ECLI:CZ:US:2006:3.US.612.05
sp. zn. III. ÚS 612/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Pavla Rychetského a Vladimíra Kůrky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Záveským, advokátem v Jičíně, Lidické nám. 50, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. října 2005, sp. zn. 10 To 456/2005, a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 14. září 2005, sp. zn. 2 PP 28/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i co do jiných náležitostí byla podána v souladu se zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojil stěžovatel proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. října 2005 (10 To 456/2005-22), a jemu předcházejícímu usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 14. září 2005 (2 PP 28/2005-15), jimiž byla zamítnuta žádost stěžovatele o podmínečné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel tvrdil, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces v České republice, které zajišťuje i cizinci Ústava ČR.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutí obecných soudů jsou založena na posudku vedení věznice, který v rozporu s tvrzením stěžovatele nepříznivě zhodnotil osobu stěžovatele s ohledem na to, že je cizinec a považuje to za snahu vyhnout se sledování podmínečně propuštěného ve zkušební době v zahraničí. Stěžovatel polemizuje se závěry obecných soudů a tvrdí, že nikdy nebyl po dobu výkonu trestu odnětí svobody kázeňsky potrestán, pro dobré chování byl zařazen do I. vnitřní diferenciační skupiny odsouzených a dle hodnocení vychovatele vzorně plnil úkoly na pracovišti i mimo pracoviště.
Stěžovatel tvrdil, že účelové závěry obecných soudů jsou v rozporu se skutkovou a důkazní situací, mající za následek zásah do základního práva stěžovatele a jeho diskriminaci. Stěžovatel se dále domnívá, že splnil podmínky stanovené k propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel navrhl zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Jičíně, jímž soud I. stupně zamítl podle §61 odst. 1 písm. a) tr. zák. jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 8 roků, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. dubna 2001 (2 T 48/2000) pro trestné činy spáchané ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 k §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., §234 odst. 1 tr. zák. dále mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí, jak jsou vpředu označena, vyplývají následující skutečnosti. Obecné soudy odůvodnily svá rozhodnutí tak, že stěžovatel sice splnil jednu z podmínek podmínečného propuštění podle §61 odst. 1 písm. a) tr. zák., tedy že vykonal zákonem předepsanou dobu trestu odnětí svobody, ale další podmínky nejsou splněny. Hodnocení stěžovatele za dobu stávajícího výkonu trestu jak co do chování i do pracovní aktivity bylo pouze průměrné. Byla mu udělena pouze jedna kázeňská odměna (2003), kázeňsky potrestán nebyl, avšak na druhé straně dle závěrů hodnocení ředitele věznice u stěžovatele nejsou vyčerpány veškeré zákonné možnosti výchovného působení na jeho osobu. Dále má za to, že by bylo vhodnější, aby stěžovatel využil možnosti přeřazení do věznice s ostrahou.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatel dle povahy vývodů ústavní stížnosti usiluje. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení práva na spravedlivý proces došlo zejména za situace, pokud by byla komukoli upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (k tomu srov. např. nález ve věci I. ÚS 2/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 37, Praha 1994).
Právo na spravedlivý proces či spíše na soudní ochranu tak, jak je stanoví čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále znamená, že Ústavní soud ve vztahu k soudům obecným je svou činností povolán k tomu, aby dbal v konkrétní věci na procesní čistotu toho kterého řízení. Ve věci posuzované ústavní stížnosti nic nenasvědčuje tomu, že by byl porušen řádný procesní postup obecných soudů. Především je pak evidentní, že obecné soudy se žádostí stěžovatele náležitě zabývaly, když z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jak jsou vpředu označena, je zřejmé, které skutečnosti má soud za zjištěny, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a proč neshledal důvod pro vyhovění stížnosti stěžovatele (§134 odst. 2 tr. ř.).
Rozhodující kritéria podmíněného propuštění jsou zákonem dána jednak v podmínce polepšení odsouzeného, potvrzeného jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, jednak existencí takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život [§61 odst. 1 písm. a) tr. zák.]. Obě podmínky je nutné splnit kumulativně bez ohledu na to, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem. Ani obecné soudy nepopírají, že první podmínku stěžovatel splnil, mají však důvodné pochybnosti o splnění podmínky druhé. Své přesvědčení opřely o hodnocení ředitele věznice i výslech vychovatele a odůvodnění jejich rozhodnutí se jeví jako přiléhavé.
V daných souvislostech je dále možné poukázat i na to, že neexistuje ústavně zaručené právo, aby bylo vyhověno žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění. Je věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily, jak se v dané věci stalo a nelze přisvědčit tvrzením stěžovatele o jeho diskriminaci, jako cizího státního příslušníka.
Z důvodů vpředu rozvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve stěžovatelově věci porušeno nebylo, ústavní stížnost byla proto shledána jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. ledna 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu