ECLI:CZ:US:2007:3.US.655.07.1
sp. zn. III. ÚS 655/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) Mgr. J. M. a B) J. B., právně zastoupených JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 32, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. 20 C 2/2003 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2006 sp. zn. 19 Co 417/2006, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a R. P., jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného JUDr. Irenou Švestkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Řeznická 17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, a to pro porušení jejich základních práv zakotvených v článku 36 odst. 1 a v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina").
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění návrhu a jeho příloh, podali stěžovatelé dne 17. 1. 2003 u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu, kterou se domáhali určení, že jsou dědici ze zákona po zůstavitelce D. B. K podání žaloby byli stěžovatelé vyzváni příslušným soudem v probíhajícím dědickém řízení, ve kterém vedlejší účastník předložil závěť, která měla být napsána zůstavitelkou a jejímž prostřednictvím měla zůstavitelka veškerý svůj majetek odkázat vedlejšímu účastníkovi. Jednalo se přitom o tzv. závěť alografní ve smyslu §476b zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. V uplatněné žalobě stěžovatelé namítali neplatnost alografní závěti, neboť zůstavitelka nebyla dle jejich názoru způsobilá k právním úkonům a zároveň neučinila řádný projev vůle, že předmětná listina obsahuje její poslední vůli.
Po rozsáhlém dokazování rozhodl soud prvého stupně v záhlaví označeným rozsudkem tak, že se žaloba stěžovatelů zamítá. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání, v němž namítali nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost odůvodnění rozsudku a činili řadu důkazních návrhů. Odvolací soud dne 29. 11. 2006 rozhodl v záhlaví uvedeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil.
Stěžovatelé se v projednávané ústavní stížnosti dovolávají práva na spravedlivý proces a zásady rovnosti účastníků, jejichž porušení spatřují v tom, že obecné soudy dle názoru stěžovatelů nehodnotily provedené důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Dále jsou stěžovatelé přesvědčeni, že protiústavnost napadených rozhodnutí zakládají i tzv. opomenuté důkazy, jež byly obecným soudům předloženy, avšak nebylo o nich rozhodnuto. Stěžovatelé přitom odkazují na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 521/05, v němž se Ústavní soud vyjadřoval k povinnosti obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a náležitě se vypořádat se všemi důkazy a argumentací účastníků řízení.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí řadu námitek ke způsobu, jakým provedené důkazy hodnotil soud prvého stupně. Obsáhle zpochybňují věrohodnost svědka MUDr. P. J., synovce zůstavitelky, jehož vyjádření o relativně dobré duševní kondici zůstavitelky jsou dle názoru stěžovatelů v rozporu se závěry svědkyně R., zdravotní sestry, jež zůstavitelku docházela ošetřovat, i se závěry soudního znalce MUDr. P. o těžké poruše paměti jakožto projevu alkoholové demence. Stěžovatelé dále upozorňují na změny ve výpovědích svědkyň K. a S., jež měly být přítomny sepsání závěti a jež si teprve s odstupem několika let vzpomínaly na nejrůznější detaily. Stěžovatelé upozorňují, že obě tyto svědkyně jsou blízkými známými vedlejšího účastníka. Dále stěžovatelé vyjadřují nesouhlas s tím, jak nalézací soud hodnotil výpovědi svědků, kteří se stěžovatelkou přicházeli do styku během její poslední hospitalizace ve zdravotnickém zařízení (svědkyně M., jež byla pacientkou v nemocnici ve stejnou dobu jako zůstavitelka, svědkyně MUDr. Č. a další svědkyně z řad ošetřujícího zdravotnického personálu). Obdobné námitky stěžovatelé vznášejí i ohledně hodnocení výpovědi svědkyně MUDr. R., jež po řadu let působila jako ošetřující lékařka zůstavitelky a vypovídala v tom smyslu, že se u paní B. v posledním roce života jednalo o těžkou formu alkoholismu, kdy zůstavitelka byla ,,dezorientovaná, obluzená a padala".
Stěžovatelé se dále obsáhle vyjadřují ke znaleckým posudkům z oboru zdravotnictví. Upozorňují na skutečnost, že soudem přizvaný znalec z odvětví psychiatrie MUDr. S. neměl v době zpracování posudku k dispozici výpovědi některých svědků ani záznam z nočního a denního hlášení v nemocnici těsně před pořízením závěti zůstavitelkou. Stěžovatelé poukazují na závěry znalců z odvětví neurologie, psychiatrie a alkohologie, MUDr. S. a MUDr. P., jež se v otázce posouzení duševního stavu zůstavitelky odlišují od závěrů MUDr. S. Stěžovatelé z tohoto důvodu podali návrh na provedení revizního znaleckého posudku, jenž však nalézací soud zamítl usnesením, s jehož argumentací stěžovatelé rozsáhle polemizují.
Stěžovatelé posléze nechali revizní posudek z oboru psychiatrie zpracovat sami a přiložili jej k podanému odvolání. Znalec prof. MUDr. J. B., CSc. v tomto posudku došel k závěru, že zůstavitelka trpěla v posledních několika měsících před smrtí závislostí na alkoholu, při těžkém postižení mozku a jater a rozvíjející se alkoholovou demencí. V den podpisu závěti pak zůstavitelka dle znalce trpěla závažnou psychickou poruchou. Stěžovatelé dále odkazují i na rozpory mezi závěry obou znalců z oboru písmoznalectví PhDr. N. a PhDr. V.; odborné vyjádření posledně jmenovaného znalce vyznívá ve prospěch nároků stěžovatelů, odvolací soud je však dle jejich názoru nevzal náležitě v úvahu.
Stěžovatelé vyjadřují přesvědčení, že obecné soudy napadenými rozhodnutími opustily meze dané zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř. a odkazují přitom na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 116/05 a další judikaturu Ústavního soudu k článku 36 odst. 1 Listiny, týkající se hodnocení důkazů obecnými soudy a povinnosti rozhodnutí náležitě odůvodnit. Nejzásadnější pochybení obecných soudů v projednávané věci přitom stěžovatelé spatřují v hodnocení znaleckých posudků a jsou přesvědčeni, že s ohledem na citovanou judikaturu Ústavního soudu bylo nutné, aby byl vypracován revizní posudek, kterým by byly odstraněny rozpory v závěrech, ke kterým dospěli předchozí znalci. Dle názoru stěžovatelů není z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu dostatečně zřejmé, proč se soud prvého stupně ve svých skutkových závěrech přiklonil k názoru znalce z odvětví psychiatrie MUDr. S.
Stěžovatelé namítají nedostatek odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který dle jejich názoru nedostatečně zdůvodnil, proč se k některým svědeckým výpovědím přiklonil, zatímco jiné označil jako málo věrohodné.
V další části odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé poukazují na to, že dle jejich názoru obecné soudy nepochybily pouze při procesu dokazování, ale rovněž při právním posouzení věci. Stěžovatelé zdůrazňují, že v průběhu řízení před obecnými soudy opakovaně namítali, že dle výpovědi některých svědků (např. svědkyně M., svědkyně P.) nebyla zůstavitelka B. vůbec schopna číst a že tudíž k platnému sepsání závěti mohlo dojít jedině podle ust. §476c občanského zákoníku, tzn. před třemi svědky. Obecné soudy se touto možností vůbec nezabývaly. Stěžovatelé jsou dále přesvědčeni, že i kdyby zůstavitelka byla schopna v okamžiku podpisu závěti číst a psát, nebyly dodrženy podmínky ust. §476b občanského zákoníku, jež požaduje, aby zůstavitel závěť, kterou nesepsal vlastní rukou, podepsal a před dvěma svědky prohlásil, že závěť obsahuje jeho poslední vůli. Stěžovatelé namítají, že podpisu závěti byly přítomny pouze svědkyně K. a S., přičemž svědkyně M. byla v danou dobu přítomna na pokoji, avšak nevzpomíná si, že by v ten den na pokoji k uvedené události došlo. Svědkyně M. naopak uvedla, že ,,paní B. vůbec nebyla schopna komunikace s návštěvami, aby u ní někdo seděl, případně aby ona vstávala a seděla u okna." Svědkyně uvedla, že zůstavitelku nikdy neviděla vstát z postele. Stěžovatelé vyjadřují nesouhlas s konstatováním nalézacího soudu, jež v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal na zdravotní stav svědkyně. Stěžovatelé znovu zdůraznili, že obě klíčové svědkyně K. a S. své výpovědi několikrát měnily a doplňovaly a jedná se o dlouholeté známé vedlejšího účastníka. Stěžovatelé zdůrazňují, že podle skutkových zjištění obecných soudů měla být jediným projevem zůstavitelky o tom, že předmětná listina obsahuje její poslední vůli, věta ,,mám to hotové". Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že u osoby, která byla v těžkém zdravotním stavu, nemohlo být takovéto vyjádření dostatečným projevem vůle o odkázání mnohamilionového majetku.
Stěžovatelé rovněž zpochybňují tvrzení obecných soudů, že bylo prokázáno, že zůstavitelka zamýšlela odkázat majetek vedlejšímu účastníkovi. Naopak tuto informaci uvedly pouze svědkyně S. a K., známé vedlejšího účastníka. Svědek J. pouze připustil, že zůstavitelka chtěla dům vedlejšímu účastníkovi prodat - tedy nikoli bezplatně převést. Ostatní svědci, např. svědkyně R. a R., které byly se zůstavitelkou v pravidelném kontaktu, vedlejšího účastníka ani neznají a dle jejich vyjádření zamýšlela zůstavitelka svůj majetek odkázat svědku MUDr. J. Stěžovatelé jsou tedy přesvědčeni, že právní závěry soudu prvého stupně nemají žádnou oporu ve skutkových zjištěních.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již vícekrát vyslovil, že zpravidla není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, že není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy; podrobněji srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. vydání 1. C. H. Beck Praha 1994, str. 41). S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší ani "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod stěžovatele. V projednávaném případě Ústavní soud takovéto porušení nezjistil.
Věc, v níž se stěžovatelé na Ústavní soud obracejí s námitkou porušení ústavním pořádkem zaručených práv, byla před obecnými soudy podrobena zkoumání velice důkladnému, o čemž svědčí množství provedených důkazů i velmi podrobné odůvodnění rozhodnutí soudu nalézacího. Je zřejmé, že se v projednávané věci jednalo o případ nejednoznačný, kdy jednotlivé provedené důkazy (výpovědi svědků, závěry znaleckých posudků, odborných vyjádření, atd.) otevíraly cestu k různé interpretaci, nejrůznějším pochybnostem a tím i k odlišným možným skutkovým závěrům. Ústavní soud připomíná, že soudní proces má směřovat pokud možno k pravdivému poznání, které jediné může být v principu základem spravedlivého rozhodnutí. Pravdivost poznání je však určována a do jisté míry i limitována pravidly, v jejichž rámci se poznávání skutečně děje. Pravdu lze v procesu poznávat pouze v rámci daném všemi principy ovládajícími daný proces. Dle ust. §153 odst. 1 o. s. ř. rozhoduje soud na základě zjištěného skutkového stavu věci. Skutková zjištění ve smyslu citovaného ustanovení jsou ovšem z podstaty věci utvářena na základě subjektivního přesvědčení, k němuž soudce dospěl po provedení dokazování. Důkaz v řízení provedený nelze v rozhodnutí (jeho odůvodnění) opomenout jen proto, že je sám o sobě v rozporu s tím, co obecný soud s ohledem na další důkazy pokládá za prokázané (viz Sbírku nálezů a usnesení - svazek 8, nález č. 76, str. 231). Není však v žádném rozporu se zásadami spravedlivého procesu, pokud obecný soud z navzájem si protiřečících důkazů (svědeckých výpovědí, znaleckých posudků, atd.) na základě svého subjektivního přesvědčení vybere ty, jež považuje za věrohodné, odpovídající objektivní pravdě. Obecný soud však musí zároveň náležitým způsobem vysvětlit, jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých navzájem rozporných důkazů ve smyslu §132 o. s. ř. řídil a proč některé z nich považuje pro zjištění skutkového stavu za směrodatné a jiné nikoli. Pokud obecný soud postupuje v uvedených mezích, není na místě kasace rozhodnutí Ústavním soudem ani tehdy, pokud by Ústavní soud sám s hodnocením konkrétních důkazů a skutkovými závěry obecného soudu nesouhlasil (srov. Sbírku nálezů a usnesení - svazek 2, nález č. 49, str. 87).
Z výše popsaných principů je třeba vycházet i při hodnocení postupu obecných soudů v projednávané věci. Jak plyne z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, založil tento soud svá zjištění ohledně duševního stavu zůstavitelky v době podpisu závěti zejména na výpovědích svědků K., S. a MUDr. J., z nichž nevyplynulo, že by zůstavitelka trpěla duševní poruchou znemožňující jí učinit příslušný projev vůle. Dále obecný soud odkázal i na výpověď svědka P., který jako kněz byl v rozhodné době ve styku se zůstavitelkou. Za zcela klíčovou byla přitom považována svědecká výpověď MUDr. J., který byl se zůstavitelkou před jejím úmrtím v nejčastějším a nejužším kontaktu. Pokud jde o výpovědi celé řady dalších svědků, obecný soud každou z nich hodnotil a vysvětlil, zda a proč ji považuje za věrohodnou, resp. směrodatnou pro skutkový závěr o duševním stavu zemřelé. V případech dokazování výslechem svědka je přitom třeba zdůraznit význam zásad bezprostřednosti a ústnosti. Je to soudce obecného soudu, kdo svými smysly vystoupení svědka před soudem vnímá a je nejlépe s to posoudit míru jeho věrohodnosti.
Pokud jde o provedené znalecké posudky z jednotlivých oborů a odvětví, Ústavní soud připomíná, že obecné soudy je hodnotily zcela v souladu s ust. §132 o. s. ř., tedy jako každý jiný důkaz. Obecný soud je oprávněn přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalců; nemůže sice tyto závěry nahrazovat vlastními názory na určitou odbornou otázku, je však plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přikloní-li se soud ve světle dalších důkazů k názoru jednoho ze znalců. V projednávaném případě konkrétně nebylo povinností obecného soudu vyhovět návrhu stěžovatelů na vypracování dalšího znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, neboť soud disponoval již dostatečným důkazním materiálem v podobě předchozích posudků a množství svědeckých výpovědí, na nichž mohl založit přesvědčivá a zákonným způsobem odůvodnitelná skutková zjištění.
S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že Ústavní soud jen stěží může vyhovět námitkám stěžovatelů, jež jsou ve své podstatě návrhem na nové hodnocení důkazů, před obecnými soudy již provedených. Takovým postupem by se Ústavní soud de facto stal další odvolací instancí v rámci obecného soudnictví, což ve své judikatuře opakovaně odmítl.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud shledal, že námitkám stěžovatelů nelze přisvědčit, neboť v projednávaném případě obecné soudy nevykročily z mezí spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny ani neporušily zásadu rovnosti práv účastníků dle článku 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu