ECLI:CZ:US:2003:3.US.67.02
sp. zn. III. ÚS 67/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci ústavní stížnosti ing. J. M., zastoupeného JUDr. M. T., advokátem, proti rozsudkům Nejvyššího soudu z 15.11.2001 č.j. 21 Cdo 2521/2000-72 a Městského soudu v Praze z 22.5.2000 č.j. 39 Co 613/99-49 takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem na zahájení řízení domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu z 15.11.2001 č.j. 21 Cdo 2521/2000-72 a rozsudku Městského soudu v Praze z 22.5.2000 č.j. 39 Co 613/99-49 vydaných v řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. K vývoji řízení před obecnými soudy uvedl, že Obvodní soud pro Prahu 9 jeho žalobě vyhověl, avšak Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Nejvyšší soud posléze dovolání také zamítl. Stěžovatel upozornil, že již v roce 1997 obdržel výpověď pro soustavné porušování pracovní kázně, avšak v soudním řízení bylo prokázáno, že se žádných porušení pracovní kázně nedopustil a byl postižen pouze pro vyjadřování svých odlišných názorů na transformaci podniku. Po pravomocném rozsudku hodlal stěžovatel pokračovat v práci, bylo mu ale sděleno, že je nadbytečný. Proto mu byla v roce 1998 dána výpověď z důvodu organizační změny spočívající ve zrušení skupiny, která měla být ustavována ad hoc, a ve které stěžovatel v době před výpovědí pracoval sám. V další části návrhu popsal stěžovatel průběh soudního sporu, především se zřetelem na svoje námitky ohledně krácení jeho zákonných práv účastníka řízení podle §118 odst. 3 občanského soudního řádu a tím i porušení jeho práva na spravedlivý proces. Stěžovatel zastává názor, že podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i §118 občanského soudního řádu má právo kdykoliv před ukončením jednání soudu se vyjádřit ke všem provedeným důkazům, i k právní stránce věci a doplnit tak případně i závěrečné vyjádření svého právního zástupce. V návrhu na zahájení řízení také namítal, že dovolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, protože nepovažoval za potřebné provést jednání o dovolání za jeho účasti. Stěžovatel se zaměřil i na hmotněprávní podmínky platnosti výpovědi z pracovního poměru a kromě jiného uvedl, že promlčecí doba jednoho roku pro uplatnění výpovědi platí analogicky i pro výpověď podle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, byť v něm není výslovně stanovena, protože zákoník práce je nutno vykládat v souladu s čl. 1 Listiny tak, aby nebyla porušena rovnost občanů.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření konstatuje, že podstatou stěžovatelových námitek je jeho nesouhlas s tím, jak odvolací soud a dovolací soud posoudily věc z hlediska aplikace příslušných ustanovení zákoníku práce, a nabízí vlastní výklad použitých zákonných ustanovení a také vlastní názor na to, které důkazy měly být v řízení provedeny, jak měly být hodnoceny a jak měl být zjištěný skutkový stav podřazen pod jednotlivá ustanovení zákona. Stěžovateli jde v důsledku o to, že o jeho nárocích soudy nerozhodly podle jeho představ. Z hlediska práva na spravedlivý proces vznáší stěžovatel jen námitku k tomu, že mu nebylo umožněno před odvolacím soudem se vyjádřit a že dovolací soud rozhodl o jeho dovolání bez jednání. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že k možnosti stěžovatele vyjádřit svůj názor před odvolacím soudem se dovolací soud obšírně vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku a na toto odůvodnění odkazuje. V dovolacím řízení nebylo žádného důvodu k tomu, aby jednání bylo nařízeno. Nejvyšší soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Městský soud v Praze, ač k tomu byl vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Technický a zkušební ústav stavební Praha, s.p., zaslal Ústavnímu soudu vyjádření k návrhu, ale současně v něm uvedl, že se vzdává svého postavení vedlejšího účastníka. Proto Ústavní soud k tomuto vyjádření nepřihlédl.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl zastoupen advokátem a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. V další fázi řízení byla věc hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Posouzením obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná. Jejím ústředním motivem je jednak polemika se závěry obecných soudů ohledně hodnocení podmínek neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, s určitou snahou o promítnutí do ústavněprávní úrovně, jednak argumentace směřující k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Pokud jde o první okruh otázek, Ústavní soud připomíná, že z ústavněprávního hlediska je nutno stanovit podmínky, za jejichž splnění má nesprávná aplikace tzv. jednoduchého práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud ve svých rozhodnutích zastává stanovisko, že základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní zásady, na něž navazují komplexy norem příslušného právního odvětví. Zasažení základního práva a svobody vydává jen kvalifikované porušení některé z těchto norem, a to např. v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní regulace) nebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V posuzované věci Ústavní soud žádný takový zásah nezjistil, naopak, poukazuje na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, v němž jsou přesvědčivě posouzeny stěžovatelovy námitky k procesnímu postupu soudu i k hodnocení skutkového stavu. Druhou skupinu tvoří přímé porušení základního práva nebo svobody, mezi něž patří i právo na spravedlivý proces. Obsah tohoto práva však nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Stěžovatelova tvrzení o porušení tohoto práva tím, že dovolací soud nepovažoval za potřebné nařídit jednání o dovolání za jeho účasti, nejsou případná. Právo na veřejné projednání věci, bez zbytečných průtahů a v přítomnosti účastníka s možností jeho vyjádření ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) nutno vztahovat na celé řízení, nikoliv ho izolovat do jednotlivých fází řízení. Proto lze považovat ustanovení §243a odst. 1 občanského soudního řádu upravující projednání dovolání za souladné s citovaným ustanovením Listiny.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základního práva stěžovatele, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12.března 2003
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu