ECLI:CZ:US:2003:3.US.721.02
sp. zn. III. ÚS 721/02
Usnesení
III. ÚS 721/02
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného JUDr. P. Č., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2002, sp. zn. 6 To 121/2002, mimo ústní jednání dne 23. ledna 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Pavlem Holländerem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 22. listopadu 2002 a co do formálních náležitostí jinak ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci - rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2002, sp. zn. 6 To 121/2002, jímž byl uznán vinným trestným činem podvodu (§250 odst. 1, 2 tr. zák.), a tvrdil, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Toto právo bylo porušeno i v řízení před soudem nalézacím (Obvodním soudem pro Prahu 4), rovněž tak před soudem dovolacím (Nejvyšším soudem ČR), který svým usnesením ze dne 21. srpna 2002
(6 Tdo 354/2002) odmítl dovolání stěžovatele z důvodu jeho zjevné neopodstatněnosti [§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.]. Stěžovatel navrhl podle znění petitu, kterým je Ústavní soud podle své konstantní judikatury vázán, toliko zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
1. března 2002 (6 To 121/2002).
Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů a její běh počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 2 zákona).
Podle zjištění Ústavního soudu (č. l. 5) byl napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2002 (6 To 121/2002) doručen stěžovateli dne 22. března 2002 a ústavní stížnost svěřena k poštovní přepravě dne 22. listopadu 2002, tedy z hlediska 60denní lhůty k jejímu podání (§72 odst. 2 zákona) zjevně opožděně.
Jako obiter diktum nad rámec rozhodovacích důvodů lze uvést, že stěžovatel se mýlil, pokud v ústavní stížnosti tvrdil, že usnesení dovolacího soudu, jak je vpředu označeno, je rozhodnutím o posledním opravném prostředku ve smyslu §72 odst. 2 a §75 odst. 1 zákona, neboť dle konstantní judikatury Ústavního soudu lze dovodit závěr, podle kterého
v případech, pokud je dovolání odmítnuto (není věcně projednáno), není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 40/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., vydání 1., nález. č. 6, Praha 1994). Závěr, který byl v označeném nálezu vyjádřen se týkal dovolání podle občanského soudního řádu a analogicky jej lze vztáhnout i na dovolání podle trestního řádu.
Jestliže stěžovatel podal svou ústavní stížnost po uplynutí 60denní lhůty, bylo ji nutno posoudit jako opožděnou [§43 odst. 1 písm. b) zákona] a jako takovou odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 23. ledna 2003