ECLI:CZ:US:2007:3.US.666.06.1
sp. zn. III. ÚS 666/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Občanského sdružení Lípa 2000, Písek, Gregorova 12, právně zastoupeného JUDr. Jiřím Mazalem, advokátem se sídlem Písek, Národní svobody 26, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. května 2006 č. j. 4 As 24/2005-133 a návrhu na zrušení ustanovení §5 a §68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2006 č. j. 4 As 24/2005-133, kterým bylo údajně porušeno jeho právo, aby v řízení, jehož byl účastníkem, státní orgány uplatňovaly státní moc způsobem, který stanoví zákon, právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivé a veřejné projednání jeho záležitosti nezávislým a nestranným soudem (ve smyslu článku 2 odst. 2, článku 36, článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina" a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod, dále jen "Úmluva").
K porušení výše označených práv podle názoru stěžovatele došlo tím, že Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou. Stěžovatel tvrdí, že napadený rozsudek je "nezákonný", neboť právní posouzení kasační stížnosti tak, jak bylo provedeno v odůvodnění zamítavého rozsudku kasačního soudu, je prý v rozporu s ustanovením §71 odst. 1 písm. d) ve vztahu k ustanovení §76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Stěžovatel dále namítá, že i předchozími postupy a rozhodnutími správních orgánů byla porušena celá řada ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), neboť některé z osob zúčastněných na řízení byly správními orgány v řízení opomenuty, což prý mohlo mít za následek nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (ve smyslu ustanovení §46 správního řádu) a současně nezákonnost správních rozhodnutí.
Značnou část odůvodnění ústavní stížnosti zaujímá polemika stěžovatele se skutkovými zjištěními a právním posouzením věci správními orgány a kasačním soudem, přičemž stěžovatelem prezentované vyvozené právní závěry jsou protikladné od závěrů jak správních orgánů, tak i kasačního soudu.
Důvodem návrhu na zrušení ustanovení §5 a §68 písm. a) s. ř. s. je podle mínění stěžovatele skutečnost, že jejich uplatněním mělo údajně dojít k porušení výše označených ústavních práv stěžovatele.
Závěrem stěžovatel požaduje, aby mu Ústavní soud "přiznal náhradu nákladů řízení".
II.
Jak se zjišťuje z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2006 č. j. 4 As 24/2005-133, kasační soud pod bodem I. výroku zamítl kasační stížnosti stěžovatele (v dřívějším řízení žalobce) a Ing. Z. K., jako osoby zúčastněné na řízení, ve věci stěžovatele proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje a osob zúčastněných na řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II.).
V obsáhlém a podrobném odůvodnění Nejvyšší správní soud uvedl, že rozhodnutím Městského úřadu Písek (též "stavebního úřadu") ze dne 10. 5. 2004 č. j. Výst/241/0/2004/Ku.STSL-St.Po byla ve sloučeném územním a stavebním řízení na návrh společnosti IVAN SVATOŠ a. s. povolena stavba obytného souboru v Gregorově ulici v katastrálním území Písek (dále jen "předmětná stavba"). Dalším rozhodnutím téhož stavebního úřadu ze dne 15. 3. 2004 bylo rozhodnuto, že zaměstnanec Města Písku - V. K. není vyloučen z projednávání a rozhodování ve věci žádosti o povolení předmětné stavby. Obě rozhodnutí stavebního úřadu byla potvrzena rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 17. 8. 2004 č. j. KUJCK 22015/2004 OÚPI/Ře.
Žalobu stěžovatele zamítl rozsudkem ze dne 12. 1. 2005 č. j. 10 Ca 192/2004-69 již Krajský soud v Českých Budějovicích, a v této souvislosti konstatoval, že ke stavbě i k ochraně lípy se vyjádřil z hlediska jemu příslušející péče o životní prostředí odbor životního prostředí Městského úřadu Písek, přičemž v dalším řízení (včetně stavebního povolení) byly náležitě reflektovány i závěry znaleckého posudku znalce z oboru ochrany přírody. Krajský soud se podrobně zabýval žalobními námitkami podanými dne 12. 1. 2005 a neshledal žádné pochybení jak v napadených správních rozhodnutích, tak i v řízení jim předcházejícím, neboť se neztotožnil ani s námitkou stěžovatele o podstatném porušení správního řízení, které by mohlo mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Z vyjádření označeného soudu totiž vyplývá, že stěžovatel nekonkretizoval ty účastníky, kteří měli být údajně ve správním řízení opomenuti. Je nepochybné, že procesní práva stěžovatele byla v řízení plně respektována. Krajský soud uvedl, že porušení práv jiných subjektů se stěžovatel nemůže v předmětném řízení úspěšně dovolávat.
Stěžovatel neuspěl ani se svými tvrzeními ohledně údajné podjatosti pracovníků Města Písek či okolnosti, že rozhodnutí stavebního úřadu mělo být vydáno osobou vyloučenou, neboť jen skutečnost, že úředník správního orgánu V. K. byl v době jeho rozhodování v pracovněprávním vztahu k městskému úřadu, není podle názoru krajského soudu podstatná. Podle názoru téhož soudu příslušný správní orgán - stavební úřad ve stavebním povolení nad rámec platné právní úpravy stanovil podmínky ochrany lípy jak v době realizace stavby, tak i po jejím dokončení. Protože vznesené námitky neshledal důvodnými, dospěl krajský soud k závěru, že napadené správní rozhodnutí nebylo vydáno v rozporu se zákonem a žalobu jako nedůvodnou zamítl (§78 odst. 7 s. ř. s.).
Proti výše označenému rozsudku podal stěžovatel z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s. kasační stížnost.
Proti témuž rozsudku podal kasační stížnost i Ing. Z. K. jako osoba zúčastněná na řízení.
Nejvyšší správní soud při zkoumání rozsahu a důvodů uvedených v kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) neshledal takové vady, k nimž by musel z úřední povinnosti přihlédnout a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele, že krajský soud ve svém rozhodnutí nevyložil, z jakého důvodu nepovažuje Ing. K., který je předsedou Občanského sdružení Lípa 2000, za účastníka správního řízení, i když s ním jako s osobou na řízení zúčastněnou jedná. V této souvislosti zdůraznil, že výše jmenovaný byl účastníkem správního řízení a byl tedy informován o všech úkonech tohoto řízení a aktivně se na tomto správním řízení rovněž podílel. Nejvyšší správní soud ale zdůraznil, že se v řízení nemohl zabývat námitkou tvrzeného účastenství osoby zúčastněné, neboť nebyly naplněny podmínky přípustnosti žaloby, zejména z důvodu nevyčerpání řádných opravných prostředků. Pokud ale krajský soud jednal s Ing. K. jako s osobou na řízení zúčastněnou, dovozoval Nejvyšší správní soud, jednal tak ve smyslu ustanovení §34 s. ř. s., protože stěžovatel jmenovaného i jeho manželku jako zúčastněné osoby v žalobě označil a ti na výzvu soudu k uplatnění svých práv reagovali kladně. Nejvyšší správní soud tak v podstatě převzal stav nastolený již krajským soudem.
V případě námitky vyloučení pracovníka správního orgánu podle ustanovení §9 odst. 1 správního řádu v důsledku možného neobjektivního přístupu a rozhodování z titulu zaměstnaneckého poměru, odkázal Nejvyšší správní soud na závěry uveřejněné v jeho rozsudku ze dne 16. 12. 2004 č. j. 2 As 21/2004-67, které tyto námitky vyvracejí, neboť podle jeho názoru pracovník orgánu obce, která jakožto jednotka územní samosprávy vykonává působnost v oblasti státní správy na ni přenesené, v konkrétních řízeních nevystupuje jen jako zaměstnanec, ale i jako úředník územně samosprávného celku, který je při svém jednání a rozhodování vázán právním řádem České republiky, zejména pak povinnostmi vymezenými v zákoně č. 312/2002 Sb. Aby tedy bylo možno pochybovat o neobjektivním postupu konkrétního pracovníka správního orgánu obce, musela by, jak zdůraznil Nejvyšší správní soud, přistoupit ještě další skutečnost, např. snaha zaměstnavatele o ovlivňování pracovníka v dané věci.
Protože ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že otázka ochrany a zabezpečení lípy po dobu výstavby i po jejím skončení byla zahrnuta jako soubor podmínek pod bodem 25 do stavebního povolení na základě provedeného místního šetření a na základě znaleckého posudku, neshledal ani v tomto případě námitky stěžovatele za důvodné. Ostatně ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud i v případě tvrzeného porušení §62 a §126 stavebního zákona, k němuž údajně mělo dojít ze strany správních orgánů.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené závěry kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
III.
Po zvážení napadených rozhodnutí a námitek obsažených v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je neopodstatněná.
Ústavní soud si je vědom své pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který mu umožňuje zasahovat do jinak nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za předpokladu, že v pravomocně skončeném řízení byly porušeny kautely uvedené v hlavě páté Listiny.
V projednávané věci stěžovatel Ústavnímu soudu předkládá celou řadu tvrzení a námitek, s nimiž se však podrobně zabýval a vypořádal jak Krajský soud v Českých Budějovicích (ve svém rozsudku ze dne 12. 1. 2005 č. j. 10 Ca 192/2004-69), tak především Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 5. 2006 č. j. 4 As 24/2005-133.
Je třeba říci, že pouhý nesouhlas s právními názory označeného soudu a s jeho výkladem v řízení aplikovaných právních předpisů nelze považovat za důvod zpochybnění zákonnosti či ústavnosti napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, pokud v průběhu řízení a rozhodování Nejvyššího správního soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud při svém rozhodování byl těmito důvody a rozsahem kasační stížnosti vázán a lze s ním souhlasit v tom, že vady uvedené v ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s. v řízení nebyly zjištěny. Pokud stěžovatel tvrdí, že se Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku dostatečně nezabýval všemi jeho námitkami, je nutné připomenout, že Nejvyšší správní soud se v řízení o kasační stížnosti zabývá důvody, které již byly předmětem řízení před krajským soudem, resp. které jsou uvedeny v ustanovení §103 s. ř. s. Jinak řečeno, v řízení o kasační stížnosti není možné uplatňovat "novoty", které by již nebyly předmětem posouzení příslušného krajského soudu a nelze tedy očekávat, že při akceptaci platné judikatury krajským soudem přinese odůvodnění rozhodnutí kasačního soudu zcela nové, případně dokonce "převratné" argumenty.
Nevyčerpání všech stěžovatelem uvedených kasačních důvodů v napadeném rozsudku však Ústavní soud nezjistil.
Stěžejní porušení "zákonnosti" jak ústavní stížností napadeného rozsudku, tak i rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 1. 2005 č. j. 10 Ca 192/2004-69 (který v petitu ústavní stížnosti nenapadá) spatřuje stěžovatel v tom, že správní orgány "upřely postavení účastníků správního řízení i osobám zúčastněným na řízení před soudem", přičemž oba výše označené soudy tuto námitku stěžovatele neshledaly důvodnou s tím, že stěžovatel mohl uplatnit svoji žalobní legitimaci jen na základě tvrzení o porušení svých procesních práv účastníka správního řízení; ve svých námitkách se však nemůže účinně dovolávat i ochrany procesních práv osob zúčastněných na řízení, v daném případě manželů K. jako fyzických osob vlastnících pozemky, které sousedí s předmětnou stavbou, když bezpochyby tyto osoby v řízení měly možnost chránit své zájmy samostatně.
K této otázce Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku stručně řečeno konstatoval, že tuto námitku ze strany stěžovatele shledává za ryze účelovou, neboť je zjevné, že Ing. Z. K. (v žalobě označený jako osoba zúčastněná na řízení) z pozice občanského sdružení byl velmi dobře obeznámen jak s průběhem správního řízení, tak měl nepochybně možnost ovlivnit i obsah a rozsah uplatněných opravných prostředků. I když Ústavní soud s ohledem na závěry uvedené ve svém nálezu ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. II. ÚS 310/04 nemůže zcela souhlasit s názorem Nejvyššího správního soudu, který zaujal k otázce naplnění materiálních podmínek osob zúčastněných na řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích nejen ve smyslu ustanovení §34 odst. 2, ale zejména ve vztahu k ustanovení §34 odst. 1 s. ř. s. v řízení, přesto je nucen konstatovat, že subjektivní práva stěžovatele nebyla a ani nemohla být porušena tím, že v řízení před správními orgány nebylo s manžely K. jednáno. Tím spíše pak tato okolnost nemohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé [§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].
I další námitka stěžovatele, že v řízení před správním orgánem vystupoval údajně "vyloučený" pracovník tohoto správního orgánu V. K., byla posouzena Nejvyšším správním soudem a před ním i Krajským soudem v Českých Budějovicích jak v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, tak i se stávající praxí, která neumožňuje jiný postup, než aby ve správním řízení prováděly řízení osoby, které jsou pracovníky v daném případě obecního úřadu, a to i v případě, že ve stavebním řízení je stavebníkem obec, jejímž orgánem je předmětný stavební úřad. Se stávající judikaturou spojenou s problematikou námitky podjatosti zaměstnance obce, který je současně "správním úředníkem", Ústavní soud v obecné rovině souhlasí s tím, že výše uvedená skutečnost sama o sobě nezakládá "automaticky" vyloučení takové osoby z rozhodování správního orgánu obce v přenesené působnosti (obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2007 sp. zn. II. ÚS 1862/07).
Konečně poslední ve věci podstatnou námitkou je tvrzení stěžovatele, že závěry znaleckého posudku znalce Ing. Š., označené jako "preventivní opatření", které byly zahrnuty do podmínek stavebního řízení a jsou pod bodem 25 součástí podmínek zahrnutých do stavebního povolení, jsou prý jen formálního rázu, neboť nezohledňují skutečnost, že průměr koruny vzrostlé lípy dosahuje údajně 13m, takže jí vymezené ochranné pásmo dle projektové dokumentace o rozloze 9,7m x 12,2m nepostačuje pro zdárný vývoj stromu.
Oba soudy při zkoumání důvodnosti této námitky vycházely jednak ze skutečnosti, že opatření spojená s ochranou předmětné lípy jsou založena na závěrech místního šetření, tedy nikoli "jen" formálního rozhodování správního orgánu, přičemž při vymezení ochranného pásma byla použita varianta právní ochrany přísnější (§46 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon č. 114/1992 Sb."), a tedy pro strom příznivější, která se používá u ochrany památných stromů a vychází při výpočtu ochranného pásma stromu z desetinásobku průměru kmene ve výši 1,30m nad zemí, nikoli tedy z průměru koruny stromu, jak namítá stěžovatel, přičemž i toto základní ochranné pásmo bylo velikostně uzpůsobeno (zvětšeno) rozměrům a růstovým potřebám stromu. V tomto smyslu bylo naplněno v době rozhodování platné ustanovení §62 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řízení (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů a ustanovení §7 zákona č. 114/1992 Sb.
K posledně uvedené námitce Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, nepřísluší mu proto hodnotit hodnocení důkazů již dříve provedené správními orgány a poté i oběma výše označenými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto hodnocením neztotožňoval.
Nad rámec obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že ochrana volně rostoucích dřevin před ničením a poškozováním (tím spíše, že v daném případě jde o strom již vzrostlý), péče o jejich zdárný a zdravý růst, jejich údržba i ošetřování je ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zákona 114/1992 Sb. věcí (tedy zákonnou povinností) jejich vlastníků. Důsledná kontrola plnění všech výše uvedených povinností vlastníků, jakož i případný postih za jejich zanedbání, se jeví za této situace jako účinnější (efektivnější) nástroj jejich ochrany, než by mohlo zajistit i případné vymezení většího ochranného pásma, jehož se domáhal stěžovatel ve správním řízení.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, protože Ústavní soud nezjistil tvrzené porušení základních práv a svobod stěžovatele, nezbylo, než ústavní stížnost a návrh s ní spojený, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a písm. b) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, nezabýval se Ústavní soud návrhem stěžovatele na zrušení ustanovení §5 a §68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Tento postup vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž, dojde-li k odmítnutí stížnosti samotné, sdílí návrh s ní spojený "osud" stížnosti samé (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 101/95, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. č. 4, usnesení č. 22).
Podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem (ve smyslu ustanovení §62 odst. 5 citovaného zákona), které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud zákon nestanoví jinak. Pouze v odůvodněných případech může Ústavní soud podle výsledků řízení (není-li ústavní stížnost odmítnuta a u stěžovatele byly zjištěny obtížné majetkové nebo osobní poměry) uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu); v ostatních případech platí postup podle již výše citovaného ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a Ústavní soud o náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem nerozhoduje, neboť ustanovení občanského soudního řádu platí v řízení před Ústavním soudem pouze přiměřeně (§63 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu