ECLI:CZ:US:2018:3.US.70.18.1
sp. zn. III. ÚS 70/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní korporace NEWLAKITA s. r. o., sídlem Tyršova 885/24, Ostrava, zastoupené Mgr. Martinem Růžičkou, advokátem, sídlem Korunní 810/104, Praha 10 - Vinohrady, proti výroku II. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2017 č. j. 22 Cdo 4209/2017-228 a výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2017 č. j. 23 Co 455/2016-193, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Lucie Lederové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") tvrdíc, že jimi došlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na "spravedlivý proces".
2. Z ústavní stížnosti a k ní připojených podkladů se podává, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") domáhala zrušení jejího podílového spoluvlastnictví s vedlejší účastnicí ke konkretizovaným nemovitostem v katastrálním území Mnichovice u Říčan. Okresní soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2016 č. j. 35 C 254/2015-141 podílové spoluvlastnictví zrušil a přikázal je do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice, které uložil povinnost zaplatit stěžovatelce vypořádací podíl ve výši 1 700 000 Kč ve třídenní pariční lhůtě a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Proti rozsudku okresního soudu podaly stěžovatelka i vedlejší účastnice samostatná odvolání a krajský soud rozsudkem ze dne 10. 1. 2017 č. j. 23 Co 455/2016-193 změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Krajský soud konstatoval, že okresní soud správně zjistil skutkový stav věci a nepochybil ani v právním posouzení. Kromě jiného připomenul, že okresní soud vycházel ze správného zjištění o nemožnosti reálného rozdělení nemovitostí, že jejich hodnota činí 3 400 000 Kč a žijí v nich rodiče vedlejší účastnice. V průběhu odvolacího řízení stěžovatelka navrhla, aby do řízení na její místo nastoupila paní Vlasta Tavriladu, na kterou po rozhodnutí okresního soudu převedla svůj spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem. Krajský soud usnesením vyzval nabyvatelku spoluvlastnického podílu, aby se vyjádřila, zda souhlasí se svým vstupem do řízení s tím, že nevyjádří-li výslovný písemný souhlas, bude mít soud za to, že se vstupem do řízení nesouhlasí. Usnesení bylo nabyvatelce doručeno vhozením do její poštovní schránky, ta na ně nereagovala. Na základě této skutečnosti krajský soud stěžovatelčině návrhu nevyhověl, a protože stěžovatelka vlastním přičiněním (převodem spoluvlastnického podílu na nemovitostech patřících k předmětu řízení) ztratila věcnou legitimaci, žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví zamítl. Nákladové výroky odůvodnil neúspěchem stěžovatelky v řízení a zdůraznil, že to byla ona, která svými kroky v průběhu řízení zmařila celé dosavadní řízení, na jehož výsledku, kterým mělo být zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, měla zájem i vedlejší účastnice. Uvedl, že stěžovatelka tak zavinila, že náklady vynaložené na vedení řízení byly vynaloženy zbytečně, a proto je namístě, aby nesla celou tíhu těchto nákladů a kromě svých nahradila i náklady vedlejší účastnice.
4. Proti výrokům rozsudku krajského soudu o nákladech řízení podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost opírala o §237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a uplatnila dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.; Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 10. 2017 č. j. 22 Cdo 4209/2017-228 dovolání jako nepřípustné odmítl (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění připomenul, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení, což platí pro tvrzení, že právní nástupkyně stěžovatelky nebyla informována o výzvě soudu, zda souhlasí se vstupem do řízení; taková okolnost nemůže založit přípustnost dovolání (a odkázal na závěry svého rozsudku ze dne 14. 2. 2007 sp. zn. 22 Cdo 701/2006: "Podá-li vlastník žalobu na ochranu vlastnického práva, v průběhu řízení předmětnou věc převede na třetí osobu, která odmítne do řízení jako žalobce vstoupit a ve sporu pokračovat a žalobce nevezme návrh zpět, pak soud musí žalobu zamítnout pro nedostatek aktivní legitimace žalobce."). Poté se Nejvyšší soud zabýval stěžovatelčinou námitkou o rozporu postupu soudů s právním názorem Nejvyššího soudu, když soudy vycházely ze shodného postoje účastníků řízení, kterým byla výše vypořádacího podílu za id. 1/2 nemovitostí stanovena částkou 1 700 000 Kč; podle stěžovatelky totiž měl soud sám zjišťovat skutečnou cenu sporné nemovitosti. K tomu Nejvyšší soud zrekapituloval závěr svého usnesení ze dne 8. 9. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1176/2015 a dodal, že když soud vyšel ze shodných tvrzení účastníků, postupoval v souladu s ním. Ten nelze vykládat tak, že by soudy v nalézacím řízení byly vždy povinny zkoumat z úřední povinnosti cenu předmětu sporu za účelem rozhodnutí o nákladech řízení; takový postup připadá do úvahy jen tam, kde cena nevyšla najevo z obsahu spisu, mimo jiné např. ze shodného tvrzení účastníků. Sám Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že nelze připustit, aby rozhodování o náhradě nákladů řízení se svou náročností blížilo sporu ve věci samé. S odkazem na vlastní judikaturní závěry akcentoval zásadu, že soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva tomu účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl (§142 odst. 1 o. s. ř.). K její aplikaci dodal, že stěžovatelka ve věci úspěch neměla, neboť její žaloba byla zamítnuta, což je pro posouzení povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodující. Vedlejší účastnici nelze s odkazem na to, že jde o iudicium duplex klást k tíži, že jejímu návrhu na přikázání věci soud nakonec nemohl vyhovět, neboť vzhledem k procesnímu postupu stěžovatelky se podmínky pro zrušení a vypořádání spoluvlastnictví staly nejistými, a v důsledku postupu její hmotněprávní nástupkyně byly pro probíhající řízení zmařeny. Stěžovatelka tím, že poté, co sama převedla spoluvlastnický podíl, pokračovala v řízení, na sebe vzala nejen riziko neúspěchu žaloby ve věci samé, ale i důsledky v oblasti nákladů řízení. Nejvyšší soud stěžovatelku upozornil, že měla možnost v této věci uzavřít dohodu o budoucím postupu v řízení se svou nástupkyní (viz zásadu "vigilantibus iura scripta sunt"); přičemž důsledky toho, že tak neučinila, nelze přenášet na vedlejší účastnici. Nejvyšší soud pak uzavřel, že když krajský soud posoudil individuální skutečnosti dané věci tak, že uložil stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů řízení, je jeho rozhodnutí v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Po rekapitulaci průběhu řízení stěžovatelka polemizuje s odůvodněním závěrů obecných soudů vedoucích k uložení povinnosti nahradit náklady řízení. Namítá, že nebyl zohledněn zvláštní charakter řízení s povahou iudicia duplex, že jí soudy přičetly jednání resp. nečinnost třetí osoby, které nemohla nijak ovlivnit, že odůvodnění je neurčité, neboť není zřejmé, které kroky měla učinit, aby nedošlo ke zmaření řízení, že nebyl dán důvod pro aplikaci §142 odst. 1 o. s. ř. Je přesvědčena, že jí vůbec neměla být ukládána povinnost hradit náklady řízení, a že došlo k nesprávnému určení výše tarifní hodnoty pro účely výpočtu mimosmluvní odměny advokáta vedlejší účastnice (odvozené od výše vypořádacího podílu, bez zohlednění skutečné ceny).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
8. Uvedená role Ústavního soudu se uplatní též při rozhodování o ústavních stížnostech vůči rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Ve své předchozí judikatuře se Ústavní soud touto problematikou opakovaně zabýval, přičemž zdůraznil, že z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález de dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může dosáhnout ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13). Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) či nález 5. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29)].
9. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené nákladové výroky obou rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Stěžovatelka setrvale odmítá respektovat změnu jejího hmotněprávního statusu po převodu spoluvlastnického podílu a touto změnou vyvolanou ztrátu její věcné legitimace v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Naopak, krajský soud přiléhavě objasnil následky ztráty věcné legitimace a jejich dopad na rozhodnutí o nákladech řízení (str. 5 odůvodnění jeho rozsudku). Namítá-li stěžovatelka, že nejsou v této souvislosti konkretizovány kroky, kterými zmařila řízení, tak jde o důsledek nezohlednění zmiňované ztráty věcné legitimace - dobrovolný převod spoluvlastnického podílu na třetí osobu. V návaznosti na to Nejvyšší soud přiléhavě stěžovatelce naznačil možnost jejího postupu při převodu spoluvlastnického podílu (str. 3, druhý odstavec, odůvodnění jeho usnesení), k čemuž Ústavní soud dodává, že v průběhu celého řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví byla stěžovatelka zastoupena kvalifikovaným právním zástupcem - advokátem, s jehož pomocí mohly být eliminovány nepříznivé majetkové dopady uložené povinnosti nahradit náklady řízení vedlejší účastnici. Též v dalších dopadech tohoto převodu lze odkázat na vyčerpávající a v koncentrované podobě podané zhodnocení právních následků provedené Nejvyšším soudem.
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu