ECLI:CZ:US:2016:3.US.595.16.1
sp. zn. III. ÚS 595/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obce Bukovice, sídlem Bukovice 36, zastoupené JUDr. Pavlem Čapčuchem, advokátem, sídlem Orlí 18, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2015 č. j. 11 A 186/2015-26, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Ministerstva zemědělství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka podala ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), kterou se domáhá, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "správní soud"). Tvrdí, že napadeným rozhodnutím správního soudu došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a k ní připojených rozhodnutí se podává, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 31. 8. 2015 sp. zn. 26RP4586/2015-14113, č. j. 42795/2015-MZE-14113, byl zamítnut návrh stěžovatelky na zahájení sporného řízení dle §141 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, vycházející z Dohody o poskytnutí dotace ze dne 4. 6. 2012 uzavřené mezi stěžovatelkou a Státním zemědělským intervenčním fondem (dále jen "Fond"). Fond stěžovatelce na základě zjištění prováděných v rámci kontroly fyzické realizace projektu "Zlepšení vzhledu obce", na jehož financování byla poskytnuta dotace, oznámil uložení sankce a ukončení administrace projektu. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka správní žalobu spojenou s návrhem, aby jí byl přiznán odkladný účinek. Návrh na přiznání odkladného účinku žaloby však byl napadeným usnesením správního soudu zamítnut. V odůvodnění rozhodnutí dospěl správní soud k závěru, že stěžovatelka ve svém návrhu na přiznání odkladného účinku neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, na jejichž základě by mohl dospět k závěru o naplnění podmínek stanovených v §73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "soudní řád správní"), pouze obecně uváděla možnost vzniku značné škody.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s tímto odůvodněním nesouhlasí. Považuje závěry správního soudu za nesprávné a zcela pomíjející jí uvedená skutková tvrzení, stejně jako jí navržené důkazy.
4. Stěžovatelka poukazuje na to, že svoji žádost o přiznání odkladného účinku žalobě odůvodnila tím, že jí byl dne 12. 10. 2015 doručen přípis Fondu, kterým jí bylo oznámeno zahájení řízení o vrácení dotace vyplacené Fondem. Z uvedeného stěžovatelka dovozovala, že pokud nebude její žalobě přiznán odkladný účinek, bude Fond na základě napadeného rozhodnutí vymáhat vůči ní vrácení dotace ve výši 1 391 826 Kč, čímž by stěžovatelce vznikla značná škoda. Stěžovatelka k tomu uvedla, že příčinná souvislost vzniku této škody s žalobou napadeným rozhodnutím správního orgánu je evidentní, neboť návrh na zahájení sporného řízení ve smyslu ustanovení §141 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, které bylo ukončeno žalobou napadeným rozhodnutím správního orgánu, je jedinou možností obrany proti rozhodnutí Fondu o uložení sankce spočívající v krácení dotace. Za situace, kdy bylo v tomto sporném řízení rozhodnuto správním orgánem v neprospěch stěžovatelky, dle jejího názoru nesprávně, je zřejmé, že Fond může vůči stěžovatelce vymáhat vrácení zaplacené části dotace, kterou krátil.
5. Stěžovatelka tedy spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že se správní soud nezabýval jejími skutkovými tvrzeními ohledně okolností rozhodných pro naplnění podmínek zákona pro přiznání odkladného účinku žalobě. Napadené usnesení z tohoto důvodu považuje za nepřezkoumatelné.
III.
Splnění podmínek řízení
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť proti napadenému rozhodnutí nebylo možné uplatnit kasační stížnost.
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Protože předmětem ústavní stížnosti je dílčí rozhodnutí, nutno připomenout, že pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech je vybudována především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy soudů, tj. procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04 (N 72/37 SbNU 23) a další, všechny nálezy a další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Nelze rovněž opomenout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu proto vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); v opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
10. Stěžovatelka namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, konkrétně spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí správního soudu. Porušení jiných základních práv stěžovatelka netvrdí. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí správního soudu není rozhodnutím konečným (srov. k povaze rozhodnutí soudu o návrhu na přiznání odkladného účinku správní žalobě např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2636/07, II. ÚS 1269/07, III. ÚS 665/06, III. ÚS 1972/07, III. ÚS 2263/08, I. ÚS 536/09), podstatou přezkumu tohoto dílčího opatření v rámci soudního řízení může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 3193/15]. Tímto testem napadené rozhodnutí správního soudu prošlo, neboť bylo vydáno příslušným soudem na základě zákona, přičemž tento soud v jeho odůvodnění dostatečně uvádí důvody, na nichž bylo založeno. Stejně tak i důvody, pro které správní soud návrhu stěžovatelky nevyhověl, byly v napadeném rozhodnutí (byť stručně) vyloženy.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu