ECLI:CZ:US:2006:3.US.61.06.1
sp. zn. III. ÚS 61/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. J., zastoupeného Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 66, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 19. 9. 2005, č.j. 18 Co 179/2005-185, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu.
Tímto rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 17. 2. 2005, č.j. 8 C 62/2004-157, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal, aby jeho vyživovací povinnost vůči zletilé dceři L. J. (vysokoškolské studentce) byla snížena z 2.700,- Kč měsíčně (jak bylo stanoveno soudním smírem ze dne 8. 10. 2003) na částku 1.500,-Kč měsíčně.
Stěžovatel argumentoval podstatnou změnou v jeho poměrech; tu spatřoval v tom, že ve svém podnikání vykázal ztrátu 83.861,- Kč, je v dlouhodobé pracovní neschopnosti, zvýšily se jeho vyživovací povinnosti k manželce (na mateřské dovolené) a k dítěti narozenému (10. 10. 2004) z nově uzavřeného manželství, a k dalším dvěma dětem (narozeným 2. 5. 1997 a 19. 4. 1998), k nimž bylo jeho otcovství dodatečně určeno souhlasným prohlášením s jejich matkou (dnešní manželkou).
Soud prvního stupně zamítavé rozhodnutí odůvodnil závěrem, že sice stěžovatel prokázal existenci dalších vyživovacích povinností, avšak i za této situace jeho majetkové poměry dovolují, aby vyživovací povinnost k dceři L. plnil v původně stanovené výši (na účet stěžovatele docházejí značné platby, nakoupil kancelářský nábytek, provedl úložku na stavebním spoření, má ve svém vlastnictví byty, které neužívá apod.). Odvolací soud se se soudem prvního stupně v jeho skutkových i právních závěrech ztotožnil a stěžovateli připomenul, že v roce 2004 zdědil po svém otci nejméně částku 72.000,-Kč, pobírá příjmy z pronájmu bytu a provádí přestavbu bytu dalšího a investuje do svého majetku; jestliže má prostředky na tyto investice a hrazení splátek úvěru (na zmíněnou přestavbu), uvedl odvolací soud, pak "musí mít především prostředky na placení výživného pro svoji dceru, neboť platit výživné svému dítěti je povinností stanovenou zákonem - a tedy povinností zcela prioritní". Také odvolací soud uzavřel, že je v možnostech stěžovatele "s ohledem na zjištěné poměry (i při současném počtu jeho vyživovacích povinností) platit na výživném dosavadních 2.700,- Kč měsíčně", které (odkazuje na zákon č. 463/1991 Sb., o životním minimu) "nepokrývá ani polovinu odůvodněných potřeb žalované". Jednání stěžovatele v podobě "převzetí dalších dvou vyživovacích povinností, ačkoliv k tomu nebyl povinen", je podle názoru odvolacího soudu možné nadto považovat za "v podstatě účelové", které lze podřadit ustanovení §96 odst. 1, věty druhé, zákona o rodině, jež změnu poměrů podle §99 odst. 1, 2 téhož zákona nezakládá.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že rozsudkem odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a dále byla porušena jeho práva rodiče a práva nezletilých dětí Tamary (jedná se o pseudonym) a Miroslava (jedná se o pseudonym) (jejichž otcem byl stěžovatel určen podle §52 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "zákona o rodině") dle čl. 32 odst. 3 a 4 Listiny, čl. 2 a čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3, 4, 6 a 10 Evropské úmluvy o právním postavení dětí narozených mimo manželství.
Podle názoru stěžovatele zakládá napadený rozsudek faktickou a právní diskriminaci jeho nezletilých dětí, k nimž otcovství uznal; rozlišování vyživovacích povinností na "zákonné" a "dobrovolně převzaté, ač k tomu rodič nebyl povinen" zasahuje do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jakož i práv jeho dětí. Odvolací soud se tohoto zásahu dopustil uplatněním názoru, že převzetím dalších dvou vyživovacích povinností mu vznikají dobrovolně další závazky, a tím se vzdává hodnot, kterými by mohl přispět více svým dalším dětem. Ve vztahu k dětem, k nimž otcovství uznal, byla v důsledku aplikace §99 odst. 1, věty druhé, zákona o rodině porušena zásada rovnosti (vycházející z čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny) ve spojení s právem každého dítěte na životní úroveň nezbytnou pro jeho tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální rozvoj dle čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte. Obdobně stěžovatel považuje za diskriminační kalkul s jeho dědictvím a dalším majetkem výlučně pro potřeby jednoho dítěte, zletilé dcery L.
III.
K tvrzenému porušení čl. 3, 4 a 10 Evropské úmluvy o právním postavení dětí narozených mimo manželství Ústavní soud poznamenává, že obecné soudy nijak nezpochybňují, nenapadají nebo nepopírají určení otcovství k dětem narozeným mimo manželství ani nezpochybňují jejich postavení. Stěžovatel žádné okolnosti, které by nasvědčovaly, že tak učinily, v ústavní stížnosti nepředkládá.
Ústavní soud ve své judikatuře odmítl absolutní chápání principu rovnosti, z čehož rovněž vyplývá, že nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. Tak se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva (sp. zn. Pl. ÚS 4/95).
Článek 27 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte stanoví, že rodič(e) nebo jiné osoby, které se o dítě starají, nesou v rámci svých schopností a finančních možností základní odpovědnost za zabezpečení životních podmínek nezbytných pro rozvoj dítěte.
Napadené rozhodnutí soudu však z logiky věci nemůže navrhovateli bránit, aby dětem, jejichž otcem byl určen dle §52 odst. 1 zákona rodině a které žijí se stěžovatelem ve společné domácnosti, umožňoval sdílet jeho životní úroveň, byť případně úroveň nižší, než by hypoteticky byla po snížení vyživovací povinnosti, jehož se dožadoval. Stěžovatel nedokládá, že by tyto děti neměly dosahovat takové životní úrovně, jež je v osobě s nimi konfrontované dcery vyjádřena výší jeho vyživovací povinnosti.
Samostatnou otázkou je posouzení kvality životní úrovně; tvrzení stěžovatele, že ponechání výživného ve stávající výši mu neumožňuje zajišťovat životní úroveň nezbytnou pro rozvoj dalších dětí ve smyslu čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, je však ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním a hodnocením důkazů obecnými soudy. Obdobně nelze dovodit, že by rozhodnutí obecných soudů mohla stěžovateli překážet v plnění stejné vyživovací povinnosti k dětem narozeným mimo manželství, jak stanoví čl. 6 Evropské úmluvy o právním postavení dětí narozených mimo manželství, nebo odpírat právo rodiče na péči o děti a jejich výchovu nebo právo dětí na rodičovskou výchovu a péči ve smyslu čl. 32 Listiny. Ani z napadeného rozhodnutí tedy nikterak neplyne, že by odvolací soud jakkoli zpochybňoval právo těchto dětí na výživné podle zásad vyslovených v §85 odst. 2, 3 resp. §96 odst. 1 zákona o rodině
IV.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Ohledně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Takový stav, v procesu hodnocení důkazů vedoucímu k závěru o možnostech a schopnostech stěžovatele plnit spornou vyživovací povinnost, podle názoru Ústavního soudu nenastal.
Obecné soudy postupovaly v souladu s konstantní rozhodovací praxí, jestliže vycházely nejen z příjmů, které stěžovatel dosahoval v posuzovaném období, ale i z celkového hodnocení jeho majetkových poměrů a dosažené životní úrovně. I podle názoru Ústavního soudu platí, že při hodnocení majetkových poměrů rodiče je nutno přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům, ale i k celkové sumě jeho movitého a nemovitého majetku (srov. sp. zn. IV. ÚS 244/03). Ani příkladné konstatování odvolacího soudu, že zděděná částka (nejméně 72.000,-Kč) stěžovateli sama o sobě umožňuje hradit výživné pro dceru Lucii po dobu 26 měsíců nevylučuje, aby z těchto prostředků hradil i výdaje své a dalších členů rodiny, a nemůže proto představovat zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ke vztahu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé Ústavní soud pokládá za přiléhavé dodat následující.
Ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině co do rozhodných hledisek "odůvodněných potřeb" oprávněného, "schopností, možností a majetkových poměrů" povinného, respektive ustanovení §99 odst. 1 téhož předpisu ohledně "změny poměrů", jsou příklady norem s tzv. relativně neurčitým předpokladem (hypotézou), jejichž výklad vystihuje požadavek stanovit - a to jen demonstrativním výčtem konkrétních znaků nebo určením neuzavřené množiny obecných hledisek - kritéria, s jejichž pomocí se lze k normativně užitému pojmu přiblížit. Z takto identifikovaného pojmu vycházející právní posouzení věci pak lze - z povahy věci - mít za nesprávné jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že vymezení pojmu, k němuž soud v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) neobstojí. Tak je tomu např. tehdy, jestliže vymezená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) nebo jsou-li vymezená kritéria ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta). Jen v případě zjevného omylu či excesu je důvod k zásahu Ústavního soudu, neboť teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli, resp. libovůli; přitom není samo o sobě rozhodné, že význam těch kritérií, která soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně. Nad tento rámec je namístě respektovat meze zákonem otevřené možnosti uvážení.
Přestože odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí rozvinul ohledně interpretace výrazu "vzdání se majetkového prospěchu bez důležitého důvodu" úvahu nesprávnou, resp. zavádějící, je současně zjevné, že v rozhodném směru uplatnil názory standardní; výslovně uzavřel, že "i při současném počtu jeho vyživovacích povinností" vzhledem k odůvodněným potřebám oprávněné dcery a stěžovatelovým možnostem (celkovým majetkovým poměrům) a schopnostem je stávající výživné (2.700,- Kč měsíčně) adekvátní. Jinak řečeno, nesprávná úvaha ve vztahu k ustanovení §96 odst. 1, věty druhé, na výsledek řízení vliv neměla. Ostatně k témuž výsledku dospěl i soud prvního stupně, aniž by se k podobným úvahám, jež stěžovatel kritizuje, uchýlil. Nelze pomíjet, že soudy neposuzovaly (jen) výživné jako takové (§96 odst. 1 zákona o rodině), nýbrž i existenci podmínky změny poměrů a - což je třeba zvláště zdůraznit - i její potenciál původně stanovené výživné ovlivnit (§99 odst. 1 zákona o rodině).
Stojí též za připomenutí, že ústavněprávní relevanci nemá každá dílčí jednotlivost soudního procesu. Konkrétní vada či nesprávnost musí být posouzena (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména musí být hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04, IV. ÚS 679/05, III.ÚS 9/06).
Z uvedených hledisek je namístě uzavřít, že - měřeno v řízení dosaženými závěry - napadenému rozhodnutí připínat hodnocení, že je výrazem "zjevného omylu či excesu", resp. "nepřípustné svévole", zjevně nelze.
Výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, zde tedy splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu