ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.853.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 853/2011 -65
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. října 2011 o dovoláních, která podali obvinění P. L. st., P. L. ml. , a S. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 2. 2011, č. j. 5 To 102/2010-1118, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 4/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2010, č. j. 46 T 4/2010-1013, v trestní věci obviněných P. B., P. K., P. L. staršího, P. L. mladšího, S. M. , M. M. a M. T. byl obviněný P. L. st. uznán vinným trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., a obvinění P. L. mladší a S. M. trestnými činy vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 4 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, které jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. (P. L. starší), resp. podle §23 tr. zákoníku (P. L. mladší a S. M.) spáchali podle tzv. skutkové věty výroku o vině s výše jmenovanými spoluobviněnými tím, že „dne 28. 9. 2009 kolem 12:00 hod. v H., okres S., po předcházející společné dohodě, v úmyslu získat zpět nákladní automobil tovární značky Avia s naloženým stavebním strojem, který byl dne 26. 9. 2009 odcizen P. L. mladšímu, nebo získat informace, kde se vozidla nacházejí, vnikli P. L. mladší, M. M., oba ozbrojeni teleskopickými obušky, S. M., P. L. starší a P. B. do domu majitele J. E., kterého z odcizení vozidel podezírali, tak, že poté, co jim J. R. otevřel vstupní dveře, uchopil ho P. L. starší v chodbě domu za tričko a přitlačil ho ke zdi, aby jim nebránil ve vstupu, ostatní vběhli do ložnice a za užití obušků napadli J. E., zkroutili mu ruce a odvlekli ho do připraveného dodávkového auta tovární značky Citroën Jumper, u něhož na ně čekali M. T. a P. K., v jeho nákladním prostoru mu P. L. mladší svázal ruce a nohy do tzv. kozelce, zatímco ho S. M. a M. M. drželi za ruce a P. L. starší a P. K. za nohy, umístili ho na podlahu vozidla, odvezli ho do katastru obce Ú., okres B., během cesty jej minimálně S. M. fyzicky napadal údery do těla, dále mu zasunul mezi ruce kovovou tyč a páčil mu je, jelikož o odcizení vozidel nechtěl nic říct a u obce Ú. ho P. L. mladší a S. M. opětovně napadli údery do obličeje, zad a nohou, kdy v důsledku těchto napadení utrpěl poškozený vícečetné oděrky a krevní výrony v obličejové části hlavy, na krku, trupu a končetinách, rozvolnění spojení kostní a chrupavčité části nosu, tržně zhmožděné rány dolního rtu s průnikem do dutiny ústní, krvácení z nosu a z dutiny ústní, prokrvácení měkkých pokrývek lebních, odlomení pravého horního rohu štítné chrupavky a zlomeniny žeber, v důsledku čehož a spoutání v neadekvátní poloze došlo k jeho úmrtí udušením, vdechnutím krve a žaludečního obsahu“. Za to byl obviněný P. L. st. podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obvinění P. L. ml. a S. M. byli podle §175 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzeni k úhrnným trestům odnětí svobody, P. L. ml. v trvání devíti let a S. M. v trvání devíti let a šesti měsíců, pro jejichž výkon byli podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněným P. L. ml. a S. M. povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody v rozsudku uvedeným poškozeným jednotlivě specifikované částky, přičemž se zbytkem nároků na náhradu škody odkázal poškozené podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obviněných P. L. ml., S. M., P. L. st. a státního zástupce, který je podal v neprospěch obviněného S. M. proti výroku o trestu, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. 2. 2011, č. j. 5 To 102/2010-1118, jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání P. L. ml. a S. M. napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené K. E. Za podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. jsou obvinění povinni poškozené K. E. společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody částku 244.757,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. se poškozená odkazuje se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání P. L. staršího a státního zástupce soud podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 2. 2. 2011 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci v napadených a nezrušených výrocích i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění P. L. st., P. L. ml. a S. M. následně dovolání, která současně směřovali i proti výrokům o vině a trestech z rozsudku soudu prvního stupně. Všichni uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obvinění P. L. st. a P. L. ml. rovněž důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Obvinění P. L. st. a P. L. ml. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku, který za ně společně vypracoval jejich obhájce JUDr. Jiří Teryngel, předně namítli , že trestné jednání obviněného P. L. ml. bylo nesprávně posouzeno podle tr. zákoníku, který v daném případě není normou pro něho příznivější, neboť vůči němu nebylo ve skutečnosti možno použít právní kvalifikaci podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 4 tr. zák. Podle názoru dovolatele tomu brání skutečnost, že za nedbalostní následek v podobě smrti poškozeného J. E. je v tomto ustanovení zcela nelogicky zakotvena přísnější trestní sazba než za úmyslné usmrcení jiného, čili trestný čin vraždy. V této souvislosti bylo poukázáno na zjevnou vadnost novelizace trestního zákona provedené zákonem č. 320/2006 Sb. Z přísnější trestní sazby stanovené u trestného činu vydírání podle §235 odst. 4 tr. zák. než u trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. dovolatel vyvozuje, že výklad ustanovení §235 odst. 4 tr. zák. je nutno modifikovat tím spíše, že smrt jako následek způsobený z nedbalosti byla z ustanovení §235 odst. 3 tr. zák. vypuštěna. Výše uvedenou novelou byl de facto vytvořen „legislativní zmetek“, neboť na postih smrti způsobené z nedbalosti v důsledku vydírání zákonodárce při konstrukci §235 tr. zák. buď prostě zapomněl, resp. smrt jako těžší následek z původního ustanovení §235 odst. 3 tr. zák. odstranil omylem. Při respektování požadavku ústavně konformní aplikace však přesto mělo být jednání obviněného P. L. ml. právně posouzeno pouze jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), případně i písm. d) tr. zák., což je kvalifikace nepochybně příznivější než podle ustanovení §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 4 pozdějšího trestního zákoníku, kterou v posuzovaném případě užily soudy. Je tedy zřejmé, že u obviněného P. L. ml. (a také u obviněného S. M.) bylo porušeno ustanovení trestního zákona a již v odvolacím řízení byly proto dány důvody pro zrušení rozsudku podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. Takové zrušení by ovšem mělo dalekosáhlé důsledky i pro dalšího z dovolatelů, P. L. st. Pokud by byl obviněnému P. L. ml. (a obviněnému S. M.) ukládán trest podle náležitého ustanovení zákona, tj. podle §235 odst. 2 tr. zák. v rámci sazby dva roky až osm let, musela by být zachována relace mezi tresty, tak jak byly uloženy krajským soudem, a obviněnému P. L. st. by musel být uložen trest výrazně mírnější.
V dovolání se dále upozorňuje na možnost právního posouzení skutku podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. v souběhu s některým z trestných činů ublížení na zdraví podle §221 či §222 tr. zák., a pro tento případ je připomínán význam ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. umožňující upuštění od použití kvalifikované skutkové podstaty s vyšší trestní sazbou. V této souvislosti dovolatelé vytkli odvolacímu soudu, že nevyhověl návrhu obhajoby na doplnění dokazování opětovným výslechem znalce z oboru zdravotnictví k povaze zranění J. E. Obhajoba tímto návrhem implicitně naznačila, že by se soud měl otázkou souběhu s trestným činem ublížení na zdraví zabývat a určit, zda zranění způsobená J. E., stejně jako intenzita použitého násilí, směřovaly z hlediska subjektivní stránky (zavinění) k těžké újmě na zdraví či pouze k ublížení na zdraví. Pokud jde o možnost aplikace ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., v dovolání se poukazuje na jednání P. L. ml. po činu, kdy se snažil poškozeného oživovat, a na další okolnosti spáchání činu, kdy navíc nebylo zcela zřejmé, kdo a s jakou razancí na tělesnou integritu poškozeného útočil. V úvahu nebyla vzata ani skutečnost, že ke smrti poškozeného vedlo především jeho svázání do kozelce a s touto polohou spojené důsledky (udušení v důsledku vdechnutí krve a žaludečního obsahu), kdy je podle dovolatelů ovšem otázkou, zda by konstatované svázání samo o sobě bylo způsobilé způsobit těžkou újmu na zdraví.
Výše rekapitulované námitky shrnuli dovolatelé do závěru, že o otázce případného souběhu trestných činů a otázce aplikace hmotného práva z hlediska časové působnosti trestních zákonů nebylo rozhodnuto v souladu se zákonem a tím je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud není zároveň postaveno najisto, podle kterého ustanovení zákona měl být skutek posouzen, nelze hovořit ani o zákonnosti uložených trestů, a v tomto smyslu je naplněn i důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Proto dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 5 To 102/2010, ohledně obviněných P. L. st. a P. L. ml. (s ohledem na beneficium cohaesionis případně i ve vztahu k dalším obviněným), v tomtéž rozsahu aby zrušil i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2010, sp. zn. 46 T 4/2010, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. Současně navrhli, aby předseda senátu Krajského soudu v Brně podle §265h odst. 3 tr. ř. přerušil nebo odložil výkon trestu u obviněného P. L. staršího, a to i s ohledem na jeho zdravotní stav, a pokud k takovému postupu neshledá důvody, aby tak učinil předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř., neboť u tohoto obviněného lze očekávat uložení mírnějšího trestu.
Obviněný S. M. v odůvodnění dovolání, které vypracoval jeho obhájce JUDr. Jiří Slezák, předně namítl, že se trestného jednání nedopustil po předchozí domluvě, která by zahrnovala i aktivní násilí vůči poškozenému, přičemž skutkový děj se od vstupu obviněných do obydlí poškozeného J. E. vyvíjel nahodile bez předem připraveného plánu. Odvolacímu soudu také vytkl, že se důsledně nezabýval otázkou, kdy byl dokonán trestný čin vydírání. Podle názoru dovolatele byl zločin vydírání podle §175 tr. zákoníku respektive trestný čin vydírání podle 235 tr. zák. dokonán i dokončen již v době ukončení inkriminovaného jednání, které proběhlo v domě poškozeného. Další jednání vůči osobě poškozeného pak podle dovolatele již naplňovalo znaky skutkové podstaty jiného trestného činu, a to trestného činu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku či podle ustanovení §231 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Soudům dále vytkl, že se dostatečně nezabývaly ani otázkou, kdo vlastně útočil na poškozeného způsobem, který vedl ke vzniku jeho zranění, jež v souhrnu vedla ke smrtelnému následku, když na jeho napadání se mohla podílet kterákoli ze zúčastněných osob. On sám přitom nebyl vyzbrojen žádnou zbraní a na jeho oblečení nebyly nalezeny žádné biologické stopy z těla poškozeného. Pokud byl přesto shledán jedním z nejaktivnějších pachatelů, pokud jde o napadání poškozeného, postupoval soud podle něj při hodnocení důkazů zjevně v rozporu se zásadou in dubio pro reo .
Dále dovolatel napadl právní posouzení skutku ze stejného hlediska, jež bylo uplatněno již v dovolání obviněných P. L. mladšího a P. L. staršího, že totiž nebylo možno užít právní kvalifikace podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 4 tr. zák., a proto ani on neměl být odsouzen pro zvlášť závažný zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c), odst. 4 tr. zákoníku, neboť za nedbalostní následek v podobě smrti poškozeného J. E. je v tomto ustanovení zakotvena přísnější trestní sazba než za úmyslné usmrcení jiného, čili vraždu. Dovolatel se domnívá, že jeho jednání mělo být posouzeno pouze jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d) tr. zák. a takovému posouzení měl být uložen i odpovídající trest. Na „nepokrytí“ způsobeného následku v podobě smrti J. E. měly soudy reagovat tak, že by zjištěný skutek posoudily jako souběh s trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 4 tr. zák., když žádné zranění samo o sobě neohrožovalo život poškozeného a nebylo je možno posoudit jako těžkou újmu na zdraví. Povahou těchto zranění se však soudy nezabývaly.
Ze všech výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 2. 2011, č. j. 5 To 102/2010-1118, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc znovu projednat a rozhodnout. Přípisem doručeným soudu prvního stupně dne 26. 5. 2011 pak sdělil, že nesouhlasí s tím, aby jeho dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání.
K dovoláním obviněných se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
K argumentaci obviněných P. L. ml. a P. L. st. uvedl, že prakticky identické námitky odezněly i v odvolání obviněného P. L. st. a soud druhého stupně se jimi řádně zabýval. Byť obviněný P. L. mladší odvoláním napadl výlučně výrok o trestu, je dovolání jako mimořádný opravný přípustné i ve vztahu k jeho osobě, protože se odvolací soud právní kvalifikací jeho jednání popsaného v odsuzujícím rozsudku věcně zabýval také. Z napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně je pak zřejmé, že ten se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, tak i s právním posouzením zjištěného skutku, přičemž závěry, k nimž dospěl, vyložil na str. 12 a 13 napadeného rozsudku. Tyto závěry lze podle státního zástupce plně akceptovat. V uvedené souvislosti poukázal na to, že především nelze akceptovat právní úvahy dovolatelů v tom směru, že výkladem vzájemného poměru trestních sazeb různých ustanovení zvláštní části trestního zákona lze dospět k legálně konformnímu závěru o nesprávnosti konkrétní, všeobecně závazné právní úpravy. Navíc, i kdyby tato námitka byla důvodná, nepřísluší o ní rozhodovat dovolacímu, nýbrž Ústavnímu soudu. Vůbec pak nelze tímto způsobem implikovat soudu povinnost nepřihlížet k platné právní úpravě, respektive ji účelovou právní ekvilibristikou obcházet. Právě taková je však podstata právních vývodů dovolatelů. Jestliže v tomto rámci navrhli právní posouzení stíhaného skutku jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. v souběhu s některým z trestných činů ublížení na zdraví, připadala by podle státního zástupce v úvahu prakticky pouze kombinace s ustanovením §222 odst. 1, odst. 3 tr. zák.; zde je ovšem v zákoně zakotvena stejná trestní sazba jako v ustanovení §235 odst. 4 tr. zák., takže žádného pro obviněné příznivějšího výsledku by nebylo možné dosáhnout. Zároveň nelze tvrdit ani to, že trestní sazba zakotvená v §235 odst. 4 tr. zák, respektive v §222 odst. 3 tr. zák. je zde uvedena omylem, vadně či nedůvodně. Trestná jednání specifikovaná znaky vymezenými v těchto skutkových podstatách se totiž svou povahou již velmi blíží úmyslnému usmrcení poškozeného, a to z kvalifikovaného důvodu ve smyslu §219 odst. 2 písm. b), h) tr. zák. a případně i dalších. Přísný postih takových trestných jednání je výrazem snahy zákonodárce zpřísnit trestní postih zejména profesionálních zločineckých struktur a povšechně pachatelů násilných deliktů gangsterské povahy, vyznačujících se výraznou krutostí a bezohledností pachatelů a jejich naprostým nezájmem o osudy jejich obětí a osob z bezprostředního okolí těchto obětí. To je zřejmé i z výčtu dalších ustanovení zvláštní části trestního zákona, jichž se dovolateli kritizované zpřísnění trestní sazby dotklo (§234 odst. 3, §234a odst. 3, §241 odst. 4 a §242 odst. 4 tr. zák.). Vzhledem k výše uvedeným důvodům proto státní zástupce zastává názor, že argumentaci dovolatelů podřazené pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozhodně nelze přisvědčit.
Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., z tohoto hlediska není podle státního zástupce možné napadené rozhodnutí přezkoumávat. Dovolatelé totiž nenapadli výrok o trestu z těch důvodů, že by byl některému z nich uložen nepřípustný druh trestu, ale ani v tom smyslu, že by jim byly uloženy tresty mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Při posuzování aplikovatelné trestní sazby totiž nelze vycházet z hypotetického právního posouzení skutku prosazovaného dovolateli v rámci předešlého důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jež se zásadně odlišuje od právní kvalifikace užité soudy, ale pouze z těch právních východisek, na nichž je založen výrok o vině v napadeném rozhodnutí. A v tomto směru rozsudky soudu prvního stupně a soudu odvolacího zákonu neodporují.
Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněných P. L. ml. a P. L. st. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jsou zjevně neopodstatněná. Ze stejného důvodu má současně za to, že k rozhodování o žádosti obviněného P. L. st. o přerušení nebo odložení výkonu trestu není dán racionální důvod.
K dovolání obviněného S. M. státní zástupce uvedl, že jsou v něm obsaženy tytéž námitky, pokud jde o průběh skutkového děje, povahu předcházející domluvy obviněných a právní posouzení jednání obviněných vůči poškozenému v době, kdy byl odvážen v nákladovém prostoru dodávkového automobilu bez oken, jako v podaném řádném opravném prostředku (odvolání). Dostatečně se s nimi vypořádal již soud druhého stupně (str. 11–13 napadeného rozsudku), s jehož argumenty lze plně souhlasit. Pokud jde o tvrzené dokonání zločinu vydírání podle §175 tr. zákoníku již v domě poškozeného s tím, že následné jednání mělo být posouzeno jako zločin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, je tato právní úvaha podle názoru státního zástupce nesprávná. Zločin vydírání (ovšem nikoli v konečné právní kvalifikaci) byl skutečně dokonán již během útoku pachatelů v domě poškozeného, ovšem vyděračské násilné jednání pokračovalo i dál, po celou dobu, kdy byl poškozený přepravován v automobilu a kdy byl stále objektem psychického i fyzického násilí, jež nakonec vedlo k fatálnímu následku, tj. smrti poškozeného. Teprve tímto následkem byl zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 4 tr. zákoníku dokončen a současně dokonán ve finální podobě odpovídající soudem zvolené právní kvalifikaci. Dovolatelem zmiňované omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku bylo v tomto smyslu pouhým prostředkem ke spáchání závažnějšího deliktu a jako takovýto prostředečný delikt jím konzumováno.
K právním úvahám dovolatele o údajné nesprávnosti konkrétní všeobecně závazné právní úpravy §235 odst. 4 tr. zák. resp. §175 odst. 4 tr. zákoníku státní zástupce odkázal na své vyjádření k dovoláním obviněných P. L. mladšího a P. L. staršího (viz výše). Námitky týkající se nejasností ve skutkovém stavu věci, zejména kdo a jakým způsobem útočil proti poškozenému, jsou pak podle státního zástupce jednak nedůvodné, ale především spadají mimo rámec zastřešený zákonnými dovolacími důvody, poněvadž jde o námitky skutkové povahy, na které nedopadá nejen dovolatelem deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů.
Protože v napadeném rozhodnutí soudu druhého stupně státní zástupce neshledal žádnou obviněným vytýkanou vadu, kterou by bylo nezbytné napravovat cestou dovolání, navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
V případě všech tří obviněných státní zástupce navrhl, aby dovolací soud o odmítnutí jejich dovolání rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání zároveň vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obvinění P. L. st., P. L. ml. a S. M. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání obviněného P. L. st. je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti výroku rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest. V případě obviněných P. L. mladšího a S. M. jsou dovolání přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam, neboť odvolací soud tím, že z podnětu jejich řádného opravného prostředku zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené K. E. a v této části znovu rozhodl, založil právní stav, jako by odvolání obviněných P. L. ml. a S. M. do výroků o vině a trestu zamítl.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázali všichni dovolatelé, resp. podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který navíc uplatnili dovolatelé P. L. st. a P. L. ml.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, a rozvedený v jeho odůvodnění; popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dovolání nějakým „dalším odvoláním“ proti rozhodnutí soudu druhého stupně, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá argumentace dovolatelů, v jejímž rámci namítají nedostatečný rozsah provedeného dokazování, případně polemizují s hodnocením důkazů provedených a zpochybňují tak skutková zjištění soudů, pokud jde o průběh skutkového děje. Jedná se zejména o námitku obviněného S. M., podle níž soudy nezjistily, kdo útočil na poškozeného způsobem, který vedl ke zraněním, jež ve svém souhrnu způsobila smrtelný následek, a v rozporu se zásadou in dubio pro reo označil za jednoho z nejaktivnějších protagonistů fyzického napadání poškozeného právě jeho, a dále o námitku obviněných P. L. st. a P. L. ml., že odvolací soud nevyhověl jejich návrhu na doplnění dokazování o opětovný výslech znalce z oboru zdravotnictví ve veřejném zasedání k povaze zranění poškozeného J. E., který měl zodpovědět otázku, zda intenzita použitého násilí směřovala z hlediska subjektivní stránky k těžké ujmě na zdraví či pouze k „prostému ublížení na zdraví“. Takové námitky se primárně týkají procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují ve prospěch dovolatelů k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení jejich jednání vycházely. To znamená, že dovolatelé své mimořádné opravné prostředky zčásti nezaložili na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhali revize (přehodnocení) soudy učiněných skutkových závěrů . Tuto část jejich námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud respektuje aktuální judikaturu Ústavního soudu představující určitý průlom do výše uvedených zásad, kdy Ústavní soud v některých svých rozhodnutích (např. v nálezech ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09) opakovaně zdůraznil, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení vykládány Nejvyšším soudem příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). Takový extrémní (flagrantní) nesoulad lze však dovodit jen za předpokladu, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V nyní posuzované trestní věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně učinit jiné skutkové závěry, než k jakým ve svých rozhodnutích dospěly. Pokud jde o dovolatele S. M., soud prvního stupně se provedenými důkazy k otázce aktivity tohoto obviněného (dovolatele) v inkriminovaném společném jednání více pachatelů ve svém rozsudku vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popíraném osobním podílu na trestné činnosti za prokázané. Náležitě a přesvědčivě vysvětlil, proč považoval obhajobu obviněného za účelovou a neodpovídající skutečnosti (viz zejména str. 18 - 19 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně v tomto směru v podstatě žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro konečné právní posouzení skutku obviněného mimo jiné jako trestného činu (zločinu) vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 4 tr. zákoníku ve svém rozhodnutí navázal. Zabýval se prakticky totožnou obhajobou obviněného jako v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku (dovolání) a v napadeném rozsudku v souladu se zákonnými požadavky kladenými na odůvodnění rozhodnutí vyložil, proč závěry soudu prvního stupně o tom, že obviněný byl tím, kdo si spolu s obviněným P. L. ml. počínal při fyzickém napadání poškozeného nejaktivněji a nejintenzivněji, považoval za správné (viz str. 10 - 11 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů zjišťovaly skutkový stav, pokud jde o míru účasti dovolatele S. M. na projednávané trestné činnosti, povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
Právní relevanci z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přiznat ani námitce obviněného S. M., podle níž smrt poškozeného byla ve skutečnosti následkem trestného činu omezování osobní svobody podle §231 tr. zák., příp. podle §171 tr. zákoníku, když k němu došlo až poté, co byl trestný čin vydírání již dokonán a na poškozeného již nebylo působeno násilím, nýbrž byl toliko zadržován svázaný ve vozidle. Tato jinak hmotně právní námitka je totiž založena na prosazování odlišné verze průběhu skutkového děje, než z jaké vycházely soudy obou stupňů při právní kvalifikace skutku, a sice že na spoutaného poškozeného do tzv. „kozelce“ bylo působeno fyzickým násilím po celou dobu jeho neoprávněného zadržování v nákladovém prostoru vozidla až do konečné fáze, kdy zkolaboval , přičemž to byl právě obviněný S. M. spolu s obviněným P. L. ml., kteří se od něj i v průběhu jízdy pokoušeli násilím získat požadované informace o odcizeném vozidle, a to bitím do obličeje, trupu a nohou a páčením za zády spoutaných rukou kovovou tyčí. Při takových skutkových zjištěních pak soudy nemohly dospět k jinému závěru, než trestný čin vydírání podle odst. 4 §175 tr. zákoníku byl dokončen až způsobením smrtelného následku poškozenému J. E.
K ryze procesní námitce dovolatelů P. L. st. a P. L. ml. stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování, resp. neprovedení navrhovaného opětovného výslechu znalce z oboru zdravotnictví k povaze zranění poškozeného J. E. odvolacím soudem, Nejvyšší soud jako obiter dictum poukazuje na to, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Jinými slovy, s přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, které návrhy stran na doplnění dokazování se jeví důvodné (potřebné) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), což dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci splňuje, když soud na straně 10 odůvodnění dostatečně vysvětlil, proč považoval provedení navrhovaného důkazu za nadbytečné.
Nad rámec posledně uvedeného je namístě připomenout, že z hlediska užité právní kvalifikace jednání dovolatelů P. L. ml. a S. M. bylo zodpovězení otázky, zda jednotlivá zranění způsobená poškozenému představovala sama o sobě těžkou újmu na zdraví či nikoliv, resp. zda jimi úmyslně vykonávané násilí vůči poškozenému směřovalo ke způsobení těžké či pouze „prosté“ újmy na zdraví, zcela bezpředmětné, neboť v daném případě postačovalo, že způsobený následek (zde smrt poškozeného) byl zahrnut jejich nedbalostním zaviněním.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považoval Nejvyšší soud za právně relevantní dovolání obviněných pouze v části, v níž namítli, že v důsledku nepromyšleného postupu zákonodárce, kdy zřejmě „omylem“ došlo v novelizované právní úpravě k situaci, že způsobení smrti jako nedbalostního následku trestného činu vydírání se stalo přísněji trestným, než tzv. „prostá“ vražda, u které ovšem smrt musí být způsobena úmyslně. Z toho dovolatelé dovodili, že jednání P. L. ml. a S. M. mělo být právně kvalifikováno jako trestný čin vydírání toliko podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), příp. písm. d) tr. zák., případně v souběhu s trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 4 tr. zák., s uložením odpovídajícího mírnějšího trestu. Na základě toho pak měl být proporcionálně snížen trest i P. L. st. Hmotně právně relevantní námitkou je také poukaz dovolatelů na nesprávnost aplikace trestněprávních norem ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 tr. zákona a §2 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže vycházejí z názoru, že použití pozdějšího práva (zde trestního zákoníku) není pro ně příznivější.
Výše uvedeným námitkám však Nejvyšší soud nepřiznal dovolateli přisuzovaný význam. Již vyjadřující se státní zástupce výstižně poukázal na to, že nelze akceptovat právní úvahy dovolatelů v tom směru, že výkladem obsahu skutkových podstat a porovnáním vzájemného poměru trestních sazeb různých ustanovení zvláštní části trestního zákona lze dospět k legálně konformnímu závěru o nesprávnosti konkrétní, všeobecně závazné právní úpravy. Již vůbec pak nelze tímto způsobem soudu implikovat povinnost k platné právní úpravě nepřihlížet, resp. ji obcházet.
Podle ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. a §2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona pak jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější.
Právní úprava platná v době spáchání inkriminovaného skutku i nynější právní úprava považují vyděračské praktiky za vysoce společensky nebezpečné či škodlivé a přísně takové jednání postihují, zvláště je-li následkem trestného činu vydírání smrt jiné osoby. Podle §235 odst. 4 tr. zák., účinného v době spáchání činu, bylo možno pachateli trestného činu vydírání uložit trest odnětí svobody na deset až patnáct let nebo výjimečný trest , způsobil-li činem smrt. Tento postih přitom nijak nevybočuje z rámce postihu srovnatelných trestných činů, např. trestného činu loupeže podle §234 odst. 3 tr. zák., trestného činu braní rukojmí podle §234a odst. 3 tr. zák. či trestného znásilnění podle §241 odst. 4 tr. zák., kdy znakem všech výše uvedených kvalifikovaných skutkových podstat je rovněž způsobení smrti (tzn. na rozdíl od trestného činu vraždy zaviněním z nedbalosti). Z tohoto pohledu se novelizovaná právní úprava trestného činu vydírání podle §235 odst. 4 tr. zák. nejeví jako omyl zákonodárce či „legislativní zmetek“, jak namítají dovolatelé.
Pozdější trestní zákoník (zákon. č. 40/2009 Sb.) umožňuje za zvlášť závažný zločin vydírání podle §175 odst. 4, jímž pachatel způsobí smrt, uložit trest odnětí svobody na osm až šestnáct let . Z hlediska trestnosti činu (obecně) je proto ustanovení §175 odst. 4 tr. zákoníku pro pachatele (zde dovolatele P. L. ml. a S. M.) příznivější než ustanovení §235 odst. 4 tr. zák. Soudy zjištěné a popsané skutkové okolnosti činu zároveň vylučují, aby ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. bylo možno uplatnit s právním závěrem, že v posuzovaném případě nebyly dány okolnosti odůvodňující použití kvalifikované skutkové podstaty s vyšší trestní sazbou.
Se zřetelem k důvodům rozvedeným v předcházejících odstavcích je možno dovodit, že soudy obou stupňů při svém rozhodování hmotně právní ustanovení §2 odst. 1 tr. zák. neporušily. Dovolatelé P. L. ml. a S. M. byli trestným činem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 4 tr. zákoníku uznáni vinnými právem.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu , s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen na podkladě zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Z výše uvedeného je zřejmé, že námitky dovolatelů P. L. staršího a P. L. mladšího vůči jim vyměřeným trestům tento dovolací důvod nenaplňují . Dovolatelé totiž výroky o trestech nenapadli přímo v tom smyslu, že by byl některému z nich uložen trest nepřípustný co do druhu, ale ani v tom smyslu, že by jim byly uloženy tresty mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestné činy, kterými byli uznáni vinnými. Při posuzování aplikovatelné trestní sazby primárně vycházeli z hypotetického mírnějšího právního posouzení jednání P. L. mladšího a S. M. (viz výše), jež se zásadně odlišuje od právní kvalifikace užité soudem prvního stupně. Teprve v návaznosti na tom pak namítali nezákonnost resp. nepřiměřenost jim uložených trestů (včetně tomu odpovídajícímu dopadu na osobu dovolatele P. L. st.), které jsou jinak s ohledem na použitou právní kvalifikaci jejich jednání přípustné jak pokud jde o druh, tak zákonem stanovenou výměru.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud neshledal, že by napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně byly zatíženy dovolateli vytýkanými vadami.
Lze proto uzavřít, že dovolání obviněných P. L. st., P. L. ml. a S. M. byla dílem podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., a v jejich relevantně uplatněné části jim pak z hlediska ustanovení §265b odst. 1, písm. g) tr. ř. nebylo možno přiznat žádné opodstatnění. Proto Nejvyšší soud jejich dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba výslovného souhlasu stran.
Pokud jde o dovolatele P. L. st., předseda senátu soudu prvního stupně nezvolil postup podle §265h odst. 3 tr. ř. a nenavrhl odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí. Zároveň ani Nejvyšší soud (předseda senátu) nedospěl k závěru, že by užití ustanovení §265o odst. 1 tr. ř. bylo v daném případě namístě.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler