ECLI:CZ:US:2018:3.US.62.18.1
sp. zn. III. ÚS 62/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Danem Zwiebem, advokátem, sídlem Březinova 524/31, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2017 č. j. 101 Co 33/2017-58 a usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 24. července 2017 č. j. 42 P 502/2012-1050, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Ž. P. a nezletilého O. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 7. 2017 č. j. 42 P 502/2012-1050 v řízení o změně péče o nezletilého vedlejšího účastníka a styku s ním byla MUDr. Gabriele Leblové, soudní znalkyni z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (dále jen "znalkyně"), přiznána odměna dle jejího vyúčtování ve výši 8 050 Kč včetně daně z přidané hodnoty za 20 hodin práce v sazbě 350 Kč za jednu hodinu, a to za studium spisové dokumentace a získání psychopatologických údajů (4 hodiny), za vlastní psychiatrické vyšetření (1 hodina), za psychopatologickoforenzní rozbor a diagnostický závěr (3 hodiny), za formulaci nálezu, konceptu a posudku (4 hodiny), za analýzu dat (6 hodin) a za konečné zpracování konceptu a dokončení práce spjaté s vypracováním posudku (2 hodiny).
3. Proti výše uvedenému usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 8. 11. 2017 č. j. 101 Co 33/2017-58 usnesení okresního soudu potvrdil.
4. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že účtovaná odměna znalkyně v souvislosti s podáním písemného znaleckého posudku za celkem 20 hodin práce ve výše uvedené skladbě znalecké činnosti, za situace, kdy znalecký posudek byl standardní, odpovídá fakticky v řízení provedené znalecké činnosti. Znalkyně při podání písemného znaleckého posudku studovala opatrovnický spis nezletilého, který měl ke dni, kdy jí byl zaslán, 911 listů. Samotné zpracování posudku nepředstavuje pouhé sepsání posudku, ale především pečlivou analýzu veškerých podstatných skutečností, které jsou následně hlavním vodítkem k další náročné práci. Sepsání posudku, administrativa a expedice jsou pak další, nikoliv mechanickou fází znalecké činnosti. Sazbu odměny účtovanou za výše uvedené činnosti považuje krajský soud přiměřenou povaze a náročnosti vymezeného znaleckého úkolu. Krajský soud připustil, že v usnesení okresního soudu byla navíc uvedena položka "studium zdravotnické dokumentace za 1 hodinu po 350 Kč", nicméně v samém souhrnu částka přiznaná znalkyni odpovídá vyúčtování, které je založeno ve spise. Brojí-li stěžovatel proti samotnému zpracování znaleckého posudku, krajský soud jej odkázal na možnost uplatnění těchto námitek v probíhajícím řízení, v němž nepochybně okresní soud přistoupí i k výslechu znalkyně.
5. Krajský soud k odvolacím námitkám stěžovatele uvedl, že ustanovená znalkyně splnila znalecký úkol tak, jak jí byl okresním soudem vymezen usnesením ze dne 1. 3. 2017 č. j. 42 P 502/2012-905, když odpověděla na soudem zadané otázky. Z obsahu spisu okresního soudu krajský soud zjistil, že znalecký posudek byl žádán jako spěšný; krajský soud dále zjistil, že stěžovatel svými podáními brojil proti ustanovení znalkyně a vypracování znaleckého posudku, navíc ve svém podání doručeném soudu dne 19. 5. 2017 uvedl, že se bez uložení mu povinnosti ke znalci nedostaví a nepodrobí se lékařskému vyšetření. Následně bylo okresním soudem vydáno usnesení ze dne 22. 5. 2017 č. j. 42 P 502/2012-M53 (971), kterým byla stěžovateli uložena povinnost dostavit se na předvolání ke znalkyni a poskytnout jí veškerou potřebnou součinnost pod sankcí uložení pořádkové pokuty až do výše 50 000 Kč. Z uvedeného krajský soud dovodil, že průtahy se zpracováním znaleckého posudku byly zapříčiněny chováním stěžovatele, který se bez přímého uložení povinnosti ke znalkyni nedostavil a zpracování znaleckého posudku blokoval.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že pokud průtahy se zpracováním znaleckého posudku byly zapříčiněny jeho chováním, je zřejmé, že se mohl nedostavit a brojit proti zpracování znaleckého posudku jen, kdyby ho znalec nebo soud předvolal, aby se dostavil v konkrétní termín na konkrétní místo, a kdyby brojil v době mezi vydáním ustanovovacího usnesení dne 1. 3. 2017 a termínem podání posudku dne 28. 4. 2017. V řízení před obecnými soudy o takovém předvolání ani o takovém brojení nebyla učiněna žádná zmínka. Tím závěr krajského soudu z vykonaných skutkových a právních zjištění v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá.
7. Je-li podle krajského soudu odvolání stěžovatele nedůvodné, stěžovatel uvádí, že "... pak podle tehdejších právních předpisů (§8, §17 odst. 3 věta druhá z. z. t.) mohla znalkyně znaleckou činnost vykonat jen řádně a jen v odvětví psychiatrie, která jak obecně známo se zabývá duševními poruchami. Avšak znalkyně vykonala znaleckou činnost studováním soudního spisu, který jak obecně známo duši nemá, a vypisovala z něj, a studování bezduchého nepochybně stojí mimo rámec psychiatrie." Tím je podle stěžovatele závěr krajského soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
12. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o znalečném za znalecký posudek vypracovaný znalkyní; stěžovatel nesouhlasí především se závěrem krajského soudu, že průtahy v souvislosti se zpracováním znaleckého posudku zapříčinil sám.
13. Ústavní soud předně připomíná, že již opakovaně judikoval, že v případech tzv. bagatelních věcí je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu [srov. nález ze dne 21. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2477/12 nebo nález ze dne 21. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1685/11 (N 198/63 SbNU 307); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Jelikož je však pojem "bagatelní věci" reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce, a právní úprava řízení před Ústavním soudem (čl. 88 odst. 1 Ústavy) tento pojem nezná, nelze přezkum takových soudních rozhodnutí Ústavním soudem zcela vyloučit, nicméně pouze za podmínky, půjde-li o intenzitu zásahu kolidující s podstatou a smyslem základního práva nebo svobody podle čl. 4 odst. 4 Listiny, nebo bude-li zpochybněna právní jistota účastníků soudního řízení v důsledku chybějící kognice soudů vyšších stupňů, popř. významné nejednotnosti v rozhodování nalézacích soudů (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2248/14). O takový případ však v předmětné věci nejde.
14. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se způsobem, jímž obecné soudy rozhodly o znalečném, tedy o jedné ze složek nákladů soudního řízení. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že se ve své judikatuře otázkou nákladů řízení a její reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu opakovaně zabýval. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189)], a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Na straně druhé však Ústavní soud konstatuje, že problematika nákladů řízení zpravidla nebude předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecnými soudy byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01 (N 163/24 SbNU 197)].
15. Ústavní soud považuje zároveň za nutné připomenout, že při rozhodování o znalečném se (v případě zde aplikovaných §16 a 20 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů) uplatňuje správní uvážení (viz usnesení ze dne 22. 10. 2003 sp. zn. I. ÚS 360/03, U 22/31 SbNU 339). Ústavní soud je tak s ohledem na svoji úlohu oprávněn toliko k posouzení, jak již bylo uvedeno výše, zda rozhodující soud zachoval záruky práva na soudní ochranu, tj. zda měl k dispozici a vzal v úvahu všechny relevantní podklady, zda své rozhodnutí odůvodnil a zda si nepočínal svévolně.
16. V nyní posuzované věci však nic takového zjištěno nebylo. Stěžovatel se v podstatě domáhal přezkoumání výše odměny přiznané znalkyni z hlediska toho, že znalkyně nepodala znalecký posudek ve stanovené lhůtě, posuzuje otázky právního charakteru, své závěry postavila na něčem, čeho nebyla svědkem, posudek nevychází ze zjištěného skutkového stavu, je neúplný, zkreslující, nepravdivý a nekvalitní. Krajský soud se námitkami stěžovatele řádně zabýval a svůj závěr o přiznání a vyčíslení znalečného dostatečně zdůvodnil. Ústavní soud, s ohledem na výše naznačené limity své přezkumné činnosti, neshledal nic, co by bylo možno obecným soudům z ústavněprávního hlediska vytknout, proto mu nepříslušelo závěry, k nimž dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatel s argumenty, o něž byla napadená rozhodnutí opřena, neztotožnil, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.
17. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu