ECLI:CZ:US:2005:3.US.640.04
sp. zn. III. ÚS 640/04
Usnesení
III.ÚS 640/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 640/04
Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. B., zastoupené JUDr. Karlem Matějkou, advokátem v Praze 1, Jungmannova 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. srpna 2004, čj. 30 Co 243/2004-30, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. ledna 2004, čj. 23 C 482/2003-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a i co do dalších formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že je provozovatelkou videopůjčovny, kde půjčuje zákazníkům filmy na kazetách VHS, stejně jako na discích DVD systému. Ve své provozovně má proto též DVD a VHS systém a televizní přijímač, na kterém případně kontrolně přehrává filmy zákazníkům. Na tomto televizním přijímači nemá funkční anténní výstup, a proto nemůže přijímat televizní vysílání. Z těchto důvodů se stěžovatelka domnívala, že nemusí platit televizní poplatky podle zákona č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích. Na základě žaloby podané vedlejším účastníkem Českou televizí rozhodl dne 30. ledna 2004 Obvodní soud pro Prahu 4 tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit České televizi částku 75,- Kč jako televizní poplatek za červenec 2000 a přirážku 10 000,- Kč podle ust. §8 cit. zákona. Tento rozsudek potvrdil rozsudkem ze dne 5. srpna 2004 též Městský soud v Praze.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého (podústavního) práva.
Ačkoliv stěžovatelka podotýká, že Ústavní soud není soudem třetí instance, ve skutečnosti v tomto smyslu k Ústavnímu soudu přistupuje. Ačkoliv to není zcela určující, Ústavní soud nemůže pominout, že v dané věci rozhodl shodně jak soud prvního stupně, tak soud odvolací. Vstupovat znovu do této věci a přehodnocovat výklad jednoduchého práva provedený obecnými soudy není v kompetenci Ústavního soudu, ledaže by byly právní závěry obecného soudu při výkladu jednoduchého práva v rozporu s ústavním pořádkem.
Tak tomu ovšem v této věci není. Stěžovatelka proti oběma rozsudkům namítá, že televizní poplatek se podle §1 odst. 2 zákona č. 252/1994 Sb. platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání bez ohledu na způsob příjmu. V jejím případě ovšem podle ní byl televizní přijímač technicky nezpůsobilý k přijímání televizního signálu a navíc od počátku nehodlala tento přijímač používat k příjmu televizního signálu. Ústavní soud nicméně nepovažuje za protiústavní, pokud obecné soudy zaujaly právní názor, že zákon konstruuje povinnost platit televizní poplatek jako povinnost založenou pouhým držením televizního přijímače, bez ohledu na způsob jeho užívání. Ústavní soud ostatně odkazuje na větu druhou ustanovení §1 odst. 2 cit. zákona, podle něhož se zařízení způsobilé k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání považuje za televizní přijímač i v případě, že si jej držitel upraví k jinému účelu. Opačný výklad ostatně není dost dobře možný, protože by zjevně vedl k zneužívání různě tvrzených výjimek z povinnosti platit televizní poplatek.
Není úkolem a není ani v kompetenci Ústavního soudu, aby právní závěry rozhodnutí obecných soudů znovu detailně přezkoumával a nahrazoval je řešeními vlastními. Napadená rozhodnutí nevykazují žádné vady ústavněprávní povahy. Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zaručující právo na spravedlivý proces, proto nebyl porušen, protože nemůže být porušen pouze proto, že stěžovatelka nesouhlasí s právními a skutkovými závěry obecných soudů. Stejně tak nebyl porušen čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle něhož daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona, protože v daném případě byl použit zákon, a to shora cit. zákon č. 252/1994 Sb. Porušení ostatních stěžovatelkou namítaných ustanovení Listiny základních práv a svobod již z povahy věci nepřipadá v úvahu.
Ústavní soud proto došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. února 2005