ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.2302.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 2302/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců: a) M. V. , b) J. P. , c) S. V. , d) Ma. V. , e) Ing. K. V. , f) J. V. , g) J. J. , h) F. J. , ch) A. R. , i) L. Z. , j) J. V. , k) J. J. , l) M. K. , m) P. K. , zastoupených JUDr. Ivanou Psůtkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Slavíkova 1510/19, proti žalované: OFFICES FOR RENT, a. s. , se sídlem v Praze, Ohradní 61, IČO: 63999498, zastoupené JUDr. Leošem Lejskem, advokátem se sídlem v Praze, Bělehradská 92, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 4 C 40/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 2010, č. j. 28 Co 627/2009-235, takto:
I. Dovolání se zamítá.
III. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 20 640,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobců JUDr. Ivany Psůtkové.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. září 2009, č. j. 4 C 40/2008-195, zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemků parc. č. 124/8 o výměře 436 m² - orná půda, a parc. č. 124/9 o výměře 32 810 m², to vše v katastrálním území O. a obci J., okres Praha – západ (dále též jen „předmětné pozemky“), se spoluvlastnickými podíly ve výroku rozsudku blíže vymezenými (výrok I. rozsudku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku).
Při existenci naléhavého právního zájmu žalobců na jimi požadovaném určení z věcného hlediska dospěl k závěru, že právní předchůdci žalobců – J. a A. V. předmětné pozemky nenabyli do vlastnictví na základě přídělu – přídělové listiny ze dne 11. prosince 1952, neboť pozemky, které byly předmětem přídělu, nepřešly na stát (pro vady v podobě neurčitosti vymezení předmětu ve výměru – rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 24. března 1948, kterým měly být podle zákona č. 142/1947 Sb. odňaty nemovitosti vlastníku Arcibiskupství pražskému), a stát následný příděl na základě přídělové listiny učinil jako nevlastník. Vlastníkem pozemků zůstalo Arcibiskupství pražské, přičemž žalobci nenabyli vlastnické právo ani vydržením, neboť nebyla splněna podmínka nepřetržité držby po dobu deseti let podle §116 zákona č. 141/1950 Sb., neboť o oprávněné držbě J. a A. V. lze hovořit až od vydání přídělové listiny (11. prosinec 1952), která nejdříve mohla založit dobrou víru pro nabytí vlastnictví. V roce 1952 však byly předmětné pozemky obhospodařovány Jednotným zemědělským družstvem v Osnici a následně jeho nástupci – tuto dobu pak nelze považovat za dobu držby. Arcibiskupství pražské z těchto důvodů uzavřelo dne 9. listopadu 1992 jako převodce kupní smlouvu ohledně předmětných pozemků s JUDr. D. H. jako vlastník a následnými převody byly pozemky převedeny až do vlastnictví žalovaného.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 11. února 2010, č. j. 28 Co 627/2009-235, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že „žalobci jsou spoluvlastníky pozemků parc. č. 124/8 o výměře 436 m² - orná půda, a parc. č. 124/9 o výměře 32 810 m² - orná půda, to vše v katastrálním území O. a obci J., okres Praha – západ, a to se spoluvlastnickými podíly:
- žalobkyně a) M. V., rodné číslo X, o velikosti ideální 12/100,
- žalobkyně b) J. P., rodné číslo X, o velikosti ideální 1/20,
- žalobkyně c) S. V., rodné číslo X, o velikosti ideální 12/100,
- žalobkyně d) M. V., rodné číslo X, o velikosti ideální 12/100,
- žalobce e) Ing. K. V., rodné číslo X, o velikosti ideální 12/100,
- žalobce f) Ja. V., rodné číslo X, o velikosti ideální 12/100,
- žalobkyně g) J. J., rodné číslo X, o velikosti ideální 1/20,
- žalobce h) F. J., rodné číslo X, o velikosti ideální 1/10,
- žalobce ch) A. R., rodné číslo X, o velikosti ideální 1/20,
- žalobkyně i) L. Z., rodné číslo X, o velikosti ideální 1/20,
- žalobkyně j) J. V., rodné číslo X, o velikosti ideální 1/30,
- žalobkyně k) J. J., rodné číslo X, o velikosti ideální 1/30,
- žalobkyně l) M. K., rodné číslo X, o velikosti ideální 1/60,
- žalobkyně m) P. K., rodné číslo X, o velikosti ideální 1/60
(výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III. rozsudku).
Odvolací soud především v podstatné části zopakoval dokazování v souvislosti s námitkou žalované, že předmětné pozemky nemají být totožnými s pozemky uvedenými v přídělové listině, a dospěl ke stejným závěrům jako soud prvního stupně. V odůvodnění rozsudku konkrétně podrobně popsal zjištění, která ho vedla k tomu, že závěr soudu prvního stupně o totožnosti předmětných pozemků s pozemky uvedenými v přídělové listině je správný. Se soudem prvního stupně se odvolací soud shodl i v tom, že předmětné pozemky byly přiděleny právním předchůdcům žalobců J. a A. V. na základě přídělové listiny ze dne 11. prosince 1952.
Odvolací soud uzavřel, že právní předchůdci žalobců se chopili držby předmětných pozemků, když na nich hospodařili, a následně je vnesli (sdružili) do zemědělského družstva jako svůj členský vklad. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud též dospěl k závěru, že předmětné pozemky byly v letech 1948 – 1950 státem na základě výměru ze dne 24. března 1948 Arcibiskupství pražskému odňaty. To, zda se tak stalo na základě formálně bezvadného rozhodnutí, není podstatné. Rozhodné je, že se stát v souvislosti s citovaným rozhodnutím fakticky chopil předmětných pozemků jako vlastník, jako vlastník je zahrnul do přídělového řízení podle zákona č. 142/1947 Sb. a jako příděl přidělil právním předchůdcům žalobců. V tomto směru je rozhodné pro závěr o nabytí vlastnického práva J. a A. V. přídělem od státu i případné chopení se předmětných pozemků státem bez právního důvodu, jestliže se tak stalo v rozhodné době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990.
V rovině právního posouzení se odvolací soud neztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, že právní předchůdci žalobců nenabyli vlastnictví k přídělu, neboť stát provedl tento příděl jako nevlastník. Podle názoru odvolacího soudu naopak právní předchůdci žalobců J. a A. V. nabyli vlastnictví k předmětnému přídělu uchopením se samotné jeho držby poté, kdy byly předmětné pozemky Arcibiskupství pražskému odňaty ve prospěch státu a po provedeném přídělovém řízení podle zákona č. 142/1947 Sb. přiděleny právním předchůdcům žalobců. Držby pozemků se tyto osoby chopily, když na pozemcích v 50. letech 20. století začaly hospodařit, započaly hradit přídělovou cenu a poté je vnesly jako svůj členský vklad do JZD Osnice, jehož členy se staly. Rozhodující nebyla skutečnost, že v pozemkové knize nebyl učiněn zápis o přídělovém řízení, neboť k nabytí vlastnictví přídělem nebylo třeba intabulace, vlastnictví se nabývalo samotným rozhodnutím o přídělu, a nedostatek zápisu proto nemohl mít vliv na vlastnictví přídělu. Přidělená půda přecházela do vlastnictví přídělce dnem převzetí do držby. Sdružením pozemků v jednotném zemědělském družstvu se družstvo stalo pouhým detentorem sdružených pozemků, jejich držitelem byli nadále ti, kdo je sdružili – právní předchůdci žalobců – přídělci.
Na základě uvedených skutečností odvolací soud oproti soudu prvního stupně uzavřel, že právní předchůdci žalobců J. a A. V. se stali vlastníky předmětných pozemků na základě rozhodnutí o přídělu – přídělové listiny z 11. prosince 1952 ve spojení s tím, že se chopili držby předmětného přídělu. Současně však odvolací soud uzavřel, že i kdyby vlastnictví právní předchůdci žalobců na základě uvedeného právního titulu přímo nenabyli, byly by splněny podmínky vydržení vlastnického práva, když daný titul by jim založil dobrou víru a tito by následně jako oprávnění držitelé drželi předmětné pozemky nejméně po zákonem stanovenou dobu deseti let.
Podmínky vydržení naopak neshledal odvolací soud ve vztahu k žalovanému. Arcibiskupství pražské jako právní předchůdce žalovaného nemohlo mít dobrou víru, neboť si muselo být vědomo, že vlastnické právo k předmětným pozemkům mu bylo státem odňato, a nemohlo být proto v dobré víře, že mu pozemky nadále patří. Ostatně od 50. let 20. století ani pozemky nedrželo, a nebyla tak splněna ani podmínka samotné držby.
O oprávněné držbě by bylo možné z hlediska dobré víry uvažovat nejdříve od data uzavření kupní smlouvy – 9. listopadu 1992 – mezi Arcibiskupstvím pražským a JUDr. D. H. D. H. by mohl v dobré víře být, nedošlo však k uplynutí zákonné desetileté lhůty nutné pro nabytí vlastnického práva. Pokud totiž mohla vydržecí doba běžet nejdříve od 9. listopadu 1992, byla přetržena skutečností, že dne 10. října 2000 bylo zahájeno řízení vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 1737/2000, v jehož rámci nejpozději do 14. února 2001 byly o existenci uvedeného řízení vyrozuměny subjekty, od nich žalovaný dovozuje své právní nástupnictví, a dne 13. července 2000 byl podán návrh žalobců katastrálnímu úřadu, s odkazem na přídělovou listinu, na zápis vlastnického práva k pozemkům pro J. a A. V.
Nadto, žalovaná ani její právní předchůdci pozemky nepřetržitě nedrželi, když pozemky obhospodařovala zemědělská družstva a následně jejich právní nástupce AGRO Jesenice u Prahy a. s., a to jako detentoři – odvozeně od vlastnického práva žalobců a jejich právních předchůdců. K vydržení vlastnického práva žalovanou proto dojít nemohlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatnila dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka se především neztotožnila s posouzením otázky přechodu vlastnictví k předmětným pozemkům do vlastnictví žalobců (jejich právních předchůdců), a to ani z pohledu možného vydržení vlastnického práva k uvedeným pozemkům.
Podle názoru dovolatelky Arcibiskupství pražské vlastnické právo k pozemkům nepozbylo, a to pro neurčitost listin, na základě kterých mělo být vlastnické právo odňato. Jestliže tyto listiny byly neurčité, a tudíž z tohoto důvodu neplatné, nemohly založit důvod pro změnu vlastnického práva. Poznámka zamýšleného převzetí pozemků státem není intabulací, přičemž pro neexistenci platného právního titulu nemohlo dojít k přechodu vlastnictví na stát ani na základě tzv. středního občanského zákoníku, který již sice intabulaci nevyžadoval, ale požadoval dostatečně určitý právní titul. Podle názoru dovolatelky k pozbytí vlastnického práva nemohlo dojít ani na základě uchopení se držby, tj. faktickým a protiprávním zmocněním se věci ve vlastnictví jiného, neboť „ani v té době právní předpisy takový právní titul k převodu či přechodu vlastnictví neznaly a právně relevantní důsledky s ním nespojovaly“. Jestliže pak přidělený majetek nebyl ve vlastnictví státu, vlastnictví dosavadního vlastníka v důsledku rozhodnutí správního orgánu o přidělení zemědělského majetku nezaniká. V daném ohledu žalovaná uzavřela, že pozemky nemohly přejít do vlastnictví státu a následně pak ani na základě přídělu do vlastnictví právních předchůdců žalobců a poté žalobců samotných.
Žalovaná dále namítala, že se odvolací soud „nevypořádal nade vší pochybnost“ s otázkou, zda právě pozemky dříve přidělené právním předchůdcům žalobců jsou totožné s pozemky ve vlastnictví žalované. Podle názoru žalované se odvolací soud nevyrovnal náležitě se skutečnostmi, že pozemky, resp. jejich vymezení jako částí zemského povrchu, bylo provedeno až na základě rekonstrukce přídělu podle upřesněného geometrického plánu Ing. Jana Šimáka ze dne 25. června 2003, č. 594-50/2003. Rovněž kultura pozemku – orná půda či původní číslo pozemku „dle PK“ nemohou být dostatečným důkazem o tom, o jakou konkrétní část těchto pozemků se skutečně jednalo.
Podrobnou argumentací obsaženou v dovolání pak dovolatelka polemizuje i se závěrem odvolacího soudu o vydržení vlastnického práva právními předchůdci žalobců, i když závěr o vydržení uplatnil odvolací soud nad rámec důvodů, na základě kterých dospěl k závěru, že vlastnického právo Arcibiskupství pozbylo.
Správně – podle názoru dovolatelky – neposoudil odvolací soud ani otázku „namítaného protivydržení pozemků žalovanou“. Argumentace dovolatelky v daném směru je založena na výchozím závěru, že předmětné pozemky státem nebyly nikdy odňaty. Odvolací soud přitom nevyložil, z čeho mělo být právnímu předchůdci žalované známo, že vlastnictví k pozemkům pozbyl, a proč tedy nebyl v dobré víře o vlastnictví pozemků, když s těmito pozemky jako s vlastními nadále i nakládal, což dokládá například uzavřená kupní smlouva. Arcibiskupství pražské své vlastnické právo vykonávalo, byť byl výkon držby nahrazen jejich obhospodařováním tehdejším JZD, a to prakticky po celou dobu, co je nabylo do vlastnictví. Tuto dobu pak bylo nutné taky započíst do běhu vydržecí doby, a desetiletá vydržecí doba uplynula před podáním žaloby v této věci i před podáním žaloby vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 1737/2000; žaloba v poslední uvedené věci proto nemohla mít na běh vydržecí doby žádný vliv. V situaci, kdy do běhu vydržecí doby lze započíst i vydržecí dobu právního předchůdce, podmínky vydržení vlastnického práva splněny byly. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli zamítnutí dovolání. Zcela se ztotožnili se skutkovými i právními závěry přijatými odvolacím soudem, jakož i s jeho konečným rozhodnutím. Vyjádřili se k jednotlivým dovolacím námitkám žalované, které neshledaly důvodné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), dospěl ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Pro věc určujícím byl právní závěr odvolacího soudu, že Arcibiskupství pražské pozbylo vlastnické právo k předmětným pozemkům, neboť vlastnické právo k nim přešlo na stát. Odvolací soud v dané souvislosti zdůraznil, že není rozhodné, zda se tak stalo na základě správního rozhodnutí se všemi náležitostmi, neboť k přechodu vlastnického práva v tzv. rozhodném období (25. února 1948 – 1. leden 1990) na stát by došlo i v důsledku faktického uchopení se držby s následným výkonem vlastnických práv k těmto pozemkům.
Naproti tomu dovolatelka namítá, že k přechodu vlastnického práva na stát nemohlo dojít na základě „neplatných právních úkonů“ a ani v důsledku faktického uchopení se držby pozemků státem.
Právní závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou.
Převzetí věci státem na základě neplatného právního úkonu nebo na základě vadného správního rozhodnutí představuje v poměrech vztahu tzv. restituční a vlastnické žaloby převzetí věci bez právního důvodu - §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4092). Převzetím věci státem bez právního důvodu se ve smyslu restitučních předpisů rozumí převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. prosince 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod pořadovým č. 62/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2187, dovolací soud vyložil, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů. V usnesení ze dne 19. prosince 2006, sp. zn. 28 Cdo 2890/2006, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4855 v poměrech církevních subjektů vyložil, že zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, napravil vlastnické poměry k majetku, který v zákoně uvedenými postupy byl odnímán, pouze v případech uvedených v pozitivním zákonném výčtu. Nelze se tedy domáhat majetkové nápravy – pomocí obecných předpisů – tam, kde takové pozitivní vymezení chybí.
Vývoj judikatury v naznačeném směru završilo stanovisko pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb., v němž Ústavní soud mimo jiné dospěl k závěru, že „vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod. A jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučil možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným.“ Tento právní názor sdílený soudní praxí i odbornou literaturou tak vylučuje možnost žádat ochranu podle obecných předpisů osobám, které nemohly restituční nárok uplatnit, např. proto, že nesplňovaly zákonem stanovené požadavky na tzv. oprávněné osoby (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. listopadu 2006, sp. zn. 28 Cdo 2166/2006, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 698).
Uvedené závěry se však v souzené věci neprosadí.
Podle §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.
Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 8. srpna 2005, sp. zn. IV. ÚS 298/05, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, C. H. Beck, svazek 38, 2005, pod pořadovým č. 156, vyložil, že Ústavní soud i svými nálezy podpořil judikaturu Nejvyššího soudu stojící na stanovisku, že existence speciálních restitučních zákonů (např. zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nebo zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) brání těm osobám, které v důsledku neuplatnění nebo neúspěšného uplatnění restitučních nároků podle těchto předpisů se svého vlastnického práva nedomohly, domáhat se jej podle obecných ustanovení občanského zákoníku, tedy např. i cestou určovací žaloby. V žádném ze svých nálezů či stanovisek však Ústavní soud nevyjádřil podporu tomu názoru, že by také zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, byl speciálním restitučním zákonem, jehož existence vylučuje pro právnické osoby v něm vyjmenované domáhat se určení svého vlastnického práva použitím předpisů obecných.
To, že zákonodárce po přijetí citovaného zákona, novelizovaného zákonem č. 338/1991 Sb., nepřistoupil k přijetí obecného restitučního zákona, jehož účelem by byla „skutečná, byť i dle rozumných kritérií omezená restituce majetku církví“, s sebou nenese žádné jiné důsledky, než že takový restituční zákon v právním řádu České republiky neexistuje, a že tedy církve nemají na rozdíl od jiných fyzických či právnických osob k dispozici žádné právní prostředky, jimiž by mohly „za obecně vymezených restitučních podmínek své dříve jim vlastnicky náležející věci restituovat“. V žádném případě ovšem neexistence takovéhoto předpisu nemůže přivodit zákonodárcem nezamýšlený stav, podle kterého se podle obecných předpisů právnické osoby v zákoně č. 298/1990 Sb. uvedené svého vlastnictví domáhat nemohou. Takový závěr by byl jednak v rozporu s principem rovnosti v právech (neboť v zákoně vyjmenované právnické osoby by byly tohoto práva, a to jen výkladem zákona, zbaveny, kdežto tam neuvedené právnické osoby by toto právo nadále měly) a současně i v rozporu s principy demokratického právního státu (neboť je nepřijatelné, aby až do účinnosti citovaného zákona právem žalovat o určení vlastnictví některé církevní právnické osoby disponovaly, kdežto po jeho účinnosti jen v důsledku toho, že „v podstatě nepatrná část jejich majetku byla zákonodárcem prohlášena za jejich vlastnictví“, toto právo ztratily.
Pro případné pozbytí vlastnického práva na straně Arcibiskupství pražského tak bylo – oproti názoru odvolacího soudu - podstatné, zda k němu došlo cestou správního rozhodnutí či k němu mělo dojít již na základě faktického nakládání s pozemky, protože pouhé převzetí věci bez právního důvodu (na základě neplatného právního úkonu) by vzhledem k výše uvedenému nemělo za následek pozbytí vlastnického práva.
Nicméně, i přes toto nesprávné dílčí právní posouzení věci, je rozhodnutí odvolacího soudu – z důvodů dále uvedených – správné, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaní vlastnické právo k předmětným pozemkům vydrželi, pokud by se jejich vlastníky nestali na základě rozhodnutí o přídělu, a tento závěr v poměrech souzené věci obstojí.
Dovolatelka v dovolání dále odvolacímu soudu vytýká, že se „nade vší pochybnost nevypořádal s otázkou, zda právě pozemky přidělené právním předchůdcům žalobců jsou totožné s pozemky ve vlastnictví žalované“. Z dovolání však není zřejmé, zda uvedenou výhradu pojí s dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a), b) nebo podle odst. 3 uvedeného zákonného ustanovení. Tvrzení, že se s uvedenou námitkou odvolací soud nevypořádal, zřejmě naznačuje vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu v uvedeném ohledu. Touto vadou odvolací soud řízení nezatížil a nejde ani o případy, kdy by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které v podstatné části nemá oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá §132, protože
– soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
– soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo,
– v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor,
– nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až 135.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva. Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
Odvolací soud se v dané souvislosti shodl se soudem prvního stupně, že předmětné pozemky byly původně označeny jako „pozemky parcela původ pozemkový katastr č. 124/2 (dnešní pozemek parc. Č. 124/8) a parcela původ pozemkový katastr č. 124/5 (dnešní pozemek parc. č. 124/9) vše v k. ú. O.“ s tím, že ještě předtím byly součástí pozemku parcela původ pozemkový katastr č. 124/1. Stejně jako soud prvního stupně zjistil, že předmětné pozemky (pod označením parcela původ pozemkový katastr č. 142/2 a č. 124/5 v k. ú. O.) představují příděl uvedený v přídělové listině ze dne 11. prosince 1952 vystavené pro J. V. a A. V. podle zákona č. 142/1947 Sb. Odvolací soud vyšel z toho, že tento závěr se podává jak z obsahu upřesněného přídělového plánu zhotoveného Geodézií engineering s. r. o. ze dne 25. června 2003, č. plánu 594-50/2003, tak i ze srovnávacího sestavení (identifikace) parcel katastrálního úřadu. Zdůraznil, že tento závěr je v souladu i s výpovědí svědkyně J. Š., že v 50. letech 20. století dostali V. „přiděleno pole po parcelaci“, i s tím, že výměra předmětných pozemků 33 246 m² odpovídá velikosti přídělu označeného v přídělové listině ze dne 11. prosince 1952 jako parc. č. 124/5 – 3,2810 ha – role a parc. č. 124/2 – 0,0436 ha – role. Upřesnění přídělu bylo provedeno v souladu s ustanovením §19 odst. 1 věty druhé zákona č. 344/1992 Sb. za použití ustanovení §13 odst. 1, 3 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, a jako z takového je nutno z uvedeného upřesnění přídělu vycházet ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. Pro závěr o totožnosti přídělu svědčí i to, že předmětné pozemky byly součástí původní parcely č. 124/1, kterážto právě byla odňata Arcibiskupství pražskému rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 24. března 1948. Rovněž tak pro závěr o totožnosti pozemků svědčí i stejný způsob kultury uvedených pozemků, uvedený jak v přídělové listině, tak ve výměru Státního pozemkového úřadu v Praze ze dne 31. března 1927, který odňal nemovitosti Arcibiskupství pražskému podle zákona č. 215/1919, o zabrání velkého majetku pozemkového.
Odvolací soud se uvedenou otázkou podrobně zabýval, nelze mu tudíž vytýkat nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí; jeho skutkové závěry mají oporu v provedených důkazech a ani v rovině právní nelze odvolacímu soudu nic vytknout. Tato dovolací námitka dovolatelky tak důvodná není.
Odvolací soud současně poukázal na skutečnost, že i kdyby se manželé V. nestali vlastníky předmětných pozemků na základě rozhodnutí o přídělu, splnili by všechny zákonné podmínky pro vydržení vlastnického práva. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na to, že rozhodnutí o přídělu založilo dobrou víru uvedených manželů, kteří k daným pozemkům po celou vydržecí dobu vykonávali vlastnická práva, a realizovali tak ve vztahu k těmto pozemkům držbu.
Tento závěr odvolacího soudu je správný.
Podle §115, §116 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, vydržením lze nabýt vlastnického práva, nejde-li o nezcizitelné věci, které jsou v socialistickém vlastnictví. Práva vlastnického k věci movité nabude, kdo ji drží oprávněně (§145) a nepřetržitě po tři léta; jde-li o věc nemovitou, je třeba vydržecí doby desetileté.
Podle §145 odst. 1, 2 uvedeného zákona je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068).
Rozhodnutí o přídělu, na základě kterého se manželé V. chopili držby předmětných pozemků, podle názoru dovolacího soudu zcela nepochybně představuje právní titul vedoucí z objektivního hlediska k jejich přesvědčení, že se vlastníky těchto pozemků stali. Právní předchůdci žalobců – podle zjištění odvolacího soudu – se držby předmětných pozemků chopili, začali na nich v 50. letech 20. století hospodařit a následně sdružili uvedené pozemky v Jednotném zemědělském družstvu Osnice. Odvolací soud správně poukázal na skutečnost, že samotným sdružením pozemků do družstva nedošlo k přerušení běhu vydržecí lhůty. O držbu věci jde v případě, že držitel má věc ve své faktické moci (corpus possessionis) a má vůli nakládat s věcí jako se svou (animus possidendi). Držbu věci nevylučuje ani užívání věci jinou osobou než držitelem na základě věcného nebo závazkového práva, popřípadě i bez právního důvodu, pokud se tato osoba sama nechopí držby, a to ani v případě, že vlastník má k věci jen „holé vlastnictví“. Detentor v takovém případě odvozuje své právo od vlastníka, přičemž faktické ovládání věci detentorem se považuje za právní ovládání vlastníkem, který je držitelem věci. Proto sdružením pozemků k hospodaření v jednotném zemědělském družstvu se družstvo stalo detentorem sdružených pozemků, jejichž držitelem byl nadále ten, kdo je sdružil (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 83/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 10, str. 301a, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 1664/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1328 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo 2697/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Jestliže se manželé Vašákovi chopili držby pozemků na základě rozhodnutí o přídělu ze dne 11. prosince 1952, vydrželi vlastnické právo k těmto pozemkům k 11. prosinci 1962.
Současně pak odvolací soud také správně posoudil otázku možného vydržení právními předchůdci žalované.
Ve vztahu k možnému vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům ze strany samotného Arcibiskupství pražského odvolací soud zdůraznil, že arcibiskupství nemohlo být objektivně v dobré víře, neboť si muselo být vědomo, že vlastnické právo k předmětným pozemkům vykonával na základě rozhodnutí z 24. března 1948 o odnětí pozemků stát a od uvedeného období arcibiskupství nevykonávalo k předmětným pozemkům ani jejich držbu.
Dovolatelka v této souvislosti namítá, že odvolací soud nevyložil, z čeho mělo být arcibiskupství zřejmé, že vlastnické právo k pozemkům pozbylo a proč nebylo jejich vlastníkem, když s nimi jako s vlastními nakládalo.
Tyto námitky nejsou důvodné. Jestliže stát předmětné pozemky právnímu předchůdci žalované odňal na základě rozhodnutí ze dne 24. března 1948, fakticky se chopil jejich držby, zahrnul je do přídělového řízení, ve kterém je přidělil právním předchůdcům žalobců manželům Vašákovým, kteří s pozemky jako s vlastními hospodařili a následně je jako svůj majetek sdružili v jednotném zemědělském družstvu, arcibiskupství k těmto pozemkům pozbylo vlastnické právo vydržením. Dovolatelka v této souvislosti ostatně zjevně zaměňuje okolnosti pozbytí vlastnického práva s okolnostmi zakládajícími dobrou víru vedoucí k vydržení, neboť její argumentace fakticky nesměřuje k tomu, že právní předchůdce žalované (Arcibiskupství pražské) vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržel, ale že vlastnické právo k pozemkům nikdy nepozbyl.
Odvolací soud pak správně vztáhl úvahu o možném vydržení vlastnického práva až k držbě JUDr. D. H., který předmětné pozemky kupní smlouvou ze dne 9. listopadu 1992 od Arcibiskupství pražského koupil, resp. jeho právních nástupců, přičemž období před 9. listopadem 1992 nelze do vydržecí doby z výše uvedených důvodů započíst. Vycházel z toho, že následně kupní smlouvou ze dne 7. prosince 1992 byly pozemky prodány obchodní společnosti Reflex Invest s. r. o. Následně darovací smlouvou byly pozemky z uvedené obchodní společnosti převedeny na Ing. A. K., který je vložil do obchodní společnosti VIRTUA a. s., která byla jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí. V této souvislosti uzavřel, že v roce 2000 byla podána vůči obchodní společnosti VIRTUA a. s. ze strany žalobců žaloba na určení vlastnického práva. Jestliže byla tato žaloba podána v roce 2000, je zřejmé, že nemohlo dojít k uplynutí zákonné desetileté vydržecí doby. V dobré víře po zákonnou dobu deseti let nemohla být ani samotná žalovaná, která předmětné pozemky měla nabýt kupní smlouvou ze dne 6. září 2002. Jestliže si do běhu vydržecí doby nemohla započít dobu žádného ze svých právních předchůdců a žaloba v této věci byla podána v roce 2008, je zřejmé, že k vydržení vlastnického práva nemohlo dojít ani samotnou žalovanou. Závěr odvolacího soudu ve směru, že žalovaná ani její právní předchůdci vlastnické právo nevydrželi, tak je správný.
Dovolací námitky v daném směru ostatně vycházejí opětovně i zde z přesvědčení a obecného konstatování, že Arcibiskupství pražské vlastnické právo a držbu nepozbylo, ačkoliv jednoznačná skutková zjištění o pozbytí držby Arcibiskupstvím pražským a držbě a realizaci obsahu vlastnického práva státem a následně manžely V., která dovolatelka prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř. nenapadla, jsou zjištěními, na kterých naopak odvolací soud své rozhodnutí výslovně založil a která mají oporu v provedeném dokazování.
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalovaným uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, a proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobci mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátkou v částce 13 000,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle §5 písm. b), (po snížení ve smyslu §18 odst. 1 vyhlášky o 50 % a zvýšení o 30 % za zastupování více osob podle §19a vyhlášky)], přičemž žalobcům dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 4 200,- Kč (14 x 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření každého z žalobců k dovolání žalované) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 17 200,- Kč. Žalobcům dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % ve smyslu §137 odst. 3 o. s. ř., tj. 3 440,- Kč, a celková výše nákladů dovolacího řízení na straně žalobců tak činí 20 640,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalované povinnost nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 20 640,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobců JUDr. Ivany Psůtkové (§149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř. ).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozsudkem, mohou se žalobci domáhat výkon rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. května 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu