ECLI:CZ:US:2006:3.US.628.05
sp. zn. III. ÚS 628/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. F., právně zastoupeného JUDr. Zdeňkem Konopčíkem, advokátem AK se sídlem Vídeňská 13, 669 02 Znojmo, proti odložení podnětu stěžovatele k podání návrhu na popření otcovství přípisem Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 26. 10. 2005 sp. zn. 2 NZc 467/2003, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena 1. 12. 2005, se stěžovatel domáhal zrušení přípisu Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 26. 10. 2005 sp. zn. 2 NZc 467/2003, a to pro porušení čl. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, publikované u nás jako sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že přípisem ze dne 26. 10. 2005 sp. zn. 2 NZc 467/2003 Nejvyšší státní zastupitelství odložilo jako nedůvodný podnět H. F. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") ze dne 21. 7. 2005, kterým se stěžovatel domáhal podání žaloby podle ust. §62 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, na popření jeho otcovství k nezletilému L. B., narozenému dne 14. 1. 1999 z matky D. B.. V uvedeném přípise státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že pan F. se pro otcovství k dítěti sám a dobrovolně rozhodl, když otcovství určil souhlasným prohlášením rodičů při výslechu konaném dne 22. 9. 2000 před dožádaným Okresním soudem Tulln (Bezirksgericht Tulln), Rakousko pod sp. zn. 8 HC 38/00s, ve věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 448/99. Ani později otcovství nepopřel vlastní žalobou podanou u soudu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství dále uvedla, že hledisko zájmu dítěte je zákonným hlediskem a neznamená libovůli. Jeho splnění lze dovodit tehdy, když dítě vychovává a živí jako biologický otec a když matrikové otcovství, které je vyloučeno, tvoří překážku pro spojení dítěte s jeho pokrevním otcem. O nic takového se však v předmětné věci nejedná. Rodiče dítěte měli spolu pohlavní styky v době rozhodné pro početí dítěte, naopak nebylo zjištěno nic konkrétního o pohlavních stycích matky s jiným mužem v uvedené době. Matka je proto přesvědčena, že dítě zplodil pan F. a jako jeho dítě nezletilého L. vychovává. Vyloučení otcovství pana F. k dítěti neprokazuje vyšetření jeho plodnosti provedené dne 20. 8. 2004, tj. bez těsné časové souvislosti s početím nezletilého L.. Matka dítěte je přesvědčena, že případné popření otcovství je proti zájmu dítěte, neboť by vneslo nejistotu do ustálených poměrů v otázce otcovství, není proto ochotna zúčastnit se s nezletilým znaleckého zkoumání genetické příbuznosti otce s dítětem. Za dané situace je podle státní zástupkyně nutno respektovat matrikový vztah otcovství, a to nejen účastníky vztahu, ale všemi třetími subjekty včetně státu.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že řízení o určení otcovství ve věci žalobce nezletilého L. B. proti žalovanému H. F., vedené u Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 6 C 448/99, bylo zastaveno. Při zápisu do matriky stěžovatel otcovství neuznal, nedošlo k určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů, ale před dožádaným rakouským soudem stěžovatel otcovství uznal. Stěžovatel dále uvádí, že o svém otcovství nebyl nikdy vnitřně přesvědčen. Proto vztah s D. B. ukončil. Matku D. B. a dítě stěžovatel přesto hmotně podpořil. Stěžovatel uvádí, že má dlouhodobou a vážnou známost s novou partnerkou. Z důvodu problémů s jejím otěhotněním se stěžovatel podrobil lékařskému vyšetření, při kterém zjistil, že příčina je zřejmě na straně stěžovatele, nikoli na straně jeho partnerky. Stěžovatel je přesvědčen, že není biologickým otcem nezletilého L. B., a že moderní metodou určení otcovství pomocí DNA by mohl tuto skutečnost prokázat. Domnívá se, že existuje i zájem dítěte na popření matrikového, formálního otcovství, stejně tak jako zájem dítěte na nalezení skutečného biologického otce. Stěžovatel uvádí, že pokud Nejvyšší státní zastupitelství vyslovuje názor, že čl. 7 Úmluvy o právech dítěte nemůže být vykládán tak široce, že dítě má právo vždy znát své biologické rodiče, pak chybí takovým úvahám zdůvodnění a takový výklad je nezákonný a protiústavní.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soustavy orgánů veřejné moci a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností orgánů veřejné moci. Do rozhodovací činnosti těchto orgánů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem k porušení jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
V ústavní stížnosti vyjadřuje stěžovatel své přesvědčení, že postupem Nejvyššího státního zastupitelství byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil "rozhodnutí" napadené ústavní stížností.
Jestliže stěžovatel namítá porušení čl. 36 Listiny, je nutno si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z citovaného článku Listiny, jakož i z dalších jejích ustanovení, není možné vykládat tak, jakoby se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny ústavní principy, na nichž je tato zásada budována.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce, že Nejvyšší státní zastupitelství nevyhovělo podnětu stěžovatele k postupu ve smyslu ustanovení §62 zákona o rodině, tedy, že nebyl podán návrh na popření otcovství.
Ústavní soud může rozhodovat o ústavní stížnosti v intencích ust. §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podmínky tohoto ustanovení však nebyly v daném případě naplněny, neboť napadené odložení podnětu na popření otcovství Nejvyšším státním zastupitelstvím je jen pouhým vyrozuměním o tom, jak bylo naloženo s podnětem, nikoliv rozhodnutím. Je sice pravda, že Ústavní soud v některých svých předešlých rozhodnutích judikoval, že není vždy nezbytně nutné, aby bylo rozhodnutí ve smyslu zákona vždy výslovně jako "rozhodnutí" označeno. Důležitá je hlavně skutečnost, že orgán veřejné moci svým aktem autoritativně a pravomocně zasáhl do právní sféry navrhovatele, tj. tímto rozhodnutím došlo ke vzniku, změně nebo zániku oprávnění a povinnosti fyzické nebo právnické osoby (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 233/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 27 usn. č. 30, str. 337, viz dále např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 16/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, č. 1). Nic takového však v daném případě zjištěno nebylo. Nedošlo totiž ke vzniku, změně ani zániku žádného oprávnění či povinnosti fyzické nebo právnické osoby.
Ústavní soud dále uvádí, že i kdyby bylo hypoteticky možné odložení podnětu za rozhodnutí označit, ani tehdy by nebylo možno ústavní stížnosti vyhovět. Důvody, proč Nejvyšší státní zastupitelství nevyhovělo podnětu, byly podrobně vyloženy v napadeném přípise. České rodinné právo nevychází pouze z kritérií biologických, ale bere v potaz i jiné ohledy. Z toho plyne, že v rodném listě nemusí být nutně ve všech případech za otce označen vždy jen biologický otec dítěte. Ustanovení §62 zákona o rodině nelze vykládat jako další běžné zákonné ustanovení o popěrném právu v rámci rodinně právních vztahů. Oprávnění nejvyššího státního zástupce podat návrh na popření otcovství je výjimečný právní institut, který lze aplikovat pouze za přesně stanovených podmínek, přičemž v daném případě je touto podmínkou zájem dítěte na změně rodinných vztahů. Není ani případné za této situace namítat porušení práv dítěte, zakotvených v čl. 7 Úmluvy o právech dítěte, neboť žádným zásahem orgánu veřejné moci nebylo porušeno právo dítěte znát své rodiče a právo na jejich péči. Stav dnešního rodinného uspořádání stěžovatele, dítěte a jeho matky je výsledkem svobodného rozhodování dospělých jedinců o svých rodinných poměrech. Za daného stavu věci z výše naznačených důvodů proto nemohla být ústavní práva stěžovatele dotčena, a podaný návrh je třeba pokládat za zjevně neopodstatněný.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu