ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.142.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 142/2018-345
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Bílovec, IČO 49590944, se sídlem v Bílovci, Slezské náměstí 28/25, zastoupená Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8, proti žalovaným: 1) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, adresa pro doručování: Krajský pozemkový úřad pro Moravskoslezský kraj, Ostrava, Nádražní 869/55, a 2) J. H. , zastoupený Mgr. Kateřinou Polákovou, advokátkou se sídlem v Bílovci, Lubojaty 116, o určení vlastnictví , vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 17 C 393/2014, o dovolání žalovaného ad 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. července 2017, č. j. 11 Co 104/2017-306, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný ad 2) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč k rukám advokáta Mgr. Romana Krakovky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou ad 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 11. 2016, č. j. 17 C 393/2014-267, ve výroku I., jímž bylo určeno, že žalovaná ad 1) je vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaného pozemku v katastrálním území B., a ve výroku II., kterým bylo žalované ad 1) uloženo zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 31.245 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV. tak, že žalobkyně ani Česká republika nemají vůči žalovanému ad 2) právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaná ad 1) je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Jičíně náhradu nákladů řízení ve výši 14.178 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Nepřiznal konečně žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Žalovaný ad 2) dovoláním napadl výrok I. označeného rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřoval v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda skutečnost, že stát byl při komplexním zakládání evidence nemovitostí chybně zapsán jako vlastník pozemku, jenž tvořil majetek církve, konstituuje restituční titul ve smyslu ust. §5 písm. k) zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1675/2006, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, 22 Cdo 4505/2008, sp. zn. 22 Cdo 2302/2010, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, sp. zn. 28 Cdo 592/2014 a sp. zn 22 Cdo 473/2015.
Vytýkaje odvolacímu soudu, že pochybil, aplikoval-li na posuzovanou věc zákon č. 428/2012 Sb., předestřel dále otázku, zda převod pozemku vlastněného církví podle ust. §15 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon č. 95/1999 Sb.“), u něhož bylo v evidenci nemovitostí chybně vedeno vlastnické právo státu, je v rozporu s (blokačním) ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“). Konečně formuloval otázku, zda má být poskytnuta ochrana nabyvateli v dobré víře, jenž nabyl pozemek na základě kupní smlouvy uzavřené podle zákona č. 95/1999 Sb. od státu jakožto nevlastníka. Měl za to, že tyto otázky nebyly v rozhodování dovolacího soudu doposud vyřešeny.
Žalobkyně navrhla dovolání žalovaného ad 2) zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. část první, článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu opakovaně dovodila, že přijetím restitučních zákonů z počátku 90. let minulého století zákonodárce legalizoval přechod majetku na stát – a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, tedy i v případech, kdy majetek přešel na stát bez právního důvodu – čímž byla současně vyloučena možnost uplatnit tato práva podle obecných předpisů. Vlastnické právo oprávněných osob pak podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3982/2016, stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05).
V souladu s výkladem obdobně koncipovaných ustanovení jiných restitučních zákonů v judikatuře dovolacího soudu (k přenositelnosti závěrů formulovaných při aplikaci jiných předpisů restituční povahy do sporů o nárocích dle zákona č. 428/2012 Sb. srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2397/2016, ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 741/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017) lze pak převzetí či ponechání si věci státem bez právního důvodu ve smyslu ust. §5 písm. k) zákona č. 428/2012 Sb., interpretovat jako převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné, vedoucí, jak vysvětleno výše, k nabytí vlastnického práva státem (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4505/2008, ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2302/2010, a ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011). Držba přitom dle tradičního výkladu zahrnuje jednak faktické ovládání věci, jednak držební vůli, tj. vůli nakládat s věcí jako s vlastní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 592/2014, nebo jeho rozsudek ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 473/2015).
Založil-li tudíž odvolací soud svůj závěr o naplnění restitučního důvodu podle ust. §5 písm. k) zákona č. 428/2012 Sb. – tedy závěr o tom, že žalobkyni, jakožto osobě oprávněné ve smyslu §3 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb., byla v rozhodném období (§1 zákona č. 428/2012 Sb.) způsobena majetková křivda převzetím jejího původního majetku (§2 písm a/ zákona č. 428/2012 Sb.) bez právního důvodu – nejen na skutečnosti, že stát byl v pozemkovém katastru od roku 1986 zapsán jako vlastník pozemku (jehož vlastníkem byla původně církev a jenž byl v rámci komplexního zakládání evidence nemovitostí sloučen s okolními zemědělskými pozemky), nýbrž zejména též na skutečnosti, že stát prostřednictvím své organizační složky (Státního statku v Bílovci) na předmětném pozemku hospodařil a nakládal s ním jako s věcí vlastní, nejsou jeho závěry nikterak v rozporu s výše citovanou judikaturou ani dovolatelem odkazovanými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016 (uveřejněným pod číslem 39/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4505/2008, ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2302/2010, a ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 473/2015, a jeho usnesením ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 592/2014.
Zcela nepřiléhavým je pak (maje na zřeteli zejména výše citovanou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu konstatující legalizaci přechodu majetku na stát přijetím restitučního zákonodárství) odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1675/2006, neboť v této věci se dovolací soud vyjádřil v rámci sousedského sporu k otázce možnosti nabytí vlastnického práva k hraničnímu pozemku dovolatelkou v souvislosti s chybným zápisem údajů a zákresem vlastnických hranic v katastru nemovitostí.
Rozhodnutí odvolacího soudu vycházející ze závěru, že vlastníkem předmětné nemovitosti se v rozhodném období stal stát (tedy že předmětný pozemek byl původním církevním majetkem, který stát převzal do svého vlastnictví bez právního důvodu, v důsledku čehož je kupní smlouva ze dne 31. 12. 2012 uzavřená mezi státem a dovolatelem pro rozpor s blokačním ustanovením §29 zákona o půdě, absolutně neplaným právním úkonem [§39 obč. zák.]), pak na vyřešení dalších dovolatelem předestřených otázek – zda je v rozporu s citovaným blokačním ustanovením, byl-li kupní smlouvou podle zákona č. 95/1999 Sb. převeden pozemek, jehož vlastníkem byla v době takového převodu církev a u něhož byl v katastru nemovitostí chybně uveden stát jako vlastník, a zda má být dobrověrnému nabyvateli poskytnuta ochrana, nabyl-li pozemek podle zákona č. 95/1999 Sb. od státu jakožto nevlastníka – evidentně nezávisí.
V situaci, kdy dovolatel není "dalším nabyvatelem", který by svoje vlastnické právo odvíjel od nevlastníka, nýbrž je přímým účastníkem absolutně neplatného úkonu, přitom v posuzované věci nejde o ochranu dobré víry nabyvatele (srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, a ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12) a potřebu chránit jeho právo pokojně vlastnit nabytý majetek, nýbrž o odstranění následků absolutní neplatnosti; nadto neplatnosti převodu historického církevního majetku contra legem, jdoucího proti smyslu majetkového vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, a ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1158/2016).
Zcela nad rámec výše uvedeného sluší se poznamenat, že toliko ve výjimečných případech, kde by pro to existovaly silné a přesvědčivé důvody, připouští rozhodovací praxe prolomení blokačního ustanovení (§29 zákona o půdě, §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby), přičemž závěr o platnosti nakládání s majetkem podléhajícím blokačním ustanovením musí odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy obzvlášť intenzivně působící ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny; kupř. dobrověrné nabytí majetku, u něhož jednoznačně nejsou naplněny předpoklady naturální restituce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017). Výjimečné suspendování blokačních účinků odkazovaného ustanovení pak nemůže odůvodnit fakt, že se na protizákonném nakládání s historickým majetkem církví podílely subjekty veřejnoprávní povahy, jako byl například Pozemkový fond České republiky, ani skutečnost, že katastrální úřad na základě smluv odporujících svým obsahem blokaci zakotvené v zákoně o půdě uskutečnil zápis vlastnictví nabyvatelů ke sporným pozemkům do katastru nemovitostí, neboť přijetí teze, dle níž naznačené okolnosti postačují k prolomení rozebíraného dispozičního omezení, by §29 zákona o půdě zbavovalo takřka jakýchkoli účinků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016; z judikatury Ústavního soudu srovnej např. nález ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10).
Jestliže tedy v projednávané věci za řízení před soudy nižšího stupně nevyšly najevo skutkové okolnosti mimořádného významu a intenzity, pro něž by bylo namístě poskytnout právní ochranu dovolateli, na něhož byl pozemek náležející původně církvi v rozporu se zákonem převeden, a jež dovolatel ostatně ani konkrétně netvrdí, jsou závěry odvolacího soudu stran absolutní neplatnosti kupní smlouvy v souladu s citovanou judikaturou dovolacího soudu.
Namítá-li pak v uvedených souvislostech dovolatel, že relevantní je ve vztahu k posuzované otázce dlouhodobá („více než 20 let po obnově právního státu“) nečinnost žalobkyně, sluší se uvést, že do přijetí zákona č. 428/2012 Sb. se žalobkyně (právě i s ohledem na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu ustálenou v závěru o povaze restitučního zákonodárství jakožto lex specialis ve vztahu k obecným předpisům) vydání svého původního majetku úspěšně domáhat ani nemohla (kromě výše citované judikatury srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1167/2012, či ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3982/2016).
Předpoklady přípustnosti dovolání tedy s ohledem na výše uvedené v posuzované věci splněny nejsou, neboť odvolací soud dovolatelem předestřenou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí záviselo, vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, na níž není důvodu cokoliv měnit (§237 o. s. ř.).
Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§243c odst. 1 o. s. ř.), neshledal Nejvyšší soud návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu „projednatelným“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného ad 2) bylo odmítnuto a kdy k nákladům procesně úspěšné žalobkyně náleží odměna advokáta za zastupování v tomto řízení ve výši 3 100 Kč [§6 odst. 1, 7 bod 5., §9 odst. 4 písm. b) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč, celkem tedy 4.114 Kč. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou ad 1), která se k dovolání nevyjádřila, pak Nejvyšší soud právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 4. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu