ECLI:CZ:US:2001:3.US.633.01
sp. zn. III. ÚS 633/01
Usnesení
III. ÚS 633/01
Ústavní soud rozhodl dne 15. listopadu 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Č., zastoupené JUDr. B.D., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. srpna 2001, čj. 15 Ca 237/01-19, 15 Ca 238/01-8, rozhodnutí CŘ ze dne 5. června 2001, čj. 5281/1-1298/98/2, a ze dne 29. května 2001, čj. 5974/1-1469/98/2, rozhodnutí C.ú. ze dne 4. listopadu 1998, čj. 62-01/1703/98, a rozhodnutí C.ú. ze dne 12. října 1998, čj. 67/1565/98/I., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka ve věci své globální celní záruky za celního dlužníka pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. srpna 2001 (15 Ca 237/01-19, 15 Ca 238/01-8) a spolu s ním také předcházející rozhodnutí správních orgánů (rozhodnutí CŘ ze dne 5. června 2001 - 5281/1-1298/98/2, a ze dne 29. května 2001 - 5974/1-1469/98/2, rozhodnutí C.ú. ze dne 4. listopadu 1998 - 62-01/1703/98, a rozhodnutí C.ú. ze dne 12. října 1998 - 67/1565/98/I.) a tvrdila, že všechny orgány veřejné moci v této věci jednající svými rozhodnutími "porušily nejen zákon, ale i základní práva a svobody zakotvené v Listině základních práv a svobod (čl. 2 odst. 2, 3 a 4).
V obsáhlém odůvodnění svých tvrzení (ústavní stížnosti) stěžovatelka - stručně shrnuto - vytkla orgánům veřejné moci, že "současná situace zakládá vůči ní stav právní nejistoty", neboť obecné soudy a obdobně i správní (celní) orgány rozhodují ve věcech plnění z globální záruky nejednotně a rozporuplně a často přijímají výklad, který "bez dodatečné opory v zákoně zasahuje nepřiměřeně do jejich subjektivních práv".
Po obsáhlé polemice s rozhodovacími důvody obecného soudu a také správních orgánů, s vyznačením těch rozhodnutí, která (v předchozích věcech stěžovatelky) byla založena na právní konstrukci shodné s jejím právním názorem, tedy po vývodech v poloze obecného práva, stěžovatelka, když předtím Ústavnímu soudu vytkla "opakované přehlížení řádného zdůvodnění předchozích (jí nepříznivých) rozhodnutí, Ústavnímu soudu navrhla, aby rozhodnutí orgánů veřejné moci, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil a současně Ústavní soud vyzvala k tomu, aby "jeho rozhodnutí o této stížnosti obsahovalo náležité odůvodnění", když (v předchozích rozhodnutích) "byl požadavek právních předpisů na řádné zdůvodnění Ústavním soudem opakovaně přehlížen".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata věci - ve vztahu k ochraně ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) a k ústavní stížností napadeným rozhodnutím - spočívá v posouzení (určení) rozsahu odpovědnosti ručitele za celní dluh, nebyl-li celním dlužníkem včas uhrazen a byl-li zajištěn tzv. globální zárukou.
Zatímco stěžovatelka v souladu s některými (jí označenými) rozhodnutími správních orgánů i obecných soudů rozhodujících o věci v režimu správního soudnictví má za to, že za celní dluh i v případě několika dovozů (příp. operací) ručitel z globální záruky ručí bez ohledu na počet dovozů vždy jen v rozsahu a do výše sjednané záruky (která se tak počtem nahrazených celních dluhů postupně snižuje), orgány veřejné moci, proti jejichž rozhodnutí posuzovanou ústavní stížností stěžovatelka brojí, založily svá rozhodnutí na právním názoru opačném, totiž že "globální záruka se vztahuje na každý jednotlivý dovoz s příslušnými operacemi, a proto clo musí být vyměřeno po ukončení celního řízení v jednotlivém dovozu".
Tento právní názor, jímž obecný soud v posuzované věci odůvodnil stěžovatelce nepříznivé rozhodnutí, je zcela v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2001, jak toto je patrno z rozhodovacích důvodů (odůvodnění) jeho usnesení, jímž odmítl ve skutkově i procesně obdobné věci ústavní stížnost, podanou v podstatě z týchž důvodů a tvrzení (Pl. ÚS 54/2000); pro odůvodnění tohoto usnesení proto zcela postačí na rozhodovací důvody již dříve Ústavním soudem vyložené odkázat, když jinak není důvodu se od nich jakkoli ve věci posuzované ústavní stížnosti odchýlit.
Ostatní tvrzení stěžovatelky jsou pro posouzení stěžovatelčiny ústavní stížnosti nerozhodná.
Je-li praxe celních orgánů, příp. obecných soudů ve věcech posuzování závazků z globálních záruk vskutku protichůdná, jak tvrdí stěžovatelka, šlo by zajisté o nežádoucí jev, na který však Ústavní soud, jako soud ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), nemá vliv, neboť jde o výklad obecného práva, příp. sjednocování rozhodovací praxe, kteréžto otázky jsou však ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu mimo jeho pravomoc; posuzování věcné správnosti či legality rozhodnutí orgánů veřejné moci, odhlédnuto již od dříve zmíněného stanoviska pléna Ústavního soudu, pod pravomoc Ústavního soudu nespadá (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995). Nadto stanovisko pléna Ústavního soudu (Pl. ÚS 54/2000), byť nejde o nález, by z hlediska ústavněprávních aspektů mělo být při rozhodování obdobných věcí, o jakou jde v tomto případě, dostatečně zřejmým vodítkem.
Nejinak je tomu stran výtek stěžovatelky vůči Ústavnímu soudu (způsobu a rozsahu odůvodnění jeho rozhodnutí); jakkoli se stěžovatelka v odůvodnění své ústavní stížnosti dotýká věci O., zcela přehlíží, že právě tato věc (Pl. ÚS 54/2000) byla věcí, v níž Ústavní soud přijal již několikrát zmíněné stanovisko, v němž z hlediska ochrany ústavnosti v úvahu přicházející otázky způsobem dostatečně zřejmým vyložil a od něhož se následně odvíjí jeho rozhodovací praxe ve věcech skutkově a právně obdobných. Tvrzení stěžovatelky, že Ústavní soud tak "v zásadě opakuje porušování principu právní jistoty", nebo že "jeho postup není konformní s jeho účelem a smyslem", nemá - odhlédnuto od jeho právní irelevance - v rozhodnutích v jejich věcech až dosud vydaných, opory a ve své podstatě je pouhým (opakovaným) projevem nesouhlasu s výkladem, který byl plénem Ústavního soudu v otázkách spojených s globální zárukou přijat; takovýto nesouhlas však protiústavnost napadaných rozhodnutí orgánů veřejné moci přirozeně založit nemůže.
Z důvodů takto rozvedených byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen povahou stěžovatelkou uplatněných tvrzení, ale - a to především - ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, v této věci nadto podloženou stanoviskem jeho pléna.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. listopadu 2001