ECLI:CZ:US:2013:3.US.722.13.1
sp. zn. III. ÚS 722/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. července 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Luďka Kučery, právně zastoupeného JUDr. Martinem Klimo, advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 1, proti usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 17. 1. 2013 č. j. 30 Nt 301/2013-56 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2013 sp. zn. 9 To 38/2013, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena jeho základní ústavně garantovaná práva podle článku 36 odst. 1, článku 38 odst. 2 a článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsáhle odůvodněné a posléze dalšími přípisy doplněné ústavní stížnosti plyne, že základní práva stěžovatele měla být porušena jeho vzetím do vazby bez řádného odůvodnění okresním soudem, přičemž tento soud měl rozhodovat na základě utajených informací. Stěžovatel ani jeho obhájce tedy neznal tvrzené důvody, pro které je vazba navrhována, nemohl se k nim vyjádřit a neznal ani podstatné důkazy obsažené ve spise policejního orgánu, nemohl se jich dovolávat ani je hodnotit. Stěžovatel se vzetím do vazby nesouhlasí; je přesvědčen, že vazební důvody v jeho trestní věci dány nejsou. Napadá také navazující usnesení Krajského soudu v Brně, jenž se podle názoru stěžovatele nedostatečně vypořádal s argumenty obsaženými v jeho stížnosti proti rozhodnutí soudu prvého stupně o vzetí stěžovatele do vazby.
Stěžovatel v postupu soudů shledává rozpor se základními zásadami spravedlivého soudního procesu, a to především se zásadou kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, neboť soud rozhodoval na základě utajených informací, se kterými nebyl stěžovatel ani jeho zástupce seznámen a nemohl se k nim vyjadřovat. Proto navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Jak vyplývá z příloh ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 30 Nt 301/2013, který si Ústavní soud vyžádal, rozhodl Okresní soud Brno - venkov v záhlaví označeným usnesením na základě návrhu Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v trestní věci stěžovatele (v trestním řízení obviněného) o jeho vzetí do vazby podle §68 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád", resp. "tr. řád") z důvodů uvedených v §67 písm. a) trestního řádu a zároveň podle §73a odst. 2 písm. b) trestního řádu nepřijal nabídnutou peněžní záruku. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel na místě stížnost. Krajský soud v Brně tuto stížnost zamítl.
Stěžovatel je obviněn z trestného činu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) a odst. 4 písm. b) tr. zákoníku; státní zástupce navrhl vzetí stěžovatele do vazby z důvodů podle §67 písm. a) a písm. b) trestního řádu. Této trestné činnosti se měl dopustit tím, že spolu s dalšími spoluobviněnými se měl podílet v letech 2007 až 2009 na podvodných bankovních převodech finančních částek, vylákaných na klientech obchodní společnosti Edbusy, a. s. v celkové výši cca 500 milionů Kč, na zahraniční společnosti.
Soud o návrhu na vzetí do vazby rozhodoval na základě spisového materiálu, jehož část byla v době řízení v režimu utajené vyhrazené, po jehož prostudování soud shledal naplněné důvody vazby útěkové dle §67 písm. a) tr. řádu. Stěžovatel je státním občanem Kanady, je držitelem cestovního pasu vydaného tímto státem, s ohledem na jeho trestnou činnost je podle názoru okresního soudu při hrozící trestní sazbě tři až osm let ohrožen citelným trestem. Ze spisové části utajené vyhrazené plyne, že se stěžovatel pro případ trestního stíhání připravoval na útěk do Kanady.
Krajský soud v Brně při rozhodovávání o stížnosti proti usnesení Okresního soudu Brno - venkov neshledal žádné procesní pochybení a plně se ztotožnil s názorem okresního soudu.
III.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření Okresního soudu Brno - venkov jako účastníka řízení; tento soud pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že jím zdůrazňovaná zásada minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci hraje mnohem významnější roli právě při přezkumu postupu státních orgánů v přípravné fázi trestního řízení. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatoval, že je nutno ingerenci do činnosti orgánů veřejné moci rozhodujících v rámci přípravného řízení považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nežádoucí ba nepřípustnou. Tato kasační ingerence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 336/06, případně usnesení sp. zn. III. ÚS 1549/13, III. ÚS 1549/13, dostupné v internetové databázi NALUS].
V posuzované věci však Ústavní soud neshledal žádné důvody pro kasační zásah.
Stěžovatel se ve svém návrhu dovolává především zásady kontradiktornosti trestního procesu. Ústavní soud však již opakovaně konstatoval ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 239/04 (srovnej též usnesení sp. zn. I. ÚS 1200/11), že zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, vyplývající z principu spravedlivého procesu, obsažené např. v článku 6 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva"), jsou sice významnými, avšak nikoliv jedinými zásadami trestního řízení. Za určitých okolností mohou kolidovat s jinými uznávanými zásadami trestního řízení, např. se zásadou vyhledávací, zásadou hospodárnosti a zásadou rychlosti řízení, a proto mohou být, při dodržení principu proporcionality, v některých stadiích řízení, zejména v přípravném řízení, dočasně omezeny. Zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní platí pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatňují se ve všech stadiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, eventuálně ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, tj. o vině a o trestu. Naproti tomu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem státu na efektivitě trestního stíhání.
Pokud jde o právo obviněného a obhájce na nahlížení do spisů, je možné je v přípravném řízení odepřít postupem podle §65 odst. 2 trestního řádu. Tato zákonem předpokládaná možnost omezení práva nahlížet do spisů vyplývá ze skutečnosti, že v počátcích vyšetřování nelze často zabezpečit ochranu důkazních pramenů před jejich poškozením a zničením nebo před jinými aktivitami, sledujícími cíl mařit vyšetřování. Ohroženy mohou být i jiné společenské a individuální zájmy, např. bezpečnost svědků, citlivé osobní údaje jiných osob, skutečnosti podléhající utajení, přičemž časová tíseň neumožňuje zajistit ochranu těchto legitimních zájmů jiným způsobem. Všechna tato rizika, obsažená v realizaci práva obviněného (obhájce) nahlížet již v přípravném řízení do spisu, je třeba zvlášť pečlivě zvažovat v případech nebezpečných forem kriminality, jako je např. kriminalita organizovaná. Za situace, kdy koliduje oprávněný zájem státu na účinném postihu kriminality - resp. jiné důležité společenské a individuální zájmy - s právem obviněného na obhajobu, připouští právní úprava, jakož i trestně procesní teorie i praxe, dočasné omezení práva na nahlížení do spisů v přípravném řízení.
V citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 239/04 Ústavní soud rovněž uvedl, že zákonná možnost odmítnout v přípravném řízení obviněnému a obhájci nahlížet do spisu v případech, kdy by to mohlo ohrozit zájem vyšetřování, patří k obvyklému standardu legislativy v demokratických evropských státech (viz např. ustanovení §147 odst. 2 německého trestního řádu); ve stejném smyslu se vyslovuje též judikatura zahraničních ústavních soudů. Např. v rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu z 15. ledna 2004 se uvádí: "Právo nahlížet do spisu v plném rozsahu (...) má obhájce obviněného teprve po skončení vyšetřování. Předtím může být toto právo zcela nebo částečně odepřeno, pokud by to ohrožovalo účel vyšetřování. Takovému odepření nelze z ústavního hlediska nic vytýkat, protože vyšetřování slouží k objasnění podezření z trestného činu, a proto nemůže být od začátku vedeno "otevřeně", tj. nelze zveřejnit všechny vyšetřováním zjištěné informace. S ohledem na právní požadavek, aby v trestním řízení byla v co možná nejširším rozsahu zjištěna pravda, nelze nic namítat proti tomu, že státní zastupitelství má v přípravném řízení informační náskok a že informační zájmy stěžovatele byly pozastaveny do skončení vyšetřování" (BVerfG, 2 BvR 1895/03).
V citovaném nálezu Ústavní soud také konstatoval, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva obecně uznává legitimní potřebu státu vést vyšetřování účinně, což v některých případech vyžaduje, aby část shromážděných informací byla dočasně držena v tajnosti, aby se zabránilo falšování důkazů a podkopávání chodu spravedlnosti. Je nutno rovněž přihlédnout ke skutečnosti, že k odepření nahlédnutí do spisu vazebním soudem došlo bezprostředně po zahájení trestního stíhání, tedy ve velmi brzkém stadiu přípravného řízení, kdy začíná proces vyhledávání a provádění důkazů a jsou zjišťovány základní obrysy skutkového stavu. V obecné rovině lze konstatovat, že v takové fázi trestního řízení je zvýšená možnost maření vyšetřování ze strany obviněného, pokud by byl detailně seznámen s poznatky, kterými v daný okamžik disponují orgány činné v trestním řízení (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 311/04). Svého práva nahlédnout do spisu podle §65 odst. 1 trestního řádu se stěžovatel může domáhat zejména v dalším průběhu vyšetřování; oprávnění orgánů činných v trestním řízení toto nahlédnutí odepřít je přitom časově omezené a vztahuje se pouze na dobu do skončení vyšetřování. Po upozornění stěžovatele a jeho obhájce na možnost prostudovat spis ve smyslu §166 odst. 1, 2 trestního řádu již toto právo odepřít nelze (§65 odst. 2 trestního řádu).
Ústavní soud má za to, že výše uvedené závěry je třeba vztáhnout i na projednávanou vazební věc. Z hlediska zásady kontradiktornosti není v daném stadiu řízení nutné, aby byly obhajobě dány bezprostředně k dispozici utajené materiály. Pro dosažení souladu s ústavněprávními požadavky je na samém počátku trestního řízení při rozhodování o vazbě postačující, pokud je obviněný seznámen s obsahem návrhu státního zástupce na vzetí do vazby. Tím je straně obhajoby umožněno polemizovat se skutkovými závěry, z nichž státní zástupce dovozuje nutnost vazebního stíhání obviněného.
Ústavní soud neshledal žádné pochybení ani v závěru obecných soudů o existenci vazebního důvodu.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. července 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu