ECLI:CZ:US:2006:3.US.688.05
sp. zn. III. ÚS 688/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci stěžovatele T. B., právně zastoupeného JUDr. Marií Brožovou, advokátkou se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2005 sp. zn. 6 To 199/2005 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2005 sp. zn. 6 Tdo 1070/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně garantovaná práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 2 Ústavy, v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1, 2, 3 písm. d) a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i v čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §250a tr. zák. Přípisem ze dne 2. ledna 2006 stěžovatel požádal, aby Ústavní soud do rozhodnutí o ústavní stížnosti odložil platby nákladů trestního řízení.
Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. března 2005 sp. zn. 6 T 1/2005 odsouzen pro trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. května 2005 sp. zn. 6 To 199/2005 podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil rozsudek obvodního soudu v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl a uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák., za který mu uložil trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Odsouzený skutek spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel dne 16. ledna 2004 u České pojišťovny, a. s., na základě pojistné smlouvy uplatnil nárok na pojistné plnění na motorovém vozidle zn. Škoda Octavia, k němuž údajně mělo dojít v důsledku pojistné události - dopravní nehody - dne 5. ledna 2004, jež měla spočívat v tom, že stěžovatel v Praze 9, Hrdlořezské ulici, po nezvládnutí řízení při průjezdu zatáčky vjel mimo vozovku a přední částí vozu narazil do kmene stromu, přestože věděl, že k dopravní nehodě takovým způsobem nedošlo, přičemž Českou pojišťovnou, a. s., mu bylo vyplaceno pojistné plnění v celkové výši 29.794,- Kč. Česká pojišťovna, a. s., byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2005 sp. zn. 6 Tdo 1070/2005 odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se obecné soudy nezabývaly otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu, která podle jeho názoru nebyla vůbec dána. Nebylo prý prokázáno, že úmyslně uvedl při nahlašování poškození nepřesné či zkreslené údaje, stěžovatel prý přitom nikdy netvrdil, že by narazil do stromu. Stěžovatel dle svého tvrzení nahlásil existující škody na vozidle, ke kterým došlo v souvislosti s nehodou dne 5. ledna 2004, nepamatoval si přitom přesně průběh nehody, přičemž bylo prokázáno, že má problémy s pamětí při stresových situacích, byl přesvědčen o tom, že poškození vznikla předmětnou nehodou. Stěžovatel poukazuje na výpověď svědka P., který uvedl, že na voze před nehodou nepozoroval žádná viditelná poškození. Stěžovatel zpochybňuje kvalitu znaleckého posudku, neboť znalec si při své výpovědi před soudem musel ujasňovat řadu skutečností, o kterých při zpracovávání posudku nevěděl a nakonec připustil, že předmětnou nehodou mohlo být vozidlo poškozeno ve výši 4.700,- Kč. Dále stěžovatel namítá, že nebyl proveden výslech všech svědků v jeho prospěch, a sice svědka D. H., který měl prokázat, že před nehodou bylo vozidlo bez poškození.
Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že dovolání odmítnul z formálních důvodů, ačkoliv řádně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jeho námitky totiž primárně směřovaly do oblasti posouzení subjektivní stránky trestného činu a jeho materiální stránky, toliko sekundárně pak byly konkretizovány skutkové okolnosti, ze kterých vyplývalo, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu.
Stěžovatel rovněž zpochybňuje ústavnost samotného ustanovení §250a tr. zák., neboť podle jeho názoru porušuje rovnost ochrany majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Trestný čin pojistného podvodu totiž jednoznačně zvýhodňuje ochranu majetku pojišťoven oproti dalším subjektům, zatímco zaměstnanci pojišťovny nejsou trestně postihováni, pokud odškodňují pojistníky neadekvátně zkráceným plněním, které je v rozporu s pojistnými podmínkami. Nedostatečné odškodňování pojistných událostí Českou pojišťovnou vede podle názoru stěžovatele mnohé pojistníky k tomu, že uvádějí "bohatší seznamy", aby se vůbec domohli nějakého odškodnění, což ovšem není jeho případ. Stěžovatel uvádí, že obžaloba často rutinně postihuje pojistníky za zkreslování údajů při nahlašování pojistných událostí, ačkoliv jde jen o nepřesnosti či zkreslení, Německo ani Rakousko přitom ekvivalentní trestný čin neznají.
II.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal trestní spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 6 T 1/2005 a seznámil se s jeho obsahem a s průběhem dokazování v trestním řízení.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 34).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se dostatečným způsobem vypořádaly se vznesenými námitkami a nepokládá je za důvodné.
Soud prvního stupně označil za věrohodnou výpověď svědka S., policisty zpracovávajícího protokol o dopravní nehodě, který uvedl, že stěžovatel policistům sdělil, že s vozem narazil do stromu, strom ani křoví před ním přitom nebyly jakkoliv poškozené a jízdní stopy byly od stromu vzdáleny asi 60 cm. Výpověď tohoto svědka přitom koresponduje s protokolem o nehodě v silničním provozu včetně pořízené fotodokumentace. Soud dále konstatoval, že ze znaleckého posudku z oboru dopravy a výslechu znalce jednoznačně vyplývá, že k dopravní nehodě nemohlo dojít způsobem, jakým ji stěžovatel popisoval, větve před stromem nemohly způsobit poškození vozidla popsané stěžovatelem. Rovněž vzdálenost stop kol od stromu vylučuje možnost kontaktu vozidla s kmenem, minimální délka brzdné dráhy při rychlosti udávané stěžovatelem činí asi 30-40 metrů a neodpovídá tak vzdálenosti stromu od vozovky. Stěžovatel přitom z místa údajné nehody odjel, jakkoli v případě skutečného nárazu vozu do stromu by nebránil dopravě na vozovce. Znalecký posudek pokládal soud za zcela přehledný a jeho závěry za jednoznačné, pokud obhájkyně stěžovatele namítala jeho zmatečnost, jde pouze o její subjektivní stanovisko.
Stěžovatel tedy podle závěru nalézacího soudu naplnil všechny znaky trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák., neboť při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvedl nepravdivé údaje o průběhu dopravní nehody a o rozsahu poškození vozidla, k němuž mělo v jejím důsledku dojít. Bylo totiž prokázáno, že nedošlo k dopravní nehodě tak, jak ji stěžovatel deklaroval Policii ČR dne 5. 1. 2004 a jak ji následně uplatnil u České pojišťovny a. s., tj. že po vyjetí ze zatáčky v důsledku nepřiměřené rychlosti narazil do stromu u vozovky (str. 3-7 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud přisvědčil výše uvedeným závěrům nalézacího soudu, přičemž rozsudek nalézacího soudu zrušil z jiných důvodů, blíže popsaných v odůvodnění rozsudku. Konstatoval, že soud prvního stupně provedl všechny podstatné důkazy, které mohly objasnit skutkový stav a o základních skutkových zjištěních nelze mít důvodné pochybnosti. Bylo prokázáno, že průběh dopravní nehody, popsaný stěžovatelem zasahujícím policistům a uplatněný u pojišťovny, neodpovídá skutečnosti (str. 4 rozsudku odvolacího soudu).
Ústavní soud na shora konstatované závěry obecných soudů odkazuje a konstatuje, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o stěžovatelově vině. Při provádění a hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Stěžovatel sice v průběhu trestního řízení jednoznačně neuváděl, že autem narazil do stromu, ovšem tuto okolnost uvedl při šetření dopravní nehody, jak vyplývá z výpovědi svědka S. i z protokolu o nehodě v silničním provozu (č. l. 28 spisu). Tvrzení stěžovatele, že má problémy s pamětí v okamžiku stresu a rozrušení, sice odpovídá lékařské zprávě ze dne 20. 4. 2005 (č. l. 266 spisu), ovšem tato okolnost nemůže zpochybnit závěr soudů, že stěžovatel v rozporu se skutečností uvedl, že narazil do stromu. Z výpovědí zasahujících policistů přitom nijak nevyplývá, že by stěžovatel byl při šetření nehody nějakým způsobem rozrušen.
Ústavní soud přisvědčuje stěžovatelově námitce, že nebyl proveden výslech D. H., který stěžovatel navrhoval v podaném odvolání k prokázání skutečnosti, že v období kolem 3. až 4. 1. 2004 jej stěžovatel vezl ve svém voze, aniž by svědek viděl, že by vozidlo bylo nějakým způsobem poškozeno (srov. čestné prohlášení tohoto svědka na č. l. 265). Z protokolu o veřejném zasedání vyplývá, že návrhy stěžovatele na doplnění dokazování byly zamítnuty (č. l. 270), nicméně odvolací soud v rozsudku toto své rozhodnutí výslovně nezdůvodnil. Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud obecné soudy nevyhoví návrhu účastníka řízení na provedení důkazů, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly, jestliže tak neučiní, zatíží své rozhodnutí vadami, spočívajícími v porušení příslušných procesních předpisů. To však platí za předpokladu, že se soudy nezabývaly navrženými důkazy, jež byly pro posouzení skutkového stavu podstatné a nenahraditelné, neboť povinností soudů není provádět všechny důkazy, které jsou navrhovány či vyjdou v řízení najevo. Ústavní soud opětovně poukazuje na to, že v projednávané věci obecné soudy opřely svá rozhodnutí o důkazy, které v odůvodnění podrobně vyhodnotily a které umožňují učinit spolehlivý závěr o vině stěžovatele. Tvrzení D. H., že na voze nepozoroval žádné poškození, navíc nezpochybňuje žádným způsobem závěr soudů, že stěžovatel nahlásil nehodu v rozporu se skutečností. Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že by dané procesní pochybení mělo vliv na řádné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jeho přezkoumatelnost a přesvědčivost, a že by jím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud dále posoudil námitky stěžovatele vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel v podaném dovolání označil dovolací důvod dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud nicméně dospěl k závěru, že v dovolání konkrétně uplatněné námitky tento dovolací důvod materiálně nenaplňují, a proto dovolání odmítnul podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy především namítat, že skutek tak, jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin, ačkoli ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin, či se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze také namítat jiné hmotněprávní posouzení (než posouzení skutku), které může být nesprávné, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Stěžovatel v podaném dovolání (srov. č. l. 281-286 spisu) mj. uváděl, že nebylo prokázáno, že úmyslně nahlásil nepravdivé údaje o průběhu nehodového děje a nepřesné údaje o poškození vozidla, existující škodu měl naopak nahlásit v dobré víře, stěžovatel dále označuje za nesprávný výrok o vině v rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud konstatuje, že tyto stěžovatelovy námitky nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení [ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], ale zpochybňují úplnost a správnost skutkových zjištění, jež učinily nalézací a odvolací soud. Stěžovatelovy námitky, týkající se nenaplnění subjektivní stránky trestného činu a jeho materiální stránky, přitom vycházejí z jím tvrzené skutkové verze, jež je v přímém rozporu se závěry obecných soudů. Pokud tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem konstatované námitky materiálně nenaplňují uvedené dovolací důvody, a proto dovolání odmítnul podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., nelze tomuto závěru vytýkat pochybení.
K návrhu stěžovatele na zrušení části ustanovení §250a tr. zák. Ústavní soud plně odkazuje na svůj nález sp. zn. Pl. 5/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 21, č. 31), ve kterém se zabýval právě otázkou, zda citované ustanovení neodporuje zásadě rovnosti ochrany majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a dospěl k negativnímu závěru. Návrh proto nebyl shledán důvodným, nehledě k tomu, že dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 22).
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Ústavní soud se nemohl zabývat stěžovatelovým návrhem, aby odložil platby nákladů trestního řízení, neboť se nejednalo o návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí ve smyslu §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu