ECLI:CZ:US:2006:3.US.613.06.1
sp. zn. III. ÚS 613/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti B. Š., zastoupeného JUDr. Renátou Dvouletou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Křivině 1363, proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. 9 C 55/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti podané ve smyslu §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto ve věci určení otcovství, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel kritizuje postup okresního soudu, který s ním v označeném řízení, aniž vydal příslušné rozhodnutí, přestal jednat jako s vedlejším účastníkem, ačkoliv dříve (usnesením ze dne 23. 6. 2004) jeho vstup do řízení připustil. V důsledku toho "nebyl nadále informován" o průběhu řízení, nebyl předvoláván k jednání, nemohl uplatnit "žádné námitky" a ani mu nebyl doručen rozsudek ve věci.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy České republiky); k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. (se vztahem k §43) zákona o Ústavním soudu.
Především platí, že ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí soudů je zásadně oprávněna podat jen osoba, jež byla účastníkem řízení (§72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu), a další podmínkou je, aby stížnost byla podána ve lhůtě stanovené zákonem (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Namítá-li stěžovatel, že jeho vedlejší účastenství v řízení bylo vyloučeno způsobem porušujícím ústavně zaručená práva, je na místě uvést, že touto stěžovatelovou námitkou se Ústavní soud již zabýval; v usnesení sp. zn. II. ÚS 33/05 uvedl, že jestliže již dne 28. 2. 2005 mu bylo doručeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení o jeho návrhu na přerušení řízení zastaveno s odůvodněním, že jeho vedlejší účastenství bylo ukončeno (a proto je jeho návrh podaný osobou neoprávněnou), "mohl tento postup napadnout ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu, což ovšem neučinil". Tomu v posuzované věci koresponduje logicky závěr, že - tím spíše - je opožděná kritika téhož postupu obecného soudu vtělená do stížnosti pozdější, a nastupují důsledky jejího odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. b/ zákona o Ústavním soudu.
Za předpokladu správnosti obecným soudem uplatněného (a též v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 806/2002, vysloveného) názoru, že "vedlejší účastenství v řízení (§93 o.s.ř.) nelze založit proti vůli účastníka, který má být tím, kdo do řízení jako vedlejší účastník vstoupil, v řízení podporován" (v důsledku čehož pouhým vyjádřením nesouhlasu tohoto účastníka vedlejší účastenství zaniká, aniž by soud musel vydat usnesení ve smyslu §93 odst. 2, věty druhé, o.s.ř.), je namístě i úsudek, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v řízení, jehož účastníkem stěžovatel již nebyl. Důvod pro její odmítnutí pak zde spočívá v ustanovení §43 odst. 1 písm. c/ zákona o Ústavním soudu.
Jestliže však stěžovatel uvedený právní názor zpochybňuje, a odtud dovozovanou nesprávnost "postupu" soudu promítá do rozhodnutí ve věci v tom smyslu, že v řízení, jež mu předcházelo, se mu nedostalo těch procesních práv, která mu jsou jako vedlejšímu účastníku zákonem přiznávána, pak je nutné vyvodit nejprve důsledky z toho, že se stěžovatel obrací proti rozhodnutí, jež je rozhodnutím soudu prvního stupně.
Ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Podle §93 o.s.ř. jako vedlejší účastník se může vedle žalobce nebo žalovaného zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku, pokud nejde o řízení o rozvod, neplatnost manželství, nebo určení, zda tu manželství je či není (odst. 1). Do řízení vstoupí buď z vlastního podnětu nebo na výzvu některého z účastníků učiněnou prostřednictvím soudu. O přípustnosti vedlejšího účastenství soud rozhodne jen na návrh (odst. 2). V řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník; jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností (odst. 3).
Vstoupil-li vedlejší účastník řádně do řízení, avšak soud s ním přitom ve smyslu citovaného §93 o.s.ř. nenakládal (a jestliže jeho účastenství nezaniklo), jde o situaci, kdy účastníku byla nesprávným postupem soudu v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem. To způsobuje, že řízení je zatíženo procesní vadou, jež je relevantní jak z hlediska řádných tak mimořádných opravných prostředků, jež jsou v občanském soudním řízení i vedlejšímu účastníku (srov. §203 odst. 1, §§231 odst. 1 o.s.ř.) k dispozici; je totiž důvodem odvolání, jakož i žaloby pro zmatečnost (§205 odst.2 písm. c/, §229 odst. 3 o.s.ř.).
Jinak řečeno, námitka (stěžovatelem tvrzené) existence procesní vady v řízení před soudem prvního stupně je objektivně použitelná již v řízení o opravných prostředcích (v první řadě o odvolání) proti rozhodnutí, posléze (zde) napadeném ústavní stížností. Na tom ničeho nemění, bylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně opatřeno doložkou právní moci; při posuzování otázky, zda případné odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, resp. bylo-li podáno včas, je právě rozhodující, zda k soudem uvažovanému zániku vedlejšího účastenství došlo vskutku řádně, v souladu s procesními pravidly. Je však vhodné připomenout, že postavení vedlejšího účastníka je i při podání opravných prostředků specificky závislé na procesně projeveném zájmu účastníka hlavního (srov. citovaný §93 odst. 3, věta třetí, a zejména zásadu vyslovenou v §231 odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Jelikož stěžovatel dostupný opravný prostředek (odvolání) nepodal, je ústavní stížnost i v posledně posuzované eventualitě věcně neprojednatelná; pro nevyčerpání "všech procesních prostředků, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ji nelze než také zde (soudcem zpravodajem) podle §43 odst. 1 písm. e/ téhož zákona (jako návrh nepřípustný) odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2006
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj