Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.10.2001, sp. zn. III. ÚS 617/2000 [ nález / ŠEVČÍK / výz-2 ], paralelní citace: N 143/24 SbNU 27 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:3.US.617.2000

sp. zn. III. ÚS 617/2000 Nález Ústavní soud rozhodl dne 4. 10. 2001 v ústním jednání a v senátě, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., za účasti vedlejšího účastníka Městského státního zastupitelství v Praze, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2000, sp. zn. 5 To 113/2000, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2000, sp. zn. 5 To 113/2000, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. září 1999, sp. zn. 1 T 128/99, se v celém rozsahu zrušují. Odůvodnění: Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci pravomocné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2000 (5 To 113/2000), jímž tento soud jako soud odvolací zamítl jeho odvolání do rozsudku obecného soudu I. stupně (Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 1 T 128/99) a tvrdil, stručně shrnuto, že v této jeho trestní věci orgány veřejné moci nejen svými rozhodnutími, ale celkovým postupem v průběhu celého trestního stíhání porušovaly a porušily jeho ústavně zaručené právo na ústavně souladný proces (čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), a to natolik, že "řízení jako celek nesplňuje kritéria spravedlivého procesu". V odůvodnění ústavní stížnosti, s odkazem na rozvedená a konkretizovaná procesní pochybení, stěžovatel posléze dovodil, že orgány činné v jeho trestní věci "od samotného počátku postupovaly s předběžným přesvědčením o jeho vině (a o vině spolustíhaného) a trestní řízení vedly nikoli za účelem objektivně zjistit skutkový stav, ale dosáhnout jeho odsouzení"; obecným soudům pak vytkl - opět stručně shrnuto - že v intencích předchozího řízení k těmto procesním vadám nejen nepřihlédly, ačkoli na ně v řízení před nimi poukazoval, a nejen že je ve vlastním řízení nenapravily, ale nadto vývody jeho obhajoby zcela opomenuly, což ve svých důsledcích porušuje jednu ze základních zásad ovládajících trestní řízení, totiž zásadu presumpce neviny. Protože stěžovatel v opravném řízení obecnému soudu I. stupně vytýkal - mimo jiné - též nedostatečnost zdůvodnění jeho rozhodnutí, bylo na místě očekávat, že odvolací soud k těmto námitkám přihlédne a ve svých rozhodovacích důvodech (odůvodnění svého rozhodnutí) vyloží, jak se s nimi - především v oblasti skutkových zjištění, v souvislosti s hodnocením obecným soudem I. stupně provedených důkazů - vypořádal. Odvolací soud však (bez bližšího zdůvodnění) odkázal na skutková zjištění obecného soudu I. stupně, která pokládal za správná, dovodil, že ani řízení, které vydání stěžovatelem napadeného rozhodnutí předcházelo, netrpí podstatnými vadami; odvolací námitky stěžovatele tak neshledal důvodnými a jeho odvolání zamítl. Tímto způsobem odvolací soud porušil "garance spravedlivého procesu", neboť "odkazem na rozhodnutí soudu prvého stupně nelze řešit situaci tam, kde je namítáno, že prvoinstanční odůvodnění je nedostatečné nebo chybí, nebo tam, kde jsou namítány skutečnosti, ke kterým se první instance nevyjadřuje vůbec". Shrnuv posléze své výhrady vůči postupu a rozhodnutí odvolacího soudu v tvrzení, že odvolací soud pochybil, jestliže se nezabýval nedostatečností odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, nevěrohodností svědkyň (J-ové, V-é a Š-ové), námitkou absence závěru obecného soudu I. stupně o motivu inkriminovaného jednání a námitkou "zmaření zjištění objektivního skutkového stavu nesplněním povinnosti zajistit (sc. přítomné) svědky na místě incidentu", stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí odvolacího soudu, jak vpředu je označeno, zrušil. Účastník řízení, Městský soud v Praze, k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona), podáním předsedkyně senátu, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 2 zákona), se k věci vyjádřil tak, že tvrzení stěžovatele odmítl, připomněl, že ústavní stížnost v podstatě opakuje výhrady obsažené v opravném prostředku, a i když připustil, že v odůvodnění svého rozhodnutí "mohl podrobněji rozvést své úvahy při hodnocení důkazů", své vyjádření uzavřel konstatováním, že "hodnocení důkazů je výlučným právem soudu I. stupně a že odvolací soud nemůže napadený rozsudek zrušit jen proto, že by bylo možné tytéž důkazy hodnotit s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem". Procesní návrh stran rozhodnutí o ústavní stížnosti účastník řízení nevznesl. Obdobné stanovisko ke stěžovatelově ústavní stížnosti zaujal i vedlejší účastník řízení, Městské státní zastupitelství v Praze, dle jehož přesvědčení obecné soudy postupovaly ve stěžovatelově trestní věci v souladu se zákonem a do ústavně zaručených práv stěžovatele svými rozhodnutími nezasáhly. Ústavní stížnost je důvodná. Podle pravomocných rozhodnutí obecných soudů dopustil se stěžovatel (spolu s dalším odsouzeným) dne 28. ledna 1999 ve večerních hodinách v Praze 1, Spálené ulici, (skutkem ve znělce rozsudku obecného soudu I. stupně blíže popsaném) trestného činu útoku na veřejného činitele [§155 odst. 1 písm. a) tr. z.]; jak podle enunciátu rozsudku obecného soudu I. stupně, tak podle jeho odůvodnění šlo o incident mezi stěžovatelem (dalším spoluodsouzeným) a tříčlennou hlídkou Policie České republiky, který posléze vyústil v brachiální útok stěžovatele vůči jednomu z policistů, když předtím druhý spoluodsouzený obdobným způsobem napadl jiného člena této hlídky. Podle odůvodnění rozhodnutí obecného soudu I. stupně skutková zjištění (závěry o nich) spočívají především na výpovědích členů policejní hlídky (L., B. a P.) a následně též na výpovědích náhodně přítomných svědků MUDr. I. D. a H., která však celý průběh posuzovaného incidentu nepostřehla. Výpovědi dalších svědkyň (J-ové a V-é) ponechal obecný soud I. stupně při úvaze nad důkazní situací stranou vzhledem k tomu, že "obě jsou přítelkyněmi obžalovaných, takže vzhledem k tomuto osobnímu vztahu mohou být jejich výpovědi poněkud ovlivněny"; obdobným způsobem se obecný soud I. stupně vypořádal i s výpovědí svědkyně Š-ové, kterou posléze k návrhu obhajoby vyslechl v hlavním líčení; "určité pochybnosti" stran její výpovědi nalézací soud odůvodnil tím, že obžalovaní se o této svědkyni dozvěděli "prostřednictvím děvčat, která byla na místě". Stěžovatel sám - ve shodě s obhajobou spoluodsouzeného - spáchání inkriminovaného trestného činu popřel, resp. popřel své zavinění na něm, neboť jak on, tak spoluodsouzený "se pouze při napadení policisty bránili" a pokud se sám dostal do fyzického kontaktu s poškozeným policistou (stržm. P.), stalo se tak v souvislosti s tím, že se snažil vyškubnout z jeho sevření v době, kdy spoluobžalovaný (M.) již ležel na zemi byv k ní přitlačován dalšími policisty (nstržm. B. a nstržm. L.). Ústavní soud, přihlédnuv k tvrzením stěžovatele v odůvodnění ústavní stížnosti, provedl v ústním jednání důkaz trestním spisem Obvodního soudu pro Prahu 4 (sp. zn. 1 T 128/98), z něhož je patrno, že a) incidentu mezi odsouzenými a policejní hlídkou byla přítomna skupina lidí v počtu asi dvaceti osob (č. l. 70) a že následně na místo incidentu dorazila policejní posila, b) již v přípravném řízení zamítl vyšetřovatel stěžovatelův návrh na doplnění vyšetřování výslechem svědkyně Š-ové, o níž předpokládal, že "bude vypovídat ve prospěch obviněných" s odůvodněním, že "zcela jistě by nedošlo k zásadnímu zvratu důkazní situace, neboť jsou zde výpovědi napadených policistů, které nelze pominout" (č. l. 126), c) z výpovědí svědkyň V-é, J-ové a Š-ové (vyslechnuté u hlavního líčení) se podává podstatně odlišný popis průběhu inkriminovaného incidentu, jemuž byl přítomen hlouček lidí, neboť dle nich - stručně a souhrnně řečeno - konflikt mezi odsouzenými a policejní hlídkou neměl takový charakter, jaký vyplývá z výpovědí na něm zúčastněných policistů, případně jaký je patrný z výrokové části prvostupňového rozsudku, ale byl spíš "neškodnou obranou" odsouzených (sv. Š-ová na č. l. 154). Pod aspekty těchto zjištění, odhlédnuto již od toho, že i vylíčení inkriminovaného incidentu policisty a sv. MUDr. D. je postiženo vzájemnými nepřesnostmi, z nichž jen část lze zřejmě přičíst na vrub různým jeho fázím, které jednotlivci mohli vnímat rozličně, příp. je nezaznamenali vůbec, jsou závěry odvolacího soudu, proti jehož rozhodnutí směřují výhrady stěžovatele především, až na další předčasné a jako takové jsou nepřesvědčivé; podle přesvědčení Ústavního soudu je tomu tak proto, že (ad a, b) již v předprocesní fázi posuzovaného řízení došlo k pochybením, která nemohla neovlivnit následné vyšetřování; jestliže totiž členové zasahující policejní hlídky měli za to, že stěžovatel (a druhý spoluodsouzený) jednají vůči nim způsobem zakládajícím podezření z trestného činu, bylo na nich - zejména poté, co se situace zklidnila příjezdem posily - aby přiměřeným a zákonem předvídaným způsobem [§13 odst. 2 písm. f zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky] zajistili důkazní situaci natolik, aby skutkový základ věci mohl být následně zjištěn co nejúplněji, a to i z hlediska okolností svědčících ve prospěch podezřelých (§2 odst. 5, §164 odst. 3 tr. ř.), a to tím spíše, jestliže se někteří z přihlížejících osob k podání svědectví sami hlásili (sv. P. č. l. 151). Tvrzení, že situace byla pro zasahující policisty "komplikovaná", příp. "že většina přítomného davu byla proti nám" (sc. policistům, sv. P. č. l. 70) nebo že "v autě nebylo dost místa" (sv. L. č. l. 151), na důvodnosti učiněného závěru nic nemění. K obdobnému, procesně však závažnějšímu pochybení, došlo i ve vyšetřování věci; jestliže vyšetřovatel zamítl stěžovatelův návrh na doplnění vyšetřování jen proto, že usoudil, že navrhovaný důkaz by vyzněl pravděpodobně "ve prospěch obviněných" a že by jeho provedením "nedošlo k zásadnímu zvratu důkazní situace" a že nadále "by zde stála dvě tvrzení proti sobě" (č. l. 126), šlo o postup a rozhodnutí, která jsou nejen v rozporu se základními principy trestního řízení (§2 odst. 4, 5 tr. ř.), ale nadto jako porušující ústavně zaručené zásady blíží se až k hranici libovůle v rozhodování. Současná právní úprava vyšetřování, stejně jako úprava řízení před obecnými soudy, nezná institut předběžného posuzování (hodnocení) důkazů, a proto není v pravomoci kteréhokoli orgánu činného v trestním řízení provádět podle vlastních kritérií předběžnou selekci (nabízených) důkazů a upravovat tak důkazní situaci podle vlastní úvahy a volby, příp. z daných důkazů a priori preferovat ty, které potvrzují zvolenou skutkovou verzi. Pro důvody takto rozvedené neobstojí závěr odvolacího soudu, že "řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozsudku, netrpí podstatnými vadami, které by mohly mít vliv na objasněnost věci či na uplatnění práv obhajoby". (ad c) Obdobný závěr, byť z jiných důvodů, sluší podle přesvědčení Ústavního soudu vztáhnout i na řízení před obecným soudem I. stupně; jakkoli tento soud provedením vyšetřovatelem odmítnutého důkazu (výslechem sv. Š-ové) sice jeho pochybení napravil, sám však při hodnocení tohoto a dalších důkazů (výpověď svědkyně J-ové a V-é) nedodržel zásady, jimiž je (volné) hodnocení důkazů ovládáno. Výpovědím svědkyně J-ové a V-é obecný soud, ačkoli to v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvádí, zřejmě neuvěřil, a to proto, že "jde o přítelkyně obžalovaných, když vzhledem k tomu osobním vztahem mohou být jejich výpovědi ovlivněny", výpověď svědkyně Š-ové pak ve svém hodnocení důkazů pominul zcela. Pokud jde posléze o zmíněnou svědeckou výpověď, jde ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu o opomenutý důkaz, jehož povahu a procesní důsledky z něj vyplývající Ústavní soud již dříve podrobně vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995 a další), a proto pro odůvodnění této části nálezu zcela postačí na tuto konstantní judikaturu Ústavního soudu odkázat, aniž by se jevilo potřeba k zásadám již dříve vyloženým cokoli dodávat. Jestliže obecný soud I. stupně zbývající důkazy (sv. J-ové a sv. V-é) pokládal (zřejmě) za nevěrohodné, bylo na něm, aby tento svůj závěr natolik zdůvodnil, aby bylo zřejmé, jaké skutkově prokázané okolnosti ve vztahu k podané výpovědi jejich věrohodnost snižují, příp. ji odnímají vůbec; odkaz na pouhou možnost nevěrohodnosti (ovlivněním svědkova vztahu k věci či osobě), k jakému se uchýlil obecný soud I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, je očividně nedostatečný. Nelze totiž přehlédnout, že i provedený důkaz, vyhodnocený později jako důkaz nevěrohodný, je součástí důkazního řetězce, a jako takový dotváří důkazní situaci a podléhá všem pravidlům vyplývajícím ze zásad volného hodnocení důkazů. Protože obecný soud I. stupně své závěry o nevěrohodnosti dotčených svědkyň dostatečně nezdůvodnil, a protože skutkovou stránkou jejich výpovědi se nezabýval vůbec, mají i tyto svědecké výpovědi procesní povahu opomenutých důkazů, jak již dříve o nich byla zmínka, a proto závěr odvolacího soudu, dle něhož "hodnocení důkazů tak, jak bylo provedeno Obvodním soudem pro Prahu 1, nelze v podstatě ničeho vytknout", nemá v současném procesním stavu věci oporu, porušuje stanovený postup (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a není proto v souladu se zásadami ústavně souladného procesu. Odvolací soud tak nejen přehlédl procesní vady zjištěné Ústavním soudem, ale nadto své rozhodnutí opřel též o důkazy (stopy po drogách v moči odsouzených, lékařská zpráva o zranění sv. P.), o nichž podle odůvodnění prvostupňového rozhodnutí není patrno, že byly vůbec obecným soudem I. stupně vzaty v úvahu, stejně jako z protokolu o veřejném zasedání před odvolacím soudem neplyne, že by odvolací soud sám řízení těmito důkazy doplnil, aniž by přitom sám přiměřeným způsobem reagoval na podrobně zdůvodněné námitky stěžovatelova odvolání. Všechna tato pochybení a procesní vady, jak na ně bylo poukázáno, nemohly zůstat bez vlivu na rozhodnutí, jež v takto: procesně postiženém řízení bylo vydáno; obecná, povahou věci daná nerovnost mezi žalobcem (státním zastupitelstvím a jemu podřízeného aparátu) a jím stíhaným (obviněným, obžalovaným) je zákonem zmírněn, a zejména v řízení před obecnými soudy vyvažována jednak jejich procesní rovností jako na řízení účastných stran (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), jednak také dalšími ústavně zaručenými kautelami. Sem spadá nejen právo na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), z něhož mimo jiné vyplývá povinnost obecných soudů podstatnými námitkami obhajoby se zabývat a své stanovisko k nim v odůvodnění svého rozhodnutí vyložit (§125 al. 2 tr. ř.), ale také presumpce neviny (čl. 46 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, §2 odst. 2 tr. ř.) sledující záměr dosíci při rozhodování o trestných činech lidsky dosažitelné jistoty, že inkriminovaný skutek (jednání, opomenutí), který jinak ve všech složkách naplňuje znaky trestného činu, spáchal obžalovaný; důkazní nouzi nebo jen mezery ve skutkovém základu věci, ať již vznikly z jakéhokoli důvodu, nelze proto přičítat na vrub obžalovaného (§226a, c tr. ř.), stejně jako v ústavně souladném řízení nelze opomenutím některých z provedených důkazů vzít za prokázánu skutkovou verzi, která v opomenutých a tedy v nevyhodnocených důkazech nemá opory (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 258/99 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 16., vydání 1., č. 148, Praha 2000), opačným postupem, ostatně rozporným s ustálenou rozhodovací praxí obecných soudů, vyžadující při aplikaci zásad volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) takový postup, který "není projevem libovůle nebo svobody (rozhodujícího) orgánu, ale vytváří se přísně logicky... a opírá se o právní vědomí, o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů i jejich vzájemných souvislostí, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu" (Šámal a spol.: Trestní řád, komentář, 3 Tz 11/20), nelze dospět k rozhodnutí, které by jako rozhodnutí zákonné naplnilo účel trestního řízení (§1 odst. 1 tr. ř., k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 398/97 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 11., vydání 1., č. 64, Praha 1999). Na obecných soudech, zejména pak na soudu nalézacím proto bude, aby v následném řízení vytýkané procesní vady odstranily, vyhodnotily při tom i důkazy až dosud opomenuté, případně přihlédly i k důkazům dalším, pokud budou navrženy, aby tak skutkový stav věci byl zjištěn ve shodě se zákonem (§2 odst. 5 tr. ř.), a aby svá rozhodnutí ve všech rozhodných směrech zákonným způsobem zdůvodnily (§125 al. 2 tr. ř.). Vycházev z takto rozvedených důvodů a naznačených úvah, Ústavní soud, aniž by jakkoli předjímal výsledek věci, dospěl k závěru, že stěžovatelově ústavní stížnosti nelze upřít důvodnost; protože zjištěná pochybení a procesní vady postihují řízení před obecnými soudy jako celek a svou povahou prospívají i druhému spoluodsouzenému (§63 zákona, §261 tr. ř.), zrušil - přihlédnuv přitom též k zásadám procesní ekonomie - jak usnesení odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek obecného soudu I. stupně [§82 odst. 1, 3 písm. a) zákona]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona). V Brně dne 4. října 2001