ECLI:CZ:US:2013:3.US.629.12.1
sp. zn. III. ÚS 629/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) P. L. ml., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov a 2) P. L. st., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, právně zastoupených JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem AK se sídlem Ke Klimentce 15, 450 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. října 2011 sp. zn. 3 Tdo 853/2011, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. února 2011 sp. zn. 5 To 102/2010 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2010 sp. zn. 46 T 4/2010, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Vrchního soudu v Olomouci a 3) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jejich základní právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo být dotčeno ustanovení článku 40 odst. 6 Listiny, podle nějž trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán a pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.
Stěžovatelé se dále domáhají toho, aby Ústavní soud podle ust. §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu přerušil výkon napadených rozhodnutí.
II.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byli stěžovatelé (v trestním řízení "obvinění") odsouzeni rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2010 sp. zn. 46 T 4/2010. Stěžovatel P. L. mladší byl uznán vinným trestnými činy vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoníku") a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovatel P. L. starší byl uznán vinným trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, dále jen "tr. zákon") a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zákona a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Trestné činy spočívaly po skutkové stránce v tom, že (stručně řečeno) stěžovatelé spolu s dalšími pěti spolupachateli dne 28. 9. 2009 v H., okr. S., po předchozí společné dohodě, v úmyslu získat zpět nákladní automobil Avia s naloženým stavebním strojem, který byl dne 26. 9. 2009 odcizen P. L. mladšímu, nebo získat informace, kde se vozidla nacházejí, vnikli ozbrojeni teleskopickými obušky do domu J. E., kterého z odcizení vozidel podezírali. Pachatelé J. E. fyzicky napadli, zkroutili mu ruce a odvlekli ho do připraveného dodávkového auta, svázali mu nohy a ruce do tzv. kozelce, během cesty jej fyzicky napadali údery do těla, dále mu zasunuli mezi ruce kovovou tyč a páčili mu je, jelikož o odcizení vozidel nechtěl nic říci, mlátili ho údery do obličeje, zad a nohou, přičemž poškozený utrpěl vícečetné oděrky a krevní podlitiny v chrupavčité části nosu, tržně zhmožděné rány dolního rtu s průnikem do dutiny ústní, krvácení z nosu a dutiny ústní, prokrvácení měkkých pokrývek lebních, odlomení pravého horního rohu štítné chrupavky a zlomeniny žeber; v důsledku utrpěných zranění a v důsledku spoutání v neadekvátní poloze došlo k úmrtí J. E., a to udušením po vdechnutí krve a žaludečního obsahu.
O odvoláních obou stěžovatelů proti odsuzujícímu rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. února 2011 sp. zn. 5 To 102/2010 tak, že částečně zrušil toliko výrok o náhradě škody a nově o ní rozhodl; odvolání proti výrokům o vině a o trestu byla zamítnuta podle §256 tr. řádu.
Dovolání obou stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. října 2011 sp. zn. 3 Tdo 853/2011 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná.
III.
Námitky, uplatněné v ústavní stížnosti, lze shrnout takto:
Stěžovatelé mají za to, že obecné soudy pochybily tím, že skutky, spáchané P. L. mladším v době, kdy byl ještě účinný trestní zákon č. 140/1961 Sb., právně kvalifikovaly podle nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., který nabyl účinnosti až dnem 1. 1. 2010, tedy až po spáchání skutků. Stěžovatelé nesouhlasí s úvahou obecných soudů o tom, že nová právní úprava je z hlediska trestnosti pro pachatele příznivější, jak je požadováno v článku 40 odst. 6 Listiny a v §2 odst. 1 tr. zákoníku.
Stěžovatelé se domnívají, že obecné soudy k posouzení otázky, který zákon je pro pachatele příznivější, nesprávně porovnaly toliko výši trestních sazeb, obsažených v ust. §235 odst. 4 starého tr. zákona (kde byla trestní sazba stanovena na deset až patnáct let odnětí svobody nebo výjimečný trest) a v ust. §175 odst. 4 nového tr. zákoníku (kde byla trestní sazba stanovena na osm až šestnáct let odnětí svobody). Takové porovnání je podle názoru stěžovatelů "mechanické" a tudíž nesprávné; pokud by prý obecné soudy náležitě a systematicky přihlédly též k dalším zákonným ustanovením, rozhodným pro posouzení trestnosti a pokud by respektovaly všeobecně uznávaná interpretační pravidla a metody logického výkladu, musely by prý dospět k závěru, že pro stěžovatele P. L. mladšího by byla příznivější právní kvalifikace podle starého tr. zákona.
Stěžovatelé dovozují, že soudy při porovnávání, která trestní sazba je pro pachatele příznivější, nesprávně zvažovaly trestní sazbu, obsaženou v ustanovení §235 odst. 4 starého tr. zákona. Aplikace tohoto ustanovení však prý vůbec nepřicházela v úvahu.
Stěžovatelé totiž soudí, že ustanovení §235 odst. 4 starého tr. zákona, zakotvené do trestního zákona až novelou, provedenou zákonem č. 320/2006 Sb., je nutno posuzovat jako "legislativní zmetek", protože stanovilo za způsobení těžšího následku (smrti) z nedbalosti přísnější trest (výjimečný trest, tj. odnětí svobody až na doživotí), než byl trest stanovený v té době za úmyslnou vraždu (v prvním odstavci §219 tr. zákona byl stanoven trest odnětí svobody na deset až patnáct let, nikoliv však trest výjimečný). Stěžovatelé dovozují, že ustanovení §235 odst. 4 starého trestního zákona bylo de facto speciální skutkovou podstatou trestného činu vraždy, tj. bylo aplikovatelné toliko v případech úmyslného usmrcení. Protože obviněný P. L. mladší způsobil smrt poškozeného z nedbalosti, jako těžší následek trestného činu vydírání, nemohl být jeho skutek kvalifikován podle §235 odst. 4 starého trestního zákona, neboť taková kvalifikace by přicházela v úvahu jen při úmyslném způsobení smrti. Při správné kvalifikaci skutku, jehož těžší následek byl způsoben z nedbalosti (stěžovatelé mají patrně na mysli kvalifikaci podle nižšího odstavce §235), by předpokládaná trestní sazba podle starého tr. zákona byla pro obviněného příznivější, než je trestní sazba stanovená v ust. §175 odst. 4 nového tr. zákoníku.
Stěžovatelé se domnívají, že pokud by skutek obviněného P. L. mladšího byl správně kvalifikován podle starého trestního zákona, muselo by se to promítnout i do výše trestu uloženého obviněnému P. L. staršímu.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Ústavní soud tudíž není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek jejich soustavy. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V prvé řadě je nutné upozornit, že ústavní stížnost je do značné míry opakováním argumentace, kterou stěžovatelé předtím uplatnili v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení, a s níž se již obecné soudy, zcela v souladu s ústavním vymezením moci soudní, náležitě vypořádaly ve svých rozhodnutích a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Ústavní soud se s argumentací obecných soudů ztotožňuje a nepokládá za nutné odůvodnění dotčených rozhodnutí v plné šíři opakovat.
Ústavní soud nemůže přitakat tvrzení stěžovatelů, že bylo porušeno jejich základní právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny. K porušení článku 36 odst. 1 Listiny dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li bezdůvodně provést navržené důkazy, ač skutkový stav věci není zjištěn bez důvodných pochybností (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 1182/12; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz). Dále pak by bylo možné spatřovat porušení článku 36 odst. 1 Listiny v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v tomto případě nedošlo.
Odsouzení stěžovatelů bylo výsledkem řádného řízení. Obecné soudy provedly dokazování v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, shromážděné a provedené důkazy hodnotily podle svého vnitřního uvážení jednotlivě a v jejich vzájemném souhrnu. Dospěly k takovým skutkovým zjištěním, která byla potvrzena vyššími soudními instancemi, a na jejich základě vystavěly i závěry právní.
Neobstojí také tvrzení stěžovatelů o porušení článku 40 odst. 6 Listiny, podle nějž trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán a pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.
Ústavní soud především konstatuje, že se nemohl zabývat námitkami stěžovatelů, směřujícími proti samotnému zákonnému ustanovení §235 odst. 4 starého trestního zákona, protože v rámci řízení o ústavní stížnosti proti konkrétním soudním rozhodnutím pro takovou abstraktní kontrolu norem neexistovaly ani zákonné procesní podmínky, ani potřebné ústavněprávní argumenty, z nichž by vyplývala protiústavnost tohoto ustanovení. Argumenty o údajné disproporci výše trestních sazeb stanovených pro různé skutkové podstaty trestných činů nemají samy o sobě ústavněprávní relevanci, není-li extrémním způsobem porušen princip proporcionality, což v daném případě nebylo ani stěžovateli tvrzeno, ani Ústavním soudem shledáno. Jak Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře konstatoval, stanovení výše trestních sazeb je ve výlučné dispozici zákonodárce, který se přitom řídí aktuálními kriminálně politickými kritérii; Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do této zákonodárné kompetence zasahovat, pokud zákonodárce respektuje ústavněprávní limity sankcionování.
Ústavnímu soudu zásadně ani nepřísluší hodnotit, zda obecné soudy v aplikační praxi při rozhodování otázky, který zákon je pro pachatele z hlediska trestnosti činu příznivější, postupují "správně". Kritérium skutkové a právní "správnosti" aktů aplikace práva není automaticky referenčním kritériem ústavnosti, tím by stalo až při extrémně vadném postupu orgánů činných v trestním řízení. Taková ústavněprávně relevantní vada nebyla v posuzovaném případě zjištěna.
Lze ostatně dodat, že stěžovatelům se nepodařilo prokázat, že údajně nesprávnou interpretací a aplikací trestního zákoníku byla porušena jejich základní práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem, zejména právo na osobní svobodu. Trest odnětí svobody, uložený v trestním řízení stěžovatelům, byl vyměřen v rámci trestních sazeb, zakotvených ať již ve starém tr. zákonu nebo v novém tr. zákoníku a s přihlédnutím ke všem relevantním kritériím, stanoveným pro výměru trestu. Soudy v napadených rozhodnutích náležitě zdůvodnily konkrétní výměru trestu. Úvaha stěžovatelů, že trest vyměřený podle starého tr. zákona by byl v konkrétním posuzovaném případě mírnější, než jaký byl vyměřen podle nového tr. zákoníku, je ryze spekulativní a není podložena žádnými relevantními argumenty.
Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, a proto byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout. Neshledal ani důvody pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, stanovené v §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu