ECLI:CZ:US:2001:3.US.657.01
sp. zn. III. ÚS 657/01
Usnesení
III. ÚS 657/01
Ústavní soud rozhodl dne 20. prosince 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R., zastoupené JUDr. K.B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2001, čj. 28 Ca 204/2000-22, a rozhodnutí Magistrátu hl.m., ze dne 5. května 2000, čj. MHMP-66684/1999/VYS/Mk, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné rozhodnutí obecného soudu (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2001 -
28 Ca 204/2000-22) a spolu s ním také jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu (Magistrátu hl.m., ze dne 5. května 2000 -
MHMP-66684/1999/VYS/Mk) a tvrdila, že oběma rozhodnutími orgánů veřejné moci byla porušena její ústavně zaručená práva plynoucí "v návaznosti na čl. 1 Ústavy České republiky" z čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených ústavně zaručených práv došlo tím, že správní orgán - stručně
shrnuto - v rozporu s nepřípustností retroaktivity jí za spáchaný správní delikt [§106 odst. 2 písm. b) zák. č. 50/1976 Sb.] uložil pokutu ve výši 250.000,- Kč a že její žaloba (domáhající se zrušení správního rozhodnutí) obecný soud rozhodující ve věci v režimu správního soudnictví zamítl.
Aniž by ústavněprávní aspekty tvrzeného porušení ústavně zaručených práv blíže rozvedla, tvrzeními v podstatě shodnými jako v řízení před obecným soudem v žalobě stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud obě rozhodnutí orgánů veřejné moci, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata odůvodnění ústavní stížnosti - stručně shrnuto - spočívá v tvrzení, že výše pokuty, stanovená napadeným správním rozhodnutím (250.000,- Kč), je ve vztahu k pokutě uložené stěžovatelce za nesporný správní delikt (viz vpředu) v předchozím řízení po zrušení prvého správního rozhodnutí (70.000,- Kč), má jako sankce vzhledem k novele zák. č.
83/1998 Sb., retroaktivní povahu, a proto je nezákonná, neboť i v následném řízení vycházel správní orgán z totožného skutkového i právního základu, tedy z hledisek, jimž výše nově uložené pokuty neodpovídá.
Odhlédnuto od toho, že oba orgány veřejné moci se s naznačenými tvrzeními stěžovatelky přiměřeným a zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly (§46 a §47 odst. 3 spr. řádu, §157 odst. 2 o. s. ř.), odůvodnění ústavní stížnosti směřuje proti věcné správnosti, příp. legalitě napadených rozhodnutí obou orgánů veřejné moci; zde však stěžovatelka přehlíží, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) takový přezkum přísluší jen za splnění zvláštních podmínek, jejichž povahu Ústavní soud rovněž dříve a opakovaně vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), a proto pro odůvodnění tohoto rozhodnutí zcela postačí na obecně přístupnou konstantní judikaturu Ústavního soudu stěžovatelku odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat.
Protože ony zvláštní podmínky ve stěžovatelčině věci zjištěny nebyly - stěžovatelka ostatně jejich existenci ani netvrdila - nebyl shledán důvod k ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, a proto byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná; zjevnost této neopodstatněnosti je dána ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 20. prosince 2001