ECLI:CZ:US:2013:4.US.2477.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2477/12
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného (soudce zpravodaj) - ze dne 21. ledna 2013 sp. zn. IV. ÚS 2477/12 ve věci ústavní stížnosti Elišky Štorkánové, zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem Husova 242/9, 110 00 Praha, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 9. 2007 č. j. 31 C 419/2007-16, ze dne 4. 9. 2007 č. j. 31 C 428/2007-16, ze dne 24. 10. 2007 č. j. 9 C 507/2007-15 a ze dne 15. 5. 2008 č. j. 25 C 124/2008-13 vydaným v řízeních o zaplacení částky představující neuhrazené jízdné v městské hromadné dopravě a přirážky za jízdu bez platné jízdenky, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníka řízení.
Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 9. 2007 č. j. 31 C 419/2007-16, ze dne 4. 9. 2007 č. j. 31 C 428/2007-16, ze dne 24. 10. 2007 č. j. 9 C 507/2007-15 a ze dne 15. 5. 2008 č. j. 25 C 124/2008-13 se ruší, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelky zaručené článkem 36 odst. 1 a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 28. 6. 2012, doplněnou podáním ze dne 4. 7. 2012, se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí, vydaných v řízeních o zaplacení částky představující neuhrazené jízdné v městské hromadné dopravě ve dnech 22. 8. 2006, 10. 9. 2006, 26. 9. 2006 a 30. 3. 2007 a přirážky stanovené Dopravním podnikem hl. m. Prahy, akciová společnost.
2. Stěžovatelka kritizovala postup Obvodního soudu pro Prahu 5, který jí dle jejího přesvědčení odňal možnost jednat před soudem. Stěžovatelka se nemohla účastnit řízení a domáhat se v něm ochrany svých práv, vyjadřovat se k žalobním tvrzením Dopravního podniku hl. m. Prahy, akciová společnost, uvádět rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy k podpoře svých tvrzení, neboť soud ve věci jednal a rozhodl v její nepřítomnosti, vycházeje přitom z fikce doručení předvolání k ústním jednáním a následně i z fikce doručení rozsudků napadených ústavní stížností. Stěžovatelka však vyloučila vznik fikce zpochybněním účinnosti doručení označených písemností, tvrdila, že se v době doručování soudních písemností na adrese L. nezdržovala, neboť od 1. ledna 2007 do konce října 2009 bydlela v ulici N. K tomuto tvrzení navrhla jako důkaz mimo jiné i smlouvy, které uzavřela jako nájemce bytu s pronajímatelem bytu v domě v ulici N. a jako odběratel elektrické energie s dodavatelem elektřiny pro toto odběrné místo.
3. Stěžovatelka uvedla, že se o existenci rozsudků poprvé dověděla až dne 5. června 2012 v souvislosti s nařízením exekuce na její majetek a po seznámení se s napadenými rozsudky a obsahem spisů Obvodního soudu pro Prahu 5 nabyla další pochybnosti i o tom, zda projednání věci samé soud věnoval náležitou pozornost. Např. ve věcech vedených pod sp. zn. 31 C 419/2007 a sp. zn. 31 C 428/2007 obsahují protokoly o jednání formulaci nasvědčující tomu, že jednání byli přítomni účastníci, nikoliv pouze žalobce a že opatrovník žalované se z jednání omluvil, přestože stěžovatelce žádný opatrovník v řízení ustanoven nebyl, resp. obsah soudního spisu neobsahuje žádné rozhodnutí, které by tuto skutečnost dokládalo. V předmětných soudních spisech rovněž není založen žádný důkaz, na jehož základě byl zjištěn skutkový stav (tzv. "hlášení kontrolora"). K tvrzenému zásahu do vlastnického práva stěžovatelka argumentovala nespojením věcí, přestože v řízení vystupovali stejní účastníci řízení za téměř totožných skutkových okolností, nadto v situaci, kdy právnímu zástupci žalobce byla přiznána náhrada nákladů řízení v nezanedbatelné výši za činnost, kterou lze jen stěží považovat za poskytování právní pomoci, jde-li o tzv. formulářové žaloby.
4. Stěžovatelka požádala o projednání své ústavní stížnosti mimo pořadí ve smyslu ustanovení §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Obvodní soud pro Prahu 5 nevyužil svého práva a k ústavní stížnosti se nevyjádřil.
6. Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, zastoupený advokátem JUDr. Tomášem Sokolem, se vzdal postavení vedlejšího účastníka podáním ze dne 6. 11. 2012.
7. K ověření stěžovatelčiných tvrzení si Ústavní soud vyžádal spisy Obvodního soudu pro Prahu 5, ze kterých vyplynulo, že soud předvolával stěžovatelku k jednání na adresu L. (dne 10. 8. 2007 v řízení vedeném ve věci sp. zn. 31 C 419/2007 a ve věci sp. zn. 31 C 428/2007, dne 2. 10. 2007 v řízení vedeném ve věci sp. zn. 9 C 507/2007 a dne 10. 4. 2008 v řízení vedeném ve věci sp. zn. 25 C 124/2008). Obvodní soud jednal v nepřítomnosti žalované, neboť měl za to, že byla k jednání řádně a včas obeslána; předvolání zaslaná stěžovatelce doporučeně do vlastních rukou na adresu uvedenou žalobcem v žalobě byla uložena na poště s poznámkou, že adresátu byla zanechána výzva k vyzvednutí zásilky. Po marném uplynutí úložní doby byly poštovní zásilky vráceny obvodnímu soudu zpět. Poté Obvodní soud pro Prahu 5 ústavní stížností napadenými rozsudky vyhověl žalobám Dopravního podniku hl. m. Prahy, akciová společnost, a zavázal žalovanou stěžovatelku povinností zaplatit žalobci částku 950 Kč s příslušenstvím (rozsudky ze dne 4. 9. 2007 č. j. 31 C 419/2007-16 a ze dne 4. 9. 2007 č. j. 31 C 428/2007-16), resp. částku 964 Kč s příslušenstvím (rozsudky ze dne 24. 10. 2007 č. j. 9 C 507/2007-15 a ze dne 15. 5. 2008 č. j. 25 C 124/2008-13); ve všech čtyřech věcech též rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 7 026 Kč. Rozsudky č. j. 31 C 419/2007-16, č. j. 31 C 428/2007-16 a č. j. 9 C 507/2007-15 soud doručil stěžovatelce na adresu L. (dne 12. 9. 2007, dne 13. 9. 2007 a dne 20. 11. 2007) za pomoci fikce, rozsudek č. j. 25 C 124/2008-13 doručil na adresu V. (dne 19. 6. 2008) rovněž za pomoci fikce.
8. K podpoře svých tvrzení stěžovatelka předložila Ústavnímu soudu nájemní smlouvu a smlouvu o sdružených dodávkách elektřiny. Podle nájemní smlouvy uzavřené dne 3. 1. 2007 mezi vlastníkem domu v ulici N. panem Janem Jelínkem jako pronajímatelem a stěžovatelkou jako nájemkyní byla stěžovatelce v podkroví tohoto domu pronajata garsoniéra od 1. 1. 2007 na dobu neurčitou. Podle smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny č. SoSSE/5840809 ze dne 15. 1. 2007 se Pražská energetika, a. s., jako obchodník s elektřinou na straně jedné, a stěžovatelka, jako oprávněný zákazník na straně druhé, dohodly na dodávce a odběru elektřiny dodávané do odběrného místa "N. ..., 2. patro". Podle bodu 8 - vyúčtování a platební podmínky - měly být stěžovatelce zasílány faktury na adresu B. Změna odběratele byla ohlášena dnem 1. 11. 2009.
9. Ústavní soud si vyžádal od Ministerstva vnitra, odboru správních činností, oddělení evidence obyvatel, historii změn adresy pobytu stěžovatelky. Ministerstvo vnitra sdělilo dne 1. 10. 2012, že informační systém evidence obyvatel obsahuje adresy hlášené občanem ve smyslu §10 odst. 6 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů; podle informačního systému byla stěžovatelka hlášena od 21. 5. 1990 do 21. 3. 2008 na adrese L., od 21. 3. 2008 do 13. 8. 2012 na adrese V. a od 13. 8. 2012 až dosud na adrese P. v okrese Beroun. V informačním systému nemá stěžovatelka vedenou adresu pro doručování písemností ve smyslu §10b citovaného zákona.
10. Předtím, než Ústavní soud přistoupil k meritornímu pojednání věci, konstatoval, že ústavní stížnost byla podána včas, neboť vzal za prokázané, že stěžovatelka se dověděla o existenci napadených rozsudků poprvé dne 5. 6. 2012, a tento den byl rozhodný pro počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je zároveň i přípustná, neboť napadená rozhodnutí byla vydána v bagatelních věcech, ve kterých není přípustné odvolání (§202 odst. 2 věta prvá o. s. ř.).
11. Podle ustanovení §44 zákona o Ústavním soudu nebyl-li návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut, nařídí Ústavní soud ústní jednání, lze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Ústní jednání nařídí vždy, stanoví-li tak zákon nebo provádí-li Ústavní soud dokazování. Ústavní soud měl za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od něho bylo v předmětné věci upuštěno.
12. Po přezkoumání napadených rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 5 z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
13. Z vyžádaných spisů Obvodního soudu pro Prahu 5 je zřejmé, že obvodní soud obesílal stěžovatelku k jednání dne 10. 8. 2007, 2. 10. 2007 a dne 10. 4. 2008 na adresu L., na tutéž adresu jí dne 12. 9. 2007, 13. 9. 2007 a dne 20. 11. 2007 zaslal i rozsudky; dne 19. 6. 2008 ji obeslal na adrese V. Obě adresy byly v té či oné době adresami stěžovatelčina pobytu vedenými v informačním systému evidence obyvatel podle zákona o evidenci obyvatel. Obvodní soud vycházel z fikce doručení podle ustanovení §50c odst. 4 o. s. ř. ve znění účinném v době doručování (tj. ve znění před novelou o. s. ř. provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. účinným od 1. 7. 2009), neboť poštovní zásilky byly uloženy na poště poté, co adresátka nebyla zastižena a byla jí zanechána výzva. Za takové situace, není-li uložená písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, vyzvednuta do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl. Obvodní soud vycházel z údajů vyznačených na doručence a považoval je za dostačující pro závěr, že zásilka byla de iure doručena. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že se v místě doručení v této době nezdržovala, zpochybnila tedy účinnost doručení, a Ústavní soud se proto zabýval otázkou, zda pro náhradní doručení byly splněny všechny podmínky.
14. V případě náhradního doručování konstruoval občanský soudní řád (v tehdy platném a účinném znění) právní fikci, podle které účinky doručení písemnosti nastaly po uplynutí stanovené doby ex lege i vůči tomu, kdo písemnost fakticky nepřevzal. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že právní fikce coby nástroj odmítnutí reality právem je nástrojem výjimečným, striktně určeným k naplnění právě tohoto ústavního postulátu právního řádu v podmínkách právního státu, a aby mohla svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 92/01 ze dne 1. 10. 2002 (N 115/28 SbNU 9)].
15. Podle ustanovení §50c odst. 4 o. s. ř. fikce doručení nenastala mimo jiné za situace, pokud bylo uložení písemnosti neúčinné. Pojem neúčinnosti byl rozveden v ustanovení §46 odst. 6 o. s. ř., podle něhož byla-li písemnost doručována na adrese, která byla vedena podle zákona o evidenci obyvatel jako místo pobytu fyzické osoby, bylo uložení písemnosti, kterou si adresát nevyzvedl do 10 dnů od uložení (šlo-li o písemnost, která měla být doručena do vlastních rukou), neúčinné, jestliže fyzická osoba soudu prokázala, že se v místě doručování nezdržovala v den, kdy nebyla zastižena, a v době do 10 dnů od uložení.
16. V posuzované věci Obvodní soud pro Prahu 5 doručoval písemnosti určené do vlastních rukou stěžovatelky na adresu L. uvedenou v žalobě, resp. na adresu V., kterou zjistil z informačního systému evidence obyvatel. Šlo o adresy vedené podle zákona o evidenci obyvatel a okolnosti, s nimiž zákon spojuje účinnost doručení, by nastaly, pokud by nebylo pochyb, že se adresátka na uvedených adresách ve stanovených dnech zdržovala. Tato skutečnost se však v předmětných řízeních neprokazovala a stěžovatelka nedostala možnost zprostit se následků spojených s fikcí doručením, neboť řízení před obecným soudem bylo jednostupňové. Tvrdí-li však, že k účinnému uložení předvolání k ústnímu jednání a ústavní stížností napadených rozsudků nemohlo dojít, a hodlá svoje tvrzení prokázat navrženými důkazy, nelze jí tuto možnost upřít. Obvodnímu soudu pro Prahu 5 tak nezbývá, než aby v tomto směru provedl dokazování a poté postavil najisto, zda právní fikce doručení předvolání k jednání byla konstruována v souladu se zákonem a zda mohl v předmětných řízeních jednat a rozhodnout v nepřítomnosti stěžovatelky. V opačném případě by jeho postup představoval odepření práva stěžovatelky na přístup k soudu a práva na projednání věci v jeho přítomnosti (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny). Hrozba porušení práv takového charakteru je sama o sobě natolik zásadní, že ji Ústavní soud nemohl pominout, přestože v meritu věci bylo rozhodováno o peněžitých plněních nepřevyšujících částky 2 000 Kč. Ústavní soud sice dává ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu; tyto závěry však byly přijaty za situace, kdy byl požadován přezkum rozhodnutí z hlediska standardů pro postup při zjišťování skutkového stavu. V projednávané věci však stěžovatelka namítla vadný soudní postup, v důsledku kterého vůbec neměla možnost před soud předstoupit, předestřít mu svá tvrzení, vyjádřit se k žalobě a předložit důkazy za účelem hájení svých práv.
17. V dalším řízení má Obvodní soud pro Prahu 5 prostor pro nové opětovné posouzení podmínek účinnosti doručení předvolání k jednání. Nová rozhodnutí, která učiní, závisí výhradně na posouzení všech okolností případu a Ústavní soud je svým nálezem nikterak nepředjímá.