až V.).
Odvolací soud vyšel z týchž skutkových zjištění, jež vzal za prokázaná i soud prvního stupně. Shledal však v této věci mimořádné okolnosti, pro něž je – dle jeho názoru – nutno pohlížet na převod předmětných pozemků ze státu na žalované 1) a 2) jako na platný. Za takové okolnosti odvolací soud označil dobrou víru žalovaných jako nabyvatelů, dále pak i skutečnost, že žalobkyně „v průběhu doby“ své nároky neuplatňovala, resp. o nich ani nevěděla, jelikož byla tak, jak je v současné době označena, založena až rozhodnutím o sloučení církevní právnické osoby dne 27. 1. 2002. Odvolací soud akcentoval i princip důvěry jednotlivce v souladnost postupu státu se zákonem, a to i se zřetelem na postup katastrálního úřadu, jenž na základě kupních smluv uzavřených žalovanými vložil jejich vlastnické právo k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí. S vědomím závěrů vyplývajících z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015 (tento rozsudek, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ) individuálně danou okolnost mimořádné povahy odvolací soud shledal v tom, že předmětné pozemky jsou součástí pozemků, které žalovaní obhospodařují jako soukromí zemědělci, o tyto pozemky se neucházeli aktivně, ale na základě veřejné nabídky státu. Popsaná okolnost spolu s prokázaným postavením žalovaných jako dobrověrných nabyvatelů umožňuje uplatnění výluky ze striktně pojímaného právního následku spojeného s porušením blokačního ustanovení §29 zákona o půdě. Nad rámec výše uvedeného odvolací soud poukázal i na ustanovení §3 odst. 5 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále „zákon č. 139/2002 Sb.“), s tím, že omezení převodu podle citovaného ustanovení se vztahuje na pozemky nově vzniklé podle schváleného návrhu pozemkových úprav (a tato skutečnost podléhá zápisu do katastru nemovitostí). Odvolací soud uzavřel, že zjištěné okolnosti případu svým významem převyšují okolnosti, které nedostatečně posoudil soud prvního stupně v individuálním případě, a proto nebylo na místě aplikovat v projednávané věci ustanovení §18 odst. 1, potažmo ustanovení §2 zákona č. 428/2012 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení relevantních otázek hmotného práva napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně kritizovala závěr odvolacího soudu, že byla založena v roce 2002, že byla ohledně uplatňování svých nároků nečinná a že došlo k přetržení vazeb mezi žalobkyní a nárokovaným majetkem. Připomněla, že v roce 2002 nedošlo k založení žalobkyně, ale toliko k jejímu sloučení s jinými církevními právnickými osobami. Neobstojí podle ní také poukaz odvolacího soudu na to, že své nároky neuplatňovala dříve, neboť do přijetí zákona č. 428/2012 Sb. tak činit nemohla, jestliže i podle konstantní rozhodovací praxe nebyla oprávněna požadovat vrácení svého historického majetku, a ani se nemohla účinně domáhat určení neplatnosti smluv, jimiž bylo s tímto majetkem protiprávně disponováno. Má za to, že odvolací soud vyložil problematiku existence a kontinuity historických církevních právních osob v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 34/06, jenž je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Dále namítala, že mezi okolnosti mimořádné povahy nemohl odvolací soud přiřadit takové skutečnosti, že sporné kupní smlouvy byly uzavřeny s Pozemkovým fondem ČR a že katastrální úřad učinil na základě smluv nerespektujících blokační ustanovení zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. Při posouzení mimořádných okolností, jež by mohly vést k závěru o platnosti kupních smluv i v případě, že jimi bylo porušeno blokační ustanovení §29 zákona o půdě, se tudíž odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované například rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015 (z odůvodnění citovaných rozhodnutí dovolatelka obsáhle cituje). Za nepřípadný a s projednávanou věcí nesouvisející žalobkyně označila odkaz odvolacího soudu na zákon č. 139/2002 Sb., jehož režim se v projednávané věci vůbec neuplatní. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní 1) až 3) se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 25. 5. 2017 (srovnej část první, čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.), že je splněna podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a že byl uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.
Podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 (k jehož aplikaci srov. i §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (i Ústavního soudu) je ustálena v závěru, že smysl ustanovení §29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, tkví primárně v ochraně původního majetku církví před dispozicemi, kterými by mohlo být zmařeno dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava těchto příkoří provedena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25, nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, či nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09). Naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017; nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17).
Dovolací soud si je vědom toho, že nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10, bylo výjimečně připuštěno prolomení blokačního ustanovení §29 zákona o půdě, avšak závěr o platnosti nakládání s majetkem podléhajícím ustanovení §29 zákona o půdě musí odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016). Nelze přitom přehlédnout, že zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10, byl vydán ještě před účinností zákona č. 428/2012 Sb. upravujícího restituce církevního majetku a Ústavní soud v něm poměřuje vlastnické právo České republiky vystupující v tehdy posuzované věci jako žalobkyně, a vlastnické právo dobrověrného nabyvatele, jenž vlastnické právo nabyl jednáním státu (srov. bod 30 nálezu). Naproti tomu v projednávané věci je žalobkyní církevní osoba jakožto potenciálně oprávněná osoba ve vztahu k restituci předmětných pozemků, aktivně legitimovaná na základě ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., což dává věci povahu restituční.
Samotné úvahy odvolacího soudu o mimořádných okolnostech projednávané věci odůvodňující suspendaci účinků blokačního ustanovení pak ve světle odkazované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neobstojí. Odvolacímu soudu lze sice přisvědčit v tom, že důvěra jednotlivců v souladnost postupu státu se zákonem požívá ústavněprávní ochrany (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10), nicméně ve vztahu k blokačním účinkům ustanovení §29 zákona o půdě rozhodovací praxe dovolacího soudu již vyslovila a odůvodnila názor, že princip důvěry jednotlivců v souladnost postupu státu se zákonem bez dalšího není mimořádnou skutečností odůvodňující prolomení blokačních účinků ustanovení §29 zákona o půdě (čili je bez významu i skutečnost, že k převodu majetku přispělo jednání Pozemkového fondu ČR jako převodce, či skutečnost, že na základě takto – v rozporu se zákonem uzavřené smlouvy – byl proveden zápis /vklad/ vlastnického práva k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí; srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015). Ani z toho plynoucí dobrá víra subjektu, na nějž měla být sporná nemovitost převedena, tedy k prolomení blokačních účinků ustanovení §29 zákona o půdě bez dalšího nepostačuje (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak srovnej zejména nález ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a nález ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17).
Argumentuje-li odvolací soud také přetržením vazeb církevní právnické osoby k dotčenému nemovitému majetku a neuplatňováním restitučních nároků oprávněnou osobou „po dlouhou dobu“, jde o okolnosti, jež nelze nikterak klást k tíži žalobkyni, jež – jak ve svém dovolání přiléhavě uvádí – se svých nároků nemohla dříve domáhat podle obecných předpisů a před přijetím zákona č. 428/2012 Sb. coby zvláštního předpisu restituční povahy nebyla dříve věcně legitimována ani ke zpochybnění převodů blokovaného církevního majetku (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 95/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4230/2007). Ačkoliv pak s ohledem na dlouhodobou nečinnost zákonodárce a legitimní očekávání církevních právnických osob ve vydání zákona řešícího restituci církevního majetku Ústavní soud výjimečně připustil i uplatnění restitučních nároků žalobou svého druhu (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, či nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09), nelze hovořit o ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07), resp. uplatnění nároku touto cestou bylo i dle shora odkazované judikatury chápáno jako zcela výjimečné a mimořádné a proto nelze žalobkyni vytýkat, že vyčkávala přijetí předpokládaného restitučního zákona a své nároky uplatnila až tímto právem reglementovaným způsobem.
Konstatuje-li pak odvolací soud, že došlo „k přetržení vazeb mezi předmětným majetkem a církevní právnickou osobou“, jež dle jeho závěru vznikla v roce 2002 a že si svých nároků nemohla být vědoma, pak dovolací soud poukazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně (na něž ostatně, paušálně, odkázal i odvolací soud, aniž by v tomto směru opakoval či doplnil dokazování), z nichž vyplývá, že v roce 2002 nebyla žalobkyně založena, nýbrž s ní byly sloučeny další dvě církevních právnických osob, mimo jiné Římskokatolická fara v Jedlí, a že jde o právnickou osobu, které byla postupem podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, odňaty bez náhrady pozemky dle PK č. XY a č. XY v katastrálním území v XY (a jež tedy může představovat skutečnost zakládající důvod restituce podle §5 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.). Ovšem ani argumentace, že došlo k „přetržení vazeb“ oprávněné osoby k požadovanému nemovitému majetku jako mimořádná okolnost odůvodňující suspendaci účinků blokačního ustanovení zajisté neobstojí, jestliže oprávněné osoby „ztratily kontakt s odňatým majetkem“ v rozhodné době právě v důsledku skutečností, jež zakládají nárok na jeho vrácení dle později přijatého zvláštního předpisu restituční povahy, jenž slouží právě ke zmírnění některých dříve způsobených majetkových křivd. Čili jde o skutečnost pravidelnou, nikterak mimořádnou a její zvažování popíralo by samotný smysl a účel restitučních předpisů.
Za pravidelnou a nikterak mimořádnou skutečnost lze dále považovat postavení nabyvatelů jako soukromě hospodařících zemědělců, kteří předmětné pozemky nabyli od Pozemkového fondu ČR za účelem rozšíření obhospodařovaných pozemků a jejich přičlenění (scelení) ke stávajícímu pozemkovému vlastnictví v určité lokalitě. Dovolací soud v rozsudku ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016 uvedl, že „i ve vztahu k nemovitostem tvořícím v době rozhodování soudu součást scelené, společně užívané zemědělské plochy se principálně prosadí závěr o neplatnosti převodů protivících se zákazu dispozic ve smyslu §29 zákona č. 229/1991 Sb.“ Nijak mimořádnou se pak sama o sobě nemůže jevit další okolnost uvažovaná odvolacím soudem, tj. že se o předmětné pozemky neucházeli aktivně, což ostatně i odvolací soud naznačuje spojením s dalšími – z jeho pohledu relevantními - okolnostmi (existence dobré víry, zpřetrhání vazeb, nečinnost oprávněné osoby). Akceptaci veřejné nabídky Pozemkového fondu ČR k odkoupení zemědělské půdy ve vlastnictví státu ve smyslu zákona č. 95/1999 Sb. lze považovat za zcela obvyklý akt charakteristický pro kontraktační proces provázející převod vlastnického práva k pozemkům určitého způsobu využití, a postoj zájemce o takové pozemky nelze z povahy věci hodnotit jako pasivní.
Odkazuje-li odvolací soud (patrně ve snaze dovodit, že omezení státu v nakládání s předmětnými pozemky podle ustanovení §29 zákona o půdě v důsledku pozemkových úprav zaniklo) na ustanovení §3 odst. 5 zákona č. 139/2002 Sb., pak ohled na právní úpravu obsaženou v citovaném ustanovení je bez jakéhokoliv významu, neboť předmětné pozemky - podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, která odvolací soud aproboval - nejsou v důsledku pozemkových úprav pozemky nově vzniklými (k uvedené problematice srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2307/2015, proti němuž byla podána ústavní stížnost, jež byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 3995/16).
Sluší se nicméně podotknout, že v individuálně daných poměrech konkrétní věci mohou existovat mimořádné (výjimečné) okolnosti případu, na jejichž základě bude namístě upřednostnit ochranu vlastnického práva dobrověrného nabyvatele před oprávněným zájmem církevní právnické osoby na restituci církevního majetku. Výčet těchto okolností nemůže být z povahy věci nijak uzavřen, avšak v obecné rovině lze uvést, že se bude jednat o okolnosti spojené s osobou nabyvatele, jeho vztahem k nabytému majetku, předchozí délkou užívání, velikostí pozemků a jejich tvarem, dopadem pozbytí majetku na situaci nabyvatele, popř. členy jeho rodiny, nebo na možnost dalšího podnikání v zemědělství (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17). Tato názorová linie již byla aprobována i v judikatuře dovolacího soudu. V již výše zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, dovolací soud dovodil, že „byl-li by v konkrétním (výjimečném) případě ekonomický přínos založený vydáním dotčených zemědělských pozemků oprávněné osobě dle zákona č. 428/2012 Sb. zcela nepatrný v porovnání s obtížemi, jež by zpochybnění vlastnického práva k nim s ohledem na porušení blokačního ustanovení v zákoně č. 229/1991 Sb. způsobilo dobrověrnému nabyvateli, mohlo by se vyslovení neplatnosti právních úkonů, jimiž bylo s těmito nemovitostmi disponováno, jevit rozporným s principem proporcionality (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15, bod 30), jímž jsou poměřovány nejen normativní, ale též individuální akty veřejné moci (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 202/06, bod 17).“ Okolnostmi (výše zmíněnými), které by mohly být důvodem pro poměřování dvou proti sobě stojících práv žalobkyně na straně jedné a žalovaných 1) a 2) na straně druhé, se odvolací soud – veden chybným právním názorem – nezabýval.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení právní otázky platnosti právního úkonu, jímž bylo porušeno blokační ustanovení §29 zákona o půdě, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je rovněž důvodné, neboť závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby na určení vlastnického práva státu ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., je právním posouzením věci neúplným, a tudíž i nesprávným.
Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu ve věcném výroku I. a v závislých výrocích II. až V. o nákladech řízení zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 11. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu