ECLI:CZ:US:2006:3.US.687.05
sp. zn. III. ÚS 687/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. března 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. K. Š., zastoupené JUDr. Václavem Duškem, CSc., advokátem v Praze 6, Nový lesík 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 2280/2005, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2005, sp. zn. 28 Co 531/2004, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. dubna 2004, sp. zn. 8 C 478/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala formální požadavky zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadla stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. listopadu 2005 (6 Cdo 2280/2005-565), rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2005 (28 Co 531/2004-146) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. dubna 2004 (8 C 478/2003-19) a tvrdila, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), právo na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. listopadu 2005 (26 Cdo 2280/2005-565) bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost (nebylo shledáno, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo zásadní právní význam). Dovolání směřovalo proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2005 (28 Co 531/2004-146), jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. dubna 2004 (8 C 478/2003-19). Posledně označeným rozsudkem soud I. stupně uložil stěžovatelce, která vystupovala v procesním postavení žalované v řízení před obecnými soudy, povinnost vyklidit byt č. 37, I. kategorie, v 6. patře, v domě čp. 16, v Praze 11, Brechtova 828, sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství a uložil jí vyklizený byt odevzdat žalobcům (T. P., E. P.) do 15 dnů od právní moci rozhodnutí.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí - stručně shrnuto - že soud I. stupně zaprotokoloval jen nepodstatné věci a věci zásadního charakteru neprotokoloval, zejména pak důvody stěžovatelky, které ji vedly k výměně bytu. Výměnu bytu prováděla proto, neboť příslušný orgán odmítl zrušit ústavní výchovu jejímu prasynovci J. Š., který byl fyzicky svěřen do její péče Krajským soudem v Ostravě. Stěžovatelka tyto důvody, povětšinou sociálního charakteru, v ústavní stížnosti podrobněji rozvádí. Poukazuje rovněž na to, že soudní řízení o odstoupení od dohody o výměně bytu nebylo pro průtahy v řízení dosud ukončeno a že vůči ní probíhá exekuční řízení. Stěžovatelka navrhla zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je vázán podle své konstantní judikatury petitem ústavní stížnosti, z tohoto důvodu se nezabýval tvrzeními stěžovatelky, která se týkala průtahů v soudním řízení o odstoupení od dohody o výměně bytu a exekučního řízení.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v daném případě shledány nebyly.
Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů byla založena na skutečnosti, že stěžovatelka uzavřela se žalobci dohodu o výměně bytu a tato byla schválena příslušnými pronajímateli. V soukromém právu se aplikuje zásada pacta sunt servanda (smlouvy jsou závazné) a nelze proto pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který výlučně zakládá pravomoc Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, namítat nic proti postupu obecných soudů, které se touto zásadou řídily. Stěžovatelka si musí být vědoma své odpovědnosti ve smluvních vztazích a nemůže dohody uzavírat a odstupovat od nich dle své vlastní vůle, aniž by zákon či dohoda odstoupení umožňovaly. Nadto z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že obecné soudy posoudily řádně obsah zmíněné dohody a rovněž se v souladu se zákonem vypořádaly s tím, proč nebyl shledán kvalifikovaný důvod odstoupení od dohody, zejména pak podle §716 obč. zák. Obecným soudům nelze vytknout, že by se danou věcí řádně nezabývaly a že by stěžovatelku zkrátily na jejích procesních právech.
Za tohoto stavu věci, jak byl shrnut, Ústavní soud neshledal porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelky; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2006
Jan Musil
předseda senátu