ECLI:CZ:US:2007:3.US.716.06.1
sp. zn. III. ÚS 716/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. F. H., CSc., zastoupeného JUDr. Miroslavou Kohoutovou, advokátkou v Praze 3, Milešovská 6, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. listopadu 2005, čj. 33 Cm 392/2000-62, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2006, čj. 14 Cmo 97/2006-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel požaduje zrušení shora označených rozhodnutí. Z ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 33 Cm 392/2000 Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel svým návrhem, došlým Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 22. listopadu 2000, domáhal vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady žalované obchodní společnosti INPEKO, společnosti s ručením omezeným (v tomto řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice), ze dne 22. srpna 2000. Stěžovatel dovozoval neplatnost všech usnesení valné hromady z toho, že mu nebyl řádně oznámen termín konání, a jeho manželce, které udělil plnou moc, bylo znemožněno jej na uvedené valné hromadě zastupovat. Protože v průběhu řízení stěžovatel ukončil svou účast ve jmenované společnosti, soud prvého stupně i soud odvolací dospěly shodně k názoru, že stěžovatel ztratil aktivní legitimaci k podání návrhu podle §131 odst. 1 obch. zák., když ani neshledaly naléhavý právní zájem žalobce na vyslovení neplatnosti usnesení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vytýká protiústavnost oběma rozhodnutím. Stěžovatel předně polemizuje zejména s jejich právním názorem, podle něhož usnesení valné hromady ze dne 22. srpna 2000 již nemá žádný dopad na právní poměry stěžovatele. Není ostatně vůbec jasné, proč by předpokladem soudní ochrany měl být pouze dopad na právní poměry, a nikoliv "jiný" dopad do sféry stěžovatele. Stěžovatel upozorňuje, že žalobu podal v době, kdy aktivní legitimaci podle ust. §131 obch. zák. bezesporu splňoval (byl společníkem). Státní správou soudu však byl vytvořen stav, že žaloba byla přidělena soudci k vyřízení teprve 5. května 2005. První jednání pak bylo nařízeno až ke dni 1. listopadu 2005. Průtahy v řízení pak zapříčinily, proč byl stěžovatel nucen uzavřít dohodu o ukončení své účasti na společnosti (vedlejší účastnici na řízení o ústavní stížnosti), když se obával znehodnocení svého podílu na společnosti, ke kterému ostatně beztak došlo (stěžovatel upozorňuje na snižování hodnoty společnosti v mezidobí). Nedošlo-li by k průtahům v řízení, nikdy by stěžovatel svou účast na společnosti neukončil. Aktivní legitimace je v každém případě dána též proto, že byl danou valnou hromadou protiprávně odvolán z funkce jednatele; s ohledem na to, že obecné soudy samy připouštějí, že - nebýt ukončení stěžovatelovy účasti na společnosti - by jeho žalobní důvod obstál, je také jasné, že závěr, podle něhož nemá aktivní legitimaci, je zjevně absurdní, neboť právě onou protiprávní valnou hromadou byl připraven o funkci jednatele. Stěžovatel upozorňuje též na poučení krajského soudu, podle něhož může uplatnit vůči společnosti své právo na náhradu škody ve smyslu §131 odst. 3 obch. zák. Toto právo přitom bylo promlčeno právě s ohledem na průtahy v řízení před krajským soudem. Tím vším bylo podle stěžovatele porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud si vyžádal spis krajského soudu a stanoviska obou obecných soudů k ústavní stížnosti. Krajský soud v Ústí nad Labem soudkyní Mgr. Andreou Esterovou uvádí, že rozhodnutí krajského soudu bylo potvrzeno soudem odvolacím. Návrh stěžovatele se stal formálně perfektní 21. srpna 2001, věc byla soudkyni přidělena k vyřízení dne 5. května 2005, jednání ve věci bylo nařízeno na 1. listopad 2005, rozhodnutí bylo vyhlášeno dne 3. listopadu 2005. Vrchní soud předsedkyní senátu JUDr. Olgou Římalovou upozorňuje, že právní závěr o existenci či neexistenci aktivní věcné legitimace sám o sobě nepředstavuje porušení ústavního pořádku. V průběhu řízení před odvolacím soudem není možno uvažovat o průtazích v řízení. Stěžovatel v replice upozorňuje na to, že nelze v právním státě odebrat občanovi právo jenom proto, že soud je v jeho věci nečinný, resp. že místo ochrany práv občana je následně hledán způsob, jak zastřít transparentní negativa v činnosti krajského soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Důvody podané ústavní stížnosti lze rozdělit do dvou základních skupin. Ústavní stížnost především polemizuje s výkladem aktivní legitimace stěžovatele ve smyslu ust. §131 obch. zák., resp. §80 písm. c) o. s. ř. V tomto prvém aspektu ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal žádný důvod pro tvrzení protiústavnosti.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, resp. některé z ústavních kautel. V daném případě je očividné, že co do výkladu aktivní legitimace k porušení ústavnosti nedošlo. Obecné soudy postupovaly v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž musí splňovat navrhovatel podmínky aktivní legitimace podle §131 obch. zák. nikoliv pouze v okamžiku započetí řízení, ale také kdykoliv v průběhu trvání řízení. Tyto podmínky zjevně stěžovatel, který na základě vlastního svobodného projevu vůle pozbyl statut společníka žalované společnosti, v okamžiku ukončení řízení před soudem prvého stupně nesplňoval. Ze spisu krajského soudu přitom jednoznačně vyplývá, že stěžovatel podával svůj návrh jako společník, a svého statutu jako jednatele, který byl ze své funkce odvolán předmětnou valnou hromadou, se v podstatě poprvé dovolává až v ústavní stížnosti. Tomu obecné soudy přizpůsobily svůj právní závěr o aktivní legitimaci ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. Proto nepřísluší Ústavnímu soudu ani polemizovat s názorem obecných soudů, že nejsou dány důvody pro aktivní legitimaci pro podání určovací žaloby podle obecné úpravy občanského soudního řádu, neboť taktéž posouzení tohoto žalobního předpokladu leží v prvé řadě na obecných soudech a jejich hodnocení skutkové a právní stránky celé věci.
Klíčovou složkou ústavní stížnosti však není polemika s argumentací obou obecných soudů o neexistenci aktivní věcné legitimace, nýbrž argument, že stěžovatel přišel o statut společníka v důsledku dlouhodobé nečinnosti obecného soudu prvého stupně, kdy byl okolnostmi donucen ukončit svou účast na společnosti. Ústavní soud předně v souladu se svou judikaturou zdůrazňuje, že samotné průtahy v řízení, pokud k nim v dané věci dojde, samy o sobě nezakládají důvod pro zrušení rozhodnutí, které bylo po průtazích vydáno. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že pokud ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem kasačního nálezu (např. nález III. ÚS 70/97, Sb.n.u.ÚS, sv. 8, str. 375 a násl. a konst. judikatura). Ústavní soud proto nemohl napadená rozhodnutí zrušit jen pro pouhé průtahy v řízení, když stěžovatel samotný ostatně nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu před soudem nebo porušení hmotných ústavních práv soudem, které by byly způsobeny průtahy v řízení nebo s těmito průtahy bezprostředně souvisely, ani netvrdí.
Stěžovatel nicméně upozorňuje, že v důsledku nečinnosti obecného soudu byl nucen učinit právní úkon (ukončení své účasti na společnosti v důsledku své trvající právní nejistoty a s ní souvisejících ztrát na majetku společnosti), který by jinak v případě řádného postupu obecných soudů v žádném případě neučinil. Tato skutečnost však bez dalšího nemůže založit obnovení stěžovatelovy aktivní legitimace v řízení o prohlášení usnesení valné hromady za neplatné, ale toliko jeho eventuální nárok proti státu na náhradu škody ve smyslu režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. V neposlední řadě nutno zmínit, že kasační zásah Ústavního soudu není na místě již proto, že v mezidobí s největší pravděpodobností vznikla v souvislosti s uzavřením dohody o ukončení stěžovatelovy účasti na společnosti řada oprávněných očekávání třetích osob, která by mohla být narušena zásahem do usnesení valné hromady starého více než sedm let, zásahem, který přitom pravomocně oba obecné soudy odmítly učinit.
Ústavní soud, aniž by byl v tomto řízení povolán autoritativně se vyslovovat k právním otázkám podústavního práva, se ztotožňuje se stěžovatelem v tom, že odkaz obecných soudů na možnou aplikaci ust. §131 odst. 3 obch. zák. není pro stěžovatele pravděpodobně relevantní, neboť tento nárok na náhradu škody byl stěžovatelovi s největší pravděpodobností promlčen. Ani to ovšem nemůže být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu. Jako obiter dictum totiž Ústavní soud doplňuje, že nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., k němuž došlo dne 27. dubna 2006, bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona). Procesními prostředky k ochraně základního práva porušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku zákonem č. 160/2006 Sb. přijaté právní úpravy předběžné uplatnění nároku na náhradu škody, respektive žaloba o náhradu škody v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců od uplatnění nároku (je-li nárok uplatňován vůči státu, což by byl i stěžovatelův případ), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném.
Z principu subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým poskytnout ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno (v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kterýmžto zákonem je Ústavní soud vázán dle čl. 88 odst. 2 Ústavy), pak plyne, že jsou-li uvedené prostředky právním řádem dány k dispozici, není je možno obcházet zahájením řízení o ústavní stížnosti. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Pokud by proto Ústavní soud za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. ještě před tím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům nedůvodně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci zbytečných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Tím by Ústavní soud uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; stěžovateli by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnutí o tom, zda náleží či nikoli právo na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), předpokladem něhož je zjištění neodůvodněných průtahů, náleží v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení. Ústavní stížnost, požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), byť by i byla petitorně formulována (což se v případě posuzované ústavní stížnosti nestalo, a proto se k tomu Ústavní soud vyjadřuje toliko v rámci obiter dictum), by proto byla nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat spis či jinou dokumentaci týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost, navrhující zrušení obou rozhodnutí obecných soudů uvedených v záhlaví, je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Důvody podané ústavní stížnosti lze rozdělit do dvou základních skupin. Ústavní stížnost především polemizuje s výkladem aktivní legitimace stěžovatele ve smyslu ust. §131 obch. zák., resp. §80 písm. c) o. s. ř. V tomto prvém aspektu ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal žádný důvod pro tvrzení protiústavnosti.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, resp. některé z ústavních kautel. V daném případě je očividné, že co do výkladu aktivní legitimace k porušení ústavnosti nedošlo. Obecné soudy postupovaly v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž musí splňovat navrhovatel podmínky aktivní legitimace podle §131 obch. zák. nikoliv pouze v okamžiku započetí řízení, ale také kdykoliv v průběhu trvání řízení. Tyto podmínky zjevně stěžovatel, který na základě vlastního svobodného projevu vůle pozbyl statut společníka žalované společnosti, v okamžiku ukončení řízení před soudem prvého stupně nesplňoval. Ze spisu krajského soudu přitom jednoznačně vyplývá, že stěžovatel podával svůj návrh jako společník, a svého statutu jako jednatele, který byl ze své funkce odvolán předmětnou valnou hromadou, se v podstatě poprvé dovolává až v ústavní stížnosti. Tomu obecné soudy přizpůsobily svůj právní závěr o aktivní legitimaci ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. Proto nepřísluší Ústavnímu soudu ani polemizovat s názorem obecných soudů, že nejsou dány důvody pro aktivní legitimaci pro podání určovací žaloby podle obecné úpravy občanského soudního řádu, neboť taktéž posouzení tohoto žalobního předpokladu leží v prvé řadě na obecných soudech a jejich hodnocení skutkové a právní stránky celé věci.
Klíčovou složkou ústavní stížnosti však není polemika s argumentací obou obecných soudů o neexistenci aktivní věcné legitimace, nýbrž argument, že stěžovatel přišel o statut společníka v důsledku dlouhodobé nečinnosti obecného soudu prvého stupně, kdy byl okolnostmi donucen ukončit svou účast na společnosti. Ústavní soud předně v souladu se svou judikaturou zdůrazňuje, že samotné průtahy v řízení, pokud k nim v dané věci dojde, samy o sobě nezakládají důvod pro zrušení rozhodnutí, které bylo po průtazích vydáno. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že pokud ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem kasačního nálezu (např. nález III. ÚS 70/97, Sb.n.u.ÚS, sv. 8, str. 375 a násl. a konst. judikatura). Ústavní soud proto nemohl napadená rozhodnutí zrušit jen pro pouhé průtahy v řízení, když stěžovatel samotný ostatně nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu před soudem nebo porušení hmotných ústavních práv soudem, které by byly způsobeny průtahy v řízení nebo s těmito průtahy bezprostředně souvisely, ani netvrdí.
Stěžovatel nicméně upozorňuje, že v důsledku nečinnosti obecného soudu byl nucen učinit právní úkon (ukončení své účasti na společnosti v důsledku své trvající právní nejistoty a s ní souvisejících ztrát na majetku společnosti), který by jinak v případě řádného postupu obecných soudů v žádném případě neučinil. Tato skutečnost však bez dalšího nemůže založit obnovení stěžovatelovy aktivní legitimace v řízení o prohlášení usnesení valné hromady za neplatné, ale toliko jeho eventuální nárok proti státu na náhradu škody ve smyslu režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. V neposlední řadě nutno zmínit, že kasační zásah Ústavního soudu není na místě již proto, že v mezidobí s největší pravděpodobností vznikla v souvislosti s uzavřením dohody o ukončení stěžovatelovy účasti na společnosti řada oprávněných očekávání třetích osob, která by mohla být narušena zásahem do usnesení valné hromady starého více než sedm let, zásahem, který přitom pravomocně oba obecné soudy odmítly učinit.
Ústavní soud, aniž by byl v tomto řízení povolán autoritativně se vyslovovat k právním otázkám podústavního práva, se ztotožňuje se stěžovatelem v tom, že odkaz obecných soudů na možnou aplikaci ust. §131 odst. 3 obch. zák. není pro stěžovatele pravděpodobně relevantní, neboť tento nárok na náhradu škody byl stěžovatelovi s největší pravděpodobností promlčen. Ani to ovšem nemůže být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu. Jako obiter dictum totiž Ústavní soud doplňuje, že nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., k němuž došlo dne 27. dubna 2006, bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona). Procesními prostředky k ochraně základního práva porušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku zákonem č. 160/2006 Sb. přijaté právní úpravy předběžné uplatnění nároku na náhradu škody, respektive žaloba o náhradu škody v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců od uplatnění nároku (je-li nárok uplatňován vůči státu, což by byl i stěžovatelův případ), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném.
Z principu subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým poskytnout ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno (v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kterýmžto zákonem je Ústavní soud vázán dle čl. 88 odst. 2 Ústavy), pak plyne, že jsou-li uvedené prostředky právním řádem dány k dispozici, není je možno obcházet zahájením řízení o ústavní stížnosti. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Pokud by proto Ústavní soud za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. ještě před tím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům nedůvodně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci zbytečných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Tím by Ústavní soud uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; stěžovateli by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnutí o tom, zda náleží či nikoli právo na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), předpokladem něhož je zjištění neodůvodněných průtahů, náleží v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení. Ústavní stížnost, požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), byť by i byla petitorně formulována (což se v případě posuzované ústavní stížnosti nestalo, a proto se k tomu Ústavní soud vyjadřuje toliko v rámci obiter dictum), by proto byla nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat spis či jinou dokumentaci týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost, navrhující zrušení obou rozhodnutí obecných soudů uvedených v záhlaví, je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu