ECLI:CZ:US:2001:3.US.683.2000
sp. zn. III. ÚS 683/2000
Usnesení
III. ÚS 683/2000
Ústavní soud rozhodl dne 24. ledna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E., a. s., zastoupené JUDr. M. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2000, čj. 29 Ca 213/98-39, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 17. července 1998, čj.FŘ-2799/98-120, a dodatečnému platebnímu výměru č. 980000036 Finančního úřadu v Jihlavě ze dne 20. dubna 1998, čj. 43644/98/314911/2194, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2000 (29 Ca 213/98-39) a spolu s ním také jemu předcházející rozhodnutí správních orgánů (Finančního ředitelství v Brně ze dne
17. července 1998 - FŘ-2799/98-120 a dodatečný platební výměr č. 980000036 Finančního úřadu v Jihlavě ze dne 20. dubna 1998 - 43644/98/314911/2194) a tvrdila, že všechny jmenované orgány veřejné moci svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a ve spojitosti s ním porušily také ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 úst. zák. č. 1/1993 Sb.; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv došlo tím, že správce daně a další správní orgány zvýšily stěžovatelce základ daně (o částku přes 3 miliony korun) a v důsledku toho i daňovou povinnost o částku 1,430.520,- Kč, a to jen proto, že stran stěžovatelkou provedených prací zaujaly odchylný právní názor (modernizace, rekonstrukce objektu ca jeho opravy); po obšírné argumentaci stran merita věci, bez toho, že by tvrzená porušení ústavně zaručených práv blíže odůvodnila a s tvrzením, že v opravném řízení nepostupoval odvolací správní orgán ve shodě se zákonem a porušil zejména povinnost vyplývající pro ni z ustanovení §50 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb., a také že obecný soud, rozhodující v režimu o správním soudnictví, nesprávně posoudil zatřídění majetku ve smyslu již označeného zákona; stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud všechna rozhodnutí orgánů veřejné moci svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata stěžovatelčiných námitek, s nimiž se ostatně obecný soud dostatečně zřetelně a ve shodě se zákonem (§157 odst. 2 o. s. ř.) vypořádal, jak vpředu byly shrnuty, svou povahou směřuje proti věcné správnosti či legalitě rozhodnutí obecného soudu, ačkoli, jak Ústavní soud opakovaně ve své konstantní judikatuře vyložil, takový přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), leč by pro jeho ingerenci byly dány zvláštní podmínky; ty však ve věci posuzované ústavní stížnosti shledány nebyly a ostatně stěžovatelkou samotnou nebyly ani tvrzeny.
Jestliže obecný soud v odůvodnění svého (zamítavého) rozhodnutí podrobně rozvádí důvody, proč z hlediska zásad, jimiž je ovládáno správní soudnictví, nemohl přihlédnout jako k novotám k námitkám, které především ve skutkové oblasti stěžovatelka (tehdy jako žalobkyně) vznesla, a zejména, že mu, nadto ex post, nepřísluší posuzovat "technický stav prováděných prací", neboť jde "o otázku ryze odbornou", k jejímuž řešení není soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu povolán, pak tím spíše slouží obecným soudem vyslovené zásady vztáhnout na řízení o ústavní stížnosti, mimo jiné též proto, že kautely stanovené pro režim správního soudnictví nelze ani v řízení před Ústavním soudem překročit. Důvodně proto obecný soud odkázal stěžovatelku k tomu, že "měla v průběhu daňového řízení dostatek možností, aby na podporu svého tvrzení správci daně navrhla potřebné důkazy, případně aby mu je sama předložila".
Tomuto právnímu závěru, který je zcela podložen, jak ostatně obecný soud zdůvodnil, současnou právní úpravou, nelze ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č.
1/1993 Sb.) nic vytknout a pod aspektem této skutečnosti jeví se tvrzení ústavní stížnosti jako nedůvodné.
Obdobně nelze přijmout námitky stěžovatelky co do rozsahu a množství daňových kontrol, neboť i toto a jemu podobné tvrzení, má-li být chápáno jako výraz či důsledek procesních vad, má (oproti stavu v řízení před správními orgány) rovněž charakter novot, jimiž, jak již vyloženo, se nelze v řízení o ústavní stížnosti zabývat. Tvrzení stěžovatelky, co do porušení jejích ústavně zaručených práv, proto neobstojí.
Z důvodů takto vyložených byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak, a to zejména, ustálenou rozhodovací praxí, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 24. ledna 2001