ECLI:CZ:US:2008:3.US.612.08.1
sp. zn. III. ÚS 612/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. dubna 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Hemelíkem, CSc., advokátem v Říčanech, Rooseveltova 101, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. prosince 2007 č. j. 29 Cdo 2759/2007-107, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2007 č. j. 23 Co 537/2006-85 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. května 2006 č. j. 3 C 269/2005-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel požaduje zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Okresní soud Praha-východ výše citovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal proti vedlejšímu účastníkovi Ing. Karlu Henešovi, jako správci konkursní podstaty úpadkyně LUNA Poděbrady, s. r. o., určení, že je vlastníkem v rozsudku označených nemovitostí. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a jinak jej potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Stěžovatel ve své stručné ústavní stížnosti polemizuje s výkladem ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "ZKV"), o odstoupení od smlouvy, jak jej provedly obecné soudy. Na tomto základě dovozuje, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo dle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s výkladem ustanovení §14 odst. 4 ZKV, týkajícího se odstoupení od smlouvy. Nesouhlasí především se závěrem soudů o neúčinnosti jeho odstoupení od kupní smlouvy k předmětným nemovitostem proto, že nejsou splněny podmínky uvedené ve zmíněném ustanovení ZKV. Podle názoru obecných soudů, vycházejícího z judikatury Nejvyššího soudu, je odstoupení od smlouvy dle dotčeného ustanovení možné jen tehdy, jestliže v době prohlášení konkursu smlouvu o vzájemném plnění vůbec nebo zčásti nesplnily obě smluvní strany. Stěžovatel (v původním řízení prodávající) však povinnost pro něj vyplývající z kupní smlouvy splnil zcela (převedl vlastnické právo na vedlejšího účastníka - v původním řízení kupující) a vedlejší účastník nesplnil závazek k úhradě kupní ceny vůbec.
K tomu Ústavní soud uvádí následující. Jak Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem, zakotveným v ust. §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Naopak v případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. již nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sb.n.u.ÚS, sv. 3, str. 257 a násl. a konst. judikatura).
V daném případě je zřejmé, že k žádnému porušení základních práv nedošlo. Případ, který je předmětem této ústavní stížnosti, představuje problém pouze po stránce výkladu dotčeného ustanovení ZKV. Obecné soudy své závěry řádně odůvodnily a aplikovaly zmíněné ustanovení v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. S ohledem na to, že stěžovatelkou zpochybněný výklad právních přepisů není případem svévole ani není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ve smyslu judikatury Ústavního soudu, není vyslovení protiústavnosti právního závěru stěžovatelkou zpochybněného na místě.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů, ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu